Nedělal jsem rozdíly, zda léčím Nadala nebo herce Blooma. Na řeči jsem moc nebyl, přiznává Novotný

Co se ti poprvé vynoří v hlavě, když se řekne Za hranice odolnosti?

Vybaví se mi příběh a díky němu jsem vytvořil knihu. První název byl Za hranice výkonu. Bylo to myšleno především pro profesionální sportovce. Uvědomil jsem si, že pokud chci zaujmout větší část lidí, tak nesmí být výkon prioritou. Pro plno lidí je prioritou odolnost, ať už fyzická, tak psychická. Důležtá je i ta metabolická, která nás chrání před bakteriemi apod.

Jseš machr i přes mentální koučink?

Zvlášť u sportovců, když s nimi trávím hodně času, tak je potřeba je dobře motivovat. Co u jednoho funguje motivačně, tak u druhého funguje demotivačně. Podobně je to i u dětí. Nejsem psycholog, ale musím člověk dát do určité kategorie z hlediska psychologie. Důležité je dát dohromady všechny aspekty, což jsem se snažil vysvětlit i v mé knize.

Kde si nabral potřebné vědomosti?

Abych napsal knihu, tak musím přečíst dalších dvacet. Psaním se zlepšuji ve vědomostech, protože nabírám nové vědomosti. Co jsem věděl před knihou a co vím po napsání knihy, tak to jsou dvě nové dimenze.

K fyzioterapii ses dostal přes tátu?

Udělal jsem si jeden kurz sportovních masáží a tam jsem zjistil, že mě to ohromně zajímá. Chtěl jsem jít na fyzioterapii, ale tehdy to byla ve Španělsku druhá nejtěžší univerzita, aby se tam člověk dostal. Dostal jsem se na Fakultu tělesné výchovy a sportu a po jejím dokončení už jsem se propracoval k fyzioterapii. Bylo to díky tomu, že jsem byl z Československa.

Práce s nejlepšími

Čím jsi pro ně byl zajímavý, jako borec z Československa?

Každá univerzita má povinnost rezervovat tři procenta míst pro mimo Evropskou unii. Od prváku na fyzioterapii jsem věděl, že potřebuji získat zkušenosti. Dostal jsem nabídku, že můžu pracovat jako dobrovolník u mladých fotbalistů. Hned jsem začal vnímat jak to funguje v profesionálním fotbale. Na univerzitu jsem dojížděl a následně jsem pomáhal plavcům. Snažil jsem se pomáhat všude, kde to šlo. Jelikož jsem neměl moc peněz, tak jsem dělal různé kurzy, které byly zadarmo. Z každého kurzu si člověk něco vezme.

Dostal jsem se i do muzikálu, kde jsem tancoval. Během toho jsem poslal životopis do ATP. Zazářil jsem, že bych mohl cestovat po světě. Ozvali se mi za rok z Monte Carla, že jsem se dostal do výběrového řízení. Byli jsme tam ve třech, složili jsme zkoušky a pak už nás začali posílat na turnaje a rozhodli, že výběrové řízení nakonec vyhraji já.

Co práce fyzioterapeuta pro ATP obnášela?

Byl jsem z toho hodně nervózní. Tenis jsem hrál, ale jen dvakrát týdně s kamarádem. Najednou jsem měl letět na tenisový turnaj do Indie, do Austrálie a zpět do Indie. Měl jsem stres z toho, že budu muset v rychlosti vyrazit na kurt a tenistovi akutně pomoci. Každý turnaj má manažera, který mě má sledovat a zároveň se ptát hráčů, jaký je na mě ohlas.

Kolikrát ses dostal na kurt?

Během desetileté kariéry jsem měl 2500 zásahů. Na každém turnaji proběhne 25 - 30 zásahů na kurtu. Bavíme se o tom, že zalepuji prst, že si Andre Agassi zapomněl namazat sluneční krém na hlavu. Pak jde ale i o zlomené obratle. Bylo tam od všeho něco.

Čtěte také

Fyzioterapeut Rukavička: Je pochopitelné, že jsem pod tlakem trenérů. Na prvním místě je ale zdraví hráčů

Jak ses dozvěděl, že tě nakonec vybrali?

Jel jsem do Prahy a poté lyžovat do Pece pod Sněžkou. Když jsem cestoval a projížděl kolem benzínové pumpy u Nové Paky, tak mě zavolali. V telefonátu mi oznámili, že mě z trojice vybrali a že jsem jeden z pěti fyzioterapeutů na okruhu ATP.

Co se dělo pak?

Dostal jsem plán turnajů. Pětadvacet míst, pětadvacet hotelů, pětadvacet států. Najednou přijdeš na turnaj mezi ostatní fyzioterapeuty, kteří tam byli patnáct, dvacet let. Jejich zkušenosti byly někde úplně jinde než moje. Snažil jsem se dělat různé techniky a pořád něco inovovat.

Vztah s Nadalem

Stalo se někdy, že se našel tenista, který si tě oblíbil?

Tak jsem to měl s Rafaelem Nadalem. Jeho angličtina nebyla v začátcích dobrá, ale já uměl dobře španělsky, tak jsme se tak nejčastěji bavili. Pomáhal jsem mu i mimo turnaje. Většinou žádal mě. Nadalovi jsme dělali celkovou analýzu a vytvářeli preventivní program zranění. Už tehdy měl zdravotní problémy. První větší angažmá bylo s Ernestem Gulbisem, což byl syn miliardáře. Měl hodně talentu, ale byl lenivý. Jeho otec si mě najal, abych se o něj staral.

Při práci ses dostal i k hercům, že?

Ano. Tím prvním byl Orlando Bloom. V Praze natáčel seriál a měl problémy se zády. Dostal doporučení na mě. Ke všem přistupuji stejně, takže jsem se ho zeptal, kde ho to bolí, nasadil jsem si sluchátka, poslouchal Mozarta a na nic víc jsem se ho nevyptával. Jedu pořád stejný playlist dokola. Je to pro mě rituál.

Několikrát jsem Bloomovi pomáhal, téměř během celého jeho natáčení. Dostalo se to k jeho manažerovi, který to poslal k dalším hercům. Tak se to upeklo. Moje funkce je, abych je vyléčil nebo dostal do formy. Nic víc neřeším. Herci mají podobný režim jako sportovci, kdy se věnují různým aktivitám naplno. Hodně se řeší i jídelníček.

Ani s tenisty ses víc nebavil?

Když už jsem s hráči spolupracoval celý den, tak se mezi námi vytvářelo kamarádství. Což jde ale v neprospěch profesionalitě. Uvědomil jsem si, že to tak nejde. Šlo nám prostě výsledky. Musí to být s disciplínou, respektem a utrpením.