Bývalý hokejista Jan Gusta Havel: Za hokejovou partu kluků z národního týmu bych dal ruku do ohně

Jak jste přišel ke svému třetímu jménu Gusta?

Na vojně v Litoměřicích. Nastoupil jsem do Dukly Jihlavy, kde byl výběr. Sice jsem nehrál špatně, dokonce jsem dal v prvních dvou zápasech i góly. Nakonec to dopadlo tak, že jsem skončil v Dukle Litoměřicích. To bylo vůbec poprvé, že v první lize hrály dvě Dukly. Na prvních rychlostních testech v Litoměřicích si mě zavolal trenér a řekl mi, že jezdím jak Gusta Havel. Vzhledem k tomu, že jsem byl vyučený automechanik a sledoval jsem závodníka Gustu Havla, tak se to hrozně ujmulo a od té doby už mi jinak neřekl. 

Vy jste i sám jezdil na motorce, že?

Dokonce jsem přijel na motorce i na Spartu, kde si ze mě mazáci a zároveň hokejové legendy dělali srandu. Ve dvaceti letech po vojně jsem neměl auto, bylo to pro mě nejlepší. Trenéři a spoluhráči už mi jinak než Gusto neřekli. Štěstím pro mě bylo to, že jsem poznal legendárního obránce Františka Tikala. On si rád dal cigaretu, skleničku vína a já ho často vozil autem. Díky němu jsem poznal Prahu, měl velké konexe na pěvecké a herecké hvězdy. Vždy když jsem ho přivezl někam do vinárny, tak už tam na něj čekaly a já se dostal mezi vyšší sféru osobností v Praze. 

S kým jste se třeba potkával?

Pan Voska, Pepík Bek a mnoho dalších. Dostal jsem se prostě mezi to podsvětí, dnes se tomu říká VIP. Setkal jsem se i s motocyklovým závodníkem Františkem Šťastným nebo Gustou Havlem. Panu Tikalovi jsem i díky tomu říkal táto, navíc mi pak ve Spartě předával i kapitánství. Ve Spartě se chodilo do divadla Semafor, kde jsme se setkávali s umělci, dostával jsem lístky od nich na představení a oni od nás na hokej.

Pocházíte z vesničky Pašinka u Kolína. Jaké tam byly vaše začátky s hokejem?

Začínal jsem samozřejmě na rybníku, kam mě přivedl táta. Dal mi šlajfky, vzal mě na led, strčil do mě a řekl ať jedu. Naučil jsem se tam základy bruslení, táta sice nebyl hokejista, byl fotbalista v Kolíně, ale jinak sportovně nadaný. Ve škole v Kolíně, kam jsem dojížděl, visel plakát, že se pořádá nábor hokejistů. Přesvědčil jsem kluky, s kterými jsme hráli na rybníku, že zkusíme jít hrát za Kolín. Z toho výběru jsme zůstali já a Jarda Andrle. Jarda ale po roce skončil a já pokračoval v Tatře Kolín. 

Po vojně jste se dostal do Sparty, čímž jste si splnil dětský sen. Jak na to vzpomínáte?

Nebylo to hrozné. Člověk byl ale dole, protože jde mezi osobnosti a nevíte jestli vás přijmou, nepřijmou, vrátí, nevrátí. Byly to těžké začátky, kdy jsem se snažil hlavně neudělat chybu. Když se přišlo do kabiny, tak se lidem jako Tikal, Gut nebo Zábrodský říkalo pane. V prvním utkání jsem jako centr vedle sebe dostal dvě osobnosti v podobě Roziňáka a Charouze, kteří hráli v té době za reprezentační mužstvo. Měl jsem štěstí a hned jsem vstřelil hattrick, nutno říct, po jejich skvělých přihrávkách. Stal jsem se jejich sokem. Druhý den jsem se měl stavit ve tři hodiny ve vinárně a neexistovalo pro mě jako bažanta, že bych přišel pozdě.

Čtěte také

Čistá hra: Putování po tuzemských hokejových stadionech. Jan Gusta Havel nedá dopustit na halu v pražských Holešovicích

Můžete nám přiblížít situaci z olympijských her v roce 1968 v Grenoble a následném mistrovství světa v roce 1969?

V roce 1967 kromě pěti kluků bylo národní mužstvo složeno z hráčů Dukly Jihlava. Chtěli jsme moc Rusy porazit, ale nepovedlo se to. Nakonec jsme skončili na čtvrtém místě. Domů jsme cestovali autobusem a nakonec nás rozváželi po městech. Vzpomínám si, že mezi posledními, kteří jeli do Prahy, jsme byli já a Franta Tikal. Franta mi říkal, že já budu v klidu, že jsem dal jedenáct branek, ale co on a ostatní. Nakázal mi, že vezmu auto, že ho nikdo nesmí vidět a že se budeme hodně dlouho schovávat. V roce 68 jsme šli na rudou mašinu s hodně mladým týmem a byli tam kluci, kteří nechají za Československou republiku srdce a duši. Před zápasem jsme věděli, že na ně musíme něco vymyslet. Oni vždy po rozcvičce byli schopní tam vlítnout, dát jednu, dvě branky a už si to kontrolovat. Na bruslích tehdy byly koncovky z umělé hmoty a tři hráči Rusů je měly odtržené. Bez toho ale nejde hrát. Náš kapitán Golonka to nahlásil rozhodčímu a zápas kvůli tomu začal o patnáct minut později. I tak jsme už ve druhé minutě prohrávali jedna nula, naštěstí jsme zápas dokázali otočit. Vyhráli jsme pět čtyři, já navíc dával branku na tři jedna a byl to skvělý úspěch pro československý hokej. 

Máte ještě nějaké vzpomínky na tehdejší dobu?

Po skončení olympiády jsme hráli exhibiční utkání s Německem, kterým jsme dali pětku a jeli autobusem domů. Na pasové kontrole se najednou zvedly závory, neprobíhaly žádné kontroly a naopak všichni po nás chtěli podpisy, teklo šampáňo, nabízeli nám koláče a v každé vesničce stáli fanoušci. Z Německa jsme do Prahy jeli asi pět hodin. Byl to nádherný pocit, jak všichni slavili naše vítězství nad Rusy. Sportovně jsme soka porazili. Pak bohužel přijely tanky, v té době jsme byli se Spartou na soustředění v Litvínově. Ten den jsme měli hrát zápas, ale v Litvínově nás ve tři hodiny v noci vzbudily tanky, které projížděly do Prahy. Nikdo nás nechtěl z Litvínova odvézt. Byl tam ale frajer, nepamatuji si jeho jméno, nejspíš britský letec. Vzal nás autobusem, projížděli jsme mezi tanky. Tím začaly kruté chvíle ruských... nenávidím je.  

Jak to bylo s odvolaným mistrovství světa, které se mělo konat v Československu?

Těšili jsme se na šampionát do Prahy, ale tři měsíce před začátkem ho odvolali. Komunistická strana řekla, že by se mohlo něco stát. Lidé začali manifestovat, nadávat na ně a náhradním místem se stal švédský Stockholm. Museli jsme tak odjet do Švédska odehrát mistrovství světa. V hotelu Hubertus jsme měli soustředění a dojížděli na trénink na Spartu.

Při odjezdu na letiště jsme jako kolektiv prohlásili, že po skončení utkání s Rusy, jim jako okupantům nepodáme ruce, ať už dopadne výhrou nebo prohrou. Věděli jsme, že to nemůžeme udělat dřív než budeme v autobuse, který nás veze na letiště. Mohli totiž někoho z týmu pošpinit a my nechtěli kolektiv narušit. Golonka vystoupil s našim prohlášením a začala "bouřka". Po třech hodinách jsme konečně nastoupili a odjeli. Do Švédska nám přicházely telegramy od lidí z Čech, ale oni nám je nedali a řekli nám jen ty sportovní blahopřání. Po prvním zápase jsme se rozhodli, že zalepíme hvězdičku na dresu. Já bych za ten kolektiv dýchal dodnes. Zalepilo nás to nakonec pár. Fotoreportérům jsme řekli, ať nás nezabírají, protože jsme byli přesvědčeni, že nás zavřou a odnese to naše rodina.

Druhý zápas jsme vyhráli, čemuž se pak říkalo dva velké pátky. Tři hodiny předtím než jsme jeli pro medaile, jsme byli přesvědčení o tom, že jsme zlatí. Řekli nám, že se bude počítat minitabulka mezi námi, Ruskem a Švédskem a to vyšlo tak, že jsme v celkovém rozdílu měli o jednu branku míň a skončili stříbrní. Dozvěděli jsme se, že tady byla manifestace na Václaváku a že se začalo hlásit heslo "nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to".   

Berete s odstupem času přelepení hvězdy jako mimořádně odvážný čin?

Byl to velice odvážný čin. Se všemi kluky, s kterými jsem tam byl, souhlasím. Zvládli jsme to, porazili je a věděli, co bude následovat až se vrátíme domů. Reprezentovat svoji vlast, je to nejlepší, co může být. 

Měli jste kvůli tomu činu po návratu nějaké problémy?

Většinou se to probíralo v jednotlivých oddílech, které dostaly avízo. Zažil jsem to u ředitele ČKD soudruha Kapka. Ten mě pozval, že mě dá odměnu za to, že jsme porazili ty Rusy. Nebyl jsem zvyklý lidem říkat soudruhu, zde jsem to poprvé udělal. Následně jsme se rozmluvili, rozléval mi šampaňské, protože věděl, že ho mám rád. Vyptával se mě, co se děje, když se roztrhne štulpna, dres, jak to řešíme a místo slíbené odměny pěti tisíc korun proběhla ostrá výměna názorů a prohlásil jsem, že pokud mě chtějí potrestat, ať to udělají. Měl jsem neshody i doma s tátou. Doba to byla těžká. Za celou naší hokejovou partu z roku 1969 ale dám ruku do ohně.

Co říkáte aktuální situaci ve Spartě a koho si přejete za trenéra?

Jsem Sparťan a já to dostávám zleva, zprava. Sparta má kvalitní mužstvo, ale zatím tam nefunguje ta chemie mezi hráči. Trošku těm hráčům chybí i kondice. Je tam hodně kohoutů na jednom smetišti. Chce to s nimi zamlátit, aby tam byl jen jeden nebo dva, kteří zkrotí kabinu. Tým Sparty prostě nemůže hrát o sestup. Hráči se musí sejít, dát si "přes držku", klidně i tu skleničku, ale musí vědět, že tomu dají maximum. Zároveň budu rád, když vyberou trenéra, který bude mít říz a mohl by to být sparťanský kluk. 

Talkshow Na place každou středu na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík