Po každém zranění bych nejraději skončil, přiznává žokej Bartoš. Vysvětlil, proč se nekreslí cílová čára

V neděli 9. října se uskuteční 132. ročník Velké pardubické. Vy jste ji vyhrál celkem třikrát, v letech 2006, 2008 a 2019. Jak se na letošní ročník těšíte?

Těším se hodně. Jezdím koně Brunch Royal, toho má italský vlastník, pro kterého dělám prvního žokeje především v Itálii a tady se pokusíme udělat český výsledek.

Řekněte nám něco o tom koni...

Je to zkušený kůň, krosař, kterého většinou bereme do Francie na větší dostihy. Tam je to hodně těžké o soupeří. Teď v Itálii vyhrál před 14 dny dostih na 6 kilometrů, takovou jejich „Velkou pardubickou“, a tak jsme se rozhodli, že když je zdravej a měl to tam docela lehké, tak zkusíme u nás Velkou pardubickou.

Jste před dostihy nervózní?

Ano, už tak dva dny zpátky jsem měl první sen. Většinou jsou to sny o tom, že něco zapomenu nebo něco nestíhám. To mě vždy před Velkou pardubickou doprovází taková vnitřní nervozita.

Vy před hlavním dostihem jedete několik dostihů, tak už pak nervozita z hlavního dostihu opadne, ne?

To určitě, protože jak se člověk dostane do sedla a do tempa, tak se jede a tou Velkou to už pak jen završíme.

Je to opravdu jeden z nejtěžších dostihů v Evropě?

Zažil jsem krosy ve Francii, ty jsou taky hodně specifické, ale Velká pardubická je hodně těžká hlavně tou vzdáleností. Ty skoky jsou některé těžší ve Francii, ale těch 6900 metrů je opravdu dálka.

Vypadá to, že bude hezké počasí. Co koni vyhovuje lépe, když běží po tvrdém, nebo po měkkém?

Asi to bude ideální, protože teď jsou chladnější dny, tak už to nevyschne. Pokud nebude moc foukat vítr, tak to bude ideální „pružná půda“ a to je ideální pro všechny.

Taxisův příkop se nedá natrénovat, protože žádný jiný neexistuje. Dělají majitelé koní, že si někde nasimulují Taxis?

I Pardubice mají do tréninku udělaný menší taxis, ale tohle vše se řeší v kvalifikacích většinou. Ty skoky jsou podobné, jen velikost taxisu je větší. Extra se to netrénuje, kůň projde kvalifikacemi a tam se to skákat naučí.

Když člověk sleduje, jak na taxisu dochází ke smrtelným zraněním, tak máte pocit, že se riziko v průběhu let jeho úpravami zmenšilo?

Určitě ano. Jde o hranu příkopu, která byla dřív strmější. Pak se to zase zmírnilo, hrana se udělala víc do oblouku a jak je to udělané teď, tak by k fatálnímu zranění dojít nemělo.

Kůň tam vůbec nevidí, kam skáče, je tam tlačenice, je to za zatáčkou. To musí být hrozně nervózní, ne?

Taxis je hodně širokej, ale my ho chodíme na pravou stranu, abychom si zkrátili dráhu a neprodlužovali si to. Hodně koní chodí od prostředku doprava, tak proto je tam velká tlačenice. Samozřejmě se dá najít ale své místo.

Dá se nějak taktizovat, že třeba koně pozdržíte, necháte je projet, skočíte si to v klidu sám a naženete to později?

Dělalo se to hlavně za dob Peruána, když jezdil se Zdeňkem Matysíkem, ten jezdil úplně vzadu, aby nedošlo k žádné kolizi a dostih řešil až po polovině. My tam ale většinou chceme být tak, aby před námi nebylo moc koní, aby někdo před námi nespadl, takže skočíme taxis a pak si koně stáhneme dozadu.

V jednu dobu postávali u Taxisova příkopu aktivisté bojující za práva zvířat a byly s tím velké problémy. Jak jste to bral?

Zažil jsem to jen z televize, protože jsem tehdy ještě malý a nebyl aktivním účastníkem. Vnímám to negativně, protože tohle jsou jakoby rádoby ochranáři. My se o koně staráme celý rok, mají komfort a děláme pro ně maximum a to je lepší než pak bojovat proti jejich hlavnímu dostihu.

Dotace na Velkou pardubickou je tuším 200 tisíc eur, tedy zhruba 5 milionů korun. Mně to přijde dost málo na celoroční péči o koně, ne? Není to dost podhodnocené?

Vítěz má šanci si z těch pěti milionů si vzít dva miliony a to v dnešní době už není tak závratná částka jako dříve. Tuhle dotaci už máme tak 10 let stejnou, snad během covidu se snížila na tři miliony celkově a myslím, že by tam měl být posun kvůli inflaci určitě.

Na kolik přijde ročně výchova špičkového koně?

Ročně to jsou statisíce, kůň se musí pořídit ve dvou letech, ale Velkou pardubickou může běžet až v sedmi letech. Těch pár let do něj majitel investuje, nezná výsledek a věří a zkouší to tolik let. Je to opravdu hodně peněz.

Vy jste nejúspěšnější žokej v historii České republiky. Máte tři vítězství na Velké pardubické, pak další vítězství v Itálii, v Německu, ve Francii...

Vedu si svojí statistiku a mám 792 vítězství na překážkových dostizích a 92 na rovinových.

Takže se tím slušně uživíte?

Určitě se tím slušně uživím, ale je to celoroční dřina. Furt cestuji, sedím v autě nebo v letadle a je to časově dost náročné.

Existují během dostihu nějaké naschvály, podrazy, doping a takové věci, co známe z detektivek?

V dnešní době se tohle neděje, aby někdo dával doping a museli jsme koně hlídat 24 hodin. Neděje se to, ale samozřejmě člověk nikdy neví, jestli vám někdo neuškodí. Je to strašně jednoduché hodit koni minimální množství, aniž by mu to pomohlo a my nemáme u koní v dopingu žádné tolerance. I kdyby to bylo množství třeba pro psa, tak je kůň diskvalifikovaný. Měli jsme sice nějaké problémy s dopingem, ale většinou je to kontaminace v krmivu. U výrobce krmiv se může občas něco takového stát. Asi dva nebo tři případy za posledních pět let.

Co sázky a sázení? Vy máte dovoleno si vsadit?

My bychom neměli. Hlavně ne proti sobě, protože to byste ovlivňoval výsledky. Já na sebe nevsázím z pověrčivosti. Když nejezdím dostihy a jedu se na ně podívat, tak tam prosázím celé odpoledne, protože to je koření dostihů a je to úplně jiný zážitek.

Zpátky k vašemu koni. Brunch Royal se momentálně nachází kde?

Teď je v Chýši u trenéra Váni mladšího. To je u Karlových Varů.

A vy s ním trénujete pod trenérem Váňou a bydlíte tam?

Ne, já už bydlím na Mělnickém Vtelně. A my spolupracujeme externě, takže tam dvakrát týdně dojíždím jezdit koně, ale už tam nepracuji denně jako dřív.

Žokej Josef Bartoš hostem Radiožurnálu Sport|foto:Anna Duchková, Český rozhlas

Takže dvakrát týdně chodíte s koněm trénovat, ale kůň má italského majitele, tak jak dlouho před dostihem přijede kůň do Čech?

Ne, ten italský majitel má všechny koně ustájené u Pepy Váni v Chýši, protože jim to spolu klapalo a z Itálie vzal všechny koně a dal je do Čech. My teď z Čech běháme do Francie, Itálii a po Česku.

Pocházíte s z České Lípy, ale koně vás přilákali až někdy, když vám bylo deset let, je to tak?

Ano, ale když jsem byl ještě v kočárku, tak jsem byl na závodišti v Mimoni, tak táta jezdil překážkové dostihy, pak trénoval a máma byla amatérská jezdkyně. Takže já jsem v tom vyrůstal.

Jak jdou po sobě ty statuty? Žák, amatér, žokej...

Žák navštěvuje jezdeckou školu, amatér je člověk, který dělá třeba jinou školu, tak jsem začínal i já, protože jsem dělal střední školu ekonomickou a jezdil dostihy. Pak jsem zjistil, že bych to chtěl dělat, tak jsem udělal ještě jezdeckou školu a stal se žákem. Pak jste nejdříve jezdec a po 50 vítězstvích je z váš žokej.

Vy jste měli v České Lípě hřebčín?

Tam byl hřebčím v Mimoni, tam táta pracoval. Teď je to tam trochu zpustlé, už tam ani koně nejsou, ale dříve to tam bylo vážně moc hezké.

Plnokrevní koně byli dřív, a pořád jsou, poměrně drahá záležitost, ne?

Dříve si pořizovaly koně JZD, běhali pod svými stájemi a ten, kdo je trénoval, tak byl zaměstnanec JZD. Dnes musíte najít někoho, kdo na to má peníze, a přesvědčit ho, aby koupil koně a pak je můžete trénovat.

Kolik je profesionálních stájí?

Počet neznám, ale těch velkých, které mají třeba 10 a více koní, tak je u nás pod deset. Pak je dost majitelů, kteří mají jednoho dva koně a dají ho k trenérovi, tak těch je u nás spousta.

Co ten trenér vlastně s tím koněm dělá?

Trenér musí hlavně sehnat lidi, kteří mu tam budou jezdit a pracovat. Pak si udělá tréninkový plán a je to podobné, jako když trenér připravuje atleta. Musí vymyslet, co s ním v jednotlivém ročním období bude dělat a jak ho nejlíp natrénovat v tom vrcholu.

Jak trenér pozná, na čem u koně zapracovat?

To my poznáme podle toho, jestli vidíme, že je ten kůň svalnatý, nebo jestli má jen břicho bez svalů. Ale na to, jestli je vytrvalec a jak skáče, tak to se musí vytrénovat.

Kolikátá Velká pardubická vás teď v neděli 9. října čeká?

Nemám to spočítané přesně, ale bude to moje buď 19., nebo 20. Velká pardubická.

Vám je přes 40 let. Pořád to ještě jde?

Je to věk, kdy už jsem na sklonku kariéry. Mám v hlavě 45 a záleží, jak to vydržím.

Během své kariéry jste asi poznal hodně trenérů, že?

Ano, ale to jsou trenéři těch koní. Co se týče mě, tak sebe musím trénovat sám. Trenér se o tohle nestará.

Když studujete tu školu, tak tam vám někdo poradí?

Ano, v začátcích ano. Tam je potřeba, aby trenér mu ukázal, jak má sedět, kde mít těžiště a podobné věci. Jakmile začnete kariéru, máte 50 nebo 100 dostihů, tak už je to rutina.

Vy vlastně stojíte na koni, jste koleny zaklesnuti do hřbetu a balancujete. To je strašně složité, ne?

Je to vlastně celé o práci s rovnováhou koně a jezdce. Je to podobné jako na lyžích, když jedou sjezd, tak musí mít rovnováhu. V tomhle je to dost podobné.

Jak tedy vy trénujete, v posilovně?

V posilovně cvičit nemůžu, tam bych nabral hmotu. Takže cvičím se svým tělem, samozřejmě běhání, protože tím shazujeme, jízda na kole je taky dobrá, protože se posilují svaly na nohou a nejlepší je asi plavání.

S tou váhou to musí být celoživotní peklo, ne? Navíc vy doběhnete dostih, máte sedlo, nikdo se vás nesmí dotknout a jdete se vážit. Proč?

Před dostihem je určená váha. Třeba na Velké pardubické musíme mít všichni 70 kilo i se sedlem a oblečením. Pak v ten den je dostih hendikep a tam jsou váhy od 62 do 75 kilo. Záleží tedy, jestli sedíte na horším koni, který má menší váhu, nebo na lepším, který má větší. Někdo dovažuje, někdo to má akorát...

Jakože si tam někdo přidává závaží?

Ano, olovo do takové dečky. Na váze prostě musí mít před dostihem s tolerancí na vestu, ochranné oblečení, to je kilo a půl plus, takže 71,5 kilo musí mít na váze a po dostihu 71,5 až 72 kilo.

Co se stane během těch 20 minut závodění?

Když jste byl třeba předtím v sauně, abyste shodil váhu, a pak vypijete litr vody, tak máte o kilo víc. Takže se musíte napít tak akorát, aby to po dostihu vycházelo. Když jedete pět dostihů za odpoledne, tak to řešíte hodně, protože se vážíte pětkrát.

Tak to musíte být za celý den dost utahaní a to nejtěžší vás přitom čeká na závěr?

Na to jsme připravení celý rok, protože jezdíme více dostihů a už to ani neřešíme.

Pořád nevím, kde je na Velké pardubické cílová čára? Tam je nějaká podkova a zřejmě uprostřed je cíl. Když jdou koně nastejno a je tam rozdíl pět centimetrů...

V cílové podkově je zrcadlo a proti tomu zrcadlu je fotokamera, která to vyfotí přímo v okamžiku, kdy tam koně prochází. To vidí komisaři.

Kdyby tam byla ta cílová čára namalovaná, tak se toho ten kůň lekne?

Kdyby tam byla bílá čára, tak to asi přeskočí. Kůň je naučený, že odskokovka má bílou barvu a na to je zvyklý.

Vyhlašování cen na Velké pardubické. Stojí tam žokej, majitel koně, ti jsou spolu, ale vás tam je poměrně hodně. V každém sportu se všichni těší na to, že vítěz vezme pohár a zdvihne ho nad hlavu. To tam ale nenastane, proč?

Musí se počkat na hymnu, pak probíhá zvednutí poháru a vlna aplausu. Ale je pravda, že předtím je zmatek a je tam dost lidí. Když tam v neděli budu stát, tak se ozvu a uděláme to jinak.

Jaký je vlastně zájem mezi lidmi o Velkou pardubickou?

Letos je celkově dobrý zájem o dostihy, je tam dost lidí a Velká pardubická je nejvíc, takže tam určitě přijdou. Bude to atmosféra jako na fotbalovém stadionu.

Zajímavé je, že tam jezdí i dost lidí, kteří nemají s koňmi tolik společného. Čím to je, že se z toho stala taková společenská událost?

Pro diváka je to zajímavé, zažije tam dlouhé odpoledne, osm dostihů. Dá si třeba pivo, vínečko, hlavně si vsadí a vidí ten adrenalin z blízka. Je to příjemné odpoledne a zábavy je tam opravdu dost.

Mě to připomíná závod Sienské Palio. To je závod s neuvěřitelnou tradicí, který se jezdí dokonce bez sedla...

Ano, to je šílený, ale tradiční závod v Sieně. Jsou tam lidé z provincií a každý má svého oblíbence a je tam na to hrozně sázek.

Dostihy jsou dost nebezpečný sport. Jakou rychlostí kůň při dostihu běží?

Když skáče, tak okolo 50 kilometrů za hodinu a po rovině kolem 60.

V téhle rychlosti spadnout asi není nic moc. Vy jste si loni zlomil pánev, jak se vám to podařilo?

To jsem spadl, kůň, pak udělal kotrmelec a zapraskalo to. Má 500 kilo, převalil se a já, jak jsem byl v sedle, tak jsme pak seděli opačně. Zůstal jsem tam.

V létě pak bylo taky nějaké zranění obratle, že?

Ano, teď jsem měl zlomený čtvrtý hrudní obratel. Na poslední překážce ve vysoké rychlosti hodil kůň rychlé salto, já nestačil zareagovat a rána do té hlavy byla na tu páteř tak velká, že to popraskalo.

Zranění je tedy za tu kariéru asi dost?

Já vždycky říkám, že je to tvrdý sport. Já jich mám hodně, jsem asi zvláštní případ, ale každý rok jsem alespoň měsíc nebo dva zraněný. Nevím, proč to tak je, možná tím vyšším počtem dostihů.

A to člověka neodradí, když se ležíte měsíc v nemocnici?

To je těžké. Po každém zranění bych nejraději skončil, ale pak jak se dávám dohromady, tak by hlava zase jela. Pokud mám tak dobré koně, jaké jezdím a mám šanci jezdit velké dostihy a vyhrávat je, tak ta chuť tam pořád je.

A nejhorší zranění?

Asi ta pánev byla nejhorší, ale jinak to mám s páteří složitější. Měl jsem zlomený vaz, druhý obratel, ten mám přišroubovaný a zároveň mám přišroubovaný hrudní osmý obratel, tam mám nějaké železo a šest šroubů. Ta páteř je prostě složité zranění pro tělo.

To už máte v podstatě železnou páteř, ale Josef Váňa na tom není o moc lépe, ne?

Ten měl celý hrudní koš polámaný a měl to tehdy taky těžké, když ho zalehl kůň...

A to vám na startu neproběhne hlavou?

Nedávno jsem se vrátil do dostihů a bál jsem se, co ta hlava udělá, ale jakmile se odstartuje, tak je to zatmění a chtěl jsem zase vyhrát.

Co na to říkají třeba vaše žena a děti?

Bojí se více, než dříve, ale pořád je tam podpora velká a jsou rádi, když jedu. Ještě jsem pořád ve hře.

Vaše dcera jezdí nějaké pony dostihy taky, že ano?

Ano, jezdí poníky. Je jí 13 let, chce jít v mých šlépějích, ale já bych raději, aby jezdila rovinaté dostihy. Ona na to tu váhu mít asi bude.

Jak to mají vlastně ženy v dostizích?

Není to jen o síle, ale hodně i o citu a holky ukázaly, že ho mají a že mohou konkurovat chlapům.

A  to se jim daří...

Ano, letos bojují dvě žokejky Vendula Kolečková s Jiřinou Andrésovou o rovinový šampionát a teprve na třetím místě je kluk Milan Zatloukal, takže se jim daří.

Velkou pardubickou končí dostihová sezona u nás, ale v Evropě to tak není, že

Ano, já pak za týden zase budu někde v Itálii. Tam jsou vrcholy čtyřikrát do roka, tam je to nonstop. Ty země jsou větší, takže se z Merana přestěhují dolů do Pizzy nebo do Říma a jede se pořád.

Na jaký svůj dostih jste nejvíce pyšný?

Asi na Grand Premio Merrano, které jsem teď vyhrál počtvrté s Lestranem v řadě a udělali jsme italský rekord. To je pro mě asi nejvíc, čeho jsem mohl dokázat.

Talkshow Na place každou středu na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík