Favoritem na titul je Francie, myslí si trenér Jakub Dovalil. V Kataru to ale nahrává týmům bližším rovníku, dodává

30. listopad 2022

Do pořadu Na place přijal pozvání fotbalový trenér mládežnických reprezentací Jakub Dovalil. Ve studiu Radiožurnálu Sport si úspěšný kouč povídal s moderátorem Ladislavem Hamplem. Řeč se točila především kolem právě probíhajícího světového šampionátu v Kataru. Během něj totiž ve studiu Radiožurnálu Sport působí jako expert a hodnotí aktuální dění. Užijte si celý rozhovor.

Během mistrovství světa ve fotbale chodíte do Českého rozhlasu spolukomentovat některé přenosy. Jaké to je z pozice trenéra?

Vždycky jsem byl jen v televizi, v rozhlase mám premiéru a musím říct, že mě to chytlo a líbí se mi to.

Vnímáte rozdíl mezi televizí a rozhlasem?

Je to podobné, u mě je jediný rozdíl v tom, že to šetří čas, protože v televizi musíte být hodinu dopředu kvůli líčení. Tohle je tedy určitě příjemnější.

Sledujte každý zápas mistrovství světa?

Každý úplně ne, protože když koukám na dva zápasy, tak pak z těch dalších dvou si pustím jen nejdůležitější sestřihy. Snažím se, ale čtyři fotbaly denně jsou velká porce.

Jak byste zhodnotil utkání Anglie s Walesem?

Co se týče Anglie, tak to bylo asi jasné, protože Anglie podala velmi dobrý výkon, ale myslel jsem, že Wales bude klást větší odpor. Líbil se mi i zápas USA – Írán, který měl v současné době trochu politický nádech. V dalších skupinách bylo pohodové vítězství Nizozemska nad Katarem, ale zajímavé bylo vítězství Senegalu nad Ekvádorem, protože vždycky, když se podaří otočit zápas, je to plus.

Zklamal vás Wales ve všech zápasech ve skupině?

Je to takové hořké. My jsme s Walesem bojovali o druhé místo a v kvalifikaci mi přišlo, že podával lepší výkony. To, že se dostal před nás, bylo zasloužené, ale výkony nepromítli do mistrovství. Všechny jejich výkony zůstaly za očekáváním.

Čtěte také

A co Spojené státy americké?

Nechci říct, že USA nejsou fotbalová země, ale prim tam hrají jiné sporty. Od mistrovství světa v roce 1994, které pořádaly právě Spojené státy, tam jde fotbal neuvěřitelně nahoru. V mládežnických reprezentacích jsme se několikrát potkali s USA a z jejich strany vždy předváděli vynikající fotbal. Když se podíváme na základní sestavu USA, tak 80 procent hráčů hraje v Evropě a 20 procent jsou to hráči, kteří hrajou v Americe. Fotbal je pořád nejsilnější v Evropě a Jižní Americe, takže to kopíruje i to, že si Jižní Amerika a Evropa mezi sebou rozdělily tituly mistra světa.

20. listopadu jste řekl, že si myslíte, že jihoamerické týmy se dostanou mezi posledních osm finalistů turnaje. Argentina ale bude mít ve středu s Polskem ještě asi hodně práce, ne?

Souhlasím, zápas je otevřený, ale nakonec to asi Argentinci zvládnou.

A kdo postoupí z téhle skupiny?

Osobně bych to přál Saúdské Arábii. Odehráli sympatické utkání, a to obě dvě. I když s Polskem prohráli, tak byli lepším týmem. Už na začátku mistrovství bylo mým přáním, aby se co nejdále dostaly týmy z Blízkého východu anebo africké týmy.

Která z těchto zemí na šampionátu vás nejvíce zaujala?

Třeba Maroko a Tunisko, hrají trochu jiný fotbal než Kamerun a Senegal, a trochu víc se to blíží evropskému fotbalu, a to hlavně v obranné fázi. Kamerun měl v obraně velké zmatky, ale sympatická je mi ta Saúdská Arábie.

Austrálie – Dánsko a Tunisko – Francie. Jak vidíte tyhle duely?

Francie je postupující a ty třetí zápasy jsou otevřené. Predikovat výsledek je složité, protože ve třetím utkání je to vabank. Hraje se v Kataru, je tam teplo, vlhkost a víc to nahrává týmům, které mají zeměpisnou polohu bližší rovníku.

Čtěte také

Nezůstalo Dánsko trochu za očekáváním?

Ty dva zápasy u nich nebyly v topu, ale pořád je Dánsko silné a má spoustu dobrých hráčů. Zaostávají za svým typickým kombinačním fotbalem, to souhlasím.

Líbí se vám celkově mistrovství světa v Kataru?

Líbí se mi hlavně, že ve skupině postupují dva na rozdíl od mistrovství Evropy. Systém, kde ze čtyř postupují tři, je peklo a nenahrává to útočnému fotbalu. Tady je vstupní zápas 50 na 50, ale od druhého zápasu je to vabank. Zrovna třeba zápasy Kamerun – Srbsko a Portugalsko – Ghana, tak bylo vidět, že týmy chtějí hrát. Na mistrovství světa otáčet zápas nebo dohánět skóre, tak to je pro fotbal fantastické.

Překvapilo vás, o kolik se v zápasech po konci základní hrací doby nastavuje času?

Nemám na to zatím názor, osobně to nějak vstřebávám. Hráči asi dostali od FIFA informace o tom, jak se bude pískat, ale zrovna v těchto podmínkách, že se v prvním poločase nastavuje o sedm a ve druhém o deset, tak je to v subtropických podmínkách docela složité. Někomu se to líbí a někomu ne. Nemám na to ale zatím názor.

Co říkáte na výkony rozhodčích?

Byly velmi dobré a velmi špatné výkony. Zrovna jsem chválil rozhodčího ze Spojených arabských emirátů, který pískal Kamerun – Srbsko a nechal zápasu volný průběh, přesný VAR, kalibrovaná čára, to vše bylo v pořádku. Někdy ale vidíme, že jsou rozhodnutí, která jdou vyloženě proti fotbalu. Videorozhodčí to nedokáže správně vyhodnotit a pro mě osobně je to u VAR velké překvapení, a to nemyslím jen na mistrovství světa, ale i u nás v české lize. Ukazuje se, že každý je schopen ten zákrok vidět jinak.

Čtěte také

U nás se někdy VAR bere jako alibi a rozhodčí nemají úplně odvahu na vlastní rozhodnutí, souhlasíte?

Souhlasím a mám na to názor takový, že i když VAR už běží nějaký rok, tak pořád je to na začátku. Je ale potřeba ještě vychytat nějaké mouchy.

Jak jste se dostal k trénování lotyšské reprezentace do 19 let?

Byla to trochu náhoda. Skončil jsem v Teplicích a v Dukle tady v roce 2015 dokopával kariéru Lotyš Kaspars Gorkšs, který odehrál hodně sezon v Anglii a v roce 2017 se stal prezidentem Lotyšské fotbalové asociace, takže mi udělal nabídku a já ji přijal. Bohužel pak po tři čtvrtě roce byly volby, prezident se vyměnil, ale já tam zůstal.

Jak se vám tam líbí a jak se pracuje s lotyšskými výběry?

Smlouva se prodloužila, ta doba byla ovlivněná covidem, ale lotyšská reprezentace do 19 let čtyřikrát postoupila do elitní fáze kvalifikace a z toho to byl můj realizační tým. Lotyšsko je malá země, v Česku je asi 350 tisíc registrovaných fotbalistů a v Lotyšsku se číslo blíží 40 tisícům... Pro ně je ten postup asi takový, jako kdyby se Česko dostalo na mistrovství světa. Teď jsme měli docela těžkou skupinu, hráli jsme v Rumunsku, kde bylo i Rakousko a Litva, a postoupili jsme my a Rumuni. To bylo pro Rakušany velké zklamání.

Čtěte také

Jak byste srovnal mládí lotyšské a mládí v Česku?

U nás jsou lepší hráči, je to dané vyšším počtem. Další věc je, že u nás je to sport číslo jedna, v Lotyšsku je konkurence basketbalu, hokeje, takže fotbal je až na třetím místě.

Máte zkušenost i s reprezentací Spojených arabských emirátů do 20 let, že?

To bylo hodně zajímavé. Za to musím poděkovat Ivanovi Haškovi, který mě doporučil a řekl mi, co od arabského světa očekávat. Probojovali jsme se na mistrovství Asie do Bahrajnu v roce 2016, kde byla zajímavá, ale lehká skupina. Emiráty, Palestina, Indie a Afghánistán a absolvovali jsme to s nulou. Nicméně asijský fotbal je totálně jiný než evropský.

V čem konkrétně?

Moc se nedá vyčíst systém a organizace. Jsou to zvláštní zápasy, kdy přijede Nepál, Bhútán, tak je to zajímavá konfrontace, ale nekončí to jednoznačně. Hráli jsme s Nepálem a skončilo to výsledkem 1:0 díky gólu v 88. minutě z penalty. Říkáte si, že je musíte porazit, ale realita na hřišti je jiná.

Co vás nejvíce naplňuje při práci s mladými reprezentanty?

Člověk si to může dělat podle sebe, platí ta rovnice, kolik dodáte hráčů nahoru a výsledek. Ať to bylo v Česku, nebo v zahraničí, můžete pracovat sám a zodpovídáte za to taky sám. Když jsem pracoval v Teplicích, tak bylo vlivů víc a rozhodování trenéra nebylo jednoduché. Je tam sportovní forma, problémy s hráči. U mládeže jsou všichni stejní a koncentrovaní na daný moment. Obecně si myslím, že reprezentace upadají. Když si vezmete tempo v Lize národů, v přátelských utkáních, a porovnáte to s mistrovstvím světa, s Ligou mistrů, tak je to diametrálně odlišné. Myslím, že reprezentace drží pohromadě díky modelu UEFA a FIFA a generují obrovské peníze za televizní práva a mohou podporovat fotbal a jednotlivé asociace. Kdyby tohle zmizelo, tak by reprezentace zanikly a byl jen klubový fotbal.

Co vám nejvíce chybí na malých českých fotbalistech?

Odborně bych to nazval dynamickou technikou. V individuálních činnostech za světem a Evropou zaostáváme, ale zase máme moment překvapení, dobrou organizaci hry. Občas se nám podaří vychovat top hráče, jako je Patrik Schick. Je to ale začarovaný kruh. Už o tom mluvíme 20 let, pořád se nám to nedaří a pořád se to opakuje. Zkoušely se různé věci. Všichni to vědí, ale pokrok tam není znát.

Čtěte také

Je pro vás důležitější předvedená hra, nebo výsledek?

U mládeže je to složitější. Nejlepší varianta je, že předvedená hra je výborná, máte výsledky a ještě připravíte spoustu hráčů pro profesionální fotbal, ale to se neděje. Osm let jsem u nás působil u jedenadvacítky, startovali jsme na dvou mistrovstvích Evropy v roce 2011 a 2015. V roce 2011 jsme postoupili jako nejlepší mužstvo z kvalifikace, ale šampionát se nepovedl. Hráčům to nešlo, možná v tom byla mentální připravenost, možná  tam byly chyby, a skončili jsme třetí. Porazili jsme Ukrajinu, Anglii a prohráli se Španělskem, kde byli Mata, De Gea v brance... Když jsme ale hráli mistrovství v roce 2015, tak se nám nepovedl jeden poločas a na žádný výsledek jsme nedosáhli. U mládeže je předvedená hra strašně důležitá.

Vnímáte rozdíl mezi reprezentací do 21 let tehdy a dnes?

Sleduji to pořád, protože v realizačním týmu jsme měli Honzu Suchopárka a Petra Koubu a jsme v kontaktu. Nedávno jsme to probírali a shodli se, že před 10 lety byli hráči odolnější. Bořek Dočkal, Marcel Gecov, Lukáš Vácha, Tomáš Vaclík, Tomáš Necid, Tomáš Pekhart... někomu ta kariéra zůstala v Česku, někdo se posunul do zahraničí. Porazili jsme Anglii, vyhráli jsme v kvalifikaci v Německu. Teď ty výsledky tomu neodpovídají. Na druhou stranu těžké utkání potřebujete. Prošli kvalifikací dobře, nestačili jen na Anglii, ale kolikrát je horší hrát proti Kosovu a takovým zemím než proti Německu. Naši fotbalisti potřebují těžké zápasy, a to i za cenu toho, že někde dostanou pět gólů, ale těžké zápasy nám nastaví zrcadlo. Když jsme hráli poslední přípravu před Eurem v roce 2015, tak jsme doma porazili Portugalce 1:0 a oni pak na šampionátu došli až do finále. Nedá se to ale porovnat, protože je jiná doba, fotbal je za sedm let jinde, hráči jsou jiní. Vždycky ale na konci platí výsledek.

Když jste zmínil Portugalce, tak jsem si vzpomněl na vystoupení seniorské reprezentace na Euru v roce 2004. Máme šanci ještě někdy vychovat podobný tým, který by takto udával tempo?

V roce 2004 se to sešlo abnormálně. Trenér Karel Brückner plynule přešel z jednadvacítky do áčka, všechny hráče znal. Tihle hráči byli produktem socialistické výchovy, sportovních tříd. Dneska je to nahrazeno akademiemi, což funguje na podobném principu.

Jaký je váš celkový favorit letošního mistrovství světa?

Když jen jeden, tak Francie.

Talkshow Na place každou středu na Radiožurnálu Sport
autoři: Ladislav Hampl , mim , rej

Související