Pátý z mistrovství světa ve veslování a také inženýr. Šimánek se ohlíží za šampionátem, ale i studiem

Do studia Radiožurnálu Sport přijal pozvání veslař Jiří Šimánek, který na dvojskifu s Miroslavem Vraštilem obsadili páté místo na mistrovství světa v Račicích. S moderátorkou Andreou Sestini Hlaváčkovou se ohlíží za uplynulým šampionátem, ale i úspěšně zakončeném studiu na Vysoké škole chemicko-technologické. Užijte si celý rozhovor v pořadu Na síti. 

Jaké převládají dojmy, takhle těsně po mistrovství světa v Račicích?

Asi úleva, protože to máme za sebou. Byla to hrozně dlouhá sezona, končili jsme o měsíc později než normálně, takže to ze mě spadlo.

Jak to, že to skončilo až o měsíc později?

Jak byly evropské šampionáty v Mnichově, tak byly hodně pozdě na konci srpna a kvůli tomu se mistrovství světa posunulo až na září. Samozřejmě to trochu odneslo počasí, ale je to úleva, že to máme za sebou.

Do finálové jízdy jste vstoupili s nejlepším časem ze čtvrtfinále i ze semifinále. Nebyly očekávání na finále větší a nečekali jste, že byste mohli sáhnout po cenném kovu?

Určitě ano. Když už pak spadnete do velkého finále, tak vždycky doufáte v medaili a my jsme to hrozně chtěli a možná jsme se tím trochu svázali a ve finále už to nejelo tak, jak by mělo.

Co se ve finále změnilo, když jste ve čtvrtfinále a semifinále dominovali?

Bylo to první mistrovství světa, kde jsme se dostali do finále a je to trochu jiná disciplína. Tlak je tam větší, jsou to pro nás zkušenosti a doufejme, že příští rok takový úspěch zopakujeme, nebo zajedeme o něco lépe.

Vnímali jste třeba víc tlak z médií?

Popravdě ani ne. Hlavní tlak jsme si vytvářeli sami na sebe, to je asi nejtěžší obstát sám před sebou a nezklamat své očekávání. To byl asi největší tlak. Tlak z médií jsem se snažil nějak upozadit.

Vnímali jste i to, že jste závody jeli před českými fanoušky? Byl to i v tomto směru větší zážitek?

Určitě ano, přijela celá rodina. Bylo to možné o něco nervóznější, já jsem se to snažil přetavit v ty lepší věci, aby mě to motivovalo a moc se tím nesvazovat. Nedá se to ale samozřejmě úplně vyselektovat.

Čtěte také

Jak moc vůbec veslaři na vodě vnímají fanoušky podél kanálu?

Je to specifické, protože závodíme na 2000 metrů, tak 1500 metrů nemáme šanci nic slyšet. Tribuna je přímo v cíli, takže poslední minutu a půl závodu slyšíme podporování, tak jsem doufal, že by nás to mohlo vybičovat k lepším výkonům. Bohužel, kde nic není, tak ani diváci nás nedotlačili k lepšímu umístění.

Kdyby vám to ale někdo řekl před mistrovství světa, že budete pátí, tak to asi berete, ne?

Je to tak. Jak člověk prochází šampionátem, tak je takovej víc nenažranej a chtěl by víc. Kdyby nám někdo řekl, že budeme pátí, tak bychom to brali všemi deseti.

Jak byste zhodnotil organizaci a průběh celého mistrovství světa v Račicích?

Myslím, že profesionální a po organizační stránce se to zvládlo. Samozřejmě asi byly nějaké nedostatky, ale já jsem si to doma užil.

Jak byste to porovnal s ostatními šampionáty?

Je to dost podobné. Týmy, které na tom pracují, mají nějaké noty, podle kterých to připravují. Třeba jídlo není samozřejmě vždy stejné, ale jinak jsou ty šampionáty dost podobné.

Jakou má mistrovství světa v Račicích vlastně tradici?

Je to velká věc, poslední dobou se v Račicích velké závody jezdí. Bylo tu mistrovství Evropy, pak mistrovství světa do 23 let. Myslím, že mistrovství světa dospělých tady bylo po 29 letech a je to skvělé, protože každý nemá možnost závodit doma a klukům se to nestane, aby se takhle předvedli.

Bylo to tedy srovnatelné s úrovní ve světě?

Určitě. My, co jsme byli v Mnichově na evropském šampionátu, tak tam to bylo o trošičku výš, ale i tady to bylo v pořádku.

Asi tomu pomůže i počasí, když v Mnichově bylo hezky, že?

Samozřejmě, bylo to takový smutný, když jsme přijeli, tak bylo opravdu ošklivo, ale nakonec ten finálový víkend vyšel a v neděli bylo moc hezky, tak to bylo dobrý.

Jezdíte za každého počasí, nebo jsou podmínky, kdy vás na trať nepustí?

Už by muselo opravdu hodně foukat, aby nás na trať nepustili. Když jsou třeba obrovské vlny, tak závodníky nepustí a pak taky nejede vlak, když by byla bouřka. Jakmile se v dálce někde zablýská, tak už se stahují lodě a závody se posouvají.

Vy jste zažili i slavnou švýcarskou regatu. Dala by se ta atmosféra finálových jízd porovnat s tím, co jste zažili tam?

Ve Švýcarsku je krásně, ta dráha je tam nádherná. Samozřejmě závody tam jsou o něco menší, protože je to Světový pohár, tady doma přijelo dost lidí a pro mě ta atmosféra byla určitě lepší než tam. Ve Švýcarsku je ale vždycky krásně, je to takový chrám pro veslaře.

A čím to je, že to tam mají tak krásné, je to něčím specifické?

Švýcaři jsou akurátní, takže to tam mají krásné a asi je to opravdu tím závodištěm.

V neděli se jel rozlučkový závod s kariérou Ondřeje Synka. Zúčastnil jste se závodu?

Zúčastnil jsem se jen jako divák. Byl jsem se podívat a bylo to super. Byly to veslařské legendy, my s nimi vyrůstali u televize. Dorazili všichni největší rivalové Ondry Synka, třeba Mahé Drysdale, Olaf Tufte a všichni ti, se kterými měl ty velké závody. Vidět všechny tyhle lidi bylo moc fajn.

Čtěte také

Někteří soupeři prý neseděli v lodi třeba šest let. Jak moc je těžké třeba po roce dvou sednout do lodě a odjet závod?

Hodně těžké po roce, po šesti letech si to ani nedovedu představit. Docela mě překvapilo, jak Ondra vypadal na lodi, protože jeho závodů jsem viděl strašně moc a bylo vidět, že to má prostě v ruce. Ani ten jeho projev se moc nezměnil a myslím, že to zvládl výborně.

Jak moc je Ondřej Synek zainteresován ve vaší přípravě, protože on po konci kariéry přestoupil do role sportovního ředitele Českého veslařského svazu.

U něj to jsou spíš takové organizační věci, zajišťuje třeba soustředění. Příprava je hlavně na našem trenérovi a do toho mu Ondra moc nemluví. Stará se nám o zázemí, aby byly na věci peníze a myslím, že mu to docela jde. Je to pro něj nový úkol, je to něco jiného, musel se toho spoustu naučit a snad ho to i baví.

Co se pod jeho vedením nejvíce změnilo?

Těžká otázka. Je určitě znát, že je to někdo, kdo má ve veslování slovo a dokázal toho hrozně moc. Myslím, že na něj lidé víc dají.

V Račicích jste se snažili o medaili na mistrovství světa, kterou Ondřej Synek naposledy v roce 2018 získal, když byl stříbrný. Co chybí českým veslařům k medailovým postům nyní?

Nasnadě by byla asi tvrdá práce, protože je to dřina. Sport je taky o talentu, Ondra měl obrovský talent od přírody, to měl dané. Každý nemůže vozit světové medaile, i když by dřel. Dá se to určitě trochu vydřít, ale pak lidé, co mají talent, tak třeba ani tolik pracovat nemusí.

Slyšíte od Ondry někdy takový hec, abyste třeba přidali?

Určitě ano. Pár tréninků s námi odjede, když se přijede podívat, takže v momentě, kdy vás vyzve takový člověk, tak vás to dotlačí k lepším výsledkům.

Společně se svým parťákem z dvojskifu Miroslavem Vraštilem jste se loni dostali nejen na olympiádu, ale vyjeli jste si čtvrté místo. Jak vzpomínáte na účast v Tokiu?

Samozřejmě čtvrté místo je nepopulární, ale my za něj byli strašně rádi. Olympiáda byl neuvěřitelný zážitek, v našem sportu je to nejvíc a už jako malej jsem se tam chtěl podívat. Nevěřil jsem, že se tam dostanu, a my jsme si to vyjeli na poslední chvíli. Celý rok byl neuvěřitelný, byla to hrozná jízda a žil jsem tím dlouhý čas. Fasování věcí, poznávání nových sportovců a i ten sociální aspekt olympiády byl pro mě neuvěřitelný a hrozně jsem si to užil.

Nesvázali jste se stresem a jeli jste závod s dobrým pocitem a byli schopni si ho užít?
Ano, bylo to spíš tím, že tam bylo hodně věcí kolem, tak jsme se nesoustředili jen na veslování a možná i díky tomu jsme to zvládli tak dobře, jak jsme to zvládli.

Jak moc jste se báli covidu?
Je to tak, Japonci jsou hodně akurátní a omezení byla velká. Možná tím olympiáda trochu utrpěla, ale byla to jediná olympiáda, kterou jsem zažil, takže nevím, jaké to je bez toho. Ve vesnici to nebylo tak znát a nebylo to tak hrozné.

Co bylo v loňské sezoně zlomem, když jste se dříve pohybovali v béčkových finále?

My vždycky jezdili o sedmá místa, byli jsme někde vzadu, tahali za kratší konec. Nevím, co se zlomilo, asi ta olympiáda. Člověk se asi musí naučit jezdit o medaile, není to jen o fyzičce, ale i o sebevědomí. Může se stát cokoliv, ale v té uplynulé sezoně jsme si dokázali, že na ty finále už máme.

Dostali jste před olympiádou i nějakou radu od olympijského medailisty Ondry Synka?

Ondra tam s námi nebyl, vlastně jsme to s ním ani moc neprobírali. Pro něj samotného to bylo asi těžké, když se rozhodl pustit olympiádu a věděl, že by byla poslední. Soustředili jsme se na sebe a on taky.

Zmínil jste sociální aspekt olympiády. Je to něco, co vás extra motivuje se připravit na další olympiádu v Paříži?

To je krásná otázka. Když jsem tam přijel, bylo to neuvěřitelné, kolik emocí jsem cítil. Už jsem chtěl s veslováním ten rok přestat, ale kdyby bylo veslování jen o olympiádě, dělal bych to celý život. Ale ono by to pak ztratilo tu krásu.

V jakém stadiu je tedy pro vás kvalifikace na olympiádu v Paříži?

Kvalifikujeme se z mistrovství světa rok předtím, takže příští rok to bude v Bělehradě a v naší disciplíně musíme být do sedmého místa. Když by to byl výsledek jako teď v Račicích, tak bychom to zvládli, ale kvalifikační rok je víc nabitý, každý to chce ujet a vy uděláte jednu chybu a najednou jedete o 13. až 18. místo a olympiádě musíte říct sbohem. V ten olympijský rok jsou pak ještě nějaké dokvalifikace, ale to bychom už chtěli mít za sebou a mít klid.

Kolik posádek jede celkem na olympiádě?

Ten kvalifikační systém je docela složitý, ale je celkem je nás 18 lodí. Každá z jiné země a z ze silných evropských států je to jen sedm lodí. Mezinárodní olympijský výbor v rámci rovnosti tam dává posádky lodí z třetího světa, které nejsou tak kvalitní, ale jedou pak na olympiádě.

Vidíte nějakou výhodu v tom, že teď bude olympiáda už po třech letech?

Stoprocentně, protože jak jsem už říkal, tak přemýšlím, jak dlouho budu s veslováním pokračovat, a když jsem věděl, že už příští rok je kvalifikace, tak je to taky motivace, proč u toho zůstat. Přijde mi, že jsme se teprve před chvílí vrátili z Tokia, takže je to znát, že to je o rok kratší.

Co vás v přípravě na Paříž čeká, abyste se posunuli o kus dál a měli to jisté?
To by bylo hezké to mít jisté, to bychom si přáli. Tréninky jsou dost stejné, závěrečné přípravy máme dobré, jezdíme do Chorvatska trénovat s olympijskými medailisty, kteří jezdí hrozně rychle a to nám hodně dává. Doufám, že tuhle přípravu uděláme i příští rok.

Váš parťák Miroslav Vraštil je o 13 let starší než vy. Jak vaše mezigenerační spolupráce vznikla?

Lehké váhy se na olympiádě měly zrušit, měly se rušit váhové kategorie a dost to oslabilo celou základnu. Bylo nás osm na dvě olympijská místa a teď už jsme jen tři. Lidi ubyli, podpora ochabla, ale sport se na olympiádě udržel, takže můžeme pokračovat, ale lidi už se k tomu nevrátili. Není ani moc z koho vybírat a máme velké štěstí, že jsme se vůbec našli a že to funguje. Spousta federací jezdí jen skify, což není olympijská disciplína v lehkých vahách. Spíš jsme na sebe zbyli, ale naštěstí jsme tak kvalitní, že můžeme jezdit o výsledky.

Na vodě vám to funguje podle výsledků dobře, ale jak fungujete mimo vodu, protože 13 let je docela velký rozdíl?

Je to tak, ale my si rozumíme. Já jsem docela klidnej, všechno je mi jedno a s Mírou si rozumíme. Je samozřejmě znát, že máme každý priority jinde, ale když jste u sportu, tak jsou ti lidé pořád mladí a nestárnou tolik. Míra je určitě duchem mladej.

Je možné, že byste pak pokračoval v kariéře s někým jiným?

Jak jsem říkal, není to pravděpodobné, protože lidi už to moc nedělají. Ani nevím, jestli bych rád. Jsem rád, že to tak vyšlo a mám to štěstí, že můžu jezdit s Mírou, ale jsem zvědavej, jestli někdo přijde, protože vypadá, že se to na olympiádě udrží. Je to i dost nepříjemné držet si 70 kilo, sportovat, trénovat a nejíst, protože váhu nemám úplně automaticky. Ta disciplína není v tomhle moc krásná.

Můžete více vysvětlit ten termín lehký dvojskif?

Musíme se dvě hodiny před závodem vážit. Není to jako zápasníci, kteří můžou shodit víc a pak se dojíst a dopít na zápas, který je další den. Musíme s tím počítat, že nám to sebere energii a nemůžeme vypotit čtyři kila a pak jít za dvě hodiny závodit. Musíme mít 70 kilo a pak odzávodit. Pro někoho je to jednodušší, protože všichni nejsme stejně vysocí, ale někdo trpí, nejí a hubne. Je to náročné.

A jsou i kategorie těžkého dvojskifu?

To už jsou pak otevřené váhy. Buď jste do 70 kilogramů, nebo jste těžší. Můžeme mít maximálně 72,5 kilogramu, ale to by pak parťák musel mít 67,5 kilogramu. Každý si tedy držíme svých 70.

Jak moc si hlídáte váhu navzájem?

Sami si ji musíme hrozně hlídat. V zimě je to lepší, to přibereme, já mám třeba 75 kilogramů, pak se na jaře snažíme shazovat. Je hrozně těžké podávat absolutní výkon a nejíst. Občas mi to přijde dost nezdravé, ale o tom ten sport taky je.

A proč to tak je? Proč někdo přišel s myšlenkou, že budou dvě kategorie?

Je to rozhodně méně důležité než třeba u zápasu a spousta lehkých kluků předjíždí ty těžký. Sám nevím, ale jsem hrozně rád, protože já přece nemůžu vyvinout takovou sílu jako Ondra Synek, který má dva metry a 105 kilogramů. V Japonsku taky nenajdete tolik velkých lidí, a proto se ten sport otevře do světa a o to se asi snaží i Mezinárodní olympijský výbor.

Vy jste se letos stal inženýrem na Vysoké škole chemicko-technologické. Co přesně jste studoval?

Studoval jsem organickou chemii, syntézu léčiv. V laboratoři jsem vařil věci a pro mě to bylo vždy spojené ten vrcholový sport a studium dohromady. Byl jsem rád, když můžu dělat oboje, a jedno bez druhého mi nedávalo moc smysl. Jsem rád, že jsem to zvládl, bylo to hrozný.

Jak těžké bylo studovat tak náročný obor?

Všichni mi vyšli hodně vstříc. Nikdy nemůžete dělat všechno naplno, takže na mě byli hodní ve škole, hodní na veslování a nějak jsem to zvládl. Nestudoval jsem to samozřejmě pět let jako všichni ostatní, ale sedm, ale jsem rád, že to mám za sebou a zvládl jsem to.

Říkal jste, že jste nechtěl zlenivět a rovnou vstoupil do zaměstnání. Co tedy k vrcholovému sportu ještě děláte?

Je to samozřejmě práce, která se zvládá se sportem, co dělám a je to práce na počítači, která se týká chemie. Pracuji ve firmě, co se zabývá bazénovou chemií, a jsem rád, protože jsem nechtěl profesně vyhnít a chtěl jsem u toho trochu zůstat.

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport

Související