Kouč basketbalistů Bartoň: Z kluků cítím velkou chuť reprezentovat. Chceme zářit hned od začátku
Hostem středečního pořadu Na place s Pavlem Nečasem byl trenér mužské basketbalové reprezentace Luboš Bartoň. Co za pár týdnů v nové roli zažil? Jak vnímá současný stav českého týmu? Jak je připraven na to, že právě probíhá generační obměna, která ovlivňuje výkony národního týmu? „V létě jsem byl schopen trénovat třikrát týdně, kdy jsem si přidával sám. Bylo to, když mi bylo dvanáct let,“ vzpomíná Bartoň. Kde se mu v zahraničí nejvíc dařilo jako hráči? Uslyšíte v rozhovoru.
Luboši, jaké zkušenosti máš s basketbalovou reprezentací v roli trenéra?
Byl jsem hlavním trenérem reprezentace U18 od roku 2018 a dvakrát jsem byl hlavním trenérem univerzitního výběru U23. U seniorské reprezentace jsem byl několikrát jako asistent. Teď se jedná o moji premiéru v roli hlavního kouče.
Co říkáš na nepovedené letošní EuroBasket?
Největší ztrátou byla absence Tomáše Satoranského, což nás docela dostalo do kolen. Do poslední chvíle se řešilo, zda nastoupí nebo ne. První zápas se hrálo o všechno proti Portugalsku a našemu týmu to nesedlo. Teď je potřeba do týmu napasovat mladé hráče, kteří už mají s reprezentací zkušenost a nakombinovat to s veterány.
Prochází český basketbal generační obměnou?
Je to tak. Určitě se s tím potýkáme, ale je to součást procesu. Každá země to musí řešit. Menší státy, kde není taková členská základna, tak je to složitější. I Španělsko, které je v top pět na světě, tak posledních pár let prochází generační obměnou a musí to řešit. I přesto, že mají hráče v elitních evropských soutěžích i v NBA.
Je problém dostat hráče na reprezentační srazy?
Není problém je sehnat. Jediný problém je s Euroligou, když v Barceloně fungují Tomáš Satoranský a Jan Veselý. Není žádná sranda ze strany klubu pustit hráče na dva srazy. Jdou do jiného týmu, kde si musí na něco zvykat. Bavíme se hlavně o fyzické připravenosti a námaze.
Chtějí kluby hráče na reprezentační srazy pouštět?
Všichni vnímají, že je to dost rizikové. Kluby by mnohdy byly radši, aby si hráči dva tři dny odpočinuli. FIBA má jasné nařízení, že musí hráče pouštět. Každopádně ne vždy to je brané s pozitivem, protože většinou jde o klíčové hráče týmu.
Hodně jsi toho prožil ve španělské Barceloně. Kam tento klub v současnosti kráčí?
Nyní tam také probíhá obměna. Už tři roky se jim nepodařilo sehnat trenéra kalibru, který by Barceloně slušel. Není to vždy o trenérovi, ale nepovedlo se ani to, aby podepsali nejlepší hráče ze Španělska. Když jsem mluvil o generační obměně, tak to ukazuje o tom, že nová španělská generace v současnosti úplně nezáří. Že Barcelona není v současnosti na výši je souhra několika faktorů. Blízká se tam na lepší časy, ale musí tam dojít k dalším změnám. Hrát ACB (nejvyšší španělská soutěž) a duely Euroligy je složité, protože to jde v rychlém sledu za sebou. Dost často se stává, že týmy hrají během šesti dní tři zápasy. Sice týmy cestují v komfortní třídě, ale regenerovat není určitě jednoduché.
Luboši, v kolika letech jsi začal s basketbalem?
Myslím si, že jsem začal v devíti letech a úplně mě to nebavilo. Dřív jsme měli dospělácké koše, i když jsme byli malí. Dohodit tam nebylo úplně jednoduché. Basketbal mě začal bavit až když jsem víc vyrostl a byl jsem schopen s míčem dělat víc věcí. V devíti letech to bylo komplikovanější.
Kolikrát týdně jsi chodil jako dítě trénovat?
U mě byla zásadní změna v jedenácti, dvanácti letech, kdy jsem viděl dream team Barcelony. Jejich zápasy jsem měl nahrané na VHS a totálně jsem basketbalu propadl. Trénoval jsem třeba i třikrát denně sedm až osm hodin. V létě když byly prázdniny, tak jsem sám jel sprinty, schody a střílel jsem pořád dokola.
