Kripnerovi o kolové: Nejsme cirkusáci. Nestojíme úplně o show, ale záleží nám především na závodech
Hostem středečního pořadu byla sourozenecká dvojice Veronika a Jan Kripnerovi. Ve studiu Radiožurnálu Sport si s moderátorem Davidem Novotným povídali o sálové cyklistice, které se velmi úspěšně věnují. Kde zažili nebouřlivější atmosféru? Za co se dřív pískaly penalty? Kdo v kolové vládne v evropském měřítku? Jak fungují během krasojízdy dvojic? Jaké úspěchy mají z mezinárodních akcí? Poslechněte si v naší talkshow.
Kde se u vás vzala záliba v netradičním sportu sálové cyklistice?
Veronika: Máme to v rodině. Mamka dělala krasojízdu, táta kolovou a seznámili se v hale. Náš děda dokonce získal čtyři bronzové medaile na mistrovství světa v krasojízdě jednotlivců.
Jan: Odstartoval to už tatínek našeho dědy, protože to byl velký cyklista. S krasojízdou začal ale až děda.
Kdy se vůbec rozjela kolová jako sport?
Veronika: Před válkou byly nějaké neoficiální soutěže, nešlo úplně o mistrovství světa. Po válce se to začalo pojmenovávat jako oficiální mistrovství světa.
Jan: Znám historku, která se o vzniku kolové praví. Prý se nějakému pánovi připletl pejsek do cesty, překážel mu a on ho kolem odcvrnknul. V tu chvíli asi vznikla kolová. (smích)
Nemáte rádi, když někdo vaše snažení popisuje jako cirkus?
Veronika: Nemáme no. Je to oficiálně sport. Patří mezi disciplíny cyklistiky. Máme oficiální mistrovství Evropy i světa, ale samozřejmě se najdou výjimky, kdy třeba někteří Kanaďané nebo Francouzi absolvují různý cirkus.
Jan: Některá exhibiční vystoupení existují, ale jsme seriózní sport. Má se to jezdit v tělocvičně, má tam být rozhodčí, hudba a ne nějaká extra show.
Jaký klub reprezentujete?
Veronika: TJ Pankrác. Je to náš domovský oddíl, který se jako jediný v republice věnuje kolové i krasojízdě. Fungujeme u zastávky metra Pražského povstání.
Čím je sálová cyklistika specifická?
Jan: Nejlepším povrchem jsou parkety, kde cítíme jak to smykuje. Dá se to hrát i na gumě, kdy je to ale o poznání náročnější. V gumě se nám víc boří galusky.
Veronika: V České republice máme osmnáct oddílů.
V čem je speciální kolo, na kterém jezdíte?
Veronika: Máme speciální řídítka, sedlo a máme pevný převod. Můžeme šlapat dopředu i dozadu, čemuž se říká furtošlap. Ozubená kolečka tam máme takřka jedna ku jedné. Řídítka se protáčejí dokola a můžeme na kole skákat. Nemáme tam brzdy ani přehazovačku.
Z čeho je míč, s kterým se hraje kolová?
Jan: Je to plněné srnčími chlupy. Balony se opotřebovávají docela rychle. V zahraničí se testuje nějaké umělé vlákno a snad se to nějak vyřeší ku prospěchu našeho sportu. Dřív totiž míče vydržely třeba celý turnaj, ale teď už odcházejí po pár zápasech.
Trénuje vás někdo?
Jan: Na kolové mi dělá táta trenéra i mechanika zároveň. Tolik týmů zas není, takže se známe navzájem. Pořád se ale máme čím překvapit, s kluky z oddílu tolik ne, protože se hodně známe. Radši si zahraji proti někomu, koho tolik neznám.
Jsou v současnosti jiná pravidla nebo jste jako soupeři k sobě ohleduplnější?
Jan: Nyní je za všechno penalta, dřív byla hra mnohem tvrdší. Dřív se skoro i házelo kolo. Pokud hráč spadne na zem, tak se musí vrátit za základní čáru. Vše se zpřísnilo. Hra se hodně vyvinula, vše se zrychlilo a hra je hezčí.
Jak se v kolové hovoří na hřišti a probíhají i verbální útoky?
Jan: Nadávat by se nemělo. Existují i žluté a červené karty. Zápas skončí a tým, který dostal červenou kartu, tak prohraje kontumačně 0:5. Moc těch karet nepadá, proto se pořádně neví, kde udělat hranici pro tresty.
