Sedm let hrál ragby ve Francii, teď chce uspět na bobech. ,První jízda byla něco šíleného,‘ říká Bureš

15. prosinec 2022
Na férovku s V. Hradilkem

U moderátora Vavřince Hradilka se ve studiu Radiožurnálu Sport objevil bývalý ragbista David Bureš, který radikálně svůj sportovní život a před letošní zimní sezonou se přidal k bobistům. V pořadu Na férovku popsal jakou funkci ve čtyřbobu zastává. Co v rugby nezažil a je pro něj v bobu nového? To vše se dozvíte v rozhovoru, užijte si ho celý.

Šest let jste ve Francii hrál ragby a před letošní zimou jste přešel k elitnímu mužskému čtyřbobu. Jak jste se k tomu vlastně dostal?

Kluci dělali otevřené nábory pro každého, kdo si to chtěl zkusit. Já nad tím už dlouho přemýšlel, protože můj kondiční trenér Jan Kobián, který mě trénoval v českém národním týmu do 18 let, mi o tom vždycky vyprávěl a říkal historky. Já jsem si říkal, že až mě přestane ragby bavit, tak to zkusím. Shodou okolností mi skončila smlouva a 14 dní na to byly ty nábory, tak jsem šel.

Jaká historka od kondičního trenéra vás nejvíce zaujala?

Když mu kluci nenaskočili do bobu a on se musel z druhé pozice přeplazit dozadu na brzdu a zabrzdit. To nám vyprávěl i pilot Dominik Záleský, že se mu stalo to stejné a musel z pozice pilota přelézt dozadu a sám si to dobrzdit.

Jak probíhal ten konkurz?

Byly tam testy sprintů, třicítka, deset metrů sprint, sprint letmo. Pak nás zkoušeli i na trenažeru a v posilovně silové cviky a skok z místa do dálky.

Kolik vás bylo, kteří se o tuhle pozici ucházeli?

Vůbec nevím, kolik kluků to přišlo zkusit. Byly tam tři termíny náborů a já přišel až na ten poslední, protože kvůli sezoně ve Francii jsem to dříve nestihl. Bylo nás tam pět, takže kolem dvaceti kluků celkem tam určitě přišlo a plánujeme dělat nábory dál, protože to přineslo ovoce.

Proč myslíš, že jsi uspěl právě ty?

Asi kvůli postavě, protože nejsem žádný drobek a mám asi nějakou sílu.

Mohl bych i já se svojí postavou do bobu?

Asi určitě. Když se roztočí nohy, tak tam nějaká síla určitě bude.

Jak dlouho pak trvalo, než jste se pak posadil do ledového koryta a jel dolů?

Nábory byly někdy v květnu a my na konci října byli na prvním tréninkovém kempu v Norsku v Lillehameru, takže jen pár měsíců. Pak nás takhle všechny poslali a bylo to něco nepopsatelného ta první jízda.

Do Norska tedy jelo více adeptů?

Ano, bylo nás víc. Jeli jsme tam tři posádky, tři piloti a různě jsme se točili a zkoušeli, co pro nás bude nejlepší.

Jaká byla ta první jízda?

Něco šíleného. Vůbec jsem nevěděl, co čekat, ale působí tam hrozné přetížení v zatáčkách, je to strašný adrenalin, takže to uběhne ještě rychleji. Pro mě to byl skvělý zážitek, protože mám rád horské dráhy.

Takže i to byl důvod, proč vás vybrali, ne?

Určitě, protože máme spoustu odpadlíků, co zjistili, že to není sport pro ně. Každý třetí kluk u toho sportu nevydržel a po první jízdě řekl, že to není pro něj.

Jakou rychlostí jezdíte?

Průměrně kolem 130 kilometrů za hodinu a nejvíc 150. Takže velký adrenalin.

Kolik máte za sebou už jízd?

Odjezdil jsem toho docela dost, protože jsme se střídali u ostatních posádek. Myslím, že tak okolo 200 jízd i se všemi závody evropského poháru.

Kolik jste schopný dát jízd během jednoho tréninku?

Odpovídá to většinou třem jízdám, protože je tam hodně národů a víc posádek a trénink trvá třeba dvě hodiny, tak není možné stihnout jízd víc.

Podle čeho se do bobu řadíte?

Já jsem těsně za pilotem, protože neběhám tak ideálně, jak bych potřeboval. Ten první je většinou silovější, ale nemá tak dobrou techniku, jako třeba ten poslední u nás a to je Dominik Záleský - český rekordman v běhu na 100 metrů a ten je vzadu, aby vše dotlačil.

Čtěte také

Jaké jsou tedy všechny ty funkce?

Začíná se pilotem, ten běží nejkratší část, ale závisí na něm celá jízda, aby nás bezpečně dovezl dolů. Pak jsem já, který se to snaží co nejlépe odtlačit ze startu a naskakuje za pilotem. Pak je druhé křídlo, to je o něco rychlejší a vzadu je brzdař, který by měl být nejrychlejší protože běží nejdelší vzdálenost, tak aby se neztrácelo.

Měníte se třeba v průběhu sezony?

Nejlepší je, když jsou kluci naběhaní a na sebe zvyklí, protože naskočení do bobu je specifické. Vědět kdo, kdy a kde naskakuje a být zkoordinovaní. Sahat do toho není ideální, ale je nás dost nováčků, takže pilot zkouší ty nejlepší kombinace, abychom mohli po novém roce nastoupit do Světového poháru v nejlepším sestavení.

Bylo něco, co vás zaskočilo nebo bylo třeba těžké překonat?

Nebyl jsem z ragby zvyklý, že se nejde jen na trénink, odtrénuje se, je pauza a pak se jde do posilovny nebo běhat. Od rána se vzbudíme a zastavíme se až večer, protože musíme celý den pracovat na bobech. Před každým závodem se musí leštit kudly a to je strašně zdlouhavá práce.

Závodní den vypadá tak, že odjedeme na dráhu, vyložíme bob, připravíme ho na závod, odzávodíme a pak bych si představoval konec, ale ne. My se pak vrátíme zpátky do garáže a jdeme znova leštit kudly, aby byl bob připravený na druhý den na závod. Celkově je ta práce kolem bobu hrozně náročná. Příprava toho bobu byl pro mě velký šok.

A to si vše děláte sami? Nebo jak to mají ty nejlepší týmy?

Bohužel ne. Ti nejlepší mají asi okolo sebe pomocníky, co jim pomohou, ale nevím, jestli jim leští kudly, ale určitě je jich na to víc.

Jak dlouho se leští kudly?

Trvá to okolo dvou hodin. Dělá se to smirkovým papírem, od nejvyšší hrubosti po nejnižší. Na závod se připravuje zhruba 25 smirků a jedna kudla se musí udělat třeba padesátkrát. Jsme na to čtyři, ale je toho dost.

A děláte to současně?

Ano, točíme se dokola jako na pouti.

Takže je to i na ruce náročné?

To určitě a pak nám taky dost zatuhnou.

Co manipulace s bobem?

Je to fyzicky celkem náročné a kluci, co to dělají dlouhodobě, tak mají odrovnaná záda. Každý den se bob otočí několikrát, protože nesmí stát na kudlách, takže se po každé jízdě musí otočit, postavit na stoličku, přezouvá se, aby se kudly nezničily a dává se do převozných botiček. Je to strašná námaha to furt otáčet, protože dvojbob váží 170 kilogramů a čtyřbob 230 kilogramů. Pořád to otáčet je celkem náročné.

Když jste na těch přípravných kempech a jezdíte jen nahoru a dolů, tak jak dostáváte bob nahoru?

Jezdí tam dodávky na které se to naloží a vyveze nás nahoru. To je součást pronájmu, jsou tam na to pracovníci, co to zajišťují.

Co váš bob, je to perfektně vyladěný stroj?

Dominik Záleský ho dostal dva roky před olympiádou a myslím, že je ještě na velmi slušné úrovni. Třeba před další olympiádou klapne nějaký nový.

Co to vlastně obnáší dostat se k novému bobu?

Boby nejsou levná záležitost. Dvojbob stojí okolo 1,5 milionu korun, čtyřbob 3,5 milionu.

A životnost?

Ta je dlouhá, když se k němu dobře chováte a nepadáte na hlavy. A často leštíte kudly.

Aktuálně máte za sebou kolik závodů v letošní sezoně?

Máme už tři závody. V Norsku byl dvojzávod, pak jsme přejížděli do Altenbergu v Německu a teď jsme byli v Innsbrucku v Rakousku a tím jsme zakončili rok.

Jaké jsou ambice vaší posádky?

Nedokážu to úplně odhadnout, hezké by bylo, kdybychom se umisťovali v nejlepší desítce. Nemám žádnou zkušenost, tak jsem dost zvědavý, jak to bude probíhat.

A pocity po posledních závodech?

Poslední závod vyšel celkem dobře na to, že jeli poprvé ve složení posádky, v jakém bychom chtěli jezdit Světový pohár. Umístili jsme se na šestém místě, což je velmi příjemné, protože tam byly i posádky, co jezdí Světový pohár, takže jsme měli srovnání. Když si to všechno sedne, může to být zajímavé.

Jste ostřílený sportovec, ale když jste se postavil poprvé na start, byl jste nervózní?

Byly to jiné pocity, než v tréninku. Na nervozitu moc netrpím, ale tím, že to nemám vše ještě zautomatizované, tak abych něco nepokazil Dominikovi.

Co olympiáda? Je to ten největší cíl?

Je to největší cíl a je to ten hlavní cíl, kvůli kterému jsem do toho šel.

Jak se český bob dokáže na olympijské hry kvalifikovat?
Vyjet si dobré pořadí ve Světovém poháru. Nejsem si ale jistý, protože teď bude poslední rok a tím, že má Dominik vyjeté místo ve Světovém poháru, tak co nasbírat potřebné body ke kvalifikaci.

Dá se to ve vaší pozici dělat na plný úvazek?
V mé pozici zatím ne, ale doufám, že se k tomu nějak dopracuji. Musel bych se dostat ke smlouvě na Olympu, tak uvidíme, jak to půjde dál a jaké budu dělat výsledky.

A jaké vás čekají další závody?
V nejbližší době bude Světový pohár, budeme začínat ve Winterbergu, kde bude náš první závod. Předtím jedeme do Svatého Mořice do Švýcarska na tréninkový kemp, kde se budeme připravovat na mistrovství světa na konci ledna.

Jste bývalý ragbista, nebo jak si pořád připadáte jako ragbista?
Nezavrhuji, že se k tomu nikdy nevrátím, ale momentálně vynakládám vše, abych byl plnohodnotný bobista. Ragby nechávám na druhé koleji, ale nezavírám tomu dveře. Hodně sleduji své kamarády, takže pořád mám přehled.

I k ragby jste přešel z jiného sportu, že?

Hrál jsem badminton. Vystřídal jsem za život spoustu sportů, než jsem se našel. Jako malý jsem hrál fotbal a hokej, pak jsem začal s badmintonem, který hrál můj bratranec. Když to teď někomu řeknu, tak se mi začne smát, ale já jsem za to rád, protože mě to velmi dobře fyzicky připravilo a i z toho jsem pak těžil v ragby. Badminton si každý představuje jako pinkání na pláži, ale ono je to fakt na kondičku a na rychlé změny směru velmi náročné. Když jsem po pěti letech s badmintonem skončil, v ragby mi to hodně přineslo.

Jak jste se pak s ragby dostal do Francie?

Asi po tři čtvrtě roce jsem byl na ragbyové akademii Yvese Perrota, kterou vede náš pražský trenér Karel Ševčík. Přes něho jsem se dostal na výběr do Francie do jednoho klubu, vybrali si nás tři a tak začala moje cesta ve Francii.

A tam to probíhalo jak?

Začal jsem v juniorské kategorii do 18 let, pak jsem byl ještě v mezikategorii do 23 let, protože ragby je kontaktní sport a sedmnáctiletý kluk nemůže vletět do chlapů. Postupem času jsem pak začal hrát i s chlapama.

Jak moc je ragby populární sport ve Francii?

Kvůli fotbalu to není jednička, ale jednoznačně je to druhý sport. Má to dlouho historii, hraje se to na školách a má to opravdu velkou popularitu.

A vy jste ve Francii i studoval?

Jeden rok, ale pak jsem se rozhodl, že budu studovat na dálku. Dělal jsem současně gymnázium v Česku dálkově, tak i školu ve Francii. V Česku by mi ale neuznali francouzskou maturitu a musel bych stejně dělat maturitu z češtiny, abych mohl pokračovat na vysokou školu, tak jsem se rozhodl jen pro dálkové studium v Česku.

Je ragby opravdu tak drsný sport, jak vypadá?

Nehodnotil bych to desítkou, jsou i tvrdší, bojové sporty, ale je to vysoko postavený. Musíte zastavit stodvacetikilového rozeběhnutého kluka svým tělem a co nejlépe ho vrátit zpátky, abyste mu ukázal, kdo je pánem na hřišti. Není to pro slečinky.

Jaká je situace v ragby v Česku? Stoupá na popularitě?

Bojím se, že spíš klesá. Je to vidět na výkonnosti české reprezentace a na tom, kolik kluků je v zahraničí, kde jich je maximálně pět. Nic moc pro české ragby momentálně.

Když jsou čeští ragbisté v zahraničí, tak to dělají profesionálně?

Většina kluků, co jdou do zahraničí, tak tam jdou s tímto úmyslem. Spousta z nich začínala v juniorských kategoriích, kdy ještě nemohou být pod smlouvou, ale v dospělém týmu už můžou.

Máte přehled o tom, co by bylo dobré změnit v Česku?

Zkvalitnit naší ligu, a jak naši čeští trenéři neradi posílají kluky do zahraničí, tak je posílat co nejvíc, protože tady nezískají tolik zkušeností.

Na první pohled se ale nezdá, že by ten sport nebyl tak náročný na to, tam děti poslat. O ragbistech se říká, že je tam skvělá parta...

Jasně, to se snad nestalo nikomu, že by nezapadl do kolektivu. Ragbyové kluby jsou velmi přívětivé na nováčky i cizince, takže to problém není. Spíše ta paličatost některých trenérů, kteří nechtějí pouštět svěřence z klubu, aby nepřišli o posilu, kterou tam mají.

Sledujete hodně mistrovství světa v ragby?

Nejsem typ člověka, kterého by bavilo sledovat sporty, spíš je radši dělá, ale na mistrovství světa se podívám.

Co říkáte na tanec haka, který je tradičním tancem novozélandské reprezentace

Jednou jsem měl možnost zažít to na vlastní kůži, když přede mnou tancoval tým Novozélanďanů a je to něco nepopsatelného. Měl jsem husí kůži, ne strach, ale koukal jsem na to s otevřenou pusou. Je to bojový tanec, který by měl zastrašit soupeře.

Kde jste to zažil? V dresu národního týmu?

Ano, když jsme s reprezentací hráli v Praze proti novozélandskému výběru.

Ale to nebyl ten jejich výběr, co známe z televize, ne?

Ne, to není ten. Oni mají spoustu výběrů, takže jeden z nich jezdí pravidelně do Česka a bude tady znovu v po novém roce.

Jak to berou konkurenční týmy, že si Nový Zéland udělá prostor na tanec?

Myslím, že už jsou na to všichni zvyklí a berou to jako samozřejmost, že to k Novému Zélandu patří a každý to respektuje.

Je něco podobného i na bobech?

Zatím jsem si ničeho nevšiml, ale možná, když budou Novozélanďané jezdit i na bobech, tak tam něco zatancujou.

Sportovní talkshow Na férovku s Vavřincem Hradilkem každý čtvrtek živě na Radiožurnálu Sport
autoři: Vavřinec Hradilek , mim

Související