Trvalo měsíc, než jsem se dostal z toho, že je Verstappen mistrem světa, říká komentátor Tomáš Richtr

Hlas formule 1. Ale vy byste asi rád byl také občas vidět, že?

Jsem rád, že mě lidé poznávají po hlase, protože jsem se 20 let učil uvěřit tomu, že mám příjemný hlas. Pak jsem se naučil mít rád svůj hlas a to je velký výsledek. Když uděláme nějaký přenos, tak jediná sebereflexe je podívat se na přenos znovu a říct si, že tohle bylo dobré a tohle blbé.

Když se posloucháte, tak máte rád ty vypjaté chvíle, kdy se necháte unést?

Když v tom není osobitost, tak je to ploché a sterilní a není to zajímavé. Když v tom osobitost je, tak se to někomu líbí a někomu ne. To jsem se musel naučit a je to fakt. Když přijde přenos, dostanu se do takového transu. Vemte si třeba loňský poslední závod - Velká cena Abú Zábí, nechvalně proslulá. Všem bych přál zpětně vidět, co se odehrávalo v komentátorské kabině, když jsme komentovali poslední kolo...

Co se tam dělo? Povídejte.

Předposlední kolo, dojede safety car, zajede do boxu na konci kola a my všichni: cože, cože? Max Verstappen jde do čela, to snad není možné! Max Verstappen je mistrem světa! Trvalo mi pak měsíc, než jsem se z toho dostal. U mě to ještě jde, protože mi diktuje událost, jestli se dostanu do transu. Když je závod nudnější, tak to nepřeháním.

V roce 2008, to byl můj první rok komentování, tak bojovali Lewis Hamilton a Felippe Massa až do konce a to jsem byl v transu. Ještě tři neděle poté jsem chodil a hrálo to všechno ve mě, nemohl jsem se uklidnit. Žena se mě ptala, co je se mnou a já odpovídal, že vše v pohodě. Tenkrát jsem řekl, že už nikdy se nestane to, že o titulu mistra světa bude rozhodnuto v posledním kole poslední Velké ceny v sezoně. A bác a přišlo to. Nikdy neříkej nikdy.

Nejste jen komentátor, ale máte ještě zaměstnání. Jaké?

Formule 1 je koníčkem a jsem rád, že se v posledních letech stala koníčkem, který vynáší. Jiní lidé do koníčků investují nemalé prostředky časové, rozpadají se jim rodiny a tak podobně. Mám velmi dobrý argument, když mi žena říká, že jsem pořád v háji, každý druhý víkend, tak jí ukážu výpis z účtu a umlčí ji to. Jinak se pohybuji v oblasti letectví, kde dělám projektového manažera ve firmě, která vyvíjí a implementuje systémy pro řízení letového provozu. Děláme software, který můžete vidět v seriálech o vyšetřování leteckých neštěstí. Je to aplikace, která kontroluje, kde letadlo je, jak je vysoko a jak rychle letí. Až budete startovat třeba z Ruzyně, můžete si na mě vzpomenout. K tomu ještě studuji titul MBA, abych zužitkoval nabrané zkušenosti a inspiroval se, rozšířil si obzory.

Čtěte také

Formule 1 zažije revoluční sezonu. Co všechno se mění v prestižním seriálu?

Půjdete tedy někam dál?

Jsem vedoucím projektových manažerů, takže studium je spíš cíl pro mě samotného. Člověk pracuje desítky let v poměrně tvrdém oboru. Dělal jsem třeba provozního ředitele ve společnosti Kapsch, která tady léta provozovala mýtný systém. Tam jsem měl velkou zodpovědnost. Pak jsem dělal u telekomunikačního operátora a dnes dělám letecké systémy. Jsou tam velké nároky na výsledek, musíte odolávat tlakům. Když třeba nastala porucha hluboko v databázi, tak když to spravovali, dělali to ručně a udělali chybu, že posunuli desetinnou čárku o dvě místa doprava. Mnoha tisícům lidí pak přišla faktura, která měla být na čtyři tisíce korun, ale bylo to o dva řády jinde. To byl můj největší průšvih.

Profesoři, kteří mě vzdělávají, mají velké zkušenosti. Hodně teoretických znalostí od lidí, co napsali spousty knih, tak oni mají vše v hlavách a my v tom hledáme balanc. Je mi skoro 50 let a pořád je co se učit. Je to inspirativní a jak říkal Jan Werich, že čím víc toho vím, tím silnější mám pocit, že nevím vůbec nic.

Máte v sobě asi nějaký akční radius, který vás pohání myslet si, že neumíte všechno?

Je to motorem mého života, já totiž neumím odpočívat, nebaví mě to. Teď budu mít konečně volný víkend po dvou závodech a já bych si měl třeba sednout k televizi, tak si říkám kurnik, něco mi chybí a potřebuju akci. To je prostě můj životní styl.

A co vzít třeba rodinu do Monaka?

Mám velké děti, jedno dvacetileté, ale nejmladšímu je šest let a na Velkou cenu bych ho nevzal. Nebojím se kvůli uším, ale to dítě je teď ve věku, že z toho až tolik nemůže mít. Leda, že by si sám řekl, že chce. Na druhé straně, teď jsme měli krásnou příhodu. Komentuji přenos, byl tam záběr na rodinku se dvěma malými dětmi. Jedno bylo v Red Bullu a druhé ve Ferrari. Po přenose jsem se dozvěděl, že to jsou české děti a uděláme o nich reportáž.

To je super, že to ten táta zmákne...

Ten klučina byl v Red Bullu, sestra ve Ferrari, ale i rodiče ve Ferrari, tak to má asi v rodině docela těžké.

Nelákalo vás to někdy nahoru do kokpitu letadel, když vlastně v tom oboru pracujete?

Když bych dostal druhou životní šanci, tak bych byl pilotem civilního letadla. Vidím tam podobnosti se světem formule 1 a letectvím. U letectví je perfekcionismus motivován tím, aby letadlo nespadlo a lidé neumírali. Ve formuli 1 je perfekcionismus motivován tím, že auto se nesmí porouchat a ztratit dílčí sekundu, která vás dostane na pole position a vítězství v závodě. Když to nevyjde v letadlech, ale i ve formuli, tak by měl tým analyzovat příčiny a skrze procesy postupného zlepšování je odstraňuje. U Ferrari to ale nevypadá, že by se jim to dařilo.

Jsou ale na dobré cestě, ne?

Nemám rád škatulkování, že to jsou Italové, tak co čekáte? Oni potřebují neitalskou manažerskou strukturu. Teď mají Charlese Leclerka, Carlose Sainze a pro ně pracují vlastní mechanici. Jsou tam vlastně takové dva tábory uprostřed jedné velké firmy a tam je ta toxicita mezi Sainzem a Leclercem cítit. Tam je prostě absence manažerství.

Jak vypadá příprava závodního studia pro formuli 1? Mluvil jste o nějakých třetinách...

Mám to hrozně rád, protože to je přidanou hodnotou toho, co děláme. Taky se na sebe rád koukám, ale to musím, abych věděl, jestli je to dobré. Myslím si, že obsah a ty kluky, které tam máme, tak ta úroveň není špatná. Snažíme se to neustále posouvat. Má to tři hokejové třetiny. V té první musíme reflektovat, co třeba řekneme o Velké ceně Rakouska. Dáváme to ale do souvislostí, protože bezprostředně po závodě máte nějaké pocity, ale v pondělí studujete data, výpovědi svědků a to dáme v souvislostech do první třetiny. Druhá třetina jsou skandály, pikantní příběhy, jak to bude s Vettelem a tak dále. To, co hýbe světem a lidi zajímá. Poslední třetina, tomu říkáme „pre race build up“, tam stavíme atmosféru, máme živé obrázky do studia přímo ze startovního roštu. Tyhle momenty, těsně před závodem jsem měl hrozně rád už dávno. Zaváděcí kolo, srdce buší, pamatuji si to jako náctiletý, jak jsem klečel před televizí a čekal, jak to dopadne. Teď, když se řadí poslední auta na startu po konci zahřívacího kola, tak mlčím. Mlčím vždycky, aby si to lidi užili. To je to nejvíc.

Dramatické bývají i začátky závodů, je to tak?

Když bychom se podívali na profil křivky sledovanosti, tak na start chodí hodně lidí. V roce 2009, to byla Velká cena Brazílie, tak přišlo přes dva miliony lidí. Pak to klesá a záleží taky na tom, co se děje. V Kanadě v roce 2011 došlo k přerušení kvůli dešti, byla velká přestávka a Jenson Button pak předjel Sebastiana Vettela v posledním kole. Tam bylo vidět, jak se ta křivka sledovanosti vyšvihla nahoru, protože si lidi říkali hele, zapni televizi, něco se tam děje. Sledovat Velké ceny je náročné, protože je to jako kdybyste přišli uprostřed detektivy do kina. Není to jako hokej, kde jste hned v ději. Ten postřeh, který piloti musí mít v těch rychlostech... Když se to po prvních dvou kolech trochu uklidní, tak se začíná budovat zápletka. Pak se chystají pit stopy. Člověk si řekne, co je na tom těžkého zajet do boxu pro nové pneumatiky. Ale třeba Red Bull zdobí odvaha a to spočívá v tom, že i když jedou na prvním místě, když zajedete do boxů, tak ho ztratíte. Udělat tohle za účelem taktiky, to je samozřejmě odvážné. Red Bull se nebojí, dají mu čerstvou sadu pneumatik a on je pak zase třeba předjede. Ferarri, ti jsou konzervativní. Před pár lety při Velké ceně Japonska vyjeli na trať na pneumatikách do sucha a ono začalo pršet, protože oni se jen dívali na radarové snímky. Jejich šéf jim musel říct, aby se občas podívali ven, dali ruku z okna a zjistili, jak je to doopravdy.

Pak je taky zajímavá případná druhá zastávka v boxech a nebo když vyjede safety car...

Tyto taktiky mě hrozně baví. Třeba „under cut“ může česky působit trochu kontroverzně, ale je to jednoduchý princip. Když jste pilot, jedete druhý a před sebou máte tři sekundy soupeře a nemůžete ho předjet. Zajedete do boxu pro čerstvé pneumatiky, protože budou rychlejší. Soupeř, i kdyby pak zareagoval později, tak vám stačí jedno kolo na čerstvé sadě pneumatik, abyste na něj dvě nebo tři sekundy najeli. Lepší týmy mají různé scénáře, třeba co dělat, když vyjede safety car. Dokonce to vymakali tak, že když jedou dva největší soupeři za sebou a vyjede safety car, tak udělají přesný opak toho, co ten před nimi. Naprosto úžasné momenty.

V poslední době bývá časté, že závod není rozhodnutý do posledního kola.

Podle již zmíněného hesla: pojďme to udělat jinak, než ten druhý. Na začátku drama, pak přijdou pit stopy, ale uprostřed závodu jsou piloti nejdále od sebe. Ale ke konci závodů se začnou strategie zase potkávat. Bylo to myslím před čtyřmi lety v Maďarsku, kdy Lewis Hamilton zastavil podruhé a byl 15 nebo 20 sekund za Verstappenem. Verstappenovi ale už odcházely pneumatiky a pak docházelo k tomu, čemu rád říkám vyvrcholení.

Pořád máte studio v Budapešti?

Ano, jezdíme tam jako blázni. Rád vnímám dozvuky závodu, i emočně. Zajímá mě, čím bylo Ferrari motivováno k takového rozhodnutí a další věci. Naučil jsem se ale počkat 24 hodin, protože člověk prostuduje data, mám k dispozici údaje o každém kole, každém pilotovi. To pak všechno rozebíráme. Formule 1 je zajímavá v tom, že je to risk management, ve kterém musíte riskovat. To ten sport dělá tím sportem. Ideálně bych se rochnil v těch informacích ve studiu. K čemu mám velkou úctu, je, že tým formule 1 je obrovská firma čítající stovky zaměstnanců, mají řadu dodavatelů. Veškerá ta logistika, přepravit kamiony, letecky na místo, strávili jste spoustu času na simulátorech, připravili technické novinky na auto, pak tréninky, rozhovory, v kvalifikaci pak získáte horko těžko druhé místo, vypadá to dobře a pak odstartuje Velká cena a bác! Vy se vybouráte v první zatáčce. To je prostě katastrofa.

Nakonec se ale ve studiu rochnit nemůžete a čeká vás cesta ze studia zpět do Prahy, ne?

Mám to vymyšlené dobře, podle toho, jakou mám službu. Někdy dělám jen neděle a někdy celé víkendy. Když skončí kvalifikace, to děláme pátek a sobota v Praze, pak se člověk musí přepravit. Prázdninové soboty na dálnicích, to je katastrofa. Využívám služeb Českých drah, protože mají noční vlak, který odjíždí o půl jedenácté večer, já tam skočím, zabalím se, chrupnu si. V Břeclavi mě to vzbudí, ale řeknu si, že mě to nerozhodí a za chvíli spím zase dál a probudím se v Budapešti v půl deváté ráno. Vždycky řeknu stewardovi, že se uvidíme zase večer. Po přenosu si dám večeři, to ve mě ještě dojíždějí ty zážitky, pak sednu do vlaku a probudím se ráno v Praze.

Když se pak vrátíte k rodině, jak vlastně vypadá vaše rodina?

Já mám tři děti se dvěma ženami. Dluh přírodě jsem splatil. Větší děti už jsou velké, dvacet a osmnáct let, malému je šest let. Formuli dělám 14 let, jako píšící novinář už od roku 1998, takže to je každý druhý víkend zabitý. Tímto se dětem omlouvám, že je takto okrádám o každý druhý víkend.

Jak vám to odpouští?

U dětí je to upřímné, ty mě milují. U maminek nevím, jestli to hrají, ale tváří se tak. Ještě mě neukřižovaly.

Přijedete domů a jak pak trávíte volný čas?

Nemám rád odpočívání. Přemýšlel jsem, že najdu psychologa nebo meditaci. Když už mám volno, tak bych si měl odpočinout, ale hlava řve po činnosti a začínám to vnímat jako ztrátu času. Někdy popadnu kolo s děckama, ale co mám nejraději, je tenis. Trénuji tenis, mám profesionální trenéry a doufám, že jednou budou seniorské grandslamy a vyrazím. Konečně se moje rodina dostane do Wimbledonu. Ale narazil jsem na limit, umím raketou plácnout a měl bych pracovat s nohama. Abych to posunul dál, tak budu muset shodit. Má to souvislost se životem, protože my jsme se s trenéry dostali do fáze, že to není jen o technice, ale o mentální stránce, o emocích a přístupu. O tom, když se nedaří, abych se nekácel. Je to o psychologii a mě to pomáhá poznávat sebe sama. V 46 letech, díky tenisu, mě to pomáhá poznávat sebe sama takovým způsobem, že člověk nevěří, že může odkrývat oblasti své osobnosti nepoznané a zlepšovat se.

V té formuli je pro mě nepochopitelné, že můžete mít za největšího soupeře týmového kolegu?

Ve formuli 1 je váš týmový kolega vaší jedinou spolehlivou referencí. Není nic egoističtějšího než formule 1 a vrcholoví sportovci. Je méně snesitelných pocitů, než když je váš týmový kolega rychlejší o desetinu sekundy na kolo. To byste se v tu chvíli zabil.

Talkshow Na place každou středu na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík