Nový beachvolejbalový pár Helena Havelková a Markéta Nausch Sluková: Naší největší výzvou je olympiáda v Paříži

Markéta Nausch Sluková a Helena Havelková. Tohle spojení si dobře zapamatujte. Jedná se o nový beachvolejbalový pár, který se hodlá poprat o účast na olympijských hrách v Paříži 2024. Nejen o tom si povídají ve čtvrteční sportovní talkshow Na férovce s Vavřincem Hradilkem. Jak si bývalá reprezentační kapitánka Havelková zvyká na souhru pouze s jednou spoluhráčkou? Cítí se Sluková po mateřské pauze v ideální formě? Užijte si celý rozhovor s nově vzniklým sportovním párem. 

Markéto, jak se má dcera Maya a vy jako čerstvá máma?

Mateřství je opravdu skok do vody po hlavě. Ve sportu už člověk ví, co ho čeká, má nějaký režim a teď s příchodem dcerky mi přišlo do světa spoustu nových povinností. Člověk se na to připravuje, ale připravit se na to prostě nedá, ale statečně to žonglujeme. Říkám, že Maya žije, má dvě nohy, dvě ruce, vypadá spokojeně a i já se cítím dostatečně dobře, abych se mohla pustit do společného cíle, který s Helčou máme.

Jak těžké je vracet se po mateřské pauze?

Těch devět měsíců je výrazně delších než jakákoliv jiná pauza, která byla většinou kvůli zranění. Navíc jsem celé těhotenství neskákala, ale v našem sportu je to důležité. Ty začátky zpátky na písku byly těžké a když jsem nemohla dostat ty špičky z písku, tak jsem si přišla jako hroch. Týden po týdnu se to ale lepší a určitě je to hlavně o trpělivosti. Je to dlouhý proces, než se znovu dostanu do formy, ve které bych chtěla být. Zároveň se sama občas překvapím, že některé věci jdou lépe než jsem čekala. 

Heleno, nebojíte se, že budete muset třeba hlídat na turnajích?

Určitě ne. Od začátku jsem věděla, do čeho jdu. Každý týden se přizpůsobujeme a společně s Maki objevujeme.

Vaším trenérem je navíc manžel Markéty, takže je to takový family trip při cestách na turnaj..

Markéta: To už bylo i když jsme neměli Mayu, ale teď to nabírá úplně jiné rozměry. Šla jsem do toho s tím, že nechci obětovat Mayu. Když možnosti budou, tak jí budu vozit s sebou. Vyrazí s námi Sajmonovo nebo moje maminka. Logistika s mimčem nabírá úplně jiné obrátky. Už i výlet do Prahy z Pelhřimova je úplně jiný styl, než jsme byli zvyklí. Musím Helču pochválit, protože je trpělivá a třeba včera, když jsem v půlce tréninku musela malou nakojit, tak ona si pinkala s holkami z Ukrajiny, které jsou v beachvolejbalovém klubu s námi.

Heleno, kdy jste si vůbec řekla, že půjdete do tohohle projektu s Markétou?

Mám za sebou poslední sezonu v šestkovém volejbalu v Itálii. V dubnu jsem se po šestnácti letech vrátila zpátky do Čech. Jsem ráda za tu příležitost, protože nejsem zvyklá na možnost přes týden trénovat a o víkendu se vracet domů. Kariéru jsem měla bohatou, procestovala několik zemí, ale posledním snem by bylo dostat se na olympiádu. Proto měním sport. I když je to pořád volejbal, tak ale v úplně jiné dimenzi.    

Markéto, jak v současnosti vypadá váš společný trénink?

Známe se už x let, hrály jsme spolu v juniorském nároďáku v sedmnácti letech. Loni v září mě Helča oslovila, že chce jít do beache, že má před sebou poslední sezonu v šestkovém volejbale a jestli jí nespojím se Simonem. Samozřejmě došlo i na to, že ona chce na olympiádu do Paříže. Nechtěla jsem jí nic slibovat, protože v té době pro mě bylo prioritou mateřství. Poprvé jsme spolu stály na písku v třicátém čtvrtém týdnu těhotenství, kdy jsem jí v Pelhřimově jen tak nahrávala a asistovala. Už v zimě jsem začínala koketovat s myšlenkou, že do toho můžeme jít společně. Ale teď v dubnu po návratu Helči ze zahraničí se domluvili se Simonem, že do toho půjdou se mnou případně i beze mě. Teď spolu trénujeme zhruba tři týdny a posledních čtrnáct dní už do toho šlapeme intenzivně. Stále je naše spolupráce hodně v počátcích.      

Heleno, co vám připadá nejtěžší na přechodu z šestkového volejbalu na beachvolejbal?

Je to pořád jenom volejbal, ale já se snažím technicky toho co nejvíce převést do toho beache. Největší rozdíl je ve fyzičce, protože nejsem zvyklá pořád skákat a vylézat z písku. Přece jen palubovka je daleko lepší, co se týče odrazu. Nejsem zvyklá skákat míň. Šestkový volejbal je tak trochu vybíjená, kde potřebujete soupeřky “zabít”. To v beachvolejbalu je více prostoru na taktiku, umísťovací a lehčí údery. Začátky byly těžké, ale každým týdnem se zlepšujeme.

Je těžké se rovnat plážovým zemím jako je třeba Brazílie?

Markéta: Pláž a moře nám samozřejmě chybí. Největší rozdíl je v tom, že oni mají obrovský výběr hráček. Oni spolu odehrají třeba jednu sezonu, zjistí, že potřebují něco změnit a mají kam šáhnout. Čeká tam třeba dvacet dalších hráček, které touží po šanci. U nás se prostě pendluje a přes zimu trénuje v nafukovacích halách, což se samozřejmě na přípravě podepíše.

Heleno, těšíte se na možnost trénovat přes zimu třeba v exotických destinacích?

Těším se na tu výzvu. Momentálně jsem zavalená strašně moc informacemi, takže ani nevím, zda se na to těším. Jsem zvyklá, že někam odjedu na sezonu, učím se tam nový jazyk, zjišťuji si, kde je nejlepší restaurace. V beachvolejbalu mi bude ke štěstí stačit Maki, Simon, realizační tým a víc neřeším.

Čtěte také

Už máte sestavený realizační tým?

Markéta: Teď máme fázi, kdy ho optimalizujeme. Simon je head coach, máme fyzioterapeutku a teď spíš řešíme, jak s námi budou moci lidé objíždět tréninkové kempy a turnaje, protože to není levná investice. Stále hledáme nějaké asistenty k Simonovi, aby to nemusel všechno vést sám. Zbytek hrajeme takové šachy, jak to poskládat, aby to bylo ideální.  

Jaký bude váš první společný turnaj?

Markéta: To zatím ještě nevíme. Hledáme kompromis, protože potřebujeme hrát a to co nejdřív. Od ledna začíná olympijská kvalifikace a Helča nemá žádné body. Já sice budu mít body, které mám zmražené po mateřství , ale Helča má nulu. Já mám navíc dva žolíky, což znamená, že se můžu přihlásit na turnaj, ale pokud se nebudu cítit připravená, tak se mi ty body nevymazávají. Ale za každou cenu nechceme hrát, když se nebudu cítit stoprocentní. Nechceme úplně přepálit start, ale ke konci roku už chceme něco odehrát.

Neplánujete start na českých turnajích?

Z domácích turnajů je to třeba pouhých šest bodů do kvalifikace. Teď v září ještě nejsme ready na turnaje a až budeme, tak turnaje nejsou. Spíše to vidíme na start na nějaké exhibici, kde si tu hru nacítíme, ale ještě se to nebude počítat na body. 

Heleno, jak moc velký závazek je pro vás snaha o účast na olympiádě?

Na konci každé sezony v zahraničí jsem zvažovala, kam půjdu hrát v té další. V podstatě se mi vše splnilo a poslední roky jsem začala tápat, co bude ještě dál. Ten poslední a největší sen je olympiáda a chci za tím jít. Určitě to nebude nic jednoduchého, někdo se připravuje na olympiádu čtyři a více let, my to musíme stihnout za dva roky. Procházím sportovním rychlokurzem a Maki se snaží skloubit sport a mateřství a společně se to pokusíme "zpatlat" v co nejlepší výkon.

Heleno, podle statistik máte dosah tři metry a dvacet centimetrů. Je to součást pravidelného testování?

To měření je podtržení práce v posilovně a talentu biologického materiálu, který člověk má. Jednoduše čím výš se dostaneš, tím lépe.   

Pořádají se v tom i exhibiční soutěže?

Třeba v Rusku, Číně nebo Itálii se dělaly různé All star. Většinou to hrály italské hráčky proti cizinkám. Poslední dobou jsou ale klubové i reprezentační kalendáře neskutečné nabité, takže se spíše přemýšlí, aby se toho co nejvíce ubralo. Bohužel těch akcí ubývá, ale pro diváky je to určitě atraktivní, protože chtějí vidět, co největší rány, smeče nebo jestli se míč odrazí o strop.

Zleva Markéta Nausch Sluková, Vavřinec Hradilek a Helena Havelková

Máte za sebou několik zahraničních angažmá. Na jakou zemi vzpomínáte nejraději?

Helena: Srdcovka je pro mě Itálie, protože tam je volejbal světová jednička. Týmy jsou tam hodně vyrovnané a je skvělé vědět, že první může prohrát s posledním a naopak. I v lifestyle je Itálie výborná, naopak v Rusku se hraje každé tři dny a přelétávají se obrovské vzdálenosti.  

Maki, kam vy jezdíte nejraději na soustředění?

To u mě je srdcovka Kapské město v Jihoafrické republice, kam jsme často lítali a podmínky a zázemí je tam výborné. A když chce hrát člověk před vyprodaným stadionem, tak třeba Vídeň byla kouzelná. 

Heleno, sledovala jste už destinace, ve kterých se turnaje pořádají?

I tohle bude velká změna, jsem zvyklá na přelety na zápasy, ubytování v hotelu a hraní v hale. Teď mě budou čekat zápasy, kde uvidím chatičky, stromy, přírodu a nad sebou žádný strop, protože tam je nad vámi jen sluníčko.

V jakém počasí už se beachvolejbal nehraje?

Markéta: Déšť může být šílený, ale když je bouřka, tak se zápas ruší nebo odkládá. Jinak kvůli větru jsem za patnáct let na kurtech zažila odložený zápas jen jednou, když ve Francii jsme nebyly schopné my ani soupeřky podat a utkání tak nezačalo.

Sportovní talkshow Na férovku s Vavřincem Hradilkem každý čtvrtek živě na Radiožurnálu Sport
autoři: Vavřinec Hradilek , ova

Související