Zkušenost v Americe bude dobrá, těší se Klok na NHL. Z Ruska chtěl pryč, ale české hokejisty neodsuzuje

28. červenec 2022

Do stanice Radiožurnál Sport přijal pozvání český hokejista, který nedávno podepsal smlouvu s Arizonou Coyotes. Lukáše Kloka vyzpovídal v pořadu Na férovku Vavřinec Hradilek. Jak se těší na angažmá v zámoří? Jaký byl jeho odchod z Ruska? Proč se nedostal do nominace na letošní šampionát, který se konal ve Finsku? Co kromě budování fyzické kondice stíhá během letní přípravy? Poslechněte si celý rozhovor se sedmadvacetiletým útočníkem.

Čerstvě jste podepsal smlouvu s Arizonou, co teď v létě těsně před startem NHL děláte?

Po dlouhé době si užívám rodinu, protože během sezony není kontakt takový. Sestře se před dvěma roky narodil syn, tak plním roli strejdy. Užívám si to, protože ta sezona předtím byla strašně dlouhá a viděl jsem ho až, když mu bylo devět měsíců, takže to už byl celkem velký. Měl jsem nějaké zdravotní komplikace, ale zlepšuje se to a začal jsem trénovat. Taky jsem se snažil vidět nějaké kamarády, které jsem přes rok neviděl.

Berete to jako součást vaší práce, že to musíte všechno dohnat během dvou měsíců?

Je to součást a zároveň oběť. Lidi zvenku vidí jen to krásné, že máte úspěch, ale je to daň za život, protože rodinu nevidíte třeba osm měsíců, pak je reprezentační kemp, mistrovství světa. Je to daň a součást naší práce.

Jak probíhá trénink v létě?

Začal jsem před čtyřmi týdny, po těch zraněních jsme na určitých věcech, co chceme dělat. Jsem z vesnice, takže rodiče využívají toho, že jsem doma... Sestra staví barák, máme doma ovce, betonuje se. Táta toho hned využije a je potřeba to odmakat. Když po dlouhé době přijedu, tak jsou rádi, že mě vidí, ale zároveň se naplánuje práce, která se nestihne, když tam nejsem. Člověk si po tréninku dá oběd a hned volá táta a ptá se, co dělám, že nic nedělám a hned mě hodí do zápřahu. Teď jsem měl operaci kolene a špatnou ruku, tak jsem se rozhodoval, jestli to uděláme při jednom. Při obědě to táta slyšel a hned řešil, s kým bude betonovat, když já půjdu na operaci. Práce na baráku na vesnici k tomu prostě patří.

Zmínil jste, že jste na váhách, takže to je asi posilovna?

Jo, je to tak. Trénuji s Radimem Poláškem ve fitparku, tam už jsem čtvrtým rokem. Pak mám ještě jednoho trenéra se kterým jsem od 14 let, je to bývalý vzpěrač a je mu 75 let a nedám na něho dopustit. Měl jsem s ním komplexní přípravu. On je stará škola, dělal se mnou takové opičí dráhy, různé šplhání a tak. Vypadá to jako blbost, ale když si dáte jedno kolečko, tak už nemůžete, ale hrozně moc mi to dalo a těžím z toho dodnes. Později jsem věděl, že to potřebuji trochu zmodernizovat, ale ta stará škola je za mě pořád dobrá.

Kdo má na starosti vaší přípravu? Je to individuální?

Je to různé, ve Vítkovicích třeba probíhala příprava týmově. Je tam kondiční trenér, sešli jsme se a trénoval celý tým. Zažil jsem dobu, že se trénovalo ráno tři hodiny, pak odpoledne znovu dvě hodiny. Trénink ale prošel změnou, tak se trénovalo jednou denně hodinu a půl, nebo jen dva tréninky týdně. Skupina je větší a člověk když tomu nerozumí, tak by si měl váhy přizpůsobit sám. Ve Vítkovicích byly pak vstupní testy do sezony a člověk byl sám zodpovědný za své tělo, což je dobře, ale člověk se k tomu musí někdy donutit.

A chodíte si sám třeba zaběhat?

Ano, to jsem chodil vždycky. Táta mi doma taky udělal doma posilovnu a chodil jsem si zacvičit sám večer navíc. Nebo mi táta udělal soutěž v klicích. Někdy si zacvičíte sám, ale sám se nedokopete k takovým výkonům. Někdy máme skupinky, chodili jsme s Rosťou Olešem nebo Radkem Faksou, tak si pak přidáváte váhy, uděláte dvě opakování navíc a tak se mezi sebou hecujete.

Je v hokeji důležité mít kolem sebe partu lidí?

Je to tak. S některými kluky se potkáte před sezonou, zahrajete si proti nim. Den před zápasem si zajdete na večeři, pokecáte a tak.

Jaké to je hrát proti svým kamarádům?

Super, já to mám strašně rád, když je tam předtím takové hecování. Oni už pak ví, co ode mě čekat, že to bude bolet a když je znám, tak vím, jakou silou na ně můžu. V zápase pak prohodíte nějakou srandu, ale nedáte jim nic zadarmo. Skupina je důležitá i v tréninku, je to super, že je sranda, ale zároveň má za sebou těžkou práci, kterou odvede.

Bronzová hymna pro českou hokejovou reprezentaci

Jak je důležité mít kamarády v týmu? Funguje to vůbec?

Je to asi jako všude, že se někdy bavíte s někým víc a s někým méně. Když je volno, zajdete na večeři nebo na pivo. Já měl poslední roky, ať už to bylo v Rusku, Finsku, tak jsme si život mimo led s kluky užívali a mám s nimi spoustu zážitků. Jsme v kontaktu a některé kamarády vždycky rád uvidím.

Teď vás čeká cesta do Ameriky, ale z Čechů tam nebudete sám, že?

Je tam brankář Karel Vejmelka. On zná prostředí dobře, tak věřím, že mi pomůže a cokoliv se zeptám, tak bude vědět. Samozřejmě i jazyková bariéra, já se sice domluvím, ale vždycky je příjemnější se zeptat někoho, kdo tam byl a kdo ví, co a jak. Podepsal tam i Roland Knot, se kterým jsem strávil poslední sezonu v Rusku, takže tam budeme tři Češi. Navíc tam podepsal i Slovák Miloš Kelemen z Mladé Boleslavi a s ním jsem se potkal, když byl mladší ve Slovanu Bratislava. Myslím, že to bude dobrá parta a pomůžeme si navzájem.

Vy už jste v Americe ale působil v sezoně 2013-2014. Četl jsem, že jste na NHL zanevřel. Jak to tedy bylo?

Ten titulek byl tehdy trochu přehnaný, protože novináři občas trošku přidají. Nebylo by to tak, že bych zanevřel, ale netlačil jsem se tam. Když jsem loni vyhrál titul ve Finsku, tak jsem měl šanci jít do Ameriky, ale zároveň přišly nabídky z Ruska. Když jsem pak byl ve Slovanu Bratislava, který hraje KHL, tak jsme měli super partu. Byl tam Michal Řepík, Ruda Červený, Jakub Štěpánek a borci se zkušenostmi z NHL. Já jsem si to strašně užil, i když ve Slovanu byly trochu finanční problémy, ale s kluky jsme pořád v kontaktu. Slovan se pak odhlásil ze soutěže, což bylo pro mě zklamání, protože jsem to měl autem kousek domů. Hráli jsme kvalitní soutěž, vydělávali slušné peníze, když teda přišly, ale řekl jsem si, že se do Ruska chci vrátit, protože jsem věděl, do čeho jdu. Pak přišla nabídka z Ameriky a myslím, že je ideální doba to zkusit i s ohledem na to, co se děje ve světě. Když jsem byl v Americe jako junior, tak to byl strašně těžký rok. Měnil jsem prostředí, letěl jsem tam sám, nevěděl jsem co tam čekat. I když jsem anglicky uměl, tak bavit se s rodilým mluvčím je úplně něco jiného. Byla to pro mě obrovská škola.

Že jste neuměl dobře jazyk vám měl dávat sežrat i trenér, bylo to tak?

Byl to asistent trenéra, který měl na starost obránce. Hlavní trenér byl super chlap. Ten asistent si to vychutnával i před kluky, vždycky mi něco řekl a já nevěděl, co říct. Všichni čekali odpověď a pak se začal smát...to bylo divné. Navíc v takovém krizovém věku, kdy člověk vyrůstá, v pubertě. Byl jsem tam sám, jediný Čech a neměl jsem se s kým pobavit. V rodině, ve které jsem byl, tak měli hrozný nepořádek, byli bordeláři a to mi moc nesedělo. Neměli moc obecný přehled o světě, ale hráli si, že vědí všechno. Tady na škole se učíme o Americe, jejich prezidenty, občanskou válku. My máme přehled o jejich historii, ale oni nemají všeobecný přehled o světě.

Teď už ale asi nepůjdete bydlet k rodině. Kdy odlétáte a jak to funguje, když podepíšete smlouvu v NHL?

Momentálně ještě nevím, kdy přesně odlétám, ale bývá to na začátku září. Co se týče bydlení, tak to se taky nemůže řešit moc dopředu, protože budu na dvoucestné smlouvě a můžou mě poslat na farmu. Jediné štěstí je, že Tucson je hodina a půl cesty, tak to by se přejelo autem. Bydlení si hledáte sám, v klubu jsou ale nápomocní a nabídnou nějaké možnosti. Na začátku budu na hotelu a pak uvidíme, jaký to bude mít vývoj.

Vy jste tušil, že půjdete do Arizony?

Oni mě sledovali, ale některé týmy se toho bály, protože jsem měl smlouvu v Rusku a když jste pod kontraktem, tak nemůžete vyjednávat s někým jiným. Věděli, že není jednoduché se vyvázat ze smlouvy, ale my nevěděli, jak to dopadne. Arizona ale byla trpělivá a čekala, že to dopadne a nakonec dopadlo, za to jsem rád. Dopadlo to dobře a tak se těším.

Máte v sobě očekávání?

Já musím na dvoucestnou smlouvu, protože mi nebylo 28 let a nebyl jsem nikdy draftovaný. Je tam pravidlo, že do 28 let musíte podepsat dvoucestnou smlouvu, což je škoda, protože finanční podmínky jsou omezené. V Rusku bych si vydělal víc peněz, ale s ohledem na momentální situaci tam ani jít nechci. Zkušenost v Americe bude dobrá a myslím, že KHL utrpí na kvalitě. Hráči z Finska, ze Švédska tam nejdou, odešli a chodí tam hráči, kteří by normálně tu nabídku nedostali. Liga podle mě utrpí.

Několikrát jste zmínil Rusku a KHL. Soutěž se vám líbila, ale teď se to hodně změní. Jak vzpomínáte na své působení v Nižněkamsku?

Byl to obrovský šok, obrovská změna. Se Slovanem jsme tam hráli, tak jsem přibližně věděl. Kluci mě občas strašili, že nejlepší restaurace je tam McDonalds, což kdysi tak bylo, že se tam stály fronty, protože ve městě nic moc nebylo. Teď tam postavili pětipatrový obchoďák, je tam pět nebo šest dobrých restaurací, kde se dá najíst. Já nejsem moc náročný člověk, ale když se řekne Rusku, tak si každý představí Moskvu, Petrohrad a honosná města. O Kazani se říká, že je to malá Moskva a je to krásné město. Byl to ale obrovský šok, protože rusky jsem neuměl, chtěl jsem se to po sezoně naučit, ale časový prostor byl malý. Po mistrovství světa jsem byl měsíc doma a člověk si chce užít rodinu, nic moc jsem nestíhal. Když jsem pak přiletěl do Kazani, vyzvedl mě náš kustod a oni neumějí anglicky vůbec nic. V autě jsem pak skoro tři hodiny vařil ruštinu z vody, tak ten se musel hodně smát. Pak jsem bydlel na báze, to je takový areál s vrátnicí, kde bydlí všichni hráči na začátku přípravy. Byl tam bazén, výřivky, tenisové a fotbalové hřiště. V budově vařili, měli jsem tam jídlo, když člověk není náročný, tak to vydržel. Byla výhoda, že jsem byl s Rusákama v kontaktu každý den a jazyk jsem si naposlouchal. Stáhnul jsem si pak aplikaci do telefonu a učil se azbuku a přečetl jsem nějaká slova pomalu. Rusové se stranili, protože viděli, že nic neumím, ale když pak viděli, že se snažím, tak byli nápomocní a vysvětlovali mi slovíčka a trávili jsem spolu spoustu času.

Jak to probíhalo při tréninku a při zápasech?

Všechno rusky. Když jsem přišel poprvé do šatny, tak jsme tam měli trenéra Slováka, ale zavolal si mě hlavní trenér, který spustil rusky, smysl jsem pochopil a on chtěl vědět, co mu na to řeknu, tak jsem odpověděl, že souhlasím. I ten Slovák před nimi mluvil rusky.

Situace se ale nyní dramaticky změnila. Teď už ale druhý český hokejista Libor Šulák se do Ruska vrací. Jak vy se na to díváte?

Já se s Liborem velmi dobře znám, hráli jsme spolu, byli spolu v reprezentaci, proti sobě jsme hráli ve Finsku. Určitě ho za to nebudu odsuzovat. Rudu Červeného taky znám a znám okolnosti, proč tam šel. Neměl ideální sezonu, do Česka ještě nechtěl a když vám nevyjde sezona, tak se nabídky těžko hledají a když jste starší, tak koukáte na trochu na finanční stránku. Libor se rozhodl tam zůstat, já ho za to odsuzovat nebudu a když mu nevadí, co o něm řeknou lidi, tak je to jeho zodpovědnost. Nevidím důvod, proč by tam neměl jít.

Vy byste nabídku z Ruska zvažoval?

Hodně lidí mi říkalo, že kdyby mi nepřišla nabídka z NHL, tak že bych tam šel. Psali mi negativní komentáře. Já měl ale krásné nabídky i ze Švýcarska a věděl jsem, že když tu smlouvu v Rusku ukončím, tak nevidím důvod, proč bych měl couvnout, když mi třeba přidají peníze. Věděl jsem, že chci pryč a už jsem necuknul. Když tak bych šel jinam.

Čtěte také

Zmínil jste Švýcarsko i Finsko. Ve Finsku jste působil dva roky a je to považováno jako nejlepší hokejová země, je to tak?

Věřím, že ano. Spousta hráčů pak odchází do NHL, mladí hokejisté pak do Švýcarska, což je pro nás nezvyk, protože u nás hokejisté do Švýcarska chodí, až když něco dokážou. Finským hokejistům ve Švýcarsku věří a vezmou je, i když nehráli v reprezentaci. Mají tam velké jméno a jsou to vážení hokejisté. Finsko je úplně jiné mentalitou a dokážou vychovat mladé kluky, kteří pak odchází do KHL nebo do NHL. Oni mají obrovskou základnu mladých hokejistů a vůbec se tomu nedivím.

Zažil jste olympijské hry pod trenérem Filipem Pešánem, letos už národní tým vede Fin Kari Jalonen. Co na to říkáte?

Po sezoně jsem věděl, že oslovení z reprezentace asi přijde, a jelikož bylo mistrovství světa ve Finsku, kde jsem dva roky hrál a mám tam spoustu kamarádů, tak to byla obrovská motivace. Bohužel to zranění jsem měl už hrozně dlouho, měl jsem prášky a injekce, i olympiádu přes bolest. Po sezoně jsem chodil na fyzio a tři týdny se to snažil dát dohromady, aby to ještě vydrželo. Nějaké zlepšení tam bylo, ale pak to zůstalo stát. Nastoupil jsem pak do kempu a nevěděl jsem, jestli to půjde, ale chtěl jsem poznat nový realizační tým, abych věděl, jaký lidé tam jsou. Na ledě to bylo v pohodě ještě ve Zlíně, pak ale další přejezd do Chomutova už jsem se rozhodl to ukončit. Musel jsem se omluvit, bylo to zklamání obrovské, ale všichni to pochopili. Už se to táhlo dlouho to zranění, ale pro celý organismus je to zátěž.

Jak se vám pak koukalo na šampionát, odkud národní tým přivezl bronzové medaile?

Sledoval jsem to a něco jsem i komentoval v rádiu, kde jsem měl vstupy po třetinách. Bál jsem se, že mě to bude mrzet, ale byl jsem hlavou vyčištěný, že už si dám nohu do pořádku. Byla to úleva, protože ty operace jsem měl na hraně, že jsem si předtím ohrozil začátek sezony. Byl jsem vyklidněný. Zdraví je pro nás sportovce na prvním místě, protože se může ze dne na den cokoliv stát.

Když hrajete přes bolest, tak co je vaše největší zranění v průběhu zápasu, se kterým jste dohrál?

Dohrál jsem se zlomeným prstem a ještě jsem se pobil. To bylo ve Vítkovicích. Člověk tu bolest tolik nevnímá, když je třeba zblokovaná střela do kotníku, po zápase sundáte brusli, chodilo nateče a na rentgenu zjistíte, že to máte přelomené. To se mi stalo ve Švédsku před mistrovstvím světa. Druhý den jsem nemohl postavit na nohu, šel jsem k doktorovi a měl jsem to zlomené. Člověk to v adrenalinu nevnímá.

Zažil jste někdy, že se v týmu tají zranění hráčů?

Děje se to, určitě. Před sezonou ne, tam si dáte volno, ale v play-off, když se zjistí, že má někdo bolavý kotník nebo rameno, tak se po něm jde. Sbírají se informace o hráčích.

Co vás dokáže na ledě vytočit?

Hraju hodně v emocích a když jsem byl mladší, tak mi táta říkal, že jsem měl úplně krvavé oči. Ve Vítkovicích jsme měli zápas s Litvínovem, hrál jsem s Karolem Svobodou a na konci zápasu dostal hrazdu, tak jsem se pak na toho hráče rozjel přes celé hřiště a pobili jsme se. To k tomu patří a když už na to dojde, tak se nebojím. Musíte umět rozdat, ale i přijmout.

Sportovní talkshow Na férovku s Vavřincem Hradilkem každý čtvrtek živě na Radiožurnálu Sport
autoři: Vavřinec Hradilek , mim , ova
Spustit audio

Související