Matěj Hanousek: Evakuace z dvanáctého patra nepřipadala v úvahu. Seděli jsme a doufali, že otřesy brzo skončí

Matěji, co se dělo den nad ránem, když ničivé zemětřesení do Turecka přišlo?

Když se k tomu vracím zpětně, tak si uvědomuji, že jsem se v ten moment vůbec nebál. Respektive se budíte do zemětřesení a říkáte si, že je to normální zemětřesení, které tady občas bývá. V tu chvíli vám nedojde, že jste svědky něčeho tak silného a ničivého. Probudí vás to, že se s vámi začne pohybovat postel po pokoji a vídíte, jak manželka utíká pro syna a běží zpátky. Seděli jsme na posteli, drželi se za ruce a doufali, že to bude dobré. Takový zážitek už určitě opakovat nemusím.

Byla to vaše první zkušenost se zemětřesením v této zemi?

Zažil jsem tam jedno malé zemětřesení, ale to bylo nesrovnatelné s tím letošním. To byla jedna, dvě vteřiny, kdy se pod vámi zachvěje zem a začne vibrovat televize na stěně. Probudilo nás to v půl páté ráno, chvíli se rozkoukáváte, ale pak je jasné, co se děje. Představte si, že vezmete židli a vší silou s ní cukáte tam a zpátky. Taková intenzita to byla. 

Jak daleko jste byli od epicentra zemětřesení?

Známe město, kde bylo epicentrum, protože na začátku mého angažmá jsme tam jeli na výlet. Byla to necelá hodina autem od nás, zhruba sedmdesát kilometrů. Tam byla síla asi 7,4, k nám dojela 6,6. Potom jsem se díval, jak silná zemětřesení bývají, tak jsem zjistil, jak intenzivní to bylo.

Existují například od klubu doporučení, jak se zachovat v těchto situacích?

Žádné doporučení jsem nedostal, takže jsme se asi zachovali špatně. V budově, kde bydlíme, je evakuace vyloučená. Bydlíme ve dvanáctém patře a budovy mají asi třicet pater. Rychlá evakuace nepřichází v úvahu, takže jsme seděli a doufali.

Čtěte také

„Rychle jsme běželi pro syna. Něco strašného.“ Fotbalista Hanousek popisuje zemětřesení v Turecku

Budova vše vydržela, je to známka místní architektury a technické zdatnosti stavitelů?

Shodou okolností mi nedávno majitelka bytu, která nám pronajímá bydlení, posílala reportáž o architektovi budovy a i jako celku. Budova má veškeré certifikace, takže by měla přežít cokoliv. Rohy ve všech místnostech jsou popraskané, popraskala omítka, v bytu bude potřeba nějakých oprav, ale naštěstí u nás v blízkém okolí se nic velkého nestalo. Všechny fotky, které se dostaly k lidem do Čech, byly z budov, které se nacházely v centru.

Co se dělo bezprostředně potom, co otřesy skončily?

Když to celé skončilo, tak syn naštěstí hned usnul. Evidentně ho to nepoznamenalo, ale my s manželkou jsme si říkali, co teď. Podíval jsem se ven a viděl, že všichni svižným krokem odcházejí, skáčou do aut a odjíždí pryč od budov. Uvědomil jsem si, že to bylo asi silnější, než jsme si mysleli. Spoluhráči mi hned psali, že se máme dostavit do tréninkového centra. Mysleli jsem si, že je po všem, ale netušili, že otřesy budou probíhat ještě dva dny v kuse.

Nyní si povídáme ve studiu na Vinohradské, jak ale proběhl přesun z domova v Turecku do Prahy?

Ráno po zemětřesení jsme se z tréninkového centra vrátili domů. Zní to šíleně, ale my pořád žili ve světě, kde se nic nestalo. Dostali jsme informaci od klubu, že nám pronajímá vilu. Rozhodovali jsme se, jestli tam vůbec půjdeme. S nejdůležitějšími věcmi jsme odcestovali do vily, kde jsme zažili druhé ničivé zemětřesení. Zase jsme vybíhali ven a dostali jsme znovu informaci, že ani tady není bezpečí a pokyn byl, ať se vrátíme zpátky do tréninkového centra. Trávili jsme den v autobuse uprostřed cesty, aby na něj nic nespadlo. Pro tříleté dítě opravdu bezvadné, být celý den v autobuse..Šli jsme se projít ke klubové posilovně, kde už bylo spoustu lidí z klubu, rodiny zaměstnanců a další. Rozhodli jsme se, že tam budeme tu noc i spát. Když jsme se chystali zalehnout, tak přišel brankář s informací, že se naskytla možnost odletět soukromým letadlem do Ankary. Po domluvě jsme řekli, že jo a ve čtyři hodiny ráno, že odjedeme. Letiště v Gaziantepu bylo samozřejmě uzavřené, takže jsme museli cestovat dvě hodiny na východ. Soukromým letadlem do Ankary, čtyři hodiny taxíkem do Istanbulu a pak let do Prahy.

Čtěte také

Odjezd Hanouska do Čech naprosto chápu. Bezpečí rodiny je na prvním místě, říká Folprecht

Pryč ze země cestovali pouze cizinci, co je s tureckými hráči?

Bylo velkým štěstím, že jsme v sobotu hráli v Antalyi a dostali dva dny volna. Hodně hráčů zůstalo v Antalyi a spoustu jich letělo do Istanbulu. Místní Turci se rozletěli za rodinou po celé zemi. Zpátky z Antalye letělo šest hráčů a rodiny. Naplnilo se celé letadlo, bylo štěstí, že tam skoro nikdo nebyl.  

Kdo v Gaziantepu koordinoval logistiku odjezdu hráčů pryč z města?

Je problém, že nikdo v klubu neumí anglicky. Na všechno je potřeba překladatele, který se po dobu vašeho angažmá stane vaším nejlepším kamarádem, protože vám jediný rozumí. Všechny informace šly k němu a od něj k nám hráčům.

Máte informace, kdy se v Turecku znovu rozběhne fotbalová soutěž?

Soutěž pokračuje 3. března, ale už bez nás (Gaziantepu) a Hataysporu, kteří se odhlásili z ligy. Máme až do konce května volno a vracíme se do soutěže až příští sezonu. Dlouho se nevědělo, co bude dál, ale od turecké federace přišla zpráva, že Gaziantep dostane k dispozici areál, který běžně využívá národní tým. V pondělí v 15 hodin máme sraz v Istanbulu, ale to je poslední informace, kterou mám. Vůbec nevím, jestli mám balit na týden nebo tři měsíce. 

Vše se tedy bude řešit za pochodu?

Ano. Blbé je, že z bytu v Turecku jsem vzal jen pasy. Nemám s sebou vůbec nic. Budeme trénovat v Istanbulu, ale budu se muset na otočku zastavit v Gaziantepu, kde mám veškeré věci.

Do bytu, kde jste zažili zemětřesení, se už nevrátíte?

Manželka se synem už se tam nevrátí, já tam pojedu jen na otočku. Bude to fofr, moc se mi tam nechce pobývat. Všechno zběsile naházím do tašek a rychle pojedu zpátky. 

Fotbalová cesta do Turecka vedla přes Duklu, Jablonec nebo Spartu. Skončil jste na jihu Turecka, blízko hranic se Sýrií. Jak se tam žije?

Když jsem se poprvé dozvěděl o nabídce z Gaziantepu, tak jsem si otevřel mapu a viděl, že na mapě to končí u Sýrie, tak jsem si říkal, no ty kráso, to nevím. Předsudky jsou hrozná věc, ale samozřejmě jsem se bál o manželku. Nakonec je to samé překvapení, možná je to způsobeno tím, že jsme tam cestovali s nulovým očekáváním. Máme motto, že kde, budeme spolu, tam bude dobře. To se potvrdilo i tady. 

Čtěte také

Chelsea i Tottenham se potřebují nabudit na finální fázi sezony, tvrdí před šlágrem 25. kola Minha

Jaký je každodenní život pro manželky a děti fotbalistů při zahraničním angažmá?

Měli jsme velké štěstí na areál, kde bydlíme. Je tam všechno, na co si vzpomeneme. Dětské hřiště, bazén jen pro nás, obchody, posilovna. Zároveň je to o dlouhém hledání hezkých míst, v Istanbulu neuvidíte Turecko, uvidíte ho v Gaziantepu. Musíte si najít hezká místa a opravdu tam jsou.

Jaká je místní kultura?

Bydlíme ve čtvrti, která je hozená na kraji města. Když se procházíte ulicemi, tak si netipnete, že jste v Turecku na hranicích se Sýrií, ale směrem do centra je ten rozdíl markantní. Je fajn pro syna, že vidí, jak žijí jiní lidé, jak vypadají, co nosí za oblečení. 

Musíte dodržovat nějaká speciální pravidla při pohybu ve městě?

Vůbec nic takového nevidím. Když se bavím se spoluhráči, tak ty problém vidí. Gaziantep je první větší město za hranicemi, takže uprchlíků je tam dost. Když jsme si zařizovali povolení k pobytu, tak to trvalo déle, protože systém je zahlcený právě uprchlíky. V našem každodenním životě jsem necítil žádný problém.  

Jak často jste se dostal do Prahy během působení v Gaziantepu?

Od července, kdy jsem přišel do Turecka, jsem byl v Praze jednou. Naši se tam za námi zastavili dvakrát.

Čtěte také

Fotbal živě! Radiožurnál Sport vysílá vybrané zápasy. Podívejte se na program přenosů

Matěji, jaký budete mít program do konce sezony?

Platí to, že jsem hráčem Gaziantepu, takže musím respektovat všechny nařízení, které dostanu. V pondělí se budu hlásit v Istanbulu, kde budeme trénovat asi až do konce sezony. Zatím se bude jenom trénovat.

Je motivace trénovat dál, když vás nečekají zápasy?

Udržení kondice problémem nebude, ale týdny bez zápasů si moc nedokážu představit. Bude zajímavé pozorovat, jak v té situaci budeme reagovat. Budu trénovat tři měsíce s tím, že pak tam končím. Bude to hodně o sebepoznání. 

Už vám začal sport po návratu do Čech chybět?

Přiznám se, že jsem si myslel, že to bude daleko rychlejší. Představa byla, že se jen otočím v Česku a poletím zpátky. Už mi to ale nedalo. Předevčírem jsem byl běhat a včera s tátou na badmintonu.

Oficiálně jste hráčem pražské Sparty, už se vám ozvali, jaké mají záměry?

Od začátku zemětřesení do dnes se mi ze Sparty nikdo neozval. Vydedukoval jsem, že o mě nemají zájem a situaci nechtějí řešit. Nějak to dopadne nebo vyhnije.. Mám pocit, že budu někde tři měsíce trčet a nic se nestane. 

Čtěte také

Když Sparta zdramatizuje souboj o titul, bude to dobře pro celou ligu, říká před startem jarní části soutěže trenér Rada

Jaké máte sportovní cíle do budoucna?

Od začátku, co se věnuji fotbalu, vidím, že to na Barcelonu nebo Real Madrid nebude. Jediným přáním je, aby jsme zůstali ve městě, kde se nám bude líbit.

Matěji, jak vedla vaše cesta k fotbalu?

Nikdy jsem fotbalistou být nechtěl. Každý kluk sní o tom, být jako táta. Otec hrál házenou, ale on prožil docela závažné zranění kolene, takže mi byla zakázána. Musel jsem si vybrat něco jiného, a vyšlo to na fotbal. Začínal jsem v Řepích, blízko bydliště, pak jsem odešel do Bohemky, kde jsem hrál dobře, následně do Slavie, kde už mi to tak nešlo a kluci patnáctiletí se mi vzdálili vývojem. Pořád jsem byl takové dítě mezi dospělými, nestačila mi ani moje rychlost. Ve Slavii mi bylo řečeno, že to nikdy na velký fotbal nebude, ať si najdu něco jiného. Začal jsem přemýšlet, že bych s fotbalem úplně přestal. Vybrali jsme si s rodiči tým, kde se bude hrát hlavně pro radost, což byla Dukla. Do Dukly přišel nový majitel a rozjela se jízda za postupem z krajského přeboru až do první ligy. Mezi větou, že chci s fotbalem skončit a mým prvním startem v lize, jsou tři roky.

Vzpomenete si na trenéry, kteří měli největší vliv na kariéru Matěje Hanouska?

V mládeži trenéři Hynek, Peřina, v dospělé kategorii mě vytáhl pan Kozel a vzpomínám, že na začátku kariéry jsem měl jednoho z nejlepších trenérů, kterého jsem potkal. 

Matěji, koncem loňského roku proběhlo mistrovství světa ve fotbale v Kataru. Sledoval jste ho?

Viděl jsem jen finále, omlouvám se (smích).

Nesledujete fotbal v televizi?

Fotbal mě baví hrát, ale nebaví mě se na něj jen koukat. Když už, tak koukám jen na největší zápasy, finále mistrovství světa, finále Ligy mistrů a pak se chodím dívat na moje kamarády. 

Ve finále MS v Kataru to byl hlavně souboj Messiho a Mbappého, kdo je pro vás lepším hráčem?

Pořád ještě Messi, ten titul jsem mu přál, bylo to krásné završení kariéry. Osamostatnil se na pozici nejlepšího hráče. Když jsem ale viděl Mbappého, co umí, tak se ten post může časem otřásat v základech. 

Matěji, povedete syna k fotbalu?

Už kope do míče. Je mi jedno, čemu se bude věnovat. Budu velmi přísný na to, aby si nějaký sport vybral. Není to asi moc uskutečnitelné, ale chci, aby každý den šel na jiný sport. 

Páteční finiš K. Neumannové na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík