Herec Fridrich o roli nadhazovače v softballu, pozici rozhodčího a lásce k basketbalu
Hostem středečního pořadu Na place byl herec Vasil Fridrich. S moderátorem Davidem Novotným si povídal o jeho vztahu ke sportu. S jakými sporty začínal jako dítě? Proč nevydržel u lyžování? Jakou pozici měl v basketbalovém týmu? Vede syny k aktivnímu stylu života? Poslechněte si ve středeční talkshow.
Vasile, jak početná rodina jste byli?
Byli jsme z více vrhů. (smích) tatínek to vzal poctivě. Já s nejstarším bráchou mám jednu maminku a pak ještě skvělé mladší bráchy. Všichni dohromady tvoříme skvělou jednotku. všichni moji tři bratři jsou zubaři, jenom já jsem se nepovedl.
Dočetl jsem se, že maminka chtěla usměrnit tvůj temperament. Proč?
Ona to myslela dobře. Než aby byla domácí fackovačka, tak radši pustit kluka někam, aby se vyřádil. Recept je to dobrý, ale asi to úplně nefungovalo. Chodil jsem do pěveckého, folklorního souboru a na basketbal. Pořád toho ale asi ještě nebylo dost.
Čtěte také
Jak to s tebou vypadalo při basketbale?
Řešil jsem to i s Ivanem Trojanem, který mi to nevěřil. Za Uherský Brod jsme hráli proti Šumperku, Královo Pole Brnu, Prostějovem atd. Začínal jsem v C-týmu minižáků a postupoval jsem až do dorostu. Fungoval jsem jako rozehrávač, ale po přechodu na gymnázium už tam byli lepší hráči. Jinak ale to bylo skvělé po sociální stránce, protože jsme měli v týmu skvělý kolektiv a vedl nás trenér Ivan Láska. Sestavil to tak dobře, že nás to bavilo. Byla tam dřina, makání, ale i celospolečenská zábava.
A co další sporty?
Táta mi byl někdy v roce 1988, 1989 u kamaráda v Kalifornii, tak přivezl zpátky domů rukavice, pálky a míčky na softball. My jsme to viděli, přišlo nám to fantastické, tak táta přišel s tím, že uděláme v Brodě softballový tým. Rázem se u nás hrálo mistrovství republiky žáků a dorostenců, abychom to těm lidem ukázali. Dokonce jsem si udělal i licenci na rozhodčího, protože zpočátku to byla nutnost a museli jsme si pískat zápasy navzájem. Jako rozhodčí na metách jsem byl dokonce na mistrovství republiky dospělých.
Jako hráč jsi hrál v softballu jakou pozici?
Byl jsem nadhazovač.
Jak to je s tvým vztahem k lyžování?
V šesti letech jsem přišel na nábor dětí na lyžování, kde se sjížděl takový slalom. Nahoře na svahu jsem řekl, že nepojedu, protože stejně nevyhraju. Maminka mi několikrát vysvětlovala, že to není závod. Kolovrátek se opakoval tolikrát, že jsem to vážně neprojel. Proto jsem se nestal členem lyžařského oddílu, ale protože brácha členem byl, tak jsme jezdili všude společně na závody. Okresní přebor jsem mohl jezdit i jako nezařazený.
Vždy na jaře jezdil brácha a spol. na soustředění na Chopok. Když to jen trochu šlo, tak jsem trénoval také. Brácha byl lepší, ale já měl sport ohromně rád. Byly tam moc hezké holky. Rozhodně se mi tam líbilo, protože kouzlo hor a skvělí lidé okolo, to byla skvělá kombinace.
Jak se udržuješ v kondici nyní, když už sport rozhodně u tebe nehraje tak důležitou roli?
Snažím se hodně chodit po Praze. Běhat bych moc nemohl, protože to pro mě není tak přirozené. Covid zapříčinil to, že jsem pravidelně chodil 12 kilometrový okruh, poslouchal jsem u toho rozhlasové věci. Dával jsem rychlejší chůzi a přišlo mi to jako nejlepší pohyb.
Vedeš syny ke sportu?
Na sportu je super, že tě naučí disciplíny napříč mnoha obory, oblastmi v životě. Takže je vedu, ke sportu mají vztah. Začínali jsme s atletikou, pak jsem je vzal na fotbal do Střešovic, ale vyděsilo mě, že tam maminky křičí na potomky, aby soupeře srazili atd. Nechtěl jsem, aby v takovém prostředí vyrůstali. Kluci si pak sami našli městský parkour. Mladší Honza pak začal dělat i skoky do vody.