Skuhravý: U národního týmu nemůžeme vše házet na trénera, chybí mi kreativita u ofenzivních hráčů
Hostem středečního pořadu Na place s Pavlem Nečasem byl bývalý fotbalista Tomáš Skuhravý. Kdy přišel k přezdívce „Bomber“? Co všechno prožil při působení v italském Janově? Pamatuje si na setkání s Cristianem Ronaldem ve Sportingu Lisabonu? Co všechno si zažil s bolavým kolenem? Jakou funkci momentálně vykonává v Uherském Hradišti na Slovácku? V čem hlavně se mu nelíbil výkon národního týmu v přípravném utkání proti Saúdské Arábii? Poslechněte si celý rozhovor.
Tomáši, jak jsi na tom byl s italštinou při působení v FC Janov?
Začal jsem se to učit z knížky, ale na jednom soustředění mi spoluhráč Fulvio Collovati tu knížku vzal a letěla do moře. (smích) Prakticky tím začalo období, kdy mi začali ukazovat předměty, učil jsem se slovíčka a pak jsem si to začal všechno dávat dohromady. Asi za čtyři měsíce jsem dával první rozhovor do televize.
Od léta působíš jako člen představenstva Slovácka. Co to pro tebe všechno znamená?
Zajímám se o chod klubu, o fungování hráčů, trenérů a mládeže. Mám pod sebou sportovního ředitele, sportovního manažera a další lidi, kteří jsou v klubu.
Slovácko v posledním ligovém kole prohrálo 0:1 na Bohemians. Co na to říkáš?
Fotbal se mi vůbec nelíbil. U hráčů mi chybí zdravá agresivita a chuť porvat se o vítězství. Když na to koukám z tribuny, tak mi od určitých hráčů chybí komunikace a moc si toho nedovolí. Chtěl bych vidět, aby víc riskovali.
Stejně jako mě zklamal zápas národního týmu proti Saúdské Arábií, kdy české mužstvo předvedlo jednu střelu na bránu a to bylo ještě z penalty. My tu pořád napadáme trenéry, ale na hřišti jsou hráči. Musí hráči ukázat kreativitu a fantazii, útočníci jsou vysocí, jako jsem byl já, ale chybí mi tam ta nadstavba. Fotbalisté jsou na place moc ticho, měli by se klidně i pohádat. Nechci nikoho urazit, ale občas mi přijde, že to někteří dělají jen pro peníze a fotbal je ani tolik nebaví.
Chybí ti od ofenzivních hráčů větší drzost před a v šestnáctce?
Ano. To musí začínat už od mládeže. Učili jsme se hrát jeden na jednoho a nebát se. Musíme nechat děti víc hrát. Neznamená to, že budu mít připravený trénink a budu dělat jen poziční hru. Chce to do nich dostat zdravou drzost a chtíč riskovat. Musí to začít už od šesti let.
Pojďme se zastavit u tvé kariéry. Začínal jsi s fotbalem v Přerově nad Labem a pak už následoval přesun do pražské Sparty.
Tehdejší mládežnický kouč ve Spartě byl Tadeáš Kraus. On měl kousek od Přerova chatu a chodil se tam dívat na fotbal. Jednou přišel za mým tátou a ptal se, zda to nechci zkusit ve Spartě. Hned jsem mazal, takže jsem ve třinácti letech mířil na Spartu. Začínal jsem v céčku, po půl roce jsem přestoupil do béčka. V patnácti letech už jsem šel do áčka do ligového dorostu, kde jsem také dával góly. V šestnácti letech jsme hráli v Českých Budějovicích, kde jsem dal asi dva góly a tehdy se tam byl podívat trenér Ježek, který za mnou po utkání přišel a řekl mi, že druhý den jdu s A-týmem. Prakticky v sedmnácti letech už jsem nastupoval v první lize. Trenér se nebál tam mladé kluky dát.
Co rozhodlo, že jsi během aktivní kariéry zůstal pět sezon v italském Janově?
Asi moře. Měli jsme tam dobré zázemí pro rodinu, což pro mě bylo nejdůležitější. Jediné čeho lituji, je možná to, že jsem v roce 1991 nebo 1992 nepřestoupil do AC Milán. Náš prezident klubu ale zvedl cenu za mě a pak to snad i zdvojnásobil. To mě mrzí, protože pak AC Milán vyhrál Ligu mistrů.
Z Janova jsi zamířil do Sportingu Lisabon, ale tam jsi skoro celou sezonu nemohl hrát..
Tam byla taková diktatura v klubu a navíc jsem měl zranění kolene. Byla tam stávka hráčů. Každý den jsme se museli v 8 hodin ráno představovat na tréninku a pak nás pouštěli domů. Byl to taky zajímavý zážitek. Potkal jsem tam Cristiana Ronalda, kterému v té době bylo asi osm let. Ničeho ale nelituju, díky fotbalu jsem procestoval celý svět.
Jaký problém jsi měl s kolenem?
Začalo mi to v roce 1993, kdy jsme hráli přípravný zápas a zlobil mě meniskus. Pak jsem absolvoval dvě operace menisku a pak jsem šel i na chrupavku. Prakticky jsem hrál bez chrupavky. Pamatuji si, že jsem přijel z Lyonu po operaci a po deseti dnech jsem hrál proti Liverpoolu, který jsme porazili. Ale bylo to z mé strany uspěchané. Fotbal prostě miluji.
Za Janov jsi vstřelil 59 ligových gólů, což tam ještě nikdo nepřekonal..
Dá se říct, že jsem tam po válce pořád nejlepší cizinec, který dal nejvíc gólů za Janov.
Co znamená Nadace fotbalových internacionálů, ve které funguješ?
Začínáme dělat akce, kam zveme bývalé legendy, které podporují běžecký seriál Běhej lesy. Je to skvělá akce.
Co jsi dělal po ukončení profesionální kariéry?
Začal jsem tam trénovat mládežníky. Přesunuli jsme se do Neapole, kde byl syn od prezidenta, který ale chodil jen dvakrát týdně na trénink. Tak jsem asistentovi říkal, že ho nepostavím do zápasu. Nemůžu se pak ostatním trénujícím klukům podívat do očí. Také, že nás do hodiny vyhodil. Nedělám rozdíly v tom, kdo je bohatý a kdo ne. Pro mě je základní, co kluci předvedou na hřišti. Takže to bylo také hodně složité.
