Kouč basketbalistů Bartoň: Z kluků cítím velkou chuť reprezentovat. Chceme zářit hned od začátku
Hostem středečního pořadu Na place s Pavlem Nečasem byl trenér mužské basketbalové reprezentace Luboš Bartoň. Co za pár týdnů v nové roli zažil? Jak vnímá současný stav českého týmu? Jak je připraven na to, že právě probíhá generační obměna, která ovlivňuje výkony národního týmu? „V létě jsem byl schopen trénovat třikrát denně, kdy jsem si přidával sám. Bylo to, když mi bylo dvanáct let,“ vzpomíná Bartoň. Kde se mu v zahraničí nejvíc dařilo jako hráči? Uslyšíte v rozhovoru.
Luboši, jaké zkušenosti máš s basketbalovou reprezentací v roli trenéra?
Byl jsem hlavním trenérem reprezentace U18 od roku 2018 a dvakrát jsem byl hlavním trenérem univerzitního výběru U23. U seniorské reprezentace jsem byl několikrát jako asistent. Teď se jedná o moji premiéru v roli hlavního kouče.
Co říkáš na letošní nepovedený EuroBasket?
Největší ztrátou byla absence Tomáše Satoranského, což nás docela dostalo do kolen. Do poslední chvíle se řešilo, zda nastoupí nebo ne. První zápas se hrálo o všechno proti Portugalsku a našemu týmu to nesedlo. Teď je potřeba do týmu napasovat mladé hráče, kteří už mají s reprezentací zkušenost a nakombinovat to s veterány.
Čtěte také
Prochází český basketbal generační obměnou?
Je to tak. Určitě se s tím potýkáme, ale je to součást procesu. Každá země to musí řešit. Menší státy, kde není taková členská základna, tak to mají složitější. I Španělsko, které je v top pět na světě, tak posledních pár let prochází generační obměnou a musí to řešit. I přesto, že mají hráče v elitních evropských soutěžích i v NBA.
Reprezentační srazy
Je problém dostat hráče na reprezentační srazy?
Není problém je sehnat. Jediný problém je s Euroligou, když v Barceloně fungují Tomáš Satoranský a Jan Veselý. Není žádná sranda ze strany klubu pustit hráče na dva srazy. Jdou do jiného týmu, kde si musí na něco zvykat. Bavíme se hlavně o fyzické připravenosti a námaze.
Chtějí kluby hráče na reprezentační srazy pouštět?
Všichni vnímají, že je to dost rizikové. Kluby by mnohdy byly radši, aby si hráči dva tři dny odpočinuli. FIBA má jasné nařízení, že musí hráče pouštět. Každopádně ne vždy to je brané s pozitivem, protože většinou jde o klíčové hráče týmu.
Hodně jsi toho prožil ve španělské Barceloně. Kam tento klub v současnosti kráčí?
Nyní tam také probíhá obměna. Už tři roky se jim nepodařilo sehnat trenéra kalibru, který by Barceloně slušel. Není to vždy o trenérovi, ale nepovedlo se ani to, aby podepsali nejlepší hráče ze Španělska. Když jsem mluvil o generační obměně, tak to ukazuje o tom, že nová španělská generace v současnosti úplně nezáří. Že Barcelona není v současnosti na výši je souhra několika faktorů. Blýská se tam na lepší časy, ale musí tam dojít k dalším změnám. Hrát ACB (nejvyšší španělská soutěž) a duely Euroligy je složité, protože to jde v rychlém sledu za sebou. Dost často se stává, že týmy hrají během šesti dní tři zápasy. Sice týmy cestují v komfortní třídě, ale regenerovat není určitě jednoduché.
Luboši, v kolika letech jsi začal s basketbalem?
Myslím si, že jsem začal v devíti letech a úplně mě to nebavilo. Dřív jsme měli dospělácké koše, i když jsme byli malí. Dohodit tam nebylo úplně jednoduché. Basketbal mě začal bavit až když jsem víc vyrostl a byl jsem schopen s míčem dělat víc věcí. V devíti letech to bylo komplikovanější.
Tréninky třikrát denně
Kolikrát týdně jsi chodil jako dítě trénovat?
U mě byla zásadní změna v jedenácti, dvanácti letech, kdy jsem viděl dream team Barcelony. Jejich zápasy jsem měl nahrané na VHS a totálně jsem basketbalu propadl. Trénoval jsem třeba i třikrát denně sedm až osm hodin. V létě když byly prázdniny, tak jsem sám jel sprinty, schody a střílel jsem pořád dokola. Není to asi nejzdravější, ale asi mě to zocelilo. Měl jsem dvacetiletou kariéru, takže jsem to nepřepískl. Měl jsem jen v devětadvaceti letech přetrženou achilovku, ale jinak to docela šlo. V mládí jsem si nandával a v kariéře se mi to bohatě vrátilo.
Čtěte také
V roce 2002 jsi šel z Děčína na univerzitu v Americe do Valparaisa v Indianě. Co jsi tam studoval?
Sportovní management. Sám jsem moc dobře nevěděl, co ze začátku studovat, co by mi mohlo být k užitku. Tak nějak mi odpovídal sportovní management, protože jsem si říkal, že to se mi bude po kariéře hodit. Líbil se mi marketing, psychologie a ekonomie ve sportovním oboru. S angličtinou to v začátcích nebylo jednoduché, protože jsem měl anglický jazyk osm let na škole, ale pak jsem se tam dostal a musím uznat, že jsem věděl prd.
Jak to bylo s draftem v roce 2002?
Byl tam i Jirka Welsch, protože jsme stejný ročník narození 1980. Já šel cestou přes univerzitu. Nevěděl jsem, kam bych šel po Evropě, tak jsem měl v hlavě nastaveno, že jediná cesta do NBA, je přes univerzitu. Jirka naopak šel ze Sparty do euroligové Lublaně. Měl tam velmi dobré dvě sezony a ta druhá ho katapultovala až do první rundy draftu. Já byl okoukaný a i když jsem měl dobré tréninky před draftem, tak si mě nikdo nevzal. Bral jsem to jako velkou podpásovku. Byl jsem jedním z nejlepších střelců, plno týmů chtělo střelce, ale takový je byznys. Bylo to asi největší zklamání kariéry.
Zahraniční štace
Poté jsi vyrazil na angažmá do Itálie?
Jestli je nějaké město v Itálii nakloněné basketbalu, tak je to Boloňa. Basketbal je tam na prvním místě a fotbal až na druhém. V té době měli dva špičkové týmy a já podepsal smlouvu s Fortitudem. Nevím, zda to nebyla chyba a neměl jsem raději ještě chvíli počkat na NBA. Neměl jsem garantovaný kontrakt, nějaké koketování tam bylo, ale já chtěl mít už jistotu. Možná jsem byl i trochu kyselý z toho, že jsem nebyl draftovaný. Nechtěl jsem bušit na vedlejší dveře. Tak dlouho jsem do NBA chtěl a možná jsem ještě mohl být trochu vytrvalejší.
Hodně jsi toho prožil i ve Španělsku, že?
V Badaloně jsem prožil velmi dobré tři roky a pak se mi poštěstilo jít do Barcelony, což byl nejlepší tým kontinentu. Podařilo se mi vyhrát skoro všechno. V roce 2015 jsem se rozhodl, že to bude moje poslední sezona v roli hráče. Měl jsem příležitost jít zpátky do Barcelony do B-týmu a začít se věnovat trenérské licenci. Pracoval jsem s talenty, ještě trochu hrál, ale hlavně jsem se připravoval na další krok po kariéře. Španělský kurz trenérství je jeden z nejlepších na světě, takže ničeho nelituji.
V čem je kouzlo dominance českých klubů v tuzemsku - u žen ZVVZ USK Praha a u mužů Nymburk?
Často se bavíme o tom, že Nymburk měl vždy nejlepší české hráče a cizince, které mohl zaplatit. Je tam i kontinuita. USK i Nymburk vždy dobře vsadili na trenéry, kteří dokázali z týmu vymačkat maximum.
Jak tvůj profesní život ovlivnil trenér Aíto García Reneses?
Výrazně. Jako hráč i jako trenér. Přivlastnil jsem si styl, jakým on přemýšlí o basketbalu. Vnímá i díky němu basketbal velmi podobně. Když jsem ho měl po boku, tak jsem se vždy v hodně ohledech zlepšil. Vždy směřoval k jednodušší variantě trénování, což je také důležité. V dnešní době je ze všech stran ohromně moc podnětů, trenér tak musí držet nějakou linii. Je pro mě fantastické, že kývnul na moji nabídku, že bude mým mentorem v reprezentaci.
Na přelomu listopadu a prosince český tým čekají duely proti Švédsku a Estonsku. Jakou šanci máme?
Velkou. Musíme postavit konkurenceschopný tým. Za dva a půl měsíce, co jsem ve funkci, vnímám, že všichni kluci chtějí reprezentovat. Kromě těch, kteří ukončili reprezentační kariéru. Kluci chtějí národnímu týmu pomoci a určitě chci celek zkonsolidovat. Proti Švédsku hrajeme první zápas ze šesti, ale beru to jako finále. Chceme začít úspěšně, protože pak další kroky budou jednodušší.
