Díky dědovi vznikla má láska k medailím, říká zpěvák Jakub Děkan. Kapelu se snaží vést jako sportovní tým

Kubo, kdy ses rozhodl, že budeš zpěvákem?

Musím říct, že to nebylo od začátku úplně jednoznačné. Klasický sen byl, že budu fotbalista, to se docela dařilo a dostal jsem se do třetí nejvyšší soutěže u nás. Pak jsem začal laškovat s BMX freestyle, jezdit na kole a trochu se u mě změnilo celkově myšlení a pohled na život. Přičichl jsem k takovému lifestylu těch týpků a bavilo mě být víc nezávislý, trochu si oddychnout od týmovosti. Díky tomu BMX jsem začal laškovat s undergroundovou scénou v rámci muziky a takový přerod do zpěvu byl okolo 15 let.

Bylo to na něčí popud?

Bylo to na popud Ondry Fidlera, jednoho z nejúspěšnějších producentů v Česku. Přišel s tím, že by si chtěl založit kapelu, že je to dobré na holky a tak. Pomalé, kytarové riffy, britský indie pop. Scházeli jsme se u něj doma, měl takovou malou zkušebničku. První kapela byla Rosemary, měli jsme vyprodané koncerty v Liberci, protože na nás chodili kamarádi, ne že by to bylo extra kvalitní. Bylo to hrozně krásné a řekl jsem si, že bych se tomu chtěl věnovat, že jsem se zamiloval do mikrofonu a nedovedl si představit, že bych se o to nechal ochudit.

Potom teprve přišla ATMO Music?

Ano, začátky ale byly v undergroundu, hráli jsme po hospůdkách. Pamatuji si koncerty pro tři platící lidi, z nichž jeden byl promotér, kterému bylo líto, že nikdo nepřišel. Bylo strašně krásné, odjezdil jsem si to. Na rok a půl pak přišla hardcorová scéna, jezdil jsem s hardcorovou kapelou a byl to pro mě úplně jiný vjem muziky. Zjistil jsem, že lidé dokážou muziku vnímat i jinak bez toho mainstreamu, že nestojí o stovky milionů přehrání, ale jen o přesvědčení muziky, kterou dělají. To mi dalo do vnímání muziky hodně.

Studoval jsi podještědské gymnázium?

Ne, ale byl jsem ze ZŠ Vrchlického, což je hned vedle podještědského gymnázia. Byly to velké války.

Postupem pěvecké kariéry ses dostal ke svým sólovým věcem a jedna z nich se jmenuje Děda. Děda tě hodně ovlivnil co se týče sportu, že?

Je to tak, děda byl můj obrovský guru. Vzhlížel jsem k němu, věnoval se ping-pongu, hrál i fotbal, nicméně zjistil, že stolní tenis mu šel mnohem lépe. Děda má titul vicemistra Evropy ve veteránské kategorii. Má spousty medailí a tam u mě vznikla láska k medailím a pohárům. Děda vždycky, když jsem přišel k němu, tak mi dal balon nebo pálku a musel jsem udělat určitý počet nožiček nebo pinkání. Když jsem to splnil, dostal jsem medaili s Textilanou, protože za ni hrál ping-pong. Měl jsem doma asi 70 medailí a pořád jsem je chtěl sbírat, protože mě to hrozně motivovalo. Nebýt dědy, tak si nedokážu představit, jestli bych měl nějaký vzor, co se týče sportu.

Děda byl první, kdo tě vzal na fotbalový stadion Slovanu Liberec?

Můj první fotbalový zápas nebyl bohužel na Slovanu. Ačkoliv se zdálo, že děda byl dokonalý, tak měl své chyby. Můj děda byl velký Jablonečák. Můj první zápas byl myslím Jablonec proti Olomouci. Pamatuji si dva hráče z toho zápasu. V bráně byl Petr Pižanowski, na druhé straně Tomáš Lovásik. Nová posila jabloneckého týmu byl Josef Antalovič, zápas skončil 0:0 a poprvé jsem svého dědu slyšel mluvit sprostě a byl jsem z toho úplně hotový a říkal si, že to potřebuji zažívat častěji. Potom to byl už domácí zápas Slovanu Liberec, kdy vyhrál nad Českými Budějovicemi 2:0 a na straně hostujícího týmu byl Zbyněk Hauzr. Jirka Štajner ho tehdy překvapil střelou z půlky. To jsou moje první vzpomínky. Myslím, že to bude zhruba rok 2000, ta sezona před titulem.

Když se vrátíme zpátky k mistrovství světa ve fotbale, které skončilo před měsícem, tak koho jsi sledoval a kdo tě překvapil?

Sledoval jsem to hodně, moc mě to bavilo. Kdo mě překvapil, asi klasicky nás Evropany překvapí africké a asijské týmy, protože o nich nemáme takový přehled. Rozhodně mě strašně bavila Korea nebo Japonci kvůli své pokoře a nadšení. Nějaké týmy z Jižní Ameriky taky. Velké zklamání pro mě byli Němci.

Čtěte také

Katar nasadil laťku velmi vysoko, popisuje reportér Vojtěch Šilhan měsíční zkušenost z dějiště mistrovství světa

A tvůj favorit?

Brazílie, moc jsme jim to přál. Hned potom, co jsem viděl myslím druhý zápas Argentiny ve skupině a viděl Messiho radovat se tak, jak jsem ho nikdy radovat neviděl, tak jsem mu to přál.

Líbilo se ti, že mistrovství světa bylo v zimním termínu?

Strašně jsem se toho bál, ale nakonec mi to hrozně vyhovovalo. Bylo to v půlce sezony, hráči nebyli tak vyšťavení. Je pravda, že to rozvířilo i přestupní stanice daleko víc než zimní okénko bez mistrovství. Bude zajímavé to ještě sledovat.

Co říkáš na tu změnu, kdy na mistrovství Evropy bylo také více týmů a na mistrovství světa jich bude 48?

Když jsem to poprvé slyšel, byl jsem nadšený a myslel jsem, že podmínky budou pro všechny stejné. Nicméně jsem se dozvěděl, že tomu tak není, a nemyslím, že to bude pro diváka atraktivnější. Na mistrovství světa si chcete představit skupinu smrti, že hrají Angličané proti Francouzům, Brazílie proti Argentincům. Nevidím atraktivitu v tom, že se tam dostane třeba Gabon a podobné týmy. Samozřejmě, kdybych se dozvěděl, že z toho bude mít Evropa lepší výchozí pozici, byl bych nadšený, protože bych chtěl vidět český nároďák na mistrovství světa.

Co si myslíš o našem národním týmu? Hráli jsme Ligu národů, máš dojem, že máme šanci postoupit na Euro a zaujmout?

U nás bude strašně důležitý, abychom neměli žádné zraněné. Náš kádr, co se týče kvality, není úplně široký, nicméně máme velice kvalitní hráče a máme šanci se tam dostat. Klukům moc fandím.

Když jsme se bavili o přestupovém okně, tak největším překvapením je asi odchod Cristiana Ronalda do Saúdské Arábie. Co na to říkáš?

Prvotní nálada byla strašně smutná. Pak jsem ale pookřál a řekl jsem si, že je mu 38 let, dokázal takových věcí... Kdyby se mu to MS podařilo, nikdo by neřekl ani popel. Ten tlak byl asi strašně velký, srovnávání s Messim pořád dokola, ten pokračuje v PSG a má šanci na Ligu mistrů. Je to smutné, ale když se člověk zamyslí, tak Ronaldovi nemůže vůbec nic vyčítat.

Čtěte také

Autor knihy Víc než jen zápas Miroslav Šifta ve své tvorbě spojuje vášeň pro fotbal a geografii

Který je tvůj oblíbený evropský klub, třeba když začneme v Německu?

Spousta Čechů to má podobně a vzhledem k české stopě je to asi Borussia Dortmund. Je mi ten klub sympatický, ale nadvláda Bayernu Mnichov je šílená, to každý ví. Líbí se mi ale třeba i Frankfurt.

Co Itálie?

Miloval jsem Juventus, hodně. Ale ty mafiánské kroky a tak, nejsem úplně jejich příznivce. Od dob Ezequiela Lavezziho a Edinsona Cavaniho taky Neapol. Strašná srdcovka, a teď dokonce vede ligu. Líbí se mi ta jejich neapolská nátura.

Pojďme do Španělska.

Jsem odvěkým fanouškem Barcelony. Ronaldinho byl jeden z mých nejoblíbenějších hráčů. Mám radost z toho, kde se nachází a zaslouží si to. 

Co Francie?

Můj oblíbený tým byl Olympique Lyon, k PSG jsem neměl nikdy velký vztah. Měl jsem rád i Monaco.

Myslíš, že Lionel Messi zůstane v další sezoně?

Nedovolím si odhadovat.

Tvůj oblíbený klub je ale v Anglii, že?

Arsenal Londýn. Byl jsem trochu zvědavý, jak se poperou se ztrátou Gabriela Jesuse, ale líbí se mi zapracování mladých do týmu ze strany trenéra Mikela Artety. Gabriel Martinelli, Martin Odegaard se našel, strašně hezky se na ně kouká. Do toho i Granit Xhaka si sedl. Mám z toho radost.

Je na tom hodně znát práce trenéra Artety?

Strašně moc. Za začátku mu moc lidí nevěřilo, ale pamatuji si jeden článek, který jsem četl asi před dvěma lety, tak Pep Guardiola zmiňoval práci Mikela Artety v Arsenalu a on řekl, že si myslí, že s tím týmem, který má, mohl by do pár let Arsenal vyhrát ligu. Pokud se nestane Guardiolovi to, že vyhraje on, tak se mu vyplní jeho předsevzetí.

Ty ale momentálně taky trénuješ, že?

Ano, jsem asistent trenéra FK Hejnice 1. A třída. Zdravím i trenéra Ondru Malinského. Dostal jsem od něj nabídku, jestli bych s ním do toho nešel, což mě strašně potěšilo, že mě někdo oslovil a nemusel jsem se někde vtírat, což bych stejně dělal. Práce s ním je skvělá, je strašně zapálený, je ten typ, že když se nedaří, tak huláká a kope kolem sebe, a mě ty emoce hrozně baví. Jsem strašně šťastný, že to můžu v Hejnicích dělat, máme tam dvě nádherný hřiště, pěkný výhled.

Ty už ale trenérskou práci za sebou nějakou máš?

Ano, byl jsem v Žibřidice, to je teď náš rival i ve stejné soutěži, kam jsme díky naší práci s Jirkou Šindelářem postoupili do té A třídy. Je to vtipné, když řeknu, že vedení nastolilo cestu, která se nám nelíbila, tak jsme s Jirkou přešli do Hejnic. Jirka byl v roli trenéra, ale pořád je to fantastický hráč. Bohužel jsou Žibřidice teď před námi v tabulce. Ale neřekli jsme poslední slovo.

Co takový futsal, tam jsi byl u začátku vzniku týmu, který hraje naší nejvyšší soutěž?

Je to neskutečný, strašná paráda, takový náš american dream. Byl jsem u zrodu, když jsme založili tým v okresu. Mým soupeřem byl i Lukáš Michalík, který je tady někde v éteru, toho taky zdravím. Od okresu se během šesti let vypracovat do extraligy.

Aby posluchači věděli, o jaký tým se jedná...

Je to tým FTZS Liberec, kvůli pravidlům se musel změnit název, protože to bylo jako zlej sen. Bylo to fantastické, protože už tenkrát jsme měli obrovskou kvalitu, projeli jsme okres bez prohry, v kraji taky a v divizi se nám dařilo trápit i druholigové týmy. Porazili jsme i prvoligovou Plzeň. Nádherné vzpomínky a strašně moc klukům fandím. Myslím, že v Liberci se futsal dělá na nejvyšší úrovni a je to jeden z nejlépe fungujících klubů v Česku.

A jsou tam ještě nějací bývalí spoluhráči?

Jsou, minimálně tři kluci z naší začátečnické party. Jeden je ve vedení, jeden je kapitán a další gólman.

Vy jste se rozhodli, že tohle je díra na trhu?

Bylo to tím, že jsme se klukama znali, hráli jsme spolu. Řekli jsme si, pojďme, uděláme si partu, budeme se scházet, a nějak nám to šlo, šlo to nahoru, nabírali se sponzoři. Je tam fantastický majitel Robert Mecej, toho taky zdravím, a dává do toho finance a úplně všechno. To je nádherné a nevidí se to úplně často a díky tomu ten klub funguje.

Ty ještě hraješ footgolf. Co to je?

Začínal jsem u fotbalgolfu, to je sport, který jsme převzali od severských zemí, jako je Dánsko a Švédsko. To jsou velmoci. Na to stačí plácek, kde si vytvoříte překážky, je tam 18 jamek, jsou tam golfové a převzaté pravidla. Takový minigolf s fotbalovým balonem. Pak je footgolf a ten je rozlišný parametrově, ale hraje se na golfových hřištích. Je tam etiketa, tričko s límečkem, což u fotbal golfu není. Kraťasy, stulpny a je to strašně zajímavé. Footgolf je pro mě číslo jedna. Ve fotbalgolfu jsem vicemistr České republiky, vyhrál jsem turaj Masters jak v doublech, tak v singlech. Pak jsem začal hrát footgolf a v minulém roce jsem získal titul mistra republiky ve dvojicích.

Co to znamená ve dvojicích?

Systém je takový, že s jedním parťákem můžete hrát maximálně dvakrát za sezonu, takže se to musí měnit a sbírat tak body. Vyhrál jsem to ve dvojicích, ale vyhrál jsem to sám.

Jak se pozná dobrý footgolfový balon?

Nejvíc na footgolf létají balony, které jsou dělané technologií lepení. Teamgeist, Jabulani, ale třeba Roteiro ne, to se nechytlo. Nejvíc asi ty dva. Pak je tam ještě Europass.

Máš možnost někam postoupit?

Dokázal jsem se kvalifikovat na mistrovství světa v roce 2023, to bude v Orlandu na Floridě. Ale je tam problém, a to jsou finance. Český footgolf nemá sponzora. Nejde ale jen o mě, česká reprezentace by tam mohla udělat výsledky, ale nejsou na to bohužel peníze.

Jakým způsobem bys přirovnal své koncertování ke sportu?

Na tuhle otázku jsem čekal asi 30 let a konečně někoho napadlo se na to zeptat. Já osobně převádím ze sportu do muziky hrozně moc, protože jsem v tom vyrostl a cítím se v tom jako ryba ve vodě. I kapelu se snažím vést jako mančaft, motivovat se jako tým, táhnout za jedno lano. Jak se říká, jsi tak silný, jako nejslabší článek. Hodně to převádím, hlavně tu kolektivnost. Byl to sen vždycky něco dělat před diváky. S muzikanty je to možná o krapet těžší, zvlášť když nemají sportovního ducha.

Máš nějaký rituál nebo režim, třeba když máte turné?

Posledních sedm let jsem měl nechtěný rituál, a to, že jsem spal. Hodně jsem toho prospal, musím říct. Teď už tomu tak není, s klukama si dáme před koncertem pokřik, chytneme se v kolečku a řekneme si něco vtipného, čemu se už nikdo nesměje. Pak jdeme na to, pokřižuji se na schodech. Takhle to mám.

Máš někde své oblíbené fanoušky? Takový domácí stadion?

Je to individuální, pokaždé se atmosféra zvrtne někde jinde. Mám to rád všude, kde jsou fajn lidi. Je to klišé odpověď, ale je to pravda.

Talkshow Na place každou středu na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík