Učil florbal v Africe, v Koreji nebo na Ukrajině. ‚Hrozně mě baví cestovat,‘ říká světoběžník Eckhardt

Tento víkend jste odehráli superligové play-down s tvým týmem Karlovy Vary. Jak to dopadlo?

Nedopadlo to úplně dobře, v sedmém zápase jsme prohráli a bohužel ještě budeme muset hrát dál.

Co to znamená? Máte šanci se ještě udržet?

Ano, máme, ale musíme vyhrát dvě série. Jestli to půjde dobře, tak je to pět týdnů. Škoda, mohli jsme vyhrát a být zachránění, ale takhle budeme ještě dlouho hrát.

A jak tedy berete uplynulou sezonu?

Jestli se zachráníme, tak sezona se dá brát jako úspěšná, ale pořád nás mrzí ten sedmý zápas. Stačilo tam vyhrát a sezona by byla úspěšná už teď.

Jak dlouhá je florbalová sezona?

Většinou od konce září, začátku října a základní části pak končí na konci února, play-off v půlce dubna a play-down končí asi prvního května.

A nová sezona začne za pár měsíců?

Ano, za čtyři měsíce.

Jak bys fanoušky nalákal na florbalová utkání?

Teď už se hrají semifinále a myslím, že budou více než zajímavá. Poprvé se tam dostala Bohemka, Tatran neprohrál v celé sezoně a určitě bych všem doporučil se přijít podívat.

Čtěte také

Profesionálů moc nemáme, ale posouváme se, říká gólman florbalových vicemistrů světa Lukáš Bauer

Proč u tebe vyhrál florbal?

Už si nejsem jistý. Chtěl jsem myslím chytat ve fotbale, pak v hokeji a nakonec jsem skončil v bráně u florbalu.

Fotbalem a hokejem se dá slušně vydělávat. Není trochu demotivující, že ve florbale to tolik nejde?

Asi se tím uživit nějak dá, ale v kombinaci s trénováním.

Co stíháš vedle florbalu a přípravy?

Ještě dělám vysokou školu, trénuji brankáře v Praze a Karlových Varech. Do toho zařizuji své kempy.

Co studuješ?

Ekonomii, v Českých Budějovicích.

Abys to pak mohl použít v podnikání?

Je to super, že se to propojuje s mým projektem zahraničních kempů, takže to dává docela smysl.

Je to v zahraničí jinak? Dá se tam florbalem živit, nebo si musí lidé držet zadní vrátka?

V drtivé většině to tak je, že si lidé drží zadní vrátka, ale ve Švýcarsku, kde jsem loni hrál, tak vím, že někteří kluci brali královské peníze. Není to ale jako v tenise, že vyhraješ Wimbledon a je to dobrý.

Na posledním mistrovství světa byli Češi kousek od zlata a z juniorských šampionátů zlato máme. Přibližuje se nás florbal špičce Evropy?

Ti kluci, co byli na těch mistrovstvích, tak ten úspěch udělali zaslouženě. Druhé místo je super a ten tým, co byl na posledním mistrovství, byl výborný. Kvalita ligy ve Švédsku a v Česku je hodně rozdílná.

První zahraniční angažmá ve Švédsku jsi získal tak, že jsi napsal šéfovi tamního třetiligového klubu e-mail, že si budeš platit veškeré náklady a chceš k ním přestoupit, je to tak?

Je to tak a byl to velmi zajímavý tři čtvrtě rok mého života.

Jak tě to napadlo?

Hráli jsme se Spartou v extralize docela úspěšnou sezonu a o skóre jsme nevyhráli základní část. Nakonec to skončilo bronzem v play-off. Já ale celou sezonu proseděl a moc mě to nebavilo, takže jsem chtěl někam jít. Udělal jsem maturitu, neměl jsem agenta, tak jsem rozesílal e-maily manažerům ve Švédsku, a ozvali se mi z Lundu, ať přijedu na zkoušku. Týden mě tam dusili, aby ze mě dostali, jestli něco umím. Po týdnu mi manažer řekl, že tam musím zůstat další týden, tak jsem tam zůstal. Pak mi dal smlouvu, ve které bylo, že musím platit příspěvky, nedostanu ani korunu a nebudu mít kde bydlet. Řekl mi, ať s tím odjedu do Česka a za měsíc mu dám vědět. Ještě než zvedl oči, tak jsem mu to podepsal.

Tak moc jsi tam chtěl?

Vždycky mě lákalo někam jít, a když jsem dodělal střední školu, tak to byl logický krok i proto, že jsem mohl vysokou školu dělat na dálku.

Jak těžké je přejít na vlastní pěst do nové země?

Spíš mě to motivovalo. Problém byl, že jsem bydlel v jeskyni, v podzemním bytě bez oken a neměl jsem peníze. S tou švédskou zimou to bylo docela náročný.

Takže sis tam našel nejlevnější ubytování?

Ta jeskyně patřila tomu manažerovi, musel jsem mu platit nájem a to jsem vždycky dělal pozdě. Bylo to strašný.

A jak jsi tam pak začal nějak důstojně fungovat?

V průběhu sezony jsem dostal nabídku z nejvyšší švédské ligy a tam už to bylo o něčem jiném. Bylo to pak výrazně lepší.

Co jazyk, jak ses naučil švédsky?

Pořád se učím. Teď mám třikrát čtyřikrát týdně hodiny. Ale je to pro mě pořád složité.

Tady v Česku si bereš hodiny švédštiny?

Bratranec má přítelkyni ve Stockholmu, tak s ní máme čtyřikrát týdně online hodiny.

A je to proto, že by ses tam chtěl ještě vrátit?

Chci mít tu možnost, a protože jsem se učil už ve Švédsku, tak mi to přijde jako logický krok se ten jazyk pořádně naučit. Blbý je, že jsem to prokládal němčinou ve Švýcarsku, takže umím švýcarsko-švédsky a to moc nefunguje.

Našel sis tam nějakou práci, abys tam mohl fungovat?

Dělal jsem tam chvíli v hotelu, trénoval jsem gólmany, ale bylo to spíš tak pořád mražená pizza a palačinky.

Takže jsi expert na palačinky?

Těch tolik nebylo, ale mražených pizz ano. Tři mražené pizzy v balíčku za 29 švédských korun, takže snídaně, oběd, večeře. Bylo to strašný.

V jaké pozici je florbal ve Švédsku? Je to tam národní sport, jako u nás třeba fotbal a hokej?

Jako fotbal a hokej u nás asi ne, ale na zápas tam přijde 2500 lidí. Ten sport tam má úplně jiný respekt, tady mi přijde, že si z florbalu všichni dělají spíš srandu a možná i právem, ale tam se to bere tak, že to každý v zemi zná.

Čtěte také

Když budeme mít pět, šest českých hráček ve švédské lize, tak je potenciál hrát finále na mistrovství světa, říká nový kouč ženské florbalové reprezentace

Takže i větší základnu pro děti?

No jasně. První rok jsem pracoval na střední škole jako učitel florbalu, což je ve Švédsku předmět a na střední škole to hraje každý.

Je ve Švédsku motivace u florbalu po střední škole zůstat?

Určitě, ale co je důležité říct, tak mnohem méně ti hráči utíkají v dospělosti. Když jsme tam měli tým, tak to byli hráči okolo 28 let. Tady v Česku jsou na soupisce v drtivé většině kluci okolo 22 let. Kluci v Česku pak nechtějí hrát dál, ale ve Švédsku jim to dává smysl a pokračují v tom celou kariéru.

Tobě je 24 let. Vidíš svoji kariéru, že to vydržíš třeba do 30 let?

Těžko říct, jak se bude dařit a jaké budou florbalové možnosti. Určitě bych ale rád pokračoval, když ta možnost bude.

Pověz mi o tvém projektu Happy Goalie?

Je to projekt pro brankáře, který jsme založili s mým bývalým trenérem ve Spartě asi šest let zpátky. Původně jsme cílili jen na Česko a snažili se dělat kempy. Pak mě napadlo, že by to šlo dělat i venku, napadlo mě dělat to s kamarádem v Koreji. Ten mi řekl, že to je úplná blbost a že jsem se zbláznil. Přemluvil jsem ho, že to uděláme a bude to super. Nakonec jsme sehnali i dobrého sponzora, bylo to super kemp, který to všechno odstartoval.

V kolika letech to bylo?

To bylo podle mě, když jsem udělal maturitu, tak hned ten den jsem seděl v letadle do Koreje, takže mi bylo 19 let.

Co bylo hlavní myšlenkou?

Mělo to dva cíle. Abych ten sport rozšířil a pak mě hrozně baví cestovat, takže když se to hezky spojí, myslím, že to může být dobrý.

Jak jsi schopný to financovat?

Kemp se hradí několika způsoby. Z poplatků brankářů, kteří se účastní, pak to může celé zaplatit klub nebo jednotlivec. V Koreji to byl šéf nějaké aikido nebo karate školy. Nebo je to kombinace dvou anebo je to vyloženě charita. Na ty charity si ale chci najít sponzory, protože jsem to neudělal úplně dobře, takže jsem oba platil z vlastní kapsy.

Začal jsi v Koreji, ale nepřišlo ti to takové extrémní začít zrovna tam?

Byl tam kamarád Korejec, ale on hrál jeden rok za Spartu, tak jsme se o tom bavili už ten rok, co byl ve Spartě.

Do zahraničí nejezdíš naslepo, vždycky se asi domluvíš s někým. Jak to celé vzniká?

Už se dostávám více do fáze, že je to více na doporučení, ale dříve to bylo tak, že jsem je kontaktoval, poslal jim prezentace, videa s nabídkou kempu a s kontakty, které si mohou ověřit.

Jak se ti podařilo dostat do Afriky na Pobřeží slonoviny?

Získal jsem kontakt na šéfa florbalu Pobřeží slonoviny, napsal jsem mu, že bude mistrovství světa, ale nejsem moc dobrý, že tam hrát nebudu, ale že bych tam rád udělal kemp a zadarmo. Řekl, že super, abych přijel. Takže jsme to zorganizovali, přijel jsem, měl jsem na to dva dny, ještě jsem tam udělal výzkum do školy, takže to mělo ještě další význam. Byl jsem tam dva dny a pak jsem jel zpátky.

Jak tě napadlo vydat se do Lvova na Ukrajině?

Bylo to podobně jako s tou Afrikou. Získal jsem kontakt na člověka do Lvova, nabídl jsem, že bych jim mohl pomoct s charitativním kempem.

Nebál ses? Lvov je sice u polských hranic, ale vydat se tam autem na otočku...

Měl jsem z toho trochu respekt, ale chtěl jsem to udělat tak, že bych přespal v Polsku, dojel na kemp a jel zpátky. Věci ale nešly tak, jak se mi to občas stává. Vyjel jsem z Prahy odpoledne a říkal jsem si, že do půlnoci budu ve Lvově. Nakonec jsem tam dojel v sedm ráno, na půl hodiny jsem si lehl a šel trénovat na ten kemp. Jet ten den zpátky by už na mě bylo moc, takže jsem pak ještě dělal výzkum pro školu. S tím spojuji své kempy v zahraničí, sbírám data ohledně recyklace a tak. Ten večer mi ale bankomat sežral kreditku a nevrátil. Nakonec z toho byly tři dny ve Lvově. Trochu jsem se bál, protože když začnou znít ty sirény... obdivuji každého, kdo tam ještě zůstal. Nedokážu si to představit.

Jaká je nálada ve městě, kde lidé asi nemají chuť sportovat a bojí se o svůj život?

Právě že vůbec. V létě jsem si říkal, že ten kemp určitě nebudou chtít, ale říkal jsem si, ale oni byli nadšení a říkali, že jestli ten kemp má být, tak hned, protože teď jsou tu všichni mrzutí. Teď mi psali kamarádi ze Lvova, že pořádají velký florbalový turnaj. Za chuť je tam teď obrovská a já jen zírám.

Trénuješ florbalové brankáře, což je asi specifické, když gólman nemá ani hokejku...

Přesně, to je specifické, a proto je o ty kempy zájem. Kdybych trénoval hráče, tak je spousta lepších hráčů ze Švédska, kteří to mohou dělat lépe. U gólmanů je to tak specifické, že si nikdo moc netroufne podstupovat riziko ztráty peněz. Je tam ta díra. Nikdo to nedělá, florbalových kempů pro hráče je spousta a pro brankáře je jen jeden v Lotyšsku a tím to končí. Když někomu nabídnete, že uděláte kemp, co chtějí, a ještě k nim přijedete, tak to funguje.

Nevšimli si z toho třeba z florbalové unie? Že by ti nabídli třeba dlouhodobou spolupráci.

Kempy fungují na tom, že trénuji v zemích, kde florbal není tak zaběhlý. Když jsem trénoval ve Švédsku, tak to mělo menší úspěch, než když jsem trénoval na Pobřeží slonoviny. Ve Švédsku mě každý druhý gólman strčí do kapsy a mladí kluci radši půjdou za gólmanem, který tam chytá deset let v nejlepší lize na světě. Kluci na Ukrajině, v Austrálii jsou nadšení i ze mě. Netrénuji profíky, ale mladé kluky a amatéry.

V jaké pozici vidíš florbal v profi sportech? Stane se z něj někdy profesionální sport?

Určitě. Když jsem z Česka před pěti lety odcházel do Švédska, tak se platilo pár lidem z týmu. Teď je to na úplně jiné úrovni. Za těch pět let se pokrok sponzorů a finančního zázemí zlepšil.

V čem bys řekl, že tě florbal baví víc než třeba fotbal?

Je to rychlý sport a to prostředí není tak prohnilé. Je to mnohem víc férové. Pokud se to udělá dobře, i s tím přílivem financí v budoucnu, tak by to mohlo vydržet.

Jaký potenciál vidíš třeba v tom, aby se florbal dostal na olympiádu?

Myslím, že v následujících 25 letech není reálné, aby to bylo na olympiádě. Hraje to jen Evropa. Měl jsem kemp v Kanadě, ti kluci to hrajou, chtějí, ale není to na to, aby se tam udělal nároďák a jelo se. Byli na mistrovství světa, ale... to by se muselo hrát i v Africe, Jižní Americe a to je ještě hodně dlouhá cesta k olympiádě.

Jaké máš plány se svým Happy Goalie kempem?

Až skončí sezona, tak sednu do auta a pojedu zase do Lvova, protože jsem dělal charitativní sbírku pro Ukrajinu a při té příležitosti tam udělám nějakou jednodenní akci. Pak mě čekají kempy v Kazachstánu, v Koreji, v Nepálu a Perthu a v Melbourne v Austrálii.

A máš nějaký byznys plán, nebo je to na vlastní triko?

Kazachstán a Austrálie jsou už víceméně hotové a ty dva zbylé teď intenzivně řešíme.

Je možnost tě nějak finančně podpořit?

Určitě, kdyby někdo chtěl, tak na charitativní kempy hledám sponzory, ale momentálně jinak asi ne.