Barák starší: Zbytečně ambiciózní rodiče jsou problém. Potřebujeme u dětí budovat lásku ke sportu

Jak vznikl nápad věnovat se projektu Trenéři ve škole?

Začal při práci ve Fotbalové asociace, kdy jsme s naším týmem začali komunikovat problémy, které nás začaly aktivovat. Řešil jsem to s Michalem Ježdíkem z basketbalu, Slávou Lenerem z hokeje, Michalem Bardou z házené. Přišli jsme na to, že děti se na základní škole na prvním stupni už tolik netěší na tělesnou výchovu. To mě jako kantora úplně sestřelilo do křesla. Tělocvik děti vyhodnocují v oblibě až jako na třetím místě, vyhrála asi matematika. Řekli jsme si, že to není o dětech, ale o nás dospělých.

Začali jsme dělat takovou roadmovie po krajských divadlech, kde jsme dělali přednášky. Jmenovalo se to „Společně to můžeme změnit“. Chtěli jsme pedagogům a rodičům ukázat s jakými nástroji mohou pracovat, aby děti u sportu zůstaly. Řešili jsme to, aby vnímali sport jako celoživotní postoj. Chtěli jsme vstoupit do školního prostředí, kde třeba paní učitelky rozhodně nemají specializaci na tělesnou výchovu. Začali jsme na Praze 6 a od ledna už jedeme sedmý rok. Začínali jsme na čtyřech školách a nyní máme asi 300 škol v téměř 66 lokalitách. Máme velké množství trenérů a posouváme pořád školení. Baví nás to a vidíme v tom smysl.

Jak se mohou další školy do projektu zapojit?

Šest let neexistovalo, že bychom to někde nabízeli. Brali jsme to tak, že ukázaná platí. Tam, kde budeme fungovat dobře, tak se o tom dřív nebo později ostatní dozvědí. Doopravdy to tak funguje. Stává se, že se ozve ředitel, že mu o tom řekl kolega z jiné školy, která je třeba třicet kilometrů daleko. Jsme potěšeni, řekneme řediteli, aby zašel za někým z obce, na odbor školství a my moc rádi přijedeme. Sedneme si a s Ondrou Lípou, se kterým jsme také v tom řízení, tak to moc rádi odprezentujeme.

Pak už se konkrétně domlouváme s řediteli, pokud dostanou zelenou od starosty nebo místostarosty. V prvním roce to třeba jen vyzkoušíme v prvních třídách jako pilotní projekt. Nabádáme ředitele, aby si to vždy jednou za měsíc vyhodnotili, zda jsou spokojení kantoři a jak na to reagují děti a rodiče. Většinou spokojenost bývá velká. V rotacích po pěti týdnech se tam střídají trenéři z různých sportů. Oslovíme město, aby zaurgovali všechny sporty, které se v dané lokalitě provozují. My pak oslovíme sportovní kluby, zda by měli kapacitu a byli funkční v dopoledních hodinách. Je to nejlepší, protože děti pak mají širší výběr sportů. Programově to není náborové, v tom máme striktní zákaz. Chceme ale vybudovat u dětí zájem a trenér by se měl za pět týdnů odprezentovat tak hezky, že děti přijdou sami. 

Jak vzbudit zájem u dětí o dlouhodobé sportování?

Zkušení psychologové a trenéři tvrdí, že emocionální vazbu k pohybu máme šanci vytvořit zhruba do deseti, jedenácti let, prostě do pubertálního věku. Potom jiných lákadel přibývá, což je logické. Emoce rozhodují u dospělých v životě, co chtějí dělat, u dětí je to pak dvojnásobné.

Všestrannost

Proč je pro děti nejdůležitější všestrannost?

Důvodů je hodně a rozhodně raná specializace je vražedná. Děti ještě před dvaceti lety trávily hodně času venku a všestrannost si zajistily. Riziko specializace je v tom, že se mohou nabalovat věci k přetížení a ty se postupně objevují, už třeba v osmi, devíti letech. Další riziko je mentální vyhoření. Když dítě dělá nějaký sport od čtyř, pěti let tak pak snad v osmdesáti případech při přechodu z žákovského do dorosteneckého věku může se sportem končit. Většinou vám řekne, že ho to jednoduše přestalo bavit, protože dělá jen jednu aktivitu. Většina vrcholových sportovců vám řekne, jak jim pomohlo, že do patnácti let dělali všemožné.

Čtěte také

Klidně by v Česku mohlo být ještě víc trenérek. Potřebujeme víc hráček v zahraničí, říká kouč Rada

Co dělat s hyperproaktivními rodiči?

Většinou to je případ rodičů, kteří si nesplnili ambice a snaží se to přenést na děti. To dítě tím ale hubí. On ho chce specializovat a směřuje to k výkonnosti a ne k té cestě. Rodiče chtějí mít přeborníka v mladších přípravkách, mistra republiky v mladších žácích. To je špatně. Snažím se s rodiči hodně mluvit, ale v praxi je to málokdy úspěšné. Velmi malé procento vám naslouchá. Něco vám odkýve, i když ví, že máte hodně zkušeností, ale většinou v tom jejich nastavení všechno drtit pokračují dál.

Sport jako výchova

Sport u dětí může sloužit i jako dobrou výchovnou metodou, že?

Kdokoliv se pokouší vychovávat, tak by měl vychovávat osobním příkladem. Když školíme trenéry, tak jim vždy říkáme, aby dětem nepředávali a nedělali něco jiného, než konají. Když budete dělat za rohem něco jiného, tak ztrácíte důvěru a přenos na ostatní je minimální. Podle mě je důležité se umět chovat slušně a pak při té cestě něco vybudovat je potřeba si brát i hodně negativ, které jsou mnohdy důležitější než pozitiva.

Cesta na vrchol je hodně trnitá a složitá. Vadí mi, že plno lidí ve společnosti vnímá vrcholový sport jako super obživu pro lidi, kteří tam dokráčí. Neuvědomují si ale to, co vše museli podstoupit. Někdy ale velké peníze nemusí být výhrou. Ústup ze slávy může být dramatický. Edukací bychom tak měli směřovat i k normálnímu životu, ať už sportovec dokráčí kamkoliv.

Jak vytvořit zdravý kolektiv lidí, nemusí se jednat jen o sportovní prostředí..

Pořád to všichni hledáme, baví mě to a naplňuje. Přiznám se, že už jsem jako malý capart četl „Foglarovky“. V Příbrami jsme po sklepích pořád zakládali klub, mydlili se s partou z vedlejších dvorů. Dokázali jsme se i poprat. Od šesti let jsem dělal fotbal, kolektivní sporty mě vždy bavily. Musím uznat, že jsem na kolektivu závislý. V práci i ve škole mám kolem sebe skvělé lidi, takže podnikáme různé aktivity. Když pracujete v kolektivu, tak začne ustupovat ego. Zaujalo mě, jak v cizině, například v Nizozemsku, společně vytváří obsah a spolupracují a jde jim o společný výsledek. Nejvíc asi čerpám ze skandinávských zemí a konkrétně z Dánska.

Co vás momentálně nejvíc zaměstnává?

Mám hlavní dva pracovní úvazky. Jedním z nich jsou Trenéři ve škole a tou druhou větví je to, že už sedmým rokem jsem na pražské Dukle. Prostředí tam je kultivované, což bylo už v době, kdy jsem tam z Fotbalové asociace přicházel. Oslovovala mě i mateřská Příbram, Sparta, Slavie nebo Karviná, ale já chtěl zase vstoupit do jiné vody. Na Dukle mě přijali, mám tam bezpečné prostředí na dobrou práci. Jsou tam skvělí lidé, co se týče charakteru, a šikovní trenéři. Bez nějakého tlaku se povedlo, že má Dukla v nejvyšší soutěži všechny kategorie, přitom se to tam nikdy extra netlačilo. Hodně tam prosazujeme vzdělání k fotbalu.

Talkshow Na place každou středu na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík