Když přijdu do kabiny, tak se musí něco dít, říká trenér Rada. Vzpomínal i na práci číšníka

20. červenec 2022

Fotbalový trenér Petr Rada přijal pozvání stanice Radiožurnál Sport a v pořadu Na place ho vyzpovídal herec David Novotný. V rozhovoru vzpomínali na jeho fotbalové začátky v pražské Libuši, ale Rada také prozradil, co ho dokáže na mladých fotbalistech spolehlivě rozčílit. Jaká náhoda ho přivedla k angažmá v Německu? Jak se těší na to, že bude v pražské Dukle trénovat svého syna Filipa? Poslechněte si celý rozhovor s emotivním koučem.

Petr Rada a fotbal. Trenér a bývalý reprezentační fotbalista. Jak se vlastně uvádíte?

V současnosti jsem trenér, druholigový trenér. Oni ale říkají Petr Rada-číšník, protože jsem se vyučil jako číšník.

A dělal jste to někdy?

Tři roky vyučení a pak jsem dělal v Alcronu, v jednom z nejlepších hotelů, mrzí mě, v jakém je teď stavu. Zažil jsem asi tu dobrou éru těch pinglů, takovou tu noblesu, jak se mělo pracovat, bohužel dnes už to tak asi není.

A jak to vlastně bylo s trénováním a vůbec fotbalem?

Fotbal jsme neměli v rodině, sám jsem musel hledat. Dostal jsem to do vínku, ale musel jsem si to vydřít. Byl jsem z vesnice, Libuš v Praze byla dřív vesnice, tam nebylo nic, jen fotbal. Bydleli jsme kousek od hřiště a chodil jsem okolo něj do školy, takže když jsem přišel domů, taška za dveře a hned na hřiště. Trávil jsem tam veškerý volný čas. Byl tam fotbal a Sokol, proto jsme byli obratní. 

Čtěte také

A jinak jsme ve skupině pěti šesti kluků trávili celý den na hřišti. Bavilo nás to. Moje maminka dělala gymnastiku, takže ta měla ke sportu blíž, táta trénoval žáky, ale neměli jsme fotbalové geny. Táta to trénoval, ale neuměl ani tři žongly. Kluci ho ale měli rádi, nikoho neupřednostňoval. Kdo přišel, tak hrál.

A vy jste byl levák od začátku a hrál jste vždy vzadu?

Ano, jsem levák a hrál vzadu, bavilo mě to. Hrozně jsem fauloval. Ale měl jsem jednu velkou výhodu, protože jsme hráli i s kluky, kterým bylo 12 a nám bylo 7, takže neexistovalo, když nás někdo kopnul, abychom začali brečet. To nás obrnilo ve fotbale a pak mi to pomohlo. Spíš jsem chtěl vždycky bránit, protože jsem je chtěl nakopat.

Co si pamatuju, tak jste měl hroznou ránu levou nohou?

Ránu jsem měl, to bylo jediné. Pár gólů jsem dal, ale dřív to bylo pro obránce složitější, dnes když vidím, kolik dávají gólů, tak se to hodně vyvinulo. Dřív dali třeba 20 nebo 25 gólů za sezónu. Já měl ránu i z větší vzdálenosti, ale musel jsem se k tomu propracovat, protože tam byli zkušení hráči třeba Míra Gajdušek, Standa Pelc a další.

Jaký byl proces – z libušského sedmiletého kluka až do Dukly Praha?

Byla to náhoda. Přecházel jsem ze žáků do dorostu, pak přišel jeden pán z Dukly a zeptal se, jestli bychom nechtěli já a Pepa Čihák do Dukly. Oni nás sledovali, měli skauty, ale nikdo nevěděl, jestli je to skaut. Ani si nic nezapisovali, měli to „ve voku“, dívali se a vybrali si nás. Já, dřevák, který uměl jen každého sestřelit, a Pepa Čihák, který byl velice dobrý fotbalista, ale nevydržel u toho.

Já pak tři roky v Dukle pendloval mezi Prahou, protože jeden mančaft trénoval v Karlíně na písku na Tesle, pak se jezdilo na Strahov a já v té době, když jsem šel do dorostu, tak jsem musel ještě pinglovat. To bylo pro mě hodně těžké, protože Alcron ve Štěpánské, pak jet do Karlína a já měl do tří hodin práci. Musel jsem tam navázat nějaké kontakty, aby mě pouštěli dřív... Myslím, že by to hodně lidí nevydrželo.

Navíc zrovna v takovém věku...

Jasně. Teď navíc kousek od toho byly různé podniky a každý chtěl jít na kafe, na dvojku. Znal jsem hodně kluků, které to zlomilo. Mě v tomhle podpořil děda a říkal mi, ať se rozhodnu, jestli chci dělat pingla, nebo se věnovat fotbalu. Samozřejmě jsem nevěděl, že budu hrát ligu, ale obětoval jsem všechno a stíhal jsem to.

Takže vaše kariéra jsou jen dva kluby, Libuš a Dukla?

Jenom Libuš a Dukla. Pak jsem byl venku v Německu v Düsseldorfu pět let. A když jsem se vrátil, tak necelý rok v Bohemce. Vracel jsem se pak do Německa, kde jsem trénoval. V Bohemce jsem ale nechtěně skončil. Já tam šel, když tam trénoval Zdeněk Hruška, my jsme spolu hráli za nároďák, ale pak ho odvolali a přišel trenér Hloušek, my někde prohráli a on si myslel, že jsem tam někde úřadoval falešně, že byl zápas na mě...

Tak jsem vzal kopačky, dal jsem mu je a řekl jsem: Tady je máte, končím. Já bych to nikdy neudělal, takže tohle mě urazilo. Byl to rozchod, který mě mrzel, bylo mi 38 let, ale chtěl jsem to v té Bohemce dokončit. Kdyby řekl „já už tě nechci“, tak to beru, ale takové obvinění, to jsem těžce nesl. Takový je ale fotbalový život, nejen pozitivní.

Trenér Jablonce Petr Rada

Jaké to vlastně bylo v Německu?

Nádherné. Bylo to v roce 1988 a to se ještě nesmělo. Mně bylo 30 let, měl jsem nějaké starty za nároďák a šel ven. Předtím jsem jezdil ven, ale to jsme se nesměli vzdalovat. Teď najednou letadlem sám do Německa, řeč jenom trochu jsem uměl. Hadry na sobě, měl jsem kravatu, abych se ukázal. Já tam přijel durch, ale měl jsem štěstí, že tam byl trenér Jugoslávec, ten mě vzal a byl jsem překvapený. V té době jít ven... Každý chtěl jít ven. Nádherný město, jiný jednání. Měl jsem kliku na trenéra, který mi hodně pomohl.

A Düsseldorf hrál na pomezí první a druhé ligy, že?

Měli jedno období, kdy hráli finále Poháru vítězů pohárů s Barcelonou. Jinak pendlovali mezi první a druhou ligou, ale je to tradiční klub v Německu.

A řeč jste se naučil?

Nejsem takový, že bych řeči ovládal, ale naučil jsem se. Pomohl mi trenér, který říkal: Čti noviny, koukej na televizi a mluv blbě, ale nemluv česky. Měl jsem tam jednoho Čecha, který žil v Německu, ale trenér říkal, že jakmile se budu bavit jen s ním, tak to budu mít těžký. „Ty těm hráčům bereš místo, tak se musíš přizpůsobit, a když mluvíš blbě, tak ti pomůžou.“ To je ten problém dnes u nás. Kdokoliv k nám přijde, hlavně hráči tmavé plety, tak tu jsou čtyři roky a neumí ani slovo. Já to nechápu!

Ale spousta jich umí, třeba Joel Kayamba, Bony Wilfried se učil a dobré příklady jsou, ne?

Ale je jich málo. Benjamin Tetteh byl ve Spartě pět let a neuměl česky, to je špatně. Jestli mi někdo řekne, že se mají učit anglicky všichni... Jen ať se učí tu řeč, kde je, v té zemi, berou tu peníze.

Jak moc je důležitá kabina?

Nejdůležitější, to je základ. Jaká je kabina, takový je týmový duch. Já si na tom vždy zakládal.

Každá kabina je ale jiná, tak jak z ní udělat tu svoji?

Zaprvé musí člověk hráče poznat a mluvit s nimi na rovinu. Když má někdo problém, tak moje dveře jsou otevřené od rána do večera, telefon kdykoliv.

A když ten problém nejde řešit?

Musí se to říct. Venku je to stejné. Když jsem byl venku, tak jsem si myslel, že když jsme postoupili do první ligy, tak že automaticky dostanu smlouvu. Ale přišel trenér, kterého dodnes obdivuji a vážím si ho, a řekl: Petře, my jsme postoupili a už není místo.

Samozřejmě jsem to těžce kousal a odešel jsem do jiného klubu, ale my jsme si s tím trenérem pravidelně volali. Já byl tři roky mimo Düsseldorf a oni spadli do třetí ligy, jednou jsme pak jeli okolo na nákupy, tak jsem za ním přišel, sedl jsem si v kabině u něj na schod a ptal jsem se, jestli nepotřebují levého beka. On mi za týden zavolal, já přiletěl a dostal na dva dny smlouvu.

A to byla opravdu náhoda?

Přísahám bohu! Šli jsme s manželkou nakoupit, po známých a já se tam stavil před odjezdem, protože jsem věděl, že trénují od 10 hodin, tak jsem šel pozdravit kustoda a trenére, jak se máte... Pak jen ze srandy říkám: Trenére, nesháníte? A on zavolal. Ale musíte mít ty vztahy.

Kdo ještě může pomoci s kabinou?

Lídr nemusí být vždy nejstarší hráč, ale je lepší, když už má něco za sebou. Vědět, že se o něj můžete opřít, ale musíte ho vytipovat. Měl jsem na to štěstí, třeba ve Spartě byl David Lafata, ve Slavii Hubáček, v Jablonci vůbec největší štěstí v podobě Tomáše Hübschmanna, ten tam byl pět let. Tomu jsem mohl říct cokoliv a věděl jsem, že to předá a že to platí. Samozřejmě musí i realizační tým táhnout za jeden provaz. Důležité je, aby lídři, i když to nejde, tak když to nejde, tak aby to jelo furt stejně.

A jak s těmi mladými?

Já mám rád tyhle nafoukané typy, ale musí to mít nějaký hranice. Někdy dostane přes prsty, to mu dám. Nemusí to být pravítkem, ale když mi „prdnou saze“, tak je to nepříjemné. Ne, že bych ho fyzicky napadl, nebo urážel, ale musí si z toho vzít, že to myslím upřímně a že mu chci pomoct. Vše říkám před kabinou, aby to věděl, a ostatní pak ví, že to tak je. Já ale i chválím před kabinou. Tak to u mě funguje.

Jak to fungovalo u vás, když jste hrál v klubech?

Já měl kliku na trenéry, kteří byli zkušení, ale když jsem dostal pokárání, tak to bylo přede všemi. Když mě pochválil – a toho bylo málo.

A jsou výjimky v pravidlech?

Něco ano, ale to už se musí odhadnout. Zažil jsem to na vlastní kůži, když jsem byl mladý, tak jsem musel vykat a dělat základní věci. Ráno jsem přišel a říkal jsem pane Nehoda, pane Samek. Pak se přejde čára a tam už je to jiné. Aby mě poznali, tak řekli „hele, já jsem Zdenek, já jsem Venca“. Myslím, že to nebylo od věci. Tohle byly persony, a když jsem do kabiny přišel, tak se mi trochu klepala kolena.

Dukla Praha oznámila příchod trenéra Petra Rady do týmu:

Vy máte syna Filipa, bude mu 38 let. Jak na tom je?

Chytá za Duklu, takže jdu trénovat syna. Ale už je pomalu na rozhraní. Je to ale poprvé, kdy se potkáváme v klubu. Bál jsem se toho, ale nevidím v tom problém. Potkávali jsme se proti a bylo to nepříjemné. On to ale bere normálně. On má ještě rok smlouvu a bude dělat i trenéry gólmanů. Jsem rád, že se dá na trenérskou kariéru, v Dukle je déle než já. Já tam byl 14 a on je tam 15 let, v tom mě trumfnul.

Teď jsme měli nedávno sraz, když jsme před 40 lety udělali s Duklou naposledy titul. Byl tam i Honza Berger, on tam sice už nebyl, ale byl tam předtím, takže jsme ho pozvali a byl rád. Já ho mám taky strašně rád. Chybělo málo, aby zůstal v Dukle. Kdyby ho nezavřeli na deset dní, tak by zůstal v Dukle, ale proslavil se ve Spartě.

Prosadil by se Honza Berger v dnešním fotbale? Komu je podobný?

Já myslím, že určitě. Honza toho ale odmakal, ten měl dvoje plíce. Sice kouřil, ale on to měl dané od Boha. Jediný, co jsem u něj obdivoval, tak když porušil životosprávu, tak druhý den dostal nálož a on neřekl, že ne. I kdyby měl dělat sto kotoulů, tak by je udělal. A to obdivuju. Nevyhýbal se tomu. Říkáme, že dnes je to rychlejší a běhavější, ale Honza Berger, Láďa Vízek, ti kluci to měli v noze. Taková chytrost, vyčůranost. Česká ulička, to nás proslavilo.

Jste už i děda?

Jsem, tři roky. Těšil jsem se na to, ale znáte tu moji povahu. Po hodině už toho mám dost, babička je klidnější.

A chtěl byste, aby se vnuk zapojil do fotbalu, nebo co?

Aby se zapojil do životního procesu, byl slušný, uměl zdravit. Teď jsem přišel na Duklu, jdou žáci proti a koukají... To mi vadí. V Jablonci taky, ani dorostenci, a to je špatně. Je to slušnost. Dnes se to otáčí a já to nedopustím, dokud budu trénovat já.

Vnímal váš syn Filip to, že je jedináček?

Nepociťoval jsem to, ale myslím, že když má člověk sourozence, tak je to lepší. Já byl taky jedináček, ale my měli vesnici. Dnes je to jiný, syn bydlí v Dejvicích. Je to těžší, ale věřím tomu, že nezůstane u jednoho. Asi by to bylo lepší, i já jsem mu to radil.

A co vás na fotbale vlastně baví nejvíc?

Byl jsem teď tři měsíce doma, ale jsem zvyklý být mezi mladými. Mám rád zábavu. Byl jsem i pingl proto, že jsem chtěl být mezi lidmi. Když přijdu do kabiny, tak se musí něco dít.

Talkshow Na place každou středu na Radiožurnálu Sport
autoři: David Novotný , mim , ova

Související