Jsem blázen a vytvářím si na sebe někdy až zbytečný tlak. Jarda Bába mě často musí uklidňovat, říká výškař Štefela
Hostem Pátečního finiše Kateřiny Neumannové byl skokan do výšky Jan Štefela, který jako jediný český reprezentant vybojoval na letošním mistrovství světa v Tokiu medaili. Jaká byla jeho cesta k bronzové radosti? Jaký pokrm si během sezony nemůže dopřát? Už se po návratu z dovolené těší na začátek přípravy na novou sezonu? Věří si, že v budoucnu dokáže překonat i trenéra Jaroslava Bábu? Jaké plány má pro halovou sezonu v roce 2026? Poslechněte si věčně usměvavého výškaře.
Honzo, jaká byla posezonní dovolená?
Hned po příletu z mistrovství světa v Japonsku jsme měli naplánováno, že pojedeme na roadtrip po rakouských Alpách a že tam už něco nachodíme a naladíme se na novou přípravu. Po příletu jsem to všude vyhlašoval, ale na druhý den, jak se mi to rozleželo v hlavě, tak jsme ještě volali do Tokia, protože tam zůstal náš fyzioterapeut. Říkali jsme si, že proč bychom se „šmatlali“ po horách, když můžeme v klidu odpočívat na Mallorce.
Bylo to tak opravdu jen o ležení na lehátku?
Ne. Já nejsem úplně ten typ, že bych vydržel na jednom místě. Vzhledem k tomu, že jsme nebyli v resortu, tak jsme měli půjčené auto, projeli jsme kus ostrova a podívali se na místní menší hory.
Jaký alkoholický nápoj si může na dovolené dopřát Jan Štefela po úspěšné atletické sezoně?
Jsem zastáncem piva, takže si dám rád pivínko. Zastáncem tvrdého alkoholu nejsem.
Čtěte také
Pociťoval jste ke konci sezony celkovou únavu, když se vrcholná akce konala až v druhé polovině září?
Ani ne. Hodně dlouho jsme to plánovali a na začátku července jsem si dal týdenní pauzu, kdy jsem trochu upustil páru od závodního období. A naplno jsem rozjel přípravu na Tokio. Vyhovovalo mi to a ani mě to nezaskočilo. Možná to bylo způsobené i tím, že jsem moc nezávodil v hale. Musím se ale přiznat, že po Tokiu už jsem se těšil až dorazím domů a nebudu muset nic dělat.
Musíte po sezoně doléčit nějaké bolístky?
Teď mě momentálně nic netrápí. Bylo potřeba v přípravě jít až na hranu, kdy to buď vydržím nebo se zraním. Formu jsem hnal do extrému, aby to vyšlo, tak jak to krásně vyšlo.
Co běžně nejvíc trápí výškaře?
Kotník. Ten dostává nejvíc zabrat. Odrazy jsou brutální. Četl jsem studii, že je to téměř desetinásobek vlastní váhy. Když si vezmu, že mám 70 kilogramů, tak 700 kilo musí udržet kotník. Musíme na to být připravení a vždy to nachystat s fyzioterapeuty tak, aby to vydrželo.
Bronzová jízda v Tokiu
Pojďme si projít vrcholné závody v Japonsku pěkně postupně. Kvalifikace byla v suchém tričku?
Kvalifikace je na mistrovství světa to nejhorší. Vždy se soustředíme naplno, aby to proběhlo hladce. Z šestatřiceti lidí jde do finále jen dvanáct, což je docela brutální čistka. Bylo to trochu stresující, protože pořadatelé to blbě poskládali. Měl jsem minimální prostor k tomu, abych se rozběhl a odrazil. Popral jsem se s tím ale dobře a překvapivě docela jednoduše.
Ve finále přišly nervy při překonávání výšky na hodnotě 228 centimetrů?
Vzhledem k tomu, jak jsem skočil 220 a 224 centimetrů na první pokus, tak jsem tam pak jen seděl. Vedle se totiž konaly běhy a soutěž se dost často přerušovala a kouskovala. Už jsem nevěděl, jak se rozhýbat a potřeboval jsem se do toho rytmu zase dostat. Naštěstí 228 centimetrů napotřetí vyšlo a mohl jsem bojovat dál. Potřebuji ještě získat víc zkušeností, když se něco takového děje, abych byl ve větší pohodě.
Kolikrát jste v sezoně skočil 231 centimetrů, což je výška, která nakonec stačila na zisk světové medaile?
Konkrétně výška 231 centimetrů byla jen jednou, pak jsem ještě v Monacu skočil 232 a v Madridu 233.
Podařilo se v Japonsku ideálně vyladit formu na den D?
Na předchozích vrcholných akcích jsem vždy skočil hodně pod osobním rekordem, takže už jsem se těšil, že na velké akci předvedu něco kolem osobáku. Teď nám to skvěle vyšlo a cinklo to.
Jak jste se dostal z Bruntálska do Prahy?
Byla to trnitá cesta. Vždy jsem chtěl dokázat, že mi něco jde. Už od základní školy jsem byl soutěživý typ. Jezdilo se na vánoční laťky, kde jsem začal zjišťovat, že skákat umím. V 9. třídě jsem vyhrál vánoční laťku za 185 centimetrů bez tréninku. Základy jsem měl dobré, přidal se k tomu takový cit, že jsem se to prakticky učil sám.
Potřeboval jsem si najít trenéra, s kterým budu mít možnost spolupracovat i po škole. Paní učitelka mi pomohla najít pana Malysu v Opavě. Jezdil jsem za ním a postupně jsme začali spolupracovat ještě s Boleslavem Paterou a už se to krásně nabalovalo. Díky nim jsem v roce 2021 v Tallinnu vyhrál mistrovství Evropy do 21 let.
Jak jste se s Prahou a nástrahy velkého města sžil?
Hodně rychle. Nástrahy jsou přítomné pořád, ale je potřeba si dávat pozor a odolat jim.
Trenér Bába
Co je kouzlo vaší spolupráce s trenérem Jaroslavem Bábou, protože mi přijde, že jste rozlišné povahy?
Oba jsme úplně odlišní. V roce 2016 jsme se potkali na závodech v Ústí nad Orlicí, kde jsem za ním přišel, zda se s ním mohu vyfotit. Slušně jsem ho pozdravil a poprosil a on mi říká, že spolu závodíme a ať mu říkám "Jardo". Od té doby se to nějak nabalovalo a čekalo se hlavně na moment, kdy Jarda skončí kariéru. Poté, co jsem získal zlatou medaili v Tallinnu, tak to nějak přišlo.
Pracujete spolu hodně na mentální stránce sportovního výkonu?
Jarda je v této oblasti pro mě ohromnou oporou. Zažil toho vážně hodně a dokáže se tak v mnohých situacích vcítit do mojí role a skvěle poradit. On mě dokáže zklidnit. Když se mi nepovede nějaký závod, tak okamžitě končím kariéru a už nechci stadion ani vidět. Jarda jen řekne, abych se uklidnil, vyspal se z toho a že to druhý den probereme.
Osobní rekord trenéra Jaroslava Báby je 236 centimetrů, váš má hodnotu 233 centimetrů. Kolik práce je před vámi, abyste ho dokázal překonat?
Uletět na 236 nebo 237 centimetrů to může komukoliv. Těžší je to pak stabilizovat. Jarda byl výjimečný v tom, že dokázat stabilně skákat 234 až 236 centimetrů skoro deset let. Může se stát, že mi to v příštím roce uletí, každopádně bych chtěl výkonnost ustálit, abych mohl uspět i na vrcholných akcích.
Kde je u vás největší prostor pro zlepšení?
Určitě po technické stránce a pak i musím zapracovat na psychice. Jsem tak trochu blázen. Musím vydržet a hlavně makat.
Skokané do výšky musí být hubení sportovci. Jak náročné je dodržovat životosprávu?
Zvládám to v pohodě, protože i když jsem si dal tři týdny volno po sezoně, tak mám pouze jedno kilo nahoře. Mám asi nějakou predispozici být výškařem, protože plno lidí, když přestane sportovat, tak hned nakyne. To mně se nestává. Cítím se zdravě, což je hlavní. Rozhodně nekontroluji každou kalorii a nejdu do úplných extrémů. Dle všeho jsem na optimální váze. Na olympiádě v Paříži jsem měl zažívací potíže, kdy jsem padnul na 67 kilogramů, což už nebylo dobré. 71 nebo 72 kilogramů je moje ideální závodní váha.
Co je hlavní součástí vašeho jídelníčku?
Potřebuji maso. Každý den musím mít maso, samozřejmě kromě snídaně a někdy se bez masa obejdu i u večeře. Během sezony si bohužel nemohu dopřát svíčkovou s knedlíky od maminky. Jinak moje přítelkyně je taková moje výživová poradkyně, která si to vše nastudovala a teď podle toho jedeme. (smích)
Sezona 2026?
Chce se vám zpátky do tréninku a jak se těšíte na zahájení podzimní přípravy?
Chce se. Mně osobně se chce, ale tělu se nechce. Už to byla docela dlouhá doba odpočinku.
Čtěte také
Budete se s trenérem připravovat na halovou sezonu?
Ano, ale půjdu jen tři závody. Čeká mě Beskydská laťka, mistrovství České republiky a mistrovství světa v Toruni. Halové závody jsou skvělé, protože se pořádají vyloženě mítinky, které jsou jen pro výškaře. Skáče se třeba v nějaké tělocvičně, kde se udělá prostor pro výškaře a celá hala fandím jenom nám. I proto na akcích v Hustopečích nebo Bánské Bystrici startují nejlepší světoví atleti.
V příštím roce se v hlavní sezoně nekoná olympiáda ani mistrovství světa. Je složité hledat motivaci?
Není. Nechci usnout na vavřínech. Sice jsem letos získal bronz, ale olympiáda je tady za tři roky. Vše směřujeme k tomu, abych se pořád zlepšoval a mohl tam předvést top výkon.
Mohly by být olympijské hry v Los Angeles vrcholem vaší kariéry?
Vrchol si nemyslím. Po Los Angeles rozhodně nechci končit, ale nyní to směřuji hlavně tam. Chci tu práci dotáhnout do konce a ukázat se tam.
Pociťujete na sobě, že jste se po skvělém výsledku na mistrovství světa stal nejzářivější hvězdou české atletiky a je na vás vytvářen větší tlak?
Vůbec. Tolik si to nepřipouštím. Jedu si svůj styl. Tlak si na sebe vytvářím spíš sám. Na Zlaté tretře jsem panu Dusíkovi z ČT Sport řekl, že pokud neudělám medaili na mistrovství světa nebo neskočím 235 centimetrů do konce sezony, tak končím kariéru. Medaili jsem musel udělal. Dávám si do hlavy striktní cíle, abych nepolevil a pořád makal naplno.
