Český tyčkařský rekordman Jan Kudlička: V Opavě mě naučili základy tyčky, proto jsem tam uspořádal rozlučku s kariérou

Honzo, včera jste skákal naposledy na MČR družstev. Jaké to bylo?

Původní skokanskou rozlučku jsem plánoval do Opavy, což se povedlo. Tam to bylo hodně emotivní a myslel jsem si, že teď v Chebu už to takové nebude a nakonec to bylo ještě trochu víc.

Opava byla oficiální rozlučka, proč jste tedy ještě startoval v Chebu?

Bylo to mistrovství republiky družstev a já jako zaměstnanec a srdcař Dukly Praha řekl, že pokud bude mít tým zájem o moje služby, tak ještě v tom posledním závodě pomůžu. Dukla nakonec vyhrála takovým způsobem, že jsem tam já ani dalších pět lidí nemuselo být. Jsem rád, že jsem se tam vypravil, protože v Chebu jsem do té doby nezávodil. To je zajímavé, protože za ty roky mám sježděné stadiony křížem krážem po České republice. Až nyní v Chebu ale udělali tyčkařský sektor, takže jsem tam byl poprvé a naposledy.

V závodě jste skočil rovných pět metrů a skončil na čtvrtém místě. Je to ještě důležité?

Důležité je, že jsem skočil základ, který začíná tou pětkou. Posledních pár měsíců už jsem moc netrénoval a jen se udržoval. Ono je to v té tyči hodně znát a člověk cítí každý krok. Rozcvička byla super špatná a tak to pro mě byl takový vabank. Řekl jsem si, že nepůjdu základní výšku pod pět metrů a radši dám tři křížky než, aby to začínalo čtyřkou. Pět metrů jsem dal až na třetí pokus, ale skočil jsem to s přehledem. Těší mě, že jsem kariéru zakončil pětkou a hlavně ve zdraví. 

Cítil jste v Chebu od diváků, ale i od kolegů sportovců, že se s vámi loučí?

Samozřejmě, protože už před závodem jsem dostal poděkování od Českého atletického svazu i Města Cheb. A s klukama, s kterými jsem závodil, tak už jsme trávili večer v restauraci po závodě v Opavě. Je pravda, že když jsem dopadl po třetím nezdařeném pokusu na 526 centimetrech do doskočiště, tak mě zalily emoce a byl jsem najednou takový nemluvný.

S jakým pocitem jste se probouzel dnes ráno?

Probudil jsem se úplně normálně, protože člověk už je nějaký ten měsíc v hlavě nastavený, že už dál pokračovat nebude. Dopoledne to pro mě bylo jako každé jiné, jen výjimečné v tom, že jsem dostal k pozvání sem k Vám do studia.

Proč jste se oficiálně s kariérou loučil při závodě na náměstí v Opavě?

Vyšlo to tematicky krásně do Opavy, protože tam mě vůbec naučili jak držet tyč, jak to všechno vypadá. Tvůrcem mého tyčkařského umu byl Jirka Lesák, který kdysi držel československý rekord ve skoku o tyči. I když v začátcích jsem tyčku opravdu skákat nechtěl. Zprvu jsem na trénink šel k donucení, ale hrozně mě to chytlo a pak už jsem tam chodil dobrovolně.

Rozlučka proběhla v Opavě rámci Memoriálu Miroslava a Jiřího Lesákových. Jak dlouho jste věděl, že tento závod bude váš poslední?

Přiznám se, že úplně v hlavě jsem to neměl, ale někde jsem to cítil. Šlo nám především o to, aby jsme se tam s ostatními sportovci sešli a akci trochu pozvedli. Byl to už 16. ročník Memoriálu Miroslava Lesáka a první pro Jirku. Chtěli jsme tomu dodat nějakou třešničku a z akce jsem byl nakonec nadšený.   

Závod byl specifický v tom, že to byla tzv. premiéra a zároveň derniéra vaší ženy Jiřiny. Dovedl jste jí k tomu, aby si ještě jednou skočila?

Nemusel jsem jí přemlouvat, jen jsem jí to navrhnul a ona se toho chytla. Před tím jsme šli na trénink, nejmladší dcerka usla v kočárku, tak jsem Jiřině řekl, ať si to jde zkusit. Trochu se zahřála, zhoupla z pár kroků, vzala tyč a vypadalo to docela dobře, když skákala na gumu. O týden později někdo přinesl na trénink lať a ona z pár kroků v botech skočila hezky 375 centimetrů. Druhý den si nestěžovala, že by jí bolely šlachy nebo vazy. Dopadlo to tak, že pak skákala na závodě v Opavě. Škoda jen, že přijela až v den závodu, kdy seděla čtyři hodiny v autě, lítala tam kolem dětí a skákat šla až, když se začalo stmívat. Nakonec předvedla 355 centimetrů, pak už byla tma a měl jsem strach, aby se nikomu nic nestalo.

Proč jste se vůbec v mládí rozhodl, že budete skákat o tyči?

Začínal jsem s atletikou v době, kdy tady byl největší fenomén desetiboj. Aktivní kariéru tehdy měli Robert Šebrle, Tomáš Dvořák, krátce před tím skončil Robert Změlík. Chvíli jsem chtěl být i desetibojař, protože mi to relativně šlo. Trénoval jsem všechny disciplíny, ale tyčka mi prostě byla nejbližší. Po exhibici v Kutné Hoře mě i Šebrle s Dvořákem lákali, abych začal s desetibojem, ale já tomu odolal a rozhodl se pro skok o tyči. Možná i díky tomu, že závodů pro tyčkaře je daleko víc, občas se závodí na hezkých, netradičních místech, náměstích..

Co všechno se musí při specializaci na skok o tyči trénovat?

Mladí atleti by měli trénovat úplně všechno, tak jak sem to měl třeba já. Když jsem skočil juniorský rekord 561 centimetrů, tak jsem předtím neměl činku na zádech v posilovně. S trenérem Jirkou Lesákem jsme prostě jeli stylem: "nebudeme posilovat, budeme házet kladivem". V závodech jsem šel všechno kromě "stýpla" a běhů nad tři kilometry. Jinak jsem si ošahal všechny atletické disciplíny a pak se jen přesunul blíž k té tyči. 

Jaké jsou ideální podmínky pro závod ve skoku o tyči?

Nejpříjemnější jsou exhibice na náměstí, kde jsme obklopeni diváky. Potřebujeme hezký, pružný rozběh a alfou omegou je dobrý vítr. Bezvětří je fajn, ale takový metr, dva do zad je úplně ideální. Co se týče teploty, tak je důležité, aby nebyla moc velká zima. 

Má teplota nějaký vliv na to, jak se tyčka ohýbá?

Do roku 2015 jsem skákal na karbonových tyčích, z kterých jsem přešel na laminátové, protože ty karbonové se často lámaly. Každá tyč je změřená na přesnou tvrdost a může se stát, že na přímém sluníčku trochu změkne. 

Čtěte také

Vážné zranění achillovky urychlilo moje rozhodnutí o konci kariéry, přiznává bývalá atletka Zuzana Hejnová

 Co Jan Kudlička a minutový limit na pokus při skoku o tyči?

Celý život jsem skákal na jeden nádech. V okamžiku, kdy zvednu tyč, naběhnu na značku, tak se nadechnu a musím těch čtyřicet metrů doběhnout na jeden nádech.  

Jak moc vás ovlivňuje, že se na stadionu odehrává souběžně několik dalších disciplín?

Nepříjemné jsou hlavně ty pauzy na vyhlášení. Člověk je připravený na skok a organizátoři to přeruší na pět minut, protože je vyhlášení a hraje hymna. Nějakým zásadním způsobem by to ale člověka ovlivnit nemělo, prostě to bere, jak to je. Na druhou stranu je hezké, že je člověk součástí významných událostí. Byl jsem účastníkem, když Usain Bolt zaběhl světový rekord na 200 metrů. Zrovna jsme měli finále tyčky přerušené, protože se běžela dvoustovka a to, jak x tisíc lidí bouří a skanduje, bylo úžasné.      

Honzo, jak vysoko vlastně řadíte zisk bramborové placky z olympiády v Rio de Janeiro?

Vysoko, ale samozřejmě mě mrzí, že neklaplo to třetí místo. Celý rok jsem měl bramborový, protože jsem byl ještě čtvrtý na halovém mistrovství světa v Americe. Beru to ale sportovně, protože všichni tři kluci, kteří tehdy byli přede mnou, tak skákali celou sezonu výš než já. Rio byl ale zážitek a řadím ho hodně vysoko.

Měl jste velké cíle i do Tokia?

Samozřejmě, když jsem byl devátý v Pekingu, sedmý v Londýně a čtvrtý v Riu, tak jsem to chtěl konečně zakončit medailí. Bohužel přišlo, co přišlo. Všemožná omezení a po třicátém roku věku potřebuje závodník, co nejlepší přípravu a hodně času strávit v teple a to s omezeným cestováním nešlo.  

Na kterou sezonu vzpomínáte nejraději?

Rok 2016 byl nejlepší. To jsem byl čtvrtý na mistrovství světa v hale, stříbrný na mistrovství Evropy venku, navíc jsem těsně před Evropou skočil národní rekord a na olympiádě byl zase čtvrtý. Navíc jsem si v hlavě nastavil, že rok 2017 bude ještě lepší. Navíc začal super dobře, protože na halovém mistrovství Evropy v Bělehradě jsem skočil 580 centimetrů s čistým zápisem. Dlouho to vypadalo, že to vyjde na medaile, ale nakonec to byla zase brambora. Do letní sezony 2017 jsem šel s tím, že to půjde nahoru, ale vypadl jsem v kvalifikaci mistrovství světa v Londýně a už to šlo postupně dolů. 

Současným králem mužského skoku o tyči je Švéd Armand Duplantis. Čím to je, že tak výrazně odskakuje ostatním?

Kdybych to věděl, tak to dělám taky tak (smích). Je výjimečný, drží snad všechny světové rekordy od šesti let, s tou tyčí se prostě narodil. Navíc je stále mladý, je mu třiadvacet let a má rychlé, lehké nohy. Lidské možnosti prostě nejsou tam, kde je v devadesátých letech usadil Sergej Bubka ani v roce 2014 Renaud Lavillenie.

Co můžeme od Jana Kudličky čekat ve sportovním důchodu?

Mám v hlavě něco, co bych chtěl dělat. Bavilo by mě spoustu věcí, proto nechci zatím říkat nic konkrétního. 

Dovedete si představit, že budete tyčkařské zkušenosti předávat dál jako trenér?

To nedokážu. Mohl bych předávat pouze zkušenosti vrcholného sportovce nějakému hotovému tyčkaři, který se chystá vydat na tuhle cestu. Když mě někdo požádá o radu, tak jsem určitě k dispozici, protože jsem velkým fanouškem atletiky.   

S manželkou Jiřinou máte dvě zdravé holčičky. Budete se pokoušet i o chlapce?

V té tyčkařské hantýrce jsou prostě tři pokusy. Mám dva křížky, tak by se mohlo zkusit to kolečko. Zatím to neřešíme a jsme rádi za dvě zdravé děti, které máme. 

Povedete potomky k atletice?

Bylo by určitě dobré, aby se jim dostalo základům gymnastiky a atletiky. Pak už budou na křižovatce, kde se rozhodnou, zda chtějí sport dělat nebo se vydají jinou cestou.  

V kolika letech se dá u dětí začít s atletikou?

My teď řešili spíše gymnastiku, kde berou děti od čtyř let. Atletika se zkusí až pak s nástupem do školy.  

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport|foto:Český rozhlas