Vítězný pokřik je česká specialita. V zahraničí jsem nic takového nezažil, přiznává Zdeněk Folprecht

Jako každý týden jsem tě na úvod oslovil Folpi. Bylo to možné i ve fotbalových šatnách?

Říkali mi tak od mládeže. Změnilo se to až v době, kdy jsem šel na Kypr. Tam se to zjednodušilo jen na Foli. Když za mnou někteří kamarádi jezdili na Kypr, tak se jim to tak zalíbilo, že mi Foli říkají i dnes.

Folpiho hlas už známe, ale jinak je to s hlasem rozhodčího. FIFA ale hodlá testovat novinku, kdy rozhodčí po kontrole u videa budou muset vysvětlovat verdikty divákům. Co ty na to?

Je to skvělé. Mám to nakoukané z NHL, nevzniknou pak žádné dohady z řad fanoušků. Nedávno jsem mluvil i s šéfem rozhodčích panem Příhodou, který by to rád zavedl i do českého fotbalu. Bude to ještě dlouhý proces, ale rozhodně byl pro.

Zdeňku, co když chceš něco říct rozhodčímu, tykáš mu?

Poslední roky už mu tykám. Když jsem začínal v dospělém fotbale, tak jsem do mých pětadvaceti, šestadvaceti let rozhodčím většinou vykal. Výjimkou byly rozhodčí, které jsem trochu znal a potkával se s nim častěji.

Vycítil jsi, že po překročení pětadvacátého roku už si můžeš dovolit tykání?

Je to určitě díky věku, ale také o zkušenostech, když už má člověk něco odehráno. Když jsem se vrátil zpátky do Česka, tak už se i změnili rozhodčí. Nastoupila generace mladších rozhodčích a zmizely staré struktury. I věkem mi rozhodčí byli blíž, tak pro mě bylo příjemnější jim tykat.

Čtěte také

Radek Příhoda: Videorozhodčí by měli zasahovat méně. A změna pravidel fotbalu pomůže

Je zajímavé, co bylo slyšet v jednom ligovém utkání mezi Mladou Boleslaví a pražskou Slavii před šesti lety. Pustíme si část rozhovoru a začneme přátelskými pozdravy mezi hráči a rozhodčím Radkem Příhodou před a při zápase.... To je standard, že se hráči rozhodčího ptají, jestli slouží zdraví?

Je to takový standard, ale zároveň hodně individuální. Pan Příhoda měl s hráči takový vztah. Rozhodně jsem ale zažil i rozhodčí, kteří tak komunikativní nebyli. Vždy jsem upřednostňoval komunikaci na bázi, jako to dělal pan Příhoda v tomto zápase.

Někdy se to ale zvrtne a v zápase je hodně emocí....O několik desítek minut později už se Marek Matějovský rozhodčího Příhody neptal na zdraví a rozhodně neměl vytříbený slovník Ladislava Špačka...

Je tam skvěle vidět kontrast. Před zápasem je tam cítit vzájemný respekt, ale i v zápase, kde dal Příhoda Matějovskému zaslouženou červenou kartu, tak k němu má respekt a je v rámci možností milý. Určitě by takhle nereagoval na dvacetiletého hráče.   

Zdeňku, patřil jsi do skupiny hráčů, kteří rádi dostávali sudí pod tlak?

Moc ne. Vždy jsem se snažil být s rozhodčími za dobře. Souviselo to i s mojí pozicí, protože jsem hrál středního záložníka. Cítil jsem, že když s ním budu dobře komunikovat, tak v některých hraničních momentech na mě rozhodčí pískne třeba nějaký sporný zákrok. Můj přístup byl takový, rozhodně lepší než mu od první minuty nadávat a zpochybňovat každé jeho rozhodnutí. I jako hráč rozhodčímu líp prominete, když odpíská špatně aut, ale nechová se jako frajer. Je to stejné jako v životě.

Stalo se ti někdy, že jsi v emocích během zápasu rozhodčího seřval za nějaký verdikt a druhý den při zhlédnutí videa sis uvědomil, že měl vážně pravdu?

Vzpomínám si, když jsem dostal jedinou červenou kartu v lize. Je také rozdíl v tom, když zápas píská muž nebo žena. Bylo to v dresu Zlína proti Bohemce, kdy mi kartu dala paní Adámková. Byla za dva sporné zákroky na žlutou kartu. Na hřišti to pro mě absolutně nebyla druhá žlutá karta, ale když jsem to pak viděl zpětně, tak jsem musel uznat, že jsem jí opravdu dal možnost, aby mi jí udělila. Naštěstí zápas pro nás dopadl dobře.

Probouzí se v tobě pudy gentlemana, když fotbalové utkání píská žena?

Ani extra ne. Komunikoval jsem slušně, i když pískal muž. Samozřejmě vidíme záběry, když přiběhne borec a z půl metru nadává rozhodčímu, troufnu si říct, že to si k ženě nedovolí. 

Čtěte také

Jaký je život fotbalového fanouška na venkovních zápasech? Na stadionu U Nisy naprosto bezproblémový

Může hrát při verdiktech rozhodčích roli i renomé fotbalisty? Vím, že někteří fotbalisté si stěžovali, že co projde Milanu Barošovi, tak jiným rozhodně neprojde...

Je to tak. Samozřejmě to není správně, zároveň je to trochu logické. Když jsem hrál ligový zápas za Žižkov proti Plzni za éry Pavla Horvátha, Marka Bakoše, tak jsem jako střední záložník hrál právě na Horvátha. Jednou si kryl u postranní čáry míč, byl celkem v úzkých a já se mu tam snažil štrachat nohou, on udělal takové eeh, padnul na balón, chytil ho do ruky, přitom to žádný faul nebyl. Zakřičel jsem jako mladík na rozhodčího, že jsem se ho ani nedotknul a on mi odpověděl, že až mi bude jako Horvimu, tak mi to taky pískne.

Pochválil jsi někdy rozhodčího po zápase, že to perfektně zvládnul?

Chválil jsem ho párkrát i během hry. Snažil jsem se s ním vždy navázat přátelštější notu. Nedávno jsem pochválil rozhodčího u nás ve vesnici v Tuchlovicích, kam přijel mladý kluk zhruba v našem věku a pískal skvěle. Všechno vysvětloval a komunikace na zápas, kam přijde dvě stě lidí a je všechno slyšet, vyzní úplně jinak. Znělo to tak, jako kdyby každý zákrok komentoval pro fanoušky na mikrofon. Po zápase jsem za ním šel, pochválil ho za skvělý výkon, on mi poděkoval a šel na klobnu.

Pojďme se zaměřit na téma fotbalových kanonýrů. Není už Erling Haaland v trochu nezáviděhodné situaci, protože když nedá gól, tak je všechno špatně?

Upletl si na sebe velký bič, tím jak vlétnul do Premier League. Celkově jak vstoupil do dospělého fotbalu. V Salzburgu, Dortmundu i Manchesteru City byl obrovská mašina na góly. Teď nedal v dvou zápasech gól a už slýcháme slova jako krize. Nemůže se mluvit o krizi, protože za sedmnáct zápasů vstřelil jednadvacet gólů. 

Když se dva lidé drží za ruce, tak je to často gesto lásky. Líbí se ti tradice, když při nástupu na hřiště před ligovým nebo pohárovým zápasem drží fotbalisté za ruku malého chlapce nebo i dívku?   

Určitě. Vzpomínám, jak jsem byl malý kluk. Na Spartě jsme tak chodili na Ligu mistrů, bylo to asi v roce 2001 a 2002, to pro mě byl velký zážitek. Když jsem šel na hřiště jako hráč, tak jsem tomu klukovi vždy něco řekl, protože jsem si vzpomněl, co to znamenalo pro mě v jeho věku.

Co jsi malým fotbalistům třeba řekl?

Oni před námi tak stojí, tak jsem ho chytl za ramena a řekl mu, že ho trochu namasíruju. Vždy jsem se ptal, kde má maminku nebo tatínka, tak jsme jim společně zamávali. Z druhé strany chápu, že těm hráčům, když se mě třeba zeptali, jak se mám, to bylo úplně jedno, protože za chvíli šli hrát proti Bayernu Mnichov Ligu mistrů. Ve mně to ale zanechalo dojem, že je potřeba s malými fotbalisty mluvit.

Nebyli malí fotbalisté nervóznější než ty?

Je to dost možné. Jako malý kluk jsem šel na Ligu mistrů asi dvakrát. Pamatuji si, že jsem šel za ruku s Jirkou Jarošíkem a měl jsem na sobě dres Bayernu Mnichov. Za mnou šel jako další špunt Pavel Kadeřábek, kterého vedl Libor Sionko. Je z toho pěkná fotka, jak my s Kadeřábkem stojíme pod Sionkem a Jarošíkem. Paradoxní je, že jsme se později všichni sešli v A-týmu Sparty, když se Sionko s Jarošíkem vraceli ze zahraničí. Je to koloběh fotbalového života.

Kdyby ti dnes bylo o dvacet let méně, koho bys chtěl při nástupu na hřiště držet za ruku?

Jirku Jarošíka, nic se v tom nezměnilo.

Děti také velmi často na fotbalových zápasech podávají míče. Máš s tím zkušenost?

Mám zážitky ze Sparty. Už nám bylo kolem třinácti let a podávání míčů je někdy velká alchymie. Už jako mladí podavači míčů jsme měli přesně dané instrukce.

Můžu si tipnout, že rozhodně nikdo nechtěl při jednogólovém vedení domácího týmu v nastaveném čase rychle podávat míč soupeři?

Tak bylo to zjednodušené. Když nevedeme, podávejte rychle, vedeme, nemusíte nikam spěchat. 

Je to situace, která může zápas ve finále dost ovlivnit?

Rozhodně může. Jednou takhle pomohl čtrnáctiletý kluk Tottenhamu k vítězství týmu díky rychlé reakci a podání míče. Trenér Mourinho pak chlapce vzal za odměnu na jeden den do tréninkového centra a tou cestou mu poděkoval.

Trochu mě mrzí, že mě otec nedal na fotbal. Myslím si, že bych byl výborný slavící typ po utkání. Byl jsi ty tahounem oslav?

Asi ano. Moje povaha mě k tomu předurčuje. Mám rád zpívání i blbosti kolem fotbalu, tak by bylo divné, kdybych nebyl tahounem.

Vše to ale začíná vítězným pokřikem v šatně. Ten má v Česku snad každý tým, ne?

Určitě má. Je to jen česká specialita. V zahraničí jsem nic takového nezažil. Samozřejmě když se vyhraje, tak se pustí písnička, zpívá se, ale rozhodně tam nebyl hráč předříkávač jako v Česku. Nyní už máme možnost vidět do šatny týmů v Bundeslize nebo Premier League, ale nikdy jsem tam neviděl organizovaný pokřik, jak to známe my.

Máme k dispozici pokřik z šatny, ve které jsi zrovna seděl... Zdeňku, odkud to je?

Je to Slovan Liberec a jde o pokřik, který jsme měli po postupu do pohárové Evropy. Nejsou tam vlastně žádná slova a ani nevím kdo je autorem skladby. Vždy když člověk přijde do nového týmu, tak tam nějaký pokřik je. Nezažil jsem nikdy situaci, že bych někam přišel a teprve se pokřik vymýšlel. V kabině se to dědí a musí se to hráč naučit za pochodu.

Při příchodu do nového týmu dostane hráč nějaké instrukce nebo pokřik uslyší až po prvním vyhraném utkání?

Zažije to až po první výhře. U týmu, které nevyhrají třeba tři čtvrtě roku, tak hráč stále neví, jaký má pokřik.

Když jsi zažil ligovou výhru Liberce nad Mladou Boleslaví 4:2, tak jsi seděl, mlčel a vstřebával vítězný pokřik?

Nemlčel jsem, také jsem křičel, ale improvizoval. V Liberci dělá pokřik kustod Kulda, ten předříkává a my po něm opakujeme. Není to žádná jaderná fyzika (smích). Často mají roli předříkávačů kustodi, maséři nebo náhradní brankáři.

Křičel jsi už od mládí?

Křičel jsem už od narození do mých dvou let. To ale nebyl vítězný pokřik. Později jsem vždy byl víc extrovertem než introvertem, největší roli jsem měl ve Viktorii Žižkov, kde jsem předříkával. Dostal jsem se k tomu úplnou náhodou. Při zápisném jsem v hospodě zpíval Kozla od zpěváka Nohavici. Mělo to velký úspěch, během večera se to zpívalo ještě třikrát. Po vítězném zápase v Sokolově jsme měli klasický pokřik a já ještě po něm začal zpívat znovu Kozla. Nakonec se to stalo součástí tradičního pokřiku.

Jak dopadl fotbalový kvíz mezi moderátorem pořadu První dotek Zdeňkem Folprechtem a posluchačem Jiřím? Kdo si myslí, že je Manchester City bez Haalanda lepším týmem? Proč chtěl Folprecht doprovázet Jiřího Jarošíka na zápas Ligy mistrů? Poslechněte si nabitý díl sportovního talkshow o fotbalovém dění.

První dotek Zdeňka Folprechta|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas