Nejemotivnější rozhovor jsem zažil asi po prohraném zápase s Marseille, vzpomíná Folprecht

Jako fotbalista jsi byl zvyklý na otázky novinářů. Štvala tě někdy nějaká konkrétní otázka?

Nic mě vyloženě neštvalo, ale byl jsem tak trochu iritován otázkou typu: jak jste viděl váš první gól nebo jak jste viděl zápas? Občas mi ten novinář popsal celou situaci a chtěl po mně, abych to nějak popsal. To jsem nechápal (smích).

Zdeňku, co to vjelo do trenéra Jindřicha Trpišovského, když po prohraném utkání v Českých Budějovicích reportérce odpověděl ironickými slovy:to jste asi vymýšlela dlouho tyhle otázky?

Nejsme na takové chování Jindry zvyklí. On moc dobře ví, že potřebuje média na své straně, ale je vidět, že Slavii to nejde, ve venkovních zápasech. Něco tam nefunguje, kdyby se prohrálo před rokem, tak určitě takhle nevyjede. Nedělal bych z toho kauzu, prostě trošku vypěnil. Slyšel jsem, že se omluvil i reportérce Denise Doležalové a jede se dál.     

Pozápasový rozhovor je asi vždy ovlivněný tím, že jsi ještě rozpumpovaný po zápase, že?

Hlavní věcí v rozhovoru je naladění z toho zápasu. Úplně stejný člověk bude mluvit úplně jinak, když vyhrají gólem v devadesáté minutě nebo když prohrají gólem v devadesáté. Hodně záleží i na individuálním výkonu. Vyhráli jste, ale vy sám hrajete blbě, tak k rozhovoru jdete naštvanější než když vstřelíte dva góly.

Trendem v posledních letech především v televizi jsou rozhovory reportérek. Líbí se ti to?

Je mi to jedno, ale vlastně proč ne. Ten trend jsem viděl i v Itálii, kde to víceméně začalo. Mustr toho je, hezká holka s mikrofonem, což zní možná šovinisticky.. V Česku s tím začínala asi Monika Čuhelová, dělala to skvěle a má tady dobré pokračovatelky.    

Do fotbalových dějin vzešel rozhovor reportéra Lukáše Kalety s fotbalovým trenérem Františkem Strakou

Ve spojení jsme s reportérem Lukášem Kaletou. Lukáši, rozhovor s Františkem Strakou tě asi docela proslavil, že?

Reakce hned po rozhovoru byly velké. Celou cestu z Karviné domů mi pípal telefon. Lidé mě označovali na sítích a ihned se to video šířilo internetem. Ohlas byl obrovský.

Nebyl jsi během rozhovoru najednou rozhozený, kolik to vůbec skončilo?

Ohledně výsledku jsem si byl jistý. Trochu jsem váhal v tom, že si myslel, že ještě není hotovo, bude odveta a nepovažuje to za vítězství. Tak jsem přemítal, výsledek byl dva jedna, to bylo ale jasné. František Straka, i když mu tam všichni ukazovali, že to bylo dva jedna, tak si jel svoje. Začal používat fráze, že naděje umírá poslední a v Jihlavě to bude těžké. Když jsem se ho zeptal, jak moc mrzí jeden inkasovaný gól, tak mi začal na prstech ruky ukazovat dvojky. Takhle se to celé zpískalo.

Lukáši, proběhla s trenérem Strakou ještě nějaká komunikace mimo kamery?

Omlouval se a říkal, že byl prostě v ráži. Hned jak Karviná dostala gól, který pak neplatil, tak se otočil a vůbec nevnímal. Zmínil, že už vymýšlel plány, co se zápasem dál. Zasmáli jsme se tomu a už to moc dál neřešili. Byli jsme hlavně rádi, že jsme se dobrali zdárného konce. Celá situace byla zmatená. Zarazilo mě, co tam od čtyřiaosmdesáté minuty dělal. Hnal borce dopředu, aby útočili na vedoucí gól, přitom stále vedli.   

Čtěte také

Folprecht: V puberťáckých letech jsem chtěl mít účes jako David Beckham. Tetování nepotřebuji

Folpi, dával jsi si záležet na tom, jak budeš při rozhovorech vypadat před kamerou?

Mám naučený grif levačkou, který ve dvou vteřinách dostane moje vlasy do pohody (smích).

Vybavíš si spoluhráče, který vyloženě nesnášel pozápasové rozhovory?

O spoluhráčích nevím, ale z novější doby mladý Matěj Jurásek ze Slavie šel po prvním zápase na rozhovor, mluvil docela dobře, ale pak se najednou zasekl, tři vteřiny bylo ticho a řekl:já věděl, že to po.... Následně vyšlo vyjádření, kde si z něj dělali srandu, že se stydí a nechce před kameru. Od té doby jsem ho ale viděl dvakrát a bylo tam enormní zlepšení. Jde o to, že se stydí mluvit nahlas. 

Pamatuješ si na svůj první rozhovor?

To si nevybavím, jen vím, že první větší rozhovor jsem dělal třeba při příchodu do Sparty. V té době ještě nefrčely tolik klubové televize. Rozhovor, na který vzpomínám negativně, ale teď už spíše s úsměvem, byl s Monikou Čuhelovou. Šlo o zápas s Marseille. Kdyby jsme je s Libercem porazili, tak jsme mohli jít dál, ale já jim namazal na první gól. Prohrálo se, ale celý vyprodaný stadion nám tleskal a na mě to dolehlo. Monika mě požádala, jestli uděláme rozhovor. Nechtělo se mi jít, protože jsem měl v hlavě ten gól, který jsem bohužel zavinil. Bylo to hodně emotivní. Tenkrát jsem balil na instagramu jednu kočku, shodou okolností je to teď moje žena (smích). Řekl jsem jí, ať se na ten závod dívá, ona šla s partou do hospody, takže tam všichni viděli moji chybu, tak jí hned říkali, že si píše s dobrým blbem. Dnes když mě vidí brečet u Netflixu u každé blbosti, tak už to chápe. 

V sobotu se v první fotbalové lize odehraje šlágr mezi Slavii a Plzní. Bookmakeři favorizují Pražany, sadil by jsi také jedničku na domácí Slavii?

Hrál bych jedničku, ale kurz na Plzeň je podle mě zbytečně vysoký.

Slavia ztrácí body ve venkovních zápasech, Plzeň rozhodně neválcuje soupeře. Není najednou v tvých očích favoritem na titul Sparta, která na jaře šlape?

Pořád není favoritem, každopádně Sparta je tým s aktuálně nejlepší formou. Po dlouhé době se na ní hezky kouká. Jsem rád, že o titul budou bojovat zase tři týmy.

Váha fotbalistů

Jsi takový hubeňour, asi jsi nikdy neměl problém s váhou, že?

Nene. Všichni mi vždy říkali, že jsem jak z Dachau, jako malý jsem nechápal, co to znamená.

Když se postavíš nyní na váhu, u jakého čísla se zastaví šipka?

Na čísle 75, ostatně tak to mám celou kariéru.

Máš zkušenost s "tlouštíky" v ligové kabině?

V Česku ani ne, ale na Kypru, kde jsem zažil Jihoameričany. Těch bylo třeba osmdesát procent. Na Pafos měla přijít papírově největší hvězda Brazilec Lulinha, který dorazil jako nejlepší střelec jihokorejské ligy. Byl malý a docela dost při těle. Bydleli jsme první půlrok v takových bungalovech vedle sebe a když jsem to u něj viděl přes plot.. Neuměl anglicky a jediné dvě slova, co znal, byly: my friend, barbeque. On pořád griloval a sházeli u něj ti Jihoameričané, takže se nelze divit, že měl problémy s váhou. 

Je v každé fotbalové kabině váha?

Třeba v Liberci jsme se nevážili, jen na soustředění jsme se vážili. Na hotelech v Turecku bylo hodně moc jídla, takže tam se dalo krásně přibrat pět kilo za osm dní. Tam se váha hodila.

Umíš si představit situaci, že bys třeba potkal v nějakém fastfoodu trenéra? Dostal by jsi vyčiněno?

Určitě bych si vyslechl nějakou poznámku, která je na půl myšlena vážně, na půl ve srandě. Kdybych si dal nějaké klasické meníčko, tak to pocítíš. Přiznám se, že jsem měl jednou v životě jídlo z McDonaldu přímo před zápasem. Bylo to při angažmá v Příbrami, jezdilo se rovnou na zápas, žádné hotely, protože na to nebyly peníze. Jel jsem z domova, zhruba tři hodiny před zápasem a zastavil jsem se v drive na Zličíně. Dal jsem si wrap a pak jsme porazili Zlín. Byl to podle mě nejlepší zápas, který jsme tam tehdy odehráli. Je to dvousečné, někdy tu stravu tolik neřešíš a ono ti to prospěje. Mentálně ti o občas pomůže.

Co je ideální jídlo před zápasem?

Rýži s lososem nebo rýži s kuřecím masem. I bramborová kaše šla. 

Kdybych tě měl jako hlasatel na stadionu představit, tak jaké bych měl zmínit číslo před tvým jménem?

Vybral bych si číslo patnáct. Bylo to číslo, s kterým se mi nejvíce dařilo. Třeba na Žižkově než jsem šel do Liberce. Vždy když už jsem jí pak chtěl vzít, tak nebyla nikdy volná. V Liberci jsem nakonec šáhnul po desítce, protože mi to přišlo cool.

Existují fotbalisté, kterým hodně záleží na tom, co za číslo mají na zádech, viď?

Ano. Když k nám šel Honza Navrátil, tak ten mi před příchodem do Liberce psal, jak to u nás funguje. Pak samozřejmě chtěl číslo deset, ale napsal jsem mu, že to nejde. Mně se tam s ní hrálo dobře, tak jsem si jí chtěl nechat (smích).      

Může se stát, že se hráči o číslo na dresu i hádají?

Určitě, ale úplně na přímo jsem to nezažil. Řekl bych, že se to častěji děje na amatérské úrovni. Je tam větší boj. Zažil jsem asi jednou takovou bitku, kdy mi bylo asi dvanáct let. Přišel jsem mezi mladé kluky na Spartu a ze začátku jsem měl dvojku, pak mi na zádech svítila sedmička...Po roce, co jsem tam byl, tak se domluvil přátelský zápas mezi Spartou a Plzní. Navíc se hrálo u nás v Tuchlovicích. Chtěl jsem se všem ukázat doma, že jo. Jeden kluk z týmu mi řekl, že si vezme sedmičku, ale já potřeboval hrát se sedmičkou, když na mě přišla celá vesnice. Skoro jsme se poprali, ale nakonec viděl, jak je to pro mě důležité a nechal mě hrát se sedmičkou.

Souvisí výběr čísla i s pověrčivostí?

Asi jo. Já už bych si nikdy nevzal pětadvacítku, protože jsem jí nosil v první sezoně, kdy jsem šel hostovat na Žižkov. Moc mi to nešlo a ne, že by to bylo číslem, ale když máš možnost, tak si ho nevezmeš. Odešel jsem na Pafos, narodil se nám právě 25. den měsíce Zdeny a říkal jsem si, že to zlomím. Ale bylo to střídavě, oblačno, proto bych si jí už nevzal.       

Jak dopadl fotbalový kvíz mezi Zdeňkem Folprechtem a redaktorkou Radiožurnálu Sport Alenou Benešovou? Uspěl posluchač ve Folprechtově Věřte nevěřte? Očekává emotivní výlevy aktérů šlágru mezi Slavií a Plzní? Užijte si celý díl pořadu První dotek.

První dotek Zdeňka Folprechta|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas