Držitel tří zlatých prstenů Jaroslav Pouzar: Měl jsem obrovské štěstí, že mi vyšel přestup do Edmontonu

Moderátor František Kuna a hokejový expert Radiožurnálu Sport Martin Procházka se v putování po extraligových kluzištích vydali do Českých Budějovic. A k diskuzi do pořadu Čistá hra přijala pozvání i legenda jihočeského hokeje, bývalý československý útočník a člen Síně slávy českého hokeje Jaroslav Pouzar. Jak trojnásobný vítěz Stanley Cupu vzpomíná na zlaté roky v Edmontonu? Proč se mu nelíbí současný styl moderního hokeje? Užijte si rozhovor s legendárním útočníkem.

Pane Pouzare, momentálně sedíme na stadionu v Českých Budějovicích. Co Vás jako první napadne, když se řeknou začátky na jihu Čech?

Vzpomínám si, jak jsme museli ošornovat led, aby se vůbec mohlo trénovat. V roce 1961, 1962 tady nebyla střecha, byl tu napadaný led, tak jsme ho museli nejdřív odhrabat. Takže hrablo, pak si odtrénovat a do školy.

Začínal jste s hraním na rybníku?

Každý den jsme tam museli polévat led. Moc nás tam ale nebylo, jen tři kluci a jedna holka. I tak jsme poráželi všechny týmy z vesnic v okolí. 

Byly to zápasy až do setmění?

Jsem vlastně syn porybného Pouzara a ten měl za barákem rybník. Na jednom statku tam byla žárovka, tak se tam hrálo docela dlouho. Nebylo sice moc vidět, ale prostě jsme hráli, dokud to šlo.

Kdy jste vůbec poprvé oblékl zápasový dres?

V sedmnácti letech tady v druhé lize.

Jaké byly vaše začátky mezi dospělými?

Zamotalo se mi to docela rychle. V patnácti letech jsem chtěl končit s hokejem, protože tam nebylo žádné družstvo mužů. Nakonec mě trenér doporučil do Motoru, kam mě vyměnili za tři hráče. Rok jsem hrál v dorostu a pak hned už za áčko. To byl takový fofr, že jsem se nestihl ani rozmyslet, zda budu nebo nebudu hrát hokej.

Byl těžký přechod z dorostu do A-týmu?

Přijali mě dobře, ale samozřejmě to byly ty doby mazáctví, jako třeba na vojně. Jako holub jsem musel poslouchat. Už jsem reprezentoval za dorost, tak jsem si koupil švédské žluté tkaničky, někdo ze starších hráčů mi je vymontoval a dal si je do svých bruslí. Jinak ten přechod je obrovský, vždy jsem hrál se staršími hráči. Můj názor je, že hráč z dorostu nebo juniorů musí mít k sobě v lajně dva zkušené hráče, aby si na ten hokej zvyknul.

Můžete nám přiblížit, jak vypadal stadion v sedmdesátých letech, když jste tady hrál?

Když jsem hrál za áčko, tak už stadion měl střechu, ale boky byly otevřené. Jenom spodní okraj tribuny tady byl k sezení, jinak všechny ostatní místa byly k stání. Na náš hokej sem chodilo kolem devíti tisíc diváků.

Josef Pártl, Karel Pražák a Jaroslav Pouzar, bývalí hokejisté Českých Budějovic při oslavě 90. výročí klubu

Dole je nějakých patnáct řad sedaček...

Dřív tu bylo jen šest řad sedaček. Tam, kde je nyní restaurace, byla časomíra a tam stáli lidé našlapaní vedle sebe. Když tu bylo těch devět tisíc, tak se asi dost zahřáli.

Znamenalo to v tehdejší době i to, že Pouzar rovná se České Budějovice a naopak?

Tak nějak, v té době se nepřestupovalo. Vycházelo to tady z odchovanců, kteří maximálně přišli třeba v dorosteneckém věku ze Soběslavi. Všichni to byli kluci z jižních Čech, já třeba z vesnice Čakovec. Lidi, co sem chodili na hokej, znali všechny hráče. Dnes to tak není, hráči pendlují, nejsou spjatí s regionem, zkoušíme si hrát na Ameriku a to tady nemůže fungovat.  

Byla tady hokejová parta, která spolu sdílela i volný čas?

Samozřejmě jsme chodili společně na pivo, když se něco dělo, tak jsme byli všichni spolu někde. Dneska se odtrénuje, hráči jdou domů, ani na pivo si nezajdou, možná je i více kontrolují.

Myslíte si, že to pomáhalo i vašim výkonům?

Určitě ano. Dělali jsme to i v Edmontonu. Když se nedařilo, tak řekl Wayne Gretzky, že se sejdeme v nějaké hospodě na Avenue. Neznamenalo to, že se opijeme, ale pokecali jsme, dali jsme si dvě, tři třetinky piva a šlo se domů. Ta parta ve sportu je prostě důležitá.

Pane Pouzare, Martin Procházka se přiznal, že si před zápasem někdy dal i klobásu. Jak to fungovalo u vás, taky jste dávali v Budějovicích v "bufáči" pikador?

V bufetu ne, ale chodili jsme do restaurace, kde jsme jedli cokoliv. V poledne jsem si dal řízek s vlašským salátem a večer jsem hrál.  

Jaká byla tehdejší letní příprava?

Za dob Bukače to byly opravdu hrozné dávky. Starší kluci, když viděli, že je tam pražská značka, tak omdlívali. Běhali jsme třeba deset čtyřstovek, patnácet metrů a pořád jsme běhali jako blbci. Bylo dobré, že nebyly posilovny a tak jsme cvičili jen s jednou činkou. Cvičilo se třeba s vestami, kde bylo závaží a někteří kluci to vyndali a trenér to poznal. Ale ta letní příprava byla opravdu tvrdá.  

Vám se současný hokej nelíbí?

Abych řekl pravdu, tak moc ne.

Chodíte sem na zápasy Motoru?

Chodím a v těch zápasech vidím tři, čtyři pěkné akce za zápas, jinak je to takové honění puku po rozích a u mantinelu. Raději bych viděl častěji tu českou uličku.

Čtěte také

Říkáte tedy, že vás past středního pásma nebaví. To jste musel šílet, jakým způsobem čeští hokejisté došli na letošním mistrovství světa k bronzové medaili?

Samozřejmě jsem rád, že jsme uhráli nějakou medaili, ale ten hokej mi oku určitě nelahodil. A to se u mě jen tak nezmění. Dlouhou dobu tady byl zavedený systém levého křídla, poráželi jsme s tím Rusáky a hráli jsme technický hokej rovnou do brány.

Co vám v současném hokeji chybí?

Rozhodně technika a kombinace ve středním pásmu. Teď se to totiž hraje tak, že to obránce vezme a hodí to až na druhou modrou. Je to rychlejší, jsou tam dřív, ale k takovému tomu přečíslení dva na jednoho se dostanou málokdy. 

Myslíte si, že se může vrátit styl hokeje, kterým se prezentovala vaše generace?

To už vrátit nejde, protože hokej se nyní ubírá jiným směrem.

Jak vzpomínáte na přechod z Českých Budějovic do Edmontonu?

Nebylo to jednoduché hlavně v ohledu, že jsem neuměl anglicky a nevěděl jsem, zda mě noví hráči vezmou mezi sebe. Navíc jsem šel z komunistického režimu a šel vlastně někomu vzít práci. Bylo to těžké, nikdo se se mnou nemazlil, nedali mě ani do školy na angličtinu a když jsem se zeptal trenéra, co mám hrát, tak mi jen řekl:"jdi a hraj".

Co tvrdá hra v tehdejší době?

Bylo to hodně agresivní a hodně se to pralo. V Calgary byly mantinely do výšky očí, tam se nedalo přelézt mantinel a muselo se střídat jen dvířkami. Celé mužstvo se tam servalo, tak nás poslali do kabiny, protože museli uklízet led, který byl celý od krve. Trestné lavice byly velikostně tak pro jednoho a když tam měla najednou sedět půlka družstva, tak tam museli sedět na sobě.  

Jaké to bylo hrát s Waynem Gretzkym?

Bylo to krásné, navíc on byl jinak hodný kluk, který ze sebe nic nedělal. Měl jsem ho velice rád, dokonce nás pozval i na Štědrý den k nim domů. Já mu ale musel vysvětlit, že na Štědrý den máme Boxing day a otevírání dárků. Po večeři jsme se sebrali a šli domů a on rychle zabalil elektronické piano a dal ho mé dceři. 

Jste s ním stále v kontaktu?

Moc ne, on je hodně žádaný a má mašinu na příchozí hovory. Já i když mám na něj telefon, tak se mi tam ozvou nějaké automaty a hotovo. 

V NHL jste odehrál čtyři sezony a získal jste tři Stanley Cupy..

Mohl jsem mít čtyři. Hned v prvním roce jsme hráli finále, ale kluci nebyli tolik vyhraní, protože chtěli hrát jako v lize, dávat góly a nebylo to moc týmové. Další rok jsme hráli proti New Yorku Islanders znova a po zápase, ve kterém jsme "rupli" 1:6, přilítl majitel i trenér a dali nám kotel. Prohlásil jsem, že bych chtěl klukům něco říct, ale jen hráčům. Řekl jsem jim, že je mi třicet let a přijel jsem vyhrát Stanley Cup. A jestli to budeme hrát takhle, tak nic nevyhrajeme, že je jedno jestli dám gola já nebo Pepík.. Potom jsme je porazili třikrát za sebou. Rázem další sezonu, když se někdy nedařilo, tak za mnou přišel trenér a poprosil mě, abych něco klukům řekl, že jsem tady od toho. 

Považujete to, že jste odešel do Edmontonu jako velké štěstí? Protože během čtyř sezon, třikrát vyhrát Stanley Cup, to hokejista nezažije za dvacet let kariéry...

Měl jsem obrovské štěstí, ale já když tam odcestoval, tak ten jsem ten klub vůbec neznal. Na letišti se mě z televize ptali, co říkám na Gretzkyho. A já si ho ani nevšiml, že v roce 1982 hrál na mistrovství světa za Kanadu. Když mi řekli to jméno, tak jsem odpověděl good player, to jediné jsem uměl.  

Čtěte také

Jak se to tehdy seběhlo, že to byl právě Edmonton?

Na mistrovství světa 1982 ve Finsku za mnou přišli tehdejší komentátor České televize Honza Slepička a hlavní skaut Edmontonu Barry Fraser a ptali se mě, zda bych nešel do Edmontonu. Viděl jsem, že si Bukač staví nové mužstvo, že už starší hráče nechce, tak jsem na to kývnul. Nevěděl jsem, že to vyjde, protože jsem musel jít ve třiceti letech na draft. 

Pane Pouzare, jdeme do současnosti. Motor České Budějovice v minulé sezoně obsadil třetí místo. Co očekáváte od nové sezony?

Motoru jsem vždy fandil a fandit budu, dělal jsem tady i prezidenta. Myslím si, že tahle sezona nebude tak dobrá, jako ta poslední. Nevím, co mě k tomu vede, ale zastávám tento názor.

Věří Jaroslav Pouzar, že zkušení harcovníci jako Milan Gulaš a Lukáš Pech potáhnou i letos Motor České Budějovice až k těm nejvyšší příčkám? Jak legenda z jižních Čech vzpomíná mimo úspěšné působení v NHL na angažmá v Německu? Postřehy k historii hokejového svatostánku v Českých Budějovicích přidal i tiskový mluvčí klubu a vášnivý statistik Tomáš Kučera. Poslechněte si zajímavý díl pořadu Čistá hra.  

Čistá hra Martina Procházky každé úterý na Radiožurnálu Sport
Spustit audio

Související