Po pauze mě hnalo to, že ještě jednou chci zažít ideální závod nebo radost z medaile, přiznává Šlouf
Hostem středečního pořadu Na place s Ladislavem Hamplem byl kajakář Radek Šlouf. Jak moc velká rivalita panuje mezi veslaři a kanoisty? Jak zvládal dvacetiměsíční pauzu od závodění? Přemýšlí už teď nad olympijskými hrami v Los Angeles? Jak moc se těší na srpnové mistrovství světa v Miláně? Jak změnil přístup ke sportu obecně po olympijských hrách v Tokiu? Jaké jiné sporty rád provozuje ve volném čase? Poslechněte si celý rozhovor.
Radku, proč se ti říká „Venťas nebo Ventil“?
Úplně přesně nevím. Příběh jsem si ale upravil tak, že moje příjmení je Šlouf a někdy se ventilkům říká šlaufek. Občas mi i ve škole komolili jméno a byl jsem šlauf, takže jsme tím pádem u ventilka.
Proč jsi si vybral, že budeš závodit v rychlostní kanoistice?
Musel jsem za to celkem bojovat. Pocházím z oddílu TJ Prazdroj Plzeň, kde jsme všichni začínali na kajaku. Je to lehčí na stabilitu a je to důležité, aby si mladý sportovec nacítil vodu. Je to ale kanoistický oddíl a někdy v mých deseti, jedenácti letech tam byl tlak, že celá naše banda, co jsme tam byli, tak si půjdeme zkusit kánoi. Kajak mě bavil a absolutně jsem se toho nechtěl vzdát. Boj jsem naštěstí vyhrál, trenéři to respektovali a zůstal jsem na kajaku. Bylo to pro mě pak náročné, protože jsem musel trénovat sám, protože kluci se to teprve učili. Já byl v mladistvém věku ale extrémní individualista, takže mi to nijak nevadilo.
V jakých disciplínách se na kajaku soutěží?
Když to vezmu podle vzdáleností, tak se soutěží na 200, 500 a 1000 metrech. To jsou ty hlavní a do lodi si mohou sednout jeden člověk, dva nebo čtyři.
Na nedávném mistrovství Evropy v Račicích jste vybojovali stříbro ve čtyřkajaku. Prohlásil jsi, že pro tebe mělo příchuť zlata. Bylo to dáno tím, že jsi se vrátil po tak dlouhém zranění?
Jednoznačně to byl jeden z důvodů. A spíš také z toho, že jsem měl dobrý pocit ze závodu. To mi trvalo čtyři roky, než jsem se zase dostal do takového toho flow. Konečně jsem to teď zažil právě v Račicích, kdy jsme měli absolutní souhru v lodi. Byl jsem fyzicky i psychicky stoprocentně připravený podat maximální výkon. Medaile je úžasný výsledek a teď se mi povedl i závod z osobní strany ideálně.
V hlavě mi v minulých měsících nabíhaly myšlenky, že se budu zlepšovat daleko rychleji a tak jsem byl velmi často sám sobě soupeřem. Hodně jsem potřeboval tenhle úspěch z Račic, protože mi to dodalo znovu plno sebevědomí.
Máš to tak, že pocit flow, který zažíváš při jízdě, nutně nemusí být medailová?
Nebylo to ani o tom, že jsme si říkali, že chceme dosáhnout medaili. Hlavní pro mě vždy bude, abych na trati nechal všechno, co v dané situaci je možné. Když se to stane, tak je reálně velká šance na to, že můžeme medaili získat.
Jak sis přivodil zranění, kvůli kterému jsi nemohl dvacet měsíců závodit?
No, hodně jsem to přeháněl, ohromně jsem si nakládal a natrhl jsem si mezižeberní svaly. Doktoři pak zjistili, že tam je únavová zlomenina devátého, desátého žebra.
Jak moc to bylo bolestivé?
Nemohl jsem ani pořádně ležet. Třeba řízení v autě bylo hodně nepříjemné a se sportem se to nijak neslučovalo. První zranění se mi hojilo hodně rychle, ale já naskočil znovu do tréninku, že bych mohl stihnout ještě nějaké závody v sezoně 2024, ale zranění se mi obnovilo. Bylo pak ještě horší, že trhlinky byly ještě větší. Musel jsem to hlavně zahojit, aby mohlo být ještě další pokračování.
Byla to pro tebe poučná lekce?
Snažím se být chytřejší, ale pořád se to učím. Když jsem byl mladší, tak mi vždy fungovala hlavně dřina. Odmakej si to a budeš dobrý. Tělo se mění, regenerace je jiná, takže se nyní učím víc naslouchat tělu. Jde mi to líp a je to takové, že někdy poslouchám a někdy ne.
Kdo tě v tom těžkém období držel nad vodou?
Hlavně manželka a dcera. Drželo mě i svazové zázemí, klub Dukla. Všichni mě podporovali v návratu a pomáhali mi se vším, co bylo potřeba. Bylo to úžasné.
Čtěte také
Co jsi dělal během dlouhé pauzy, kdy jsi nemohl sportovat?
První dva, tři týdny jsem si od kanoistiky úplně odpočinul a nesledoval ji. Poté jsem začal objíždět závody, protože i manželka se u kanoistiky angažuje. Následně se nabídla situace, že bych se v mezidobí mohl ujmout juniorské reprezentace. Tak jsem s nimi objel mistrovství Evropy, mistrovství světa. Byla to příjemná zkušenost. Možná mi toho předali oni víc, než já jim. Nic z toho nebylo plánované, ale prostě to tak přišlo a vzal jsem to. Pořád jsem měl nějaký kvalitní režim, byl jsem na břehu, pomáhal jsem klukům.
Jak bolely první tréninky po návratu ke sportování?
První měsíc jsem zahájil obecnou přípravou, kdy jsem na kajak vůbec nesedl. Posiloval jsem, jezdil na kole, běhal, jezdil na kolečkových lyžích a pak až jsem se vrátil ke kajaku. Chtěl jsem tělo doposilovat, nastartovat a pak až začít znovu s kroutivým pohybem.
Začátek nebyl tak strašný, ale když po dvou měsících přišly nějaké tréninky, které už začaly bolet nebo kde jsem měl ukázat, jak na tom jsem, tak to dobré nebylo. Ty detaily, které už máme vsugerované v našem pohybu, nebyly najednou tak jednoduché. Nyní už je to trénink od tréninku lepší a lepší. To je fajn, protože jsem to nezažíval v běžné sezoně v letech před tím.
Věřil jsi, že dokážeš dohnat manko a vrátit se do posádky lodi pro domácí mistrovství Evropy?
Byl to můj jednoznačný cíl se ve čtyřkajaku představit. Měl jsem heslo pro sebe:"ještě jednou". Ještě jednou jsem chtěl zažít ideální závod, klidně s medailovou tečkou. Nevěřil jsem, že to bude tak rychle.
Čtěte také
Budeš se ve čtyřkajaku snažit zabojovat o účast na olympiádě v roce 2028?
Je to ohromně daleko. Teď už se na tu kariéru dívám jinak. Po Tokiu jsem to měl v hlavě jasně nastavené, že jsem si říkal, že udělám Paříž a uděláme další medaili. Na velké závody jsem se připravoval svědomitě, ale v hlavě jsem měl pořád olympiádu. Po tom zklamání v Paříži bych chtěl mít hlavu nastavenou tak, že to budu směřovat jen závod od závodu. Dospěl jsem k tomu věkem a i s ohledem na zranění. Dělá mi to větší radost, jít prostě závod od závodu. Mistrovství světa je v našem sportu druhý největší závod, takže se momentálně nejvíc těším na srpnové mistrovství světa v Miláně.
Jak moc se mladí závodníci tlačí do vaší sestavy? Kdo skládá posádku?
Hlavní slovo mají dva reprezentační trenéři a velké slovo mají i osobní trenéři. Mluvit do toho můžeme i my, protože tři starší borci, co jsme v lodi, tak máme naježděno spoustu let a spoustu kilometrů. My jediní cítíme v lodi detaily a jednotlivé pohyby. Hledáme někoho, kdo se do těch pohybů vpraví, než abychom je my extra museli měnit. Zároveň to musí být někdo, kdo má výkonnost. Mladí se postupně zlepšují, ale při jarním závodě bylo vidět, že tam je ještě rozdíl mezi námi staršími, zkušenějšími a mezi mladíky. Pořád mají potenciál se zlepšit.
Kolik toho odtrénujete společně, abyste byli ideálně sehraní?
Když to vezmu v závodní sezoně, tak to bude 60 procent singlkajak a 40 procent společně v posádce. Na společný trénink potřebujeme být vyladění, takže musíme dbát i na individuální pohyb, kterému se věnujeme důkladně.
