Medailí se motivovat nechci. Parahokej je pro mě především zábavou, říká opora reprezentace Vápenka

Michale, jste ze sportovní rodiny?

Oba rodiče už jako manželé byli na olympiádě v Mnichově v roce 1972 s volejbalem. Stala se tam ale taková věc, že se celý svět zprofesionalizoval a výsledky, kterých se dosahovalo rok před olympiádou, se úplně nepodařilo potvrdit. Celý svět udělal krok kupředu a rodiče pochopili, že v socialistickém Československu není úplně šance se tomu věnovat na profesionální úrovni, tak si do roka pořídili mě.

Věnoval jste se sportu už před tím, než se vám stal úraz?

Jsem z volejbalové rodiny, takže jsem to měl dané. Jako teenagera mě to trochu přestalo bavit. Před vojnou mi to úplně nešlo a zároveň jsem nebyl žádná velká hvězda. Až po vojně a úrazu jsem se začal věnovat sportu tak, že mě to začalo bavit a naplňovat. Dokázal jsem si, že i když nemám nohu, tak zvládnu hodně věcí a sportů. To pro mě byl vždy obrovský životní motor.

Čtěte také

Ironman na Lanzarote všechno odstartoval. Vasův běh byla velká jízda, říká para sportovec Tománek

Jak se vám přihodil úraz?

Po vojně jsem dělal automechanika, protože jsme vždy měl zájem o auta. Následně jsem si našel firmu, kde jsem začal jezdit s odtahovou službou. Jednu krásnou listopadovou neděli se na prvním sněhu ťukla dvě auta na příjezdu do Prahy. Já jsem pro ně jel. Jeden pán ale potřeboval spěchat, takže odmítl koukat na oranžové majáky a trojúhelníky, prosvištěl kolem nás všech v rychlosti 80 kilometrů za hodinu. Já byl ten poslední, který nakládal auto, a on mě trefil kapotou. Přesekl mi nohu v koleni.

Návrat zpět a vývoj protézy

Jak dlouho trvala rekonvalescence a návrat zpátky do života?

Bylo to postupné. Obrovským motorem byli rodiče, kteří mi už v nemocnici začali vyprávět o kamarádovi z Budějovic, který bez nohy hrál volejbal a věnoval se sportu. Tak jsem si říkal, že budeme zkoušet a zjišťovat, co člověk může a nemůže.

Dva měsíce jsem byl v rehabilitačním centru, kde jsem se první měsíc hrozně nudil. Pořídil jsem si obyčejný vozíček a zkoušel si házet na basketbalový koš. Hned jak jsem se vrátil z rehabilitačního centra, tak jsem si jel koupit snowboard. Sice jsem se k němu moc nedostal, protože mi ho vzala ségra, ale přesvědčení tam bylo od začátku.

Jaký vývoj jste prožil s protézou, kterou máte během života s úrazem?

První protéza byla v podstatě to, že si zajdeš koupit boty 45 nebo 47 velikost a je to nějakej vylitej kýbl už dopředu. Byl to nějaký univerzální produkt, který byl postavený podle fyziognomie. Chodit se v tom dalo, ale na celodenní chození nebo pro sport to opravdu nebylo. Nyní jsou možnosti úplně jinde, jsou k dispozici elektronická kolena a sportovní protézy. To už jde trochu mimo mě, protože jsem v nějakém mém standardu. Co používám pro běžný civilní život, tak byl v tom 95 roce výkřik běžecké nebo sportovní techniky.

Bolí sport v 51 letech podstatně víc než když jste byl mladší?

O dost víc. Snažím si to víc rozkládat a víc odpočívat. Je potřeba si jednou za tři dny najít den, kdy si člověk od zápřahu odpočine. Po tréninku, zápasech a všech aktivitách se musím daleko víc protahovat. Tělo musím poslouchat víc, to člověka věk naučí.

Jak u vás vypadá běžný tréninkový týden?

V pondělí máme repre parahokejové ve Slaném, v úterý mám volno nebo domácí cvičení, středa mě čeká vozíčkářský florbalový trénink, ve čtvrtek mám klubový hokej na Spartě a v pátek je relaxační den před víkendovými zápasy florbalu nebo hokeje.

Mají brankáři v parahokeji delší životnost?

Mají, protože před sebou mám ještě dva kluky. Jeden je starší Ital, který je o dva roky starší než já a potkáváme se na velkých akcích už hodně let. Švédové měli snad až do loňského roku brankáře, kterému bylo asi šedesát. Dlouhověkost se dá udržet, fyzicky se cítím dobře. V bráně to mám jednodušší, takže dlouhověkosti to nahrává.

Jak dlouho plánujete kariéru ještě prodlužovat?

Neplánuji si v tomhle život. Dokud mi to tělo dovolí, tak budu chtít reprezentaci pomáhat. Je mi jedno, zda v pozici gólmana číslo dva nebo tři. Je to zábava, o kterou se nechci připravit mým rozhodnutím. Je to náplň mého života.

Olympijský rok s Radiožurnálem Sport

Jste tváří projektu Radiožurnálu a Radiožurnálu Sport Olympijský rok. Co vás čeká?

Doufám, že hodně zážitků a zajímavých věcí. Ladíme to tak, aby to bylo zajímavé pro posluchače a snažíme se parasport přiblížit fanouškům.

Je pro vás velkou motivací a hnacím motorem zisk medaile z paralympijských her?

Určitě by to bylo krásné. Každopádně to mám jako zábavu a nechci se extra upínat. Nikdy jsem to neměl tak, že bych se upínal k nějakým cílům. Pro mě je důležité být nejlíp připravený na zápas, mistrovství světa nebo paralympiádu. Nechci se ale motivovat medailí, aby mě pak jeden neúspěch nedemotivoval tak střasně moc. Snažím se věnovat spíše krátkodobým cílům.

Jak fungují ostatní reprezentanti, kteří nechodí do běžného zaměstnání?

Mají smlouvu s parahokejem a za odvedenou práci jsou nějakým způsobem honorováni. V českém éteru proběhly debaty, že se zprofesionalizoval český parahokej. Profesionální sport ale vypadá trochu jinak, ať co se týče financí, tak zázemím. Trochu s některými názory nesouhlasím. Jinak jsou podmínky pro kluky parádní a oni se mnou několikrát v týdnu celodenně věnovat hokeji. I díky tomu je vidět růst českého parahokeje na mezinárodní scéně, poslední dvě medaile z mistrovství světa jsou toho důkazem.

Čtěte také

‚Sport je pro mě motorem.‘ Přes volejbal, florbal až k parahokeji. Vápenka je muž mnoha sportů

Brankářská situace u českého parahokeje je v současné době jaká?

Po paralympiádě v Číně jsme se začali s Martinem Kudelou dělit o post jedničky rovnějším dílem. Mladší kluci mají víc možností se tomu sportu věnovat, já jsem spíše černá ovce parahokeje. Kluci mají několik tréninků v týdnu a já mam snad jako jediný běžné zaměstnání. Jsem trochu upozaděný a na pozici dvojky. Mladší kluci se tam hrnou a já budu rád, když to ještě nějakou dobu vydrží a budou si mě vozit klidně jako maskota.

V jaké situaci jsou parahokejisté v cizině?

Kanada a Amerika to jsou dvě lokality, kde zažijete nejvíc. Mají přes dvě stě parahokejových týmů přes juniory až po veterány. Korejce znám od roku 2008 a už tehdy byli placení, kdy měli 2500 - 3000 dolarů na hlavu. Číňané mají také velmi dobré podmínky, i když tam neznám úplně jejich limity nebo honorace. Jsou na kempu a když jsou hodní a splní vše, co trenér chce, tak mohou jednou za měsíc domů. Těžko se to srovnává s tím, že se v Česku scházíme třikrát, čtyřikrát týdně na tréninku jako reprezentace.

Měli jsme možnost se potkat na podzim roku 2024, kdy jsme točili film o úžasném mistrovství světa v parahokeji z Ostravy v roce 2019. Jaký je rozdíl mezi bijákem, co jsme natočili, a realitou?

Člověk když natáčí film, tak ve finále nemá úplně ponětí o tom, jak to bude vypadat. Takže se necháme trochu překvapit. Každopádně zážitek z roku 2019 je pro mě něco neopakovatelného. Organizační tým tehdy s Jiřím Šindlerem tvrdil, že když na první zápas přijde kolem dvou až dvou a půl tisíc lidí, tak budou spokojení.

Měli připravenou asi čtvrtinu turniketů a během první třetiny jsem ze střídačky pozoroval jak na tribuny srší davy lidí. Přišlo snad šest tisíc lidí. Bylo to nádherné a pořád to gradovalo. Hala byla plná a pořadatelé stále řešili, zda se někde dá přidat kus tribuny. Zažil jsem hodně sportovních akcí, ale ne vždy je to fandění úplně na pozitivní vlně, ale zde bylo stoprocentně. Prohráli jsme poslední dva zápasy a skončili na čtvrtém místě. Lidé nás ale dalších dvacet minut po utkání vytleskávali jak v divadle po velmi podařeném představení. Celou dobu na turnaji panovala velmi pozitivní atmosféra. Asi se to nedá zopakovat.

Je pravdou, že se dřív do saních pro parahokejisty vkládaly sedačky z tramvají?

Jo, to bylo to nejlepší, co člověk mohl mít před dvaceti lety. Bylo to super. Když jsem začínal, tak mi ukazovali, jak se sedávalo na ztlučených prknech, na tom jsem naštěstí já neseděl. Moje první saně, na které mě posadili ve Zlíně, tak měly asi pětatřicet kilo. Byl to prostě svařenec z ocelových trubek, čalouněný jak křeslo z obýváku.

Talkshow Na place každou středu na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík