V zápase umíme převzít roli lídra obě, říká plážová volejbalistka Hermannová o spolupráci se Štochlovou

Báro, tebe většina fanoušků pamatuje hlavně ze spolupráce s Markétou Nausch-Slukovou. Jak vlastně vaše spolupráce skončila?

Bára: Naše spolupráce smutně skončila v Tokiu, které bylo ukončeno tím, že jsme spolu ani poslední turnaj neodehrály kvůli covidu. Na hřišti jsme spolu naposledy stály hezky v Ostravě, v mém domácím prostředí, ale skončilo to v roce 2021 olympiádou. Pak už jsme spolu nastoupit nemohly a vlastně už končila sezona a byl to náš poslední moment, kdy jsme spolu byly v nejbližším kontaktu.

Jak se po takové spolupráci hledá nová parťačka?

B: Na tom našem českém písku hráček není tolik. My se všichni známe a holky co tam byly, o kterých jsem přemýšlela jako o potencionálních parťačkách, tak jich bylo na prstech jedné ruky. Maruška byla top volba, kterou jsem si vyhlédla, protože za sebou měla úspěchy už z juniorských let, byla známá, že má potenciál. Viděla jsem ji hrát v roce 2021, kdy nás s Markétou na jednou turnaji porazily. Bylo vidět, že je tam to dravé mládí, které chce hrát beachvolejbal. Měla vizi jít dál než jen za hranice českých rybníčků a velice se mi líbila. Poté, co jsem to konzultovala s Markétou a Simonem, tak mi to odkývali, že je to dobrá volba. Já už pak jen čekala, až dohraje sezonu a že ji oslovím.

Jak těžké tě bylo oslovit, Máří?

Marie: Těžké to vůbec nebylo. Neměla jsem extra přesnou vizi, co od toho sportu chci, jen to, že jsem se tomu věnovala, šlo mi to a bavilo mě to. Tady je ten píseček malej a všichni všechno ví. Když už jsme tušili, že Maky by mohla zakládat rodinu a Bára by mohla shánět novou spoluhráčku, bylo to takové přání. Když pak ta situace přišla, nebylo těžké mě přemlouvat.

Čtěte také

Nový beachvolejbalový pár Helena Havelková a Markéta Nausch Sluková: Naší největší výzvou je olympiáda v Paříži

Máte za sebou úspěšné starty, hezké 5. místo z turnaje Challenge v Mexiku. Jste spokojené?

B: Určitě. Nějakou dobu trvá, než se hráčky sehrají. Není to jen tak, že přijdeš a hned to všechno zacvakne a klape to. Chvíli to trvalo, než jsme se sehrály, prošly si situacemi na hřišti a poznaly jsme se po lidské i herní stránce.

M: Ještě bych dodala, že jsme se trochu přiučily. Obě jsme byly blokařky, takže chvíli trvalo naučit se něco čapnout v poli.

B: Rozhodně. To patří i do našeho vývoje, že po té herní stránce jsme se na sebe napojily až ke konci loňského roku, než jsme si zvykly i s naším trenérem. To byla taková sázka do loterie, protože Maruška našeho trenéra Sebastiana neznala a věřila mi, že přivedu trenéra, který s námi bude a povede nás tím nejlepším možným způsobem. I já jsem trochu hazardovala, protože jsem ho úplně tolik osobně neznala, ale líbilo se mi, jak trénoval ostatní týmy. Myslím ale, že na začátku roku se prokázalo, že ta práce, kterou do nás trenér neustále hustí, tak je vidět. V zápasech se umíme se situacemi porvat tak, jak se o nich bavíme a jak je trénujeme. Je vidět, že příprava pomohla k tomu, abysme se zlepšily.

Holky, mezi vámi je devítiletý věkový rozdíl. Znamená to, že Bára je šéf?

B: Neznamená. Asi v nějakých organizačních věcech, se zkušenostmi s cestováním, od objednávání letenek a hotely, tak ano, z logiky věci. Na hřišti si to ale teď po tom roce nemyslím. Jsou tam momenty, a to je naše taková síla, že umíme přijmout roli lídra obě. Když se druhé nedaří, tak ta druhá povzbuzuje a přináší energii, být článkem, který to drží mentálně nahoře, protože ta druhá zrovna bojuje se soupeřem, se sebou, s balonem, větrem...Když se retrospektivně podívám na naše zápasy, tak v každém úspěšném turnaji na konci dne, to bylo přesně tak, že se to přelévalo ze strany na stranu.

Vedle Markéty Nausch-Slukové jsi na mě působila jako nováček a že tě Markéta společně s trenérem jakoby vedli. Bylo to tak? Cítila jsi se tak a je to teď pro tebe změna?

B: Určitě a je to obrovská změna pro mě. Přesně ty věci okolo letenek a manažerování týmu najednou bylo po roce 2021 celé na mně. Do té doby to dělal hodně Simon a Maki a já se vezla na tom, co se připravilo, protože jsem tam byla nová. Pro mě to byl extrémní opak toho, co jsem do té doby zažívala, ale bavilo mě to. Sice to bylo trochu víc stresu nezapomenout na všechny věci a úkoly, ale teď už jsme si to rozdělily, nedělám úplně všechno, trenér je taky velice schopný, takže jsme si to rozložily.

Jak už Máří zmínila, obě hrajete v poli i na bloku. Proč to nemáte rozdělené?

M: Je to specifické hlavně u dvojic, kde je rozdíl ve výšce. U Kanaďanek, které mají jedna 196 centimetrů a druhá 180, tak že bude jedna z nich blokařka a jedna polařka. U nás je to, ať už výhoda, nebo nevýhoda, tak je to hýbatelné. Tím, že jsme začaly spolu jako dvě blokařky, tak na začátku jsme i trénovaly jedna na bloku a jedna v poli. V zimní přípravě jsme automaticky přešly do toho, že se budeme střídat. V dnešní době už bych to považovla za jednu z našich silných stránek. Ať už na turnajích, kdy jsou těžké podmínky, strašné vedro, hluboký písek, tak my toho naběháme o mnoho méně, než blokařky, co běhají pokaždé k síti. Každá máme styl trochu jiný a ty soupeřky to moc nevědí, co od nás čekat.

Baru, ty jsi měla poslední dvě spolupráce v roli blokařky. V čem se ti trénink změnil?

B: Do určité míry trénujeme stejné věci, co jsem trénovala předtím, jako blokařka. V podstatných částech tréninku ale nejsme zvyklé v poli. Je tam spousta situací, které ještě neřešíme správně, protože na to nejsme zvyklé. Několik let jsme běhaly jen na síť, tam vyskočit, dát ruce před síť a neškodit. V poli musí být člověk hrozně trpělivý a nevybíhat, nepředvídat a opravdu se tam držet do poslední možné chvíle a pak až něco udělat, což je pro mě občas nejnáročnější. Co se nám ještě změnilo, že jsme loni v létě oslovili kondičního trenéra Davida Schweinera a Ondry Perušiče. Ten s námi dělá takové věci v posilce, které jsem nikdy předtím necvičila. Angličáky s výskokem na bednu, běhání s natahovací gumou, výskoky smečařské, blokařské, kotouly a to se teda projevilo velice pozitivně do hry samotné a hlavně do pole, kam člověk musí skákat šipky a nenechat tam nic spadnout. To na nás zafungovalo opravdu dobře.

Čtěte také

Pro ženský beachvolejbal to nevypadá růžově. Na světovou desítku v Česku nemáme, myslí si Kolocová

Dalším týmem v Česku je Markéta Nausch-Sluková a Helena Havelková. Jak funguje nebo nefunguje spolupráce, když jste dva top týmy, co budou cestovat po světě? Trénujete spolu někdy?

M: Netrénujeme, zatím ne. Potkaly jsme se na Tenerife, kde se evropské týmy v zimním období shlukují. Náš trenér tam žije, takže my tam v podstatě žijeme. Přímo na kurtu jsme se nepotkaly, ale třeba si spolu někdy zatrénujeme. Zatím to ale není v plánu.

Vytváření společných kempů nebo týmů, tam to takto nefunguje?

B: Celkově se beachvolejbal bere jako individuální sport...

M: Řekla bych, že jsme se tak přidaly spíš k těm klukům a s nimi tvoříme, alespoň mě to tak připadá, takový reprezentační tým. Holky, od té doby, co oznámily tu spolupráci, tak byly někde pryč od nás a teprve teď jsme se potkaly na Tenerife. Spolupráce, proč ne, ale myslím, že ony se musí přidat do té naší vytvořené aliance.

Jak moc vás podporuje svaz, Báro?

B: Je to spojené. Máme zázemí od Volejbalového svazu, který nutně potřebujeme k možnosti jezdit na turnaje a podporují nás. Bez nich vím, že to určitě nezvládneme, za to jsme vděčné. Vypadá to, že budou přispívat i nadále. Sponzorů je potřeba daleko víc, protože cestování z Austrálie, do Brazílie, do Kapského města, do Číny, tak to už jsme na 700 tisících a máme odehraných pět turnajů. Zase taková velmoc ten náš sport není, aby tam byly miliony na rozdávání a sponzory musíme hledat jinde. S tím nám pomáhá Sport Invest, který nás zastupuje. Taky si ale sponzory hledáme po vlastní ose, protože v tomhle jsme pořád v mínusu a jsme domluvené, že dokud můžeme hrát, tak vydělané peníze z prize money použijeme jako prostředek na další turnaje, kdyby zásoby od sponzorů došly.

Sdílíte s klukama i ty partnery?

B: Nesdílíme. Jak jsme individuální a každý tým jede na sebe, tak sponzory si rozhodně nekrademe. Víme, jaká je situace a lidi bohužel nemají úplně na rozdávání peněz, tak do sponzorského zelí si nelezeme.

Kdo přišel s tím oslovit Argentince Sebastiana Menegozu, který před vámi úspěšně trénoval Španělky?

B: Já jsem ho oslovila a byla to taková docela vtipná story, jak jsme se zkontaktovali. Když už jsem věděla, že nebudu s Markétou a Simonem spolupracovat, rozkoukávala jsem se, kdo by se mi jako trenér líbil. Ten Sebastian byl vždy takový sympatický, několikrát jsme s ním trénovali a líbilo se mi to. Když trénoval slovenský holky a ony po přípravě přišly a pak pinkaly prstama. To se mi líbilo, že s nimi udělal takovou práci, že jim zvedl sebevědomí a něco rapidního změnily. Ve stejnou chvíli jsem věděla, že Španělky, které trénuje, budou končit a že by mohl být volný. Asi 14 dní jsem se svým mentálním koučem probírala, jak ho oslovit a protože jsem ženská, tak místo toho abych se naplno zeptala, probírala jsem to ze všech stran a nechtěla být odmítnutá. Čekala jsem do té chvíle, než mi Sebastian napsal sám od sebe, jestli bych mu nemohla koupit síť na balony v Česku, protože očividně máme nejlepší sítě na míče u nás. Osud to celé zařídil, tak jsem toho momentu využila, jestli bysme se nepotkali po olympiádě na kafe, že bych se chtěla na něco zeptat. To bylo docela riskantní, protože když skončí sezona, tak jsou všichni už většinou domluvení. Protože jsem ale v téhle pozici nikdy nebyla, chtěla jsem udělat vše proto, aby měli všichni dokončené spolupráce. V minulosti už jsem to jednou udělala blbě v ohledu k Martině Williams, takže jsem si dala záležet, aby to tentokrát tak nebylo.

Trenér tedy žije na Kanárských ostrovech a tam vás připravuje. Jak je náročné, když váš čas trávíte na turnajích a v přípravě trénujete mimo Česko?

M: Je to výzva, ale má to dvě strany, jako všechno. Je úžasné, že můžeme být celou dobu v teple a vždycky, když se vrátím domů, tak slýchám, jak jsem krásně opálená. To jsou plusy. Podmínky na trénování jsou tam dobré, ostatní týmy tam jezdí taky, ale je to náročné, protože od listopadu jsme byly tak dva týdny doma.

Máte tam na Tenerife i nějaké zázemí, nebo se střídáte v apartmánu?

M: První rok jsme se střídaly a teď už tam máme přes Sebastiana byt, takový menší, kam se vracíme, což je fajn.

Jsou tam nějaká tréninková centra, nebo prostě jde jen o počasí?

B: Řekla bych, že to není jen pro beachvolejbalisty, ale i atlety. Asi 500 metrů od nás je tam stadion a tam jezdí trénovat celá Evropa. A nejen atleti, ale moderní pětibojaři, cyklisti, plavci. My tam nemáme stadion, ale na pláži osítěné čtyři kurty ze všech stran, abysme nemusely pořád běhat pro míče. Funguje tam rezervační systém, kde jsme takřka jako domácí tým a máme skoro vždy zaručeno, že tam budeme to místo na trénink mít. Jsou týmy, které tam jedou a musí si přivézt vlastní síť, protože hlavně v lednu a v únoru je tam dvacet týmů, který tam jezdí, takže prostoru na vystřídání na kurtu tam není tolik. S českýma holkama netrénujeme také proto, že máme na Tenerife tolik možností, že můžeme něco nakoukat a kvalitně potrénovat. Toho využíváme velice kvalitně bych řekla.

Od loňské přípravy přibyl nový kondiční trenér Ital Valerio Vaccaro. Koho napadlo ho oslovit?

M: Poslední slovo, kdy jsme si řekli, že ho oslovíme, měl Sebastian. S Barčou jsme se o tom bavily už předtím, že kdyby ta možnost byla a kluci nám ho nějak půjčovali, tak by nás to zajímalo. Poslední slovo ale padlo od pana trenéra Sebastiana.

Kolik času s ním osobně trávíte, když jste na Kanárských ostrovech a on je z Itálie?

B: Nejvíc času jsme s ním strávili na Tenerife, ale my se v létě z turnajů vracíme do Prahy, kde on má pod sebou nejen Davida Schweinera s Ondřejem Perušičem, ale i celou mužskou složku, kterou tu kluci vytvořili. Tráví tady dost času. Nemáme to ještě tolik nazkoušené, ale myslím, že se tady přes léto v Praze budeme hodně potkávat. Posílá nám programy, konzultuje s námi přes Whatsapp, když jsme v posilovně, můžeme mu napsat, tak nám to pak okomentuje. Když je nějaký trénink, který jsme třeba ještě nedělaly, tak nám to detailně vysvětlí.

Slyšela jsem o něm, že je velmi přísný, co se týče dietních programů. Aplikuje to i na vás?

M: Snaží se a my se taky snažíme to přežít. Když jsme v létě začaly, tak nám nasadil dietu oběma každé trochu jinou. Postupně to mění podle toho, jak se kdo cítí. Já jsem třeba poslední měsíc vyřadila laktózu a lepek, to je tedy zajímavá novinka. Stejně jako tréninky, podle toho, jak se to vyvíjí.

Na beachvolejbale je atraktivní koukat na holky, když se tam pohybujete takřka polonahé. Jak vnímáte fakt, že součást vašeho sportu je i vizuál?

B: My to vlastně neznáme jinak. Ne, že by nám nezbývalo nic jiného, ale do určitého data byla pravidla jasná. Pokud nebylo, myslím že snad 18 stupňů, tak jsme v plavkách hrát musely. Hrály jsme v Rusku a mě tam byla zima. Byla jsem v legínách a v tričku a přišel za mnou rozhodčí a řekl, že v tom hrát nemůžu. Že jsou pravidla taková a nejsou podmínky na to, abych hrála v tričku, tak abych si to sundala. To bylo docela vostrý. Teď máme pravidla povolenější, nemusíme hrát jen v plavkách, ale můžeme hrát v tričku, nebo když má někdo zdravotní problémy.

M: Nebo třeba v sukních, to jsme zrovna vytáhly teď v Miami a myslím, že to mělo velký úspěch.

Právě na to jsem se chtěla zeptat...

B: To byla sukýnka, co v ní právě Petra Kvitová vyhrála Miami Open.

Jaký to bylo, když jste si zkusily tenisové uniformy?

M: Já do toho Barču trochu postrčila, ale myslím, že to bylo dobrý.

B: Na konci dne to bylo zajímavé. Na beachi je jedna Američanka, kterou sledujeme, hrozně hezká a nosí často ty sukýnky a hrozně jí to sluší. Fakt to vypadá jinak a je to ozvláštnění. My tam jsme skoro polonahé a některé ty pozice jsou takové extrémní. Tohle tomu dodalo takovou ženskost. Když s tím Maruška přišla, tak jsem říkala, že se v tom necítím, že když jsem zvyklá na plavky...ale nakonec to bylo hezké.

Jak probíhá aktuálně olympijská kvalifikace? Můžeme se na vás v Paříži těšit?

M: Snad jo, doufáme, že jo. Naše kvalifikace začala 1. ledna a uzavírá se příští rok. Na olympiádu se kvalifikujeme tak, že budeme do 17. místa v olympijském žebříčku, pak je tam jeden mistr světa, pak je tam jedna karta hostující země a pak je možnost přes Kontinentální pohár. Náš plán je žebříček, ale taky dostat se do Paříže.

Jak se rozhodne, který ze dvou českých týmů, nakonec na olympiádu pojede?

B: Můžeš se na tuhle otázku zeptat našeho Volejbalového svazu, prosím? Zatím to ještě není určeno. Teďka se rozjela komunikace ohledně Kontinentálního poháru, protože se bude brzy odehrávat jedno kolo a potřebujeme to vědět. Jak ale říkala Maruška, chceme jet přes olympijský žebříček, kde ale musíme odehrát 12 společných turnajů, a poskládat výsledky. Pokud se nezraníme, tak to snad zvládneme. Kontinentální pohár, tak pokud se kvalifikujeme přes žebříček, tak do určité fáze bojovat můžeme, pak ale v závěrečných už ne, když jsme kvalifikované, takže by tam musel jít jiný český pár.

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport|foto:Český rozhlas