Fotbalista Zdeněk Folprecht: Angažmá na Kypru bylo přínosné pro celou rodinu. Moc se nám tam líbilo

Zdeňku, tvoje fotbalové začátky jsou spjaté s Kladnem? 

Relativně dlouho jsem hrál hokej, do nějakých jedenácti let. Táta hrál hokej hodně dobře, ale v telecím věku kolem dvaceti let byl línej a zároveň hrál v té době, kdy Poldi Kladno vyhrávalo jeden titul za druhým a bylo pro mladé hráče těžké se prosadit. Nechtěl jít nikam jinam a začal to hrát jenom pro zábavu. Jinak jsme celý život v Tuchlovicích, teď tam plánuji stavět barák. 

Máš i sourozence? 

Mám o čtyři roky starší sestru. Hrála fotbal, nikdy nebyla moc talent, ale spíše buldok. V Tuchlovicích hrála za žáky s klukama na pozici předstopera. Vždy bránila nejlepšího útočníka soupeře. Jelikož to táta trénoval, tak jsem tam chodil hrát na černo za žáky. Pamatuji si, že jsme hráli proti vesnici Kamenným Žehrovicím, za které hrál i hokejista Michael Frolík. Byl dobrej útočník, ale ségra mu hrozně naložila a zkopala ho. 

Chtěl z tebe táta udělat “hokejku”? 

Myslím si, že ne. Vedl mě k fotbalu i hokeji a když to dospělo k věku, kdy už se obojí nedalo stíhat časově a logisticky, tak jsem přestoupil do Sparty a rozhodl se pro fotbal. 

Jak se dá přestoupit z Tuchlovic do Sparty? 

Byl to klasický nábor. Táta celou rodinu vzal na zápas Ligy mistrů mezi Spartou a Arsenalem a tam hlásili, že bude probíhat nábor mladých fotbalistů. Zpunktovala to ségra, která popichovala tátu, že pořád říká, jak jsem dobrej, tak ať jdeme na nábor. Šel jsem tam a cítil jsem hned od začátku, že mi to jde. Trenéři pak přišli za rodiči a zeptali se, jestli bych nechtěl zkusit týden na Spartě. Mysleli si, jak nás ohromí tím, že nás vybrali. Táta začal s tím, že hraju ještě hokej a že nevíme, jestli chceme jezdit do Prahy. Dopadlo to tak, že mě nakonec máma na tréninky vozila každý den. Týden jsem tam odmakal, jelo se na turnaj do Pardubic a já vyhrál cenu pro nejlepšího hráče turnaje. Na ten popud na nás trenéři začali víc tlačit, přivezli mi věci od Nike. Nedělal jsem si z toho hlavu. Říkal jsem si, že buď na to budu mít nebo ne. Když bych nešel do Sparty, tak bych skončil na Kladně. 

Prožíval jsi na Spartě radostné roky? 

Fotbal mě baví, takže jo. Mám to i dodnes, dokud budu mít možnost hrát fotbal, tak ho hrát budu. V mládí člověka nic nebolelo, měl neustále hodně energie. Byla to čistá radost. 

V té době už stál Strahov nebo kam jste dojížděli? 

Trénovali jsme na tréninkovém hřišti na Letné, půl roku jsme jezdili do Lipenců, na Admiru Praha nebo na Bílou horu. Různě jsme byli rozesetí podle ročníků. Po vybudování Strahova to bylo velké ulehčení. Kdybych byl nezaujatý a měl někam dát teď mého kluka, tak by to bylo jen kvůli Strahovu do Sparty. 

Jak to funguje s přestupem do A-týmu Sparty? 

Štěstí a kvality hráčů jsou v tomhle ohledu spojené nádoby. Třeba když šel do A-týmu Tomáš Rosický, tak ukázal, že je hráčem, který tam má zůstat. Stejný případ je Adam Hložek. Na druhou stranu, pokud organizace jako Sparta řekne, že bys měl jít na hostování, tak asi nebudeš odporovat. Natruc ve Spartě zůstávat nechceš. Člověk má agenta, s kterým o tom mluví a řeší to. 

Jsi odchovancem Sparty, ale moc jsi toho za ní neodehrál... 

Zahrál jsem si ve Spartě přesně jeden ligový zápas. Odehrál jsem 83 minut proti Příbrami a zápas skončil 1:1. Byl to i první zápas Ericha Brabce, ve kterém udělal s brankářem Jardou Blažkem obrovskou chybu. Když se někde potkáme s Erichem, tak si dělá srandu, že mi zavinil odchod ze Sparty. 

Jak velká byla tehdy konkurence ve Spartě? 

Když jsem do áčka přišel, tak jsem si myslel, že by to i mohlo jít prosadit se. Byl tam třeba Patrik Berger, který už moc nehrál kvůli zranění. Na mém postu hrál Juraj Kucka. Po jeho odchodu jsem věřil v šanci, ale přišel Marek Matějovský. Samozřejmě jsem to přijal, protože on byl opravdu top hráč i dobrý kluk. 

Ze Sparty jsi putoval do Liberce. Panovala mezi kluby rivalita? 

Probíhala tam taková nepsaná spolupráce a hodně bývalých Sparťanů chodilo do Liberce. Když jsme tam získali třetí místo, tak jsme to brali tak, že my odložení hráči té Spartě chceme ukázat. 

V té době v Liberci už působil trenér Trpišovský? 

Ano, do Liberce jsem přišel společně s “Trpišákem” ze Žižkova z druhé ligy. 

Byl pro tebe Jindřich Trpišovský důležitý trenér? 

Rozhodně ano. Shodou okolností mě trénoval půl roku v dorostu, kdy vedl mládež Sparty. Tam už bylo vidět, že bude kvalitní trenér. Dělal si zálusk, že by ve Spartě trénoval A dorost, nebylo mu to umožněno, tak ho šel trénovat do Bohemky. Kolečkem přes Horní Měcholupy se dostal do Žižkova, kde začínal jako třetí trenér. Dělal tam klasickýho Jardu Kužela. Málokdo si asi myslel, že to vyšvihne tak vysoko. 

Neměl na stole i nabídku trénování A týmu Sparty? 

Určitě měl. Když byl v Liberci, tak nás o tom informoval. Nedopadlo to a o pár měsíců později šel do Slavie. 

Stal se z něj trochu slávista?

Asi jo. I na sobě vím, že při fotbale vás nejvíc posouvají ty zážitky a emoce. Vzpomínám nejraději na Liberec, kdy jsme hráli dvakrát Evropskou ligu. Nezapomenu na ty cesty na zápasy, zvlášť když se ještě udělal úspěch. Když si vezmu, kolik oni mají ve Slavii zážitků za posledních pět let, tak se jim to muselo vrýt do srdce, že jsou z nich ultraslávisti.

Může se to ale pokazit tím, když se dobré zážitky přebijí špatnými a začne to někde vyhnívat?

Říká se, že nic není staršího než včerejší zápas. Nedej bože, kdyby se tam pohádali a Trpišovský musel odejít, tak řekne, že to tam bylo krásné, ale převládat bude aktuální pocit, kterým by byla pachuť.

Zdeňku, Liberec nebyla tvoje poslední štace. Kam ses ještě vydal?

Na Kypr, kde jsem strávil tři roky. Dvě sezony v Pafosu a jednu v Larnace. Venkovní zápasy byly fajn, nejdelší cesta byla dlouhá jen hodinu a čtyřicet minut. Když to můžu ohodnotit, tak dávám deset z deseti. Bylo to skvělé i pro naše kluky. Šli jsme tam, když staršímu klukovi byly tři měsíce a druhej kluk se nám tam narodil. Ten starší tam chodil do školky, teď je mu čtyři a půl roku a umí dobře anglicky. Přetrvalo to dodnes. Jdeme třeba hrát pexeso a u toho si půlhodiny povídáme v angličtině.

I fotbalově to bylo povedené?

Moc se to nelišilo od české soutěže. Jsou tam čtyři kluby, které hrají pravidelně nahoře, plus tam přibyl i Pafos, kde jsem hrál já. I v koeficientu jsou na tom podobně jako Češi, evropské soutěže hrají dva, tři týmy. V klubech se tam míchalo hodně národností, což v Česku zatím tolik není. Vše se tam řešilo v angličtině, což pro mě bylo přínosné. Sedmdesát procent lidí tam pracuje v cestovním ruchu, takže všichni anglicky umí mluvit.

Co ještě ve fotbale chystáš?

Sám nevím. Po třech letech na Kypru jsem se vrátil zpátky. Chtěl jsem tady chytit ještě svěží vítr, dostat se do ligy. Nakonec jsem se dohodl s Vlašimí, která chtěla hrát o postup do ligy, nevyšlo to až v baráži proti Teplicím. Po třech odehraných kolech jsem si v kolenu přetrhal všechno, co jde. V aktuální sezoně už si asi nekopnu a uvidíme, co přijde v létě.

Zranění je natolik vážné?

Sešlo se spoustu malých nešťastných náhod. Zrovna jsem na té noze blbě stál, špatně se otočil. Protihráč, který zrovna padá, tak spadne na mě. Jeden den jsem se litoval, ale pak už otočil list.

Zajímá mě i tvoje cesta do Ázerbajdžánu. Je to opravdu tak bohatá země?

Je to taková Dubaj. Byli jsme tam jenom čtyři měsíce. Vidíš tam mramorové chodníky, zaparkované Ferrari, ale když budeš deset minut z centra města pryč, tak tam uvidíš špínu, bídu a nouzi.

Kypr jsi ohodnotil deset z deseti, co Ázerbajdžán?

Je tam krásný život, ale musíš bydlet v Baku a hrát tam fotbal. Je rozdíl tam být jako fotbalista nebo jako řadový Ázerbajdžánec, který nevyužije potenciál luxusních restaurací například. Kypr měl oproti Ázerbajdžánu ještě jednu velkou výhodu v krásném počasí. Dva měsíce jsem na Kypru nenosil boty, stačily mi pantofle. Ráno jsem odvezl malého do školky, jel na trénink, ve dvanáct hodin jsem měl odtrénováno a celé odpoledne bylo volné.

Stihl jsi se v Baku podívat na závody Formule 1?

Bohužel ne. Zrovna když jsme odjížděli, tak tam začínaly přípravy na ten závod. Překvapilo mě, že každý rok dělají kvůli závodu úplně nové silnice.

Kde tedy nakonec zakotvíš?

Chci se dát hlavně zdravotně do pořádku a maximálně se připravit na léto. Budu volným hráčem a počkám si, zda přijde nějaká možnost zajímavého angažmá. Do ciziny se mi kromě Kypru už jít nechce. Chtěl bych si ještě zahrát ligu, ale nechci to extrémně tlačit na sílu. Můžu hrát klidně i v Tuchlovicích. Jen doufám, že moji kluci nebudou v osmnácti letech hrát právě tam. 

Talkshow Na place každou středu na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík