Z fotbalového kotle fanoušků až k pozici ředitele komunikace Slovanu Liberec. Jaký je příběh Tomáše Čarnogurského?

17. srpen 2022

Do studia Radiožurnálu Sport si našel cestu ředitel komunikace fotbalového týmu FC Slovan Liberec Tomáš Čarnogurský. Ve sportovní talkshow Na place si s moderátorem Ladislavem Hamplem mimo jiné povídá o tom, jak se z pozice aktivního fanouška dostal do vedení severočeského klubu. Proč u něj neklapla dráha profesionálního fotbalisty? Jak zvládá kombinovat roli SLO a tiskového mluvčího? S kterým trenérem si jako předříkávač kotle nejlépe rozuměl? Užijte si celý rozhovor.  

Rozjíždí se třicátá sezona samostatné české nejvyšší fotbalové ligy. Jste v tom od samotného začátku?

Je to tak, můj taťka mě naštěstí vzal na první ligový duel Slovanu v první lize, bylo to tehdy utkání proti Viktorce Žižkov. Byť zápas skončil nula nula, tak to byla láska na první pohled, od té doby už nebylo mnoho zápasů, na kterých bych chyběl.

Tomáši, do jakého sektoru jste chodil fandit před třiceti lety?

Tehdy v devadesátých letech jsem pár sezon absolvoval s tatínkem na podélné tribuně, kde byla ještě skála. Postupně jsem se osamostatnil a od třinácti, čtrnácti let jsem začal chodit do kotle a strávil tam minimálně dalších deset let. 

Jste rodákem z Hrádku nad Nisou, ale poměrně dost času jste strávil v Praze. Proč?

Naši mě už v jedenácti letech poslali k babičce a já tu studoval na osmiletém gymnázium a pak na vysoké škole. To bylo hodně podstatné i k tomu přilnutí ke Slovanu, protože ve třídě se mnou byli samí Sparťané, Slávisté, Bohemáci a o to byly sladší vítězství nad nimi, zvlášť když věděli, že jediný fandím Slovanu. 

Dojížděl jste do Liberce pravidelně?

Ano, na víkendy jsem jezdil pravidelně domů. Nejen kvůli Slovanu, ale i proto, že jsem také hrál fotbal. 

Nikdy jste nechtěl být profesionálním fotbalistou?

Asi jako každý malý kluk jsem o tom snil. Tady v Praze jsem hrál žákovskou ligu za Viktorku Žižkov, už v té době jsem byl aktivním fanouškem Slovanu. Bylo to takové dilema, zápasy v dresu Žižkova a při fandění naopak v kotli hostů. Jako levák a obránce jsem měl výhodu, že tato pozice byla nedostatkovým zbožím. Nakonec ale dostalo přednost studium, pak už ta fotbalová kariéra šla stranou i kvůli mému laborování se zraněním. V tuhle chvíli mám plastiku křížového vazu na obou kolenech.

Říkal jste mi, že máte i zkušenosti s funkcí rozhodčího...

Po prvním úrazu mi doktoři nedoporučili hrát fotbal aktivně. Jelikož jsem ho ale měl rád, tak pískání byla pro mě možnost, jak u něj zůstat. Určitě to byla skvělá zkušenost, protože když třeba přijedete v osmnácti letech někam do Višňové a máte tam udržet ty emoce a chlapi na uzdě. Dodalo mi to hodně sebedůvěry a dokud jsem studoval, tak jsem pískal Liberecký krajský přebor. Skončil jsem až tehdy, když poprvé zvolili pana Peltu předsedou krajského fotbalového svazu. Pod ním jsem sudího dělat nechtěl. 

Co máte všechno za sebou v roli aktivního fanouška bez té dnešní zkušenosti zaměstnance klubu?

Dnes už jsou to krásné vzpomínky. I díky tomu, jak byl Slovan úspěšný, tak jsme toho zažili hodně. Výrazně jsem se začal ve fanouškovské skupině angažovat někdy v roce 2003, 2004. Nějakou dobu jsem strávil i s megafonem zády ke hřišti, kdy jsem organizoval fandění našeho kotle. Hodně volného času jsme s kamarády strávili tvorbou chorea. To nejlepší pro nás byly výjezdy se Slovanem po Evropě. Nejzajímavější pro nás byla cesta do portugalské Bragy, kam jsme se vydali v devítimístném starém Fordu. Peněz nebylo nazbyt, snažili jsme se vyhýbat dálničním poplatkům a jezdili po okresních silnicích. Dva dny jsme jeli tam, tým prohrál 0:4 a pak nás čekal dva dny návratu zpět, tak aby se stihl další ligový zápas. 

Čtěte také

Stojí to hodně času, energie a také peněz. Jak velké to jsou investice?

Do doby, kdy jsem studoval, tak jsem nebyl nikdy na dovolené mimo fotbal. Veškeré úspory z brigád se šetřily na výjezdy se Slovanem po Evropě. Snažili jsme se podnikat, co nejvíce výjezdů. Složitější to bylo do vzdálenějších destinací, poprvé jsem měl našetřeno a letěl v roce 2006, kdy se hrálo předkolo Ligy mistrů v Moskvě. Tam už to jinak než letadlem nešlo. Několikrát jsme si i půjčovali od rodičů, příbuzných a kamarádů, kterým jsme to pak spláceli. Naštěstí jsem svoji přítelkyní a dnes manželku potkal na zápase Slovanu v Xaverově, kam vyrazil opravdu málokdo. Nemusel jsem tak vysvětlovat, proč zase táhnu na dva dny pryč, protože jsme i hodně výjezdů absolvovali společně. 

Jak je těžké utáhnout s megafonem partu lidí, která fandí? 

Jedná se o zodpovědnou roli. Určitě mě to hodně vyčerpávalo, protože můj přístup byl takový, že pokud chceme po hráčích, aby na hřišti předvedli absolutní nasazení a bojovnost, tak to samé máme předvádět my fanoušci. Jako předříkávač jsme to měl takhle nastavené a mnohdy jsem byl více zpocený než samotní hráči, což jim samozřejmě nezazlívám. Většinou z toho fotbalu moc nemáš, protože koukáš zády k hřišti a vidíš pouze obličeje fanoušků a podle nich poznáš, zda se blíží nějaká šance. Kolikrát jsem si zápasy přehrával zpětně, abych viděl, jak utkání vůbec probíhalo.

Studoval jste Karlovu Univerzitu a psal jste diplomovou práci s názvem- Divácké násilí v ČR: Veřejně politický problém. Na jakém oboru jste studoval?

Na Fakultě sociálních věd a můj obor v bakalářském studiu byla sociologie a potom sociální veřejná politika. To studium jsem si snažil vždy přiblížit tomu mému zájmu. Ať už byl volný výběr tématu ročníkové nebo seminární práce, tak jsem si vždy vybíral fotbalový motiv. I díky tomu, že už v té době jsem měl hodně zkušeností i s chováním fanoušků v Německu. 

Reportér Jaroslav Plašil se už třetím kolem zabývá pozicí hostujících fanoušků na fotbalových stadionech a zmínil se o spojce "SLO". Vysvětlíte nám, co to spojení znamená?

Ten anglický název Supporter liaison officer se úplně nedá přeložit do češtiny. Jedná se o koncept, který vznikl v Německu už v devadesátých letech, a protože se viděl jeho přínos, tak se postupně začal šířit do Evropy. V současnosti by měly všechny profesionální kluby v rámci licenčního řízení uvádět svého SLO. Bohužel jak v Česku, tak v zahraničí není všude ta forma i obsah. SLO má být hlavní spojka mezi aktivními fanoušky a klubem. Nejen mezi těmi fanoušky, kteří chodí na domácí zápasy do kotle, ale také pro ty, co jezdí na venkovní utkání. Před výjezdem "ven" má zajišťovat servis, aby věděli, kam mají přijít, kde pořídí vstupenky, co je tam dovolené, zakázané. Případně jestli tam pořadatelé vpustí fanouškovské materiály, včetně chorea. Důležitá je tam komunikace před zápasem ať už prostřednictvím webu nebo sociálních sítí. Při zápase má ten vybraný člověk fungovat v sektoru, případně blízko něj a řešit potenciální problémy. Na druhou stranu tam není od toho, aby zajišťoval bezpečnost. SLO má být servis, prevence a sloužit jako komunikační pomocník.

Čtěte také

Je to někdo, na koho se můžu obrátit, když budu chtít, aby se zlepšily podmínky v sektoru hostí?

Určitě je to jedna z našich ambicí. Dnes už kluby jako Sparta, Slavia a Bohemka mají svého SLO a naší společnou aktivitou je, aby se podmínky v sektorech zlepšovaly. Sbíráme zpětnou vazbu od fanoušků, spustili jsme online dotazník pro fanoušky, kteří jezdí na venkovní utkání a mohou tak hodnotit, jak to v sektoru fungovalo a nefungovalo.

Od roku 2009 jste zaměstnancem klubu Slovanu Liberec. Jaký byl přechod ze sektoru pro domácí fanoušky do činovnické role? 

Kromě aktivního nasazení v kotli jsem postupně začal pomáhat s články pro webové stránky Slovanu. Tehdy jsem skončil studium na vysoké škole a vedení Slovanu za mnou přišlo s nabídkou, zda se nechci stát součástí marketingového a PR oddělení. Bylo to pro mě velké dilema, jestli opustit aktivní fanouškovskou roli a přejít na druhý břeh anebo se věnovat tomu, čemu jsem se hodně věnoval poslední roky. Nakonec ve mně převládl názor, že pokud jednou tu šanci mám, tak bych jí měl využít. Podívat se na tu stranu, kde se fanouškům pomáhá a řeší se věci pro ně. Řekl jsem si, že to zkusím a ze zkoušky je dnes už třináct let. Ten hlavní záběr je marketing a PR. I proto, že jsem měl za sebou fanouškovskou historii a zkušenosti i z Německa, tak ze začátku jsem si musel u vedení prosadit, že přes týden se budu starat o PR a marketing, ale o víkendu chci být mezi fanoušky, tak abych mohl plnit roli SLO, kterou v té době v Česku ještě nikdo neznal.   

Jste tedy průkopníkem téhle spojky mezi fanoušky a klubem?

Ano, první roky jsem byl jediným člověkem, který tímto způsobem fungoval. Postupem času začal být model doporučovaný a šířil se Evropou, tak i UEFA ho vzala jako nutnost pro profesionální kluby. Dostalo se to i do Čech. Druhým klubem, který měl svého SLO, byla Bohemians Praha 1905 a přidala se i Sparta nebo Slavia, která měla v této pozici ženu.

Čtěte také

Jak náročná je pro vás marketingová role v klubu? 

Od roku 2018 mi k běžným úkolům přibyla i role tiskového mluvčího. Trochu mi to zkomplikovalo fungování v pozici SLO, ale snažím se to nějakým způsobem kombinovat. Těch povinností směrem k televiznímu zápasu, tiskovým konferencím je více než jsem byl zvyklý. I tak se snažím především při venkovních zápasech být u sektorů fanoušků, alespoň před začátkem utkání. Povinností přibývalo, ale role SLO zůstává.

Jste v kontaktu s ostatními tiskovými mluvčími z jiných klubů?

S většinou kolegů jsme kamarádi a snažíme si pomáhat. Byť často “kopeme” za jiný klub. Spolupracujeme při zveřejňování přestupů hráčů z jednoho klubu do druhého. Musíme spolu ladit i správné načasování. Člověk potřebuje solidního partnera na druhé straně a myslím si, že to u většiny klubů v Česku funguje perfektně.

Je v tomhle ohledu nějaká osoba inspirací?

Nebudu zmiňovat nikoho konkrétního, ale o něco více si vážím práce kolegů v menších klubech, kteří toho mají na starost daleko víc než já a dokáží držet krok s těmi největšími kluby. 

Ideální podmínky na tuhle práci?

Člověk by určitě uvítal, kdyby v rámci našeho úseku pracovalo více lidí, ale rozhodně si tady nechci stěžovat. Úsměvné bylo třeba při zápasech v evropských soutěží, kdy mi k běžným povinnostem přibylo to, že jsem byl hlavním kontaktem pro týmy soupeřů. Na druhé straně stolu sedělo pět lidí a pro všechny jsem byl partner já. Slovo rodinný klub, který rádi používáme, se odráží i v tomhle.

Zažil jste někdy na tiskové konferenci takové emotivní situace, které vyvolával třeba trenér Petr Rada?

Naštěstí, kdy u nás pan Rada působil, tak jsem ještě nebyl v roli tiskového mluvčího a nemusel jsem to řešit. Občas se stává, že některý trenér pochopí otázku trochu jinak, třeba i víc útočně, než byla položena. Horkou hlavu jsme měli třeba z trenéra Zsolta Hornyáka, který dokázal nevhodný dotaz hezky vrátit. V Liberci nejsme pod takovým tlakem, takže tolik situací, kdy emoce plály, jsem nezažil.

Máte naopak v paměti trenéra, s kterým se pracovalo bezproblémově?

Se všemi trenéry, s kterými jsem se potkal, mám dobrý vztah a vážím si jich. Ze všech nejvíc asi s Vítězslavem Lavičkou, kterého jsem zažil už v roli fanouška. Všichni v klubu na něj vzpomínají, že to byl nejen výborný trenér, ale i skvělý člověk. 

Jak jste spokojený s rolí tiskového mluvčího a dokážete tam najít kromě povinností i nějakou vlastní kreativitu? 

Ta doba běží hrozně rychle. Před deseti lety jsme kromě prvních webových stránek měli maximálně teletext. S rozvojem sociálních sítí musíme s fanoušky komunikovat na několika kanálech, protože nás sledují na různých sítích. Ty informace ze zápasů dostáváme na více kanálů a tlak na rychlost se také zvýšil. Samozřejmě se přitom rozhlížíme i za hranice, sledujeme velké kluby a s našimi omezenými možnostmi se jim snažíme vyrovnávat.

Co říkáte na občasnou kritiku fanoušků pod jednotlivými tweety nebo příspěvky na sociálních sítích?

S tím musí umět člověk žít, jinak by nemohl tu práci dělat. Je spousta věcí, kterou člověk může ovlivnit, ale to nejdůležitější se odehrává na hřišti, a to neovlivníte. Ty kapacity jsou omezené a nikdy se nedokáže vyrovnat standardu, který už funguje v západní Evropě.

Například video s příchodem hráče Thea Gebre Selassie zpátky do Liberce to bylo darem z nebes, ne?

To byla věc, která nás všechny velmi pozitivně překvapila. Nečekali jsme, že to bude mít až takový úspěch. Měli jsme ambici, že když se k nám vrací takový hráč, který zazářil i v bundeslize, tak jsme ho chtěli důstojným způsobem přivítat, což se povedlo nad očekávání. Velkou roli v tom hrál samotný Theo, který byl zaangažovaný. Byla to pro mě první zkušenost s tím, že představujete hráče, a on sám se zapojuje do toho procesu s vlastní představou a nápady. Nejen jako herec, ale i jakýsi režisér. Nakonec si to všechno sedlo úplně náramně.  

Jak těžké je prodávat produkt, jakým je česká nejvyšší fotbalová soutěž, která má za sebou všemožné kauzy?

Všechny ty negativní okolnosti, které provázely český fotbal v posledních letech nám příliš nepomáhají, ale snažím se nehledat výmluvy, ale spíše cesty, jak by se to mohlo změnit. I u nás v Liberci trochu bojujeme s tím, že máme po úspěšných letech namlsané fanoušky. Jen když si třeba vzpomenu, že v devadesátých letech se v Liberci slavilo, že se může hrát nejvyšší liga, tak teď už fanouška šesté nebo osmé místo nezaujme. Zase máme určitě na co, vzpomínat a můžeme s tím pracovat, jako se součástí identity našeho klubu. I proto se tahle sezona nese v duchu výročí, kdy je třicátá ligová sezona a vedle Sparty a Slavie se můžeme pochlubit tím, že už jen my odehráli všechny. Navíc slavíme výročí od prvního a třetího titulu.  

Co popřát českému fotbalu do budoucna?

Mnoho úspěchů, plných stadionů a spokojených fanoušků.

Talkshow Na place každou středu na Radiožurnálu Sport
autoři: Ladislav Hampl , ova

Související