Domácí turnaj byl skvělou reklamou České republiky. Vedení IIHF bylo nadšené, přiznává Bříza

Jak se ti líbilo mistrovství světa v hokeji 2024, na kterém čeští reprezentanti získali zlato?

Sladká tečka se zlatými medailemi byla tak trochu jako dokončení pohádky. Z pohledu organizátorů bych to rozdělil na dvě části. Ta první byla do čtvrtfinále, kdy dochází ke zlomu, zda se domácí mužstvo dostane nebo nedostane do závěrečného finálového víkendu. Tím, že hokejisté zvládli klíčový duel proti Američanům, tak se otevřela stavidla euforie a sobota a neděle pak byla pohádkovým víkendem pro všechny hokejové fanoušky.

Jak si prožíval cestu českých hokejistů za triumfem?

My měli ze začátku hodně starostí sami se sebou. Když si přeberete arény 26. dubna a už 10. května začíná mistrovství světa, tak jsme museli začít s výstavbou infrastruktury uvnitř haly, zajištění pro týmy. Čekalo nás hodně výzev, ale věřili jsme, že nastavený koncept, aby každé utkání bylo zábavou, vyjde. Netrpělivě jsme vyhlíželi první týden a čekali, jak to fanoušci přijmou. Docela se nám ulevilo, protože plné arény a hodně zábavy bylo už od prvního dne šampionátu. Pak už záleželo na výsledku, protože když domácí tým prohraje v klíčovém zápase, tak se nadšení zarazí, naštěstí se to nestalo.

Čtěte také

Procházka o mistrech světa: Pastrňák se podřídil týmu, Dostál vyzrál a Nečas si dělal ze Švédů srandu

V roce 1972 jsi sledoval mistrovství světa jako osmileté dítě a v bráně vidíš zářit Jiřího Holečka. Byl on pro tebe impulsem, aby si někdy stál také v brance československé reprezentace?

Byla to doba normalizace. Vnímal jsem napětí těch třiceti lidí, kteří u nás v obýváku tehdy seděli, koukali na hokej a řvali na podporu českého týmu proti Sovětskému svazu. Pak jsme vybíhali na balkon a hulákali, jak jsme to těm Rusákům nandali. Byl to impuls. Jiří Holeček byl obrovskou hvězdou a mě bavilo, že on byl tím posledním, který vždy zastavil puk. Snil jsem o tom, že bych někdy mohl hájit dres národního týmu.

Byly to doby, kdy se jel hokej s tenisákem za barákem, jelikož jsem byl nejmenší, tak jsem šel vždy do brány. Nějak se to spojilo a postupně jsem se přihlásil do hokejového klubu. Vzpomínám si na rok 1985, kdy jsem už hrával extraligu za Motor České Budějovice, obdivoval jsem Jirku Králíka a jsem stejný ročník s Dominikem Haškem, který nás děsně štval, protože vždy všechno chytil. Připadali jsme si jako cedník, protože nejsou daleko od pravdy historky, že on pustil dva, tři puky za trénink.

Šampionáty tehdy a teď

Dá se porovnat letošní mistrovství se šampionátem v devadesátých letech minulého století z fanouškovského pohledu?

V tu dobu moc lidí nenosilo dresy. Většina lidí byla v civilu a nešlo úplně na první dobrou identifikovat fanouška. Bylo to tak trochu šedivé, černé. Navíc to nebyla taková zábava jako v posledních letech.

David Pastrňák po letošním úspěšném turnaji zmínil, že česká reprezentace není pozvaná na turnaj čtyř zemí a že se Slováky by se dal dohromady relativně slušný tým. Dá se s tou myšlenkou do budoucna pracovat?

Potvrzuje to, že tyto dvě země dokážou vedle sebe fungovat v pohodě. Náš cíl by měl být pro nadcházející čtyři až osm let vrátit produkci českého hokeje a českých hráčů do úrovně, abychom byli schopni postavit svůj vlastní tým. Český hokej by měl mít daleko větší sebevědomí a produkovat top hráče.

Jak bys srovnal z organizačního pohledu domácí světové šampionáty z roku 2015 a 2024?

Ještě bych se vrátil k roku 2004, kdy jsem končil s hráčskou kariéru a v té době mi dokonce Sláva Lener nabízel, zda bych nepřijal pozici třetího brankáře a mentora. Pak jsme se dohodli, že už by to měl dělat někdo mladší. Byla to první velká akce v O2 areně. Fascinovalo mě to i z jiného pohledu, než jenom jako hráče. V roce 2015 jsem byl moc vděčný, že jsem mohl být součástí té akce. Pak jsme si říkali, že návštěvnost 741 000 nikdo nikdy nepřekoná a jsem moc rád, že jsme to letos překonali. I ve vnímání hokejového světa je rok 2015 a 2024 považován za nejlepší dvě mistrovství světa.

Čtěte také

Jako kouč jsem nikdy nesledoval, co se děje v hledišti. Český fanoušek je ale nejlepší na světě, chválí Hadamczik

Jak dlouhé bylo vyjednávání s IIHF, že se světový šampionát letos bude konat v Praze?

Běžně k přidělení šampionátu dochází pět let před jeho konáním. To už začíná první vyjednávání s arénami. V Česku je to poměrně jednoduché, protože parametry pro mistrovství světa splňuje pouze aréna v Praze a v Ostravě. Do budoucna až přibyde aréna v Brně, tak to tu bude nový, silný hráč. Jinak poslední dva roky před šampionátem pak dochází ke zrychlení jednání s IIHF a s marketingovým partnerem a zpřesnění požadavků. Rapidně vzrůstá počet přenosových vozů a celého technického zázemí, což klade především na starší haly daleko víc nároků.

Finanční stránka

Byla náročná diskuse ohledně ustanovení cenových kategorií pro domácí mistrovství?

Máme výhodu v pozici uprostřed Evropy. Hodně fanoušků tak má šampionát v dojezdové vzdálenosti po vlastní ose. Další výhoda je, že máme takřka dva domácí týmy, jelikož Slovensko hrálo v Ostravě.

Filozofie při prodeji lístků je stejná jako na předchozích šampionátech. Jedná se tedy o balíček na dva až tři zápasy. Je jen na nich, zda přijdou třeba i na méně atraktivní duely v odpoledních hodinách. Největším úspěchem šampionátu bylo právě to, že jsme měli plnou halu i na odpoledních utkáních. Lidé přišli a zůstali do konce. Vzpomenu moment, kdy Kanada vedla nad Rakouskem 6:1 a pak ten snový návrat Rakušanů a vyrovnání. Tak tam fyzicky těch čtrnáct a půl tisíce diváků bylo. Lidé si prostě užívali zápas celých šedesát minut, což můžeme považovat za největších úspěch.

Měl jsi pod palcem i to, co se děje na kostkách nad ledem, ve fanzónách apod.?

Musím pochválit kluky z LIVEBROS, kteří jsou opravdovými profíky. Dělají už roky zábavu v arénách nejen při hokejových utkáních. Stačí házet na papír nápady a jejich exekuce je stoprocentní. Oni jsou architekti programu. Společně s jejich týmem produkčních a režisérů dělali zábavu v obou arénách. Chtěli jsme, aby to vypadalo v obou arénách podobně. Většinou se totiž stává, že pořadatelé upřednostní jednu arénu a ta druhá je tak trochu Popelka.

Jak se před startem šampionátu vyjednávalo s městy Prahou a Ostravou?

Ostrava stála od začátku příprav ve stejném dresu a nastavením s organizačním týmem. Snažili se hledat možnosti a pomáhat. Praha je vždy složitější. Navíc uprostřed příprav probíhaly ještě komunální volby. Moc bych chtěl ale do Prahy poděkovat, protože jsme viděli Prahu oblečenou do dresu mistrovství světa na zastávkách. Zklamala mě všeobecná debata o tom, zda má v Praze mistrovství světa být a zda ho hlavní město potřebuje. To bych klidně nazval diletanstvím. Za mě to byla krásná reklama České republiky. Je to stejné, jako když děláme oslavu padesátin nebo šedesátin, tak také neříkáme, že to je nutné zlo.

Bude šampionát ziskový?

V první řadě musíme dovyřídit a dopřijmout všechny fakturace. Bude to trvat zhruba dva až tři měsíce, než se uzavřou knihy a dostaneme se ke konečnému výsledku. Jednou ze základních otázek asi je, proč bychom neměli dělat takovou akci jednou za deset let, abychom nebyli ziskoví. Samozřejmě povinností Českého svazu ledního hokeje je prostředky, co nejlépe využívat a jak se v moderní době říká, co nejtransparentněji.

V roce 2015 jsme po domácím šampionátu zisk nahlásili a devět let se rozpouštěl a používal na podporu výchovných programů. To se musí stát i letos. 15. června nás čeká volební konference, která určí vedení Českého svazu ledního hokeje na další čtyři roky. Věřím, že proběhne důkladná diskuse o tom, jak se zisk využije.

Jak moc složité je stanovit rozpočet pro tak velkou akci?

V základních číslech úplně ne, protože tam jde o doplnění regulí z IIHF. Ale v roce 2022 to pro nás byl trochu oříšek, protože v době, kdy začala ruská agrese na Ukrajině, čelili jsme inflaci, ekonomické krizi, tak jsme moc nemohli předpokládat, kam se nám pohnou náklady v příštích dvou letech. Navíc nebylo jasné, zda české i evropské domácnosti budou mít peníze na nákup denních balíčků. Byla to nejistá doba. Vždy tedy záleží hlavně na společenské situaci.

Čtěte také

Hokejisté oslavili zlato na Staroměstském náměstí, s pohárem vylezli i na střechu autobusu

Mrzí tě, že se nepřekonala hranice osmi set tisíc diváků v návštěvnosti?

Nemrzí. Tak to bylo 797 tisíc. Když chytíš rybu, která má 23 metrů, tak taky řekneš, že měla 25 metrů. (smích) Těch několik tisíc diváků jsme ztratili v druhém semifinále a také v zápase o bronz. Už v sobotu jsme čekali víc švýcarských fanoušků na zápas proti Kanadě, ale hlavně jsme šťastní, že to čeští hokejisté zvládli a nejen generace mladých hokejistů si bude ten úspěch pamatovat. Takhle snový konec mistrovství světa si moc nevybavuji.

Jak šampionát hodnotilo vedení IIHF v čele s Lucem Tardifem?

Potvrzením, že se to povedlo, bylo, že všichni měli napnuté ruce a natáčeli si to. Říkali, že to musí pustit doma a vyjadřovali se tak, že takhle má vypadat mistrovství světa.

Kdy je pravděpodobné, že by se šampionát konal v Praze znovu?

Cyklus je zhruba devět nebo deset let. Rok 2028 byl přidělen Francii, 2029 předpokládáme, že bude chtít organizovat Slovensko, popřípadě Velká Británie. Rok 2030 je problematický, protože souběh s olympiádou nepřiláká tolik hráčů z NHL. Česká republika si zaslouží na mistrovství světa vidět ty nejlepší. V roce 2031 bych viděl reálnou žádost Finska. První roky, kdy by se šampionát mohl vrátit do Prahy, bych tak viděl v roce 2032 nebo 2033.

Zahraniční mužstva mají Prahu v oblibě, že?

Českou republiku respektují jako tradiční hokejovou zemi a milují unikátní fanouškovskou podporu. Co se týče fanoušků, tak jsme také zaznamenali minimální počet konfliktů. Atmosféra kolem mistrovství světa je až festivalová. Prostě si chtějí s rodinou užít čtrnáct dní a Česko je pro ně přátelská a dosažitelná země. Všichni, ať už tým nebo fanoušci, se za těch devět let zase budou těšit zpátky.

Talkshow Na place každou středu na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík