Mám větší respekt, ale ne strach, říká skikrosařka Nikol Kučerová. V Rusku bylo po bojkotu závodů dusno

Čekal bych vás už někde v horách. Jak se připravujete na závody?

Připravuji se jednak v létě, to dělám atletiku a různé posilovací cvičení, a teď už jezdíme na lyže. Teď jsem byla týden doma, ale jinak jsem většinou v Rakousku nebo v Itálii.

Spíš jsem měl na mysli aktuální pocity, že zima se blíží...

To taky doufám, protože letos je to takové zvláštní, ledovce odtály nevídaným způsobem a nejsem jediná, kdo to vidí. Měli jsme naplánované nejezdit na jaře, měla jsem naplánovanou delší pauzu, protože sezona byla strašně náročná, hlavně psychicky. Chtěli jsme začít lyžovat v létě, ale nešlo to, protože ledovce to nedovolovaly, takže jsme začali jezdit poměrně pozdě a já mám teď hrozně málo dní na sněhu. Je to takové lehce nervózní a ještě přemýšlím, jak ten začátek sezony naplánovat.

Takže nenastoupíte do prvních závodů, nebo se těšíte za každých okolností?

Záleží, jak se budu cítit. Popravdě jsem ještě nebyla ani v trati, jezdila jsem volně, nějaký obřák, teď jsem si zkoušela starty. Trochu jsem měla problémy se zády, tak všecko skládám dohromady, jestli první závody jet, nebo si je odpustit. Určitě bych chtěla jet závody před Vánocemi v Itálii, protože ty mám hodně ráda.

Nedávno jsme o podmínkách mluvil i s Kryštofem Krýzlem, který vyprávěl o stavu ledovců a jaké jsou možnosti přípravy. Ty časy tréninku na ledovcích řeší celý váš tým? Je těžké se dostat na kopec?

Není to tak těžké časově, protože když jezdím Světový pohár, tak jsou tam přednosti na trati, protože tratí je málo. Týmy ze Světového poháru mají ale přednost, spíš to závisí na počasí. Když padne mlha, začne sněžit, fouká, tak nepustí lanovky a jet nemůžeme. Stejné to bylo v létě, protože ledovce byly špatné. Pro alpské lyžaře je to ještě relativně v pohodě, ale u nás neměli z čeho postavit tratě, takže jednu vůbec nepostavili a my jsme museli jezdit spíš volně a nebylo se kam dostat.

Čtěte také

Alpský lyžař Kryštof Krýzl: Příprava na sezonu nebyla ideální, ale vše směřuji na mistrovství světa do Francie

A je to rok od roku horší?

Je a letos to byl opravdu strašně výrazný skok. Vidíme to skoro každý rok, ale když to porovnám, co bylo před 10 lety, tak to je znát. Letos byl ale vidět markantní rozdíl i z roku na rok.

Zajímáte se i o sportovní diplomacii a politiku. Jak to vnímáte, když vidíte, že se příroda vzpouzí?

My víme už dlouho, že ty ledovce nebudou, ale pořád to bylo vzdálené. Teď už to vnímám ale tak, že ten sport není sport budoucnosti a není to rozhodně sport pro široké masy. Kdyby třeba moje děti chtěly závodit, tak to bude už hodně pro bohaté, protože dostat se za sněhem v létě.

Teď mluvíte obecně o lyžování?

Ano, obecně, protože sjezdové lyžování a skikros je v začátcích hodně propojené. Bude to čím dál tím těžší, a to i proto, že ubývá sníh i u nás na horách v zimě. Já jsem se naučila lyžovat v podstatě u nás na zahradě a teď už bych nemohla, protože napadne a do dvou dnů sleze. Je mi trochu líto těch mladších generací, protože už nemusí zažít to co my.

Konkrétně skikros je menší disciplína lyžování, jsou větší nároky na stavbu tratě

Ano, o to je to horší, protože my toho sněhu potřebujeme relativně dost. Někde je to spočítané, kolik přesně potřebují nastříkat sněhu. V posledních letech se tratě zmenšují a říká se, že to je kvůli bezpečnosti, ale já myslím, že je to kvůli penězům, protože je to drahé. Počasí tomu tolik nepřeje, všechno je umělý sníh, my začínáme sezonu koncem listopadu. Měli jsme mít už jeden závod Světového poháru a ten byl kvůli malému množství sněhu zrušen. Podmínky na ledovcích jsou špatné.

Přichází nějaké technologie jak ten sníh na tratích udržet? Přesouvají se závodníci do hal?

Ano, letos už bylo pár týmů v hale. Dříve tam docela pravidelně trénovali Němci, ale měli to jen oni a ani to nikomu neříkali. Letos byli naši snowboardcrossaři ve Španělsku, měli tam startovní sekci a boule, skoky. Možnosti jsou, sníh se dá zakrývat, ale to se používá i na celé ledovce, aby se uchovaly. Jak moc to pomáhá, asi trochu jo, ale bohužel jich bude čím dál tím méně.

Čtěte také

Před novou sezonou změnila lyže i trenéra. Jak se Martina Dubovská cítí před nadcházející zimou?

Vy jste ve skikrosu od začátku vzniku téhle disciplíny nebo minimálně od té doby, co byla zařazena na olympijské hry?

Skoro. Ještě ten rok, co byla poprvé na olympiádě, tak jsem se snažila dostat na hry jako alpská lyžařka, ale byla jsem první ve slalomu, co nejela. Hned v sezoně 2010 jsem si zkusila nějaké závody a pak zůstala u skikrosu.

Co byl ten důvod k přechodu? Asi to má tak většina závodníků, že začnou s alpským lyžováním, ne?

Je, i když teď už jezdí čím dál tím méně mladších, ale už se od ranějšího věku specializují na skikros, což je výhoda ve startech a skocích, ale pořád musíme umět dobře zatáčet. Ten alpský základ je strašně důležitý. Jezdí i pár skikrosařů, co byli na olympiádě jako alpští lyžaři. Já jsem jezdila do asi 20 let alpské lyžování. Na skikros jsem přešla z několika důvodů. Začalo mě to víc bavit, bylo to nový impulz, mohla jsem se učit skoro od nuly. Tím, že jsem se v alpském lyžování nedostala na olympiádu, tak jsem byla frustrovaná a zklamaná a tohle bylo něco nového a nalilo mi to do žil novou energii. Kdybych nezačala skikros, tak jsem už s lyžováním asi skončila.

Co vás na skikrosu baví nejvíc?

Je tam ten adrenalin a fakt, že musíte bojovat až do konce. Když jsem jela slalom a udělala větší chybu, tak jsem věděla, že už skoro nemá cenu jet do cíle, protože tam to není kde nahnat. Ve skikrosu se může pořád stát cokoliv a i když udělám chybu, mohou ji udělat i ti přede mnou a můžete pořád bojovat až do cíle. Kontakt není tak hrozný, jak vypadá. Jsou tam samozřejmě nějaká pravidla, ale my jedeme stejně rychle, takže ono to vypadá, že do sebe narážíme ve velké rychlosti, ale tolik to nebolí.

Jaká je ve skikrosu parta?

To byl taky jeden z důvodů, proč mě skikros začal bavit. Měla jsem pocit, že je to taková velká rodina, všichni se se mnou hned bavili. V alpském lyžování, aby se s vámi bavila Švýcarka nebo Rakušanka, se kterými se dva roky potkáváte na závodech, tak to moc není. Na druhou stranu musím říct, že za ty roky, co to dělám, tak se to zhoršuje, protože týmy více dbají na to, aby uspěly, a už to nejsou jen ti nadšenci. Hodně to udělala olympiáda, což je takový negativní vliv, protože se týmy začínají víc separovat, některé věci si tají. Pořád se ale spolu všichni hodně bavíme. Ti, co teď přicházejí, jsou už trošku jiní.

Vy potřebujete trénovat v partě a logicky mít ty nejrychlejší lidi. Trénujete spolu?

Je to tak, pořád se známe, bavíme se a domlouváme. Těch tratí není moc a i kdybychom nechtěli, tak se na těch ledovcích potkáváme. Záleží, jestli vás sebou berou, nebo ne. Ti nejlepší si trochu vybírají, s kým chtějí jezdit. Já mám třeba super vztahy s Kanaďankama, takže s nimi mohu jezdit kdykoliv, jsou tam i dobří trenéři a holky jsou strašně fajn.

Jak to funguje? Máte svůj český tým?

Ano, máme svůj tým. Máme tam dva mladé, pak je tam Dany Paulus, na kopci jsou ostatní týmy a když chci jet sama nebo s někým, tak se zeptám, jestli jede. Je to jedno, jestli je to holka nebo kluk, i když kluk mi vždycky ujede, ale někdy je fajn jezdit za nimi a vidět trať za nimi.

Přijdete nahoru na start a řeknete si, že chcete jet a je to jako v závodě?

V podstatě ano. Moc se to nedá, pokud je tam víc týmů, protože je to nebezpečné. Seshora jezdí pořád další a vy se nemůžete napojovat z boku. Jsou tam i snowboarďáci nebo tratě vedou vedle sebe paralelně, takže pořád musíte dávat pozor. Jsou tam samozřejmě trenéři, kteří se dívají a řeknou vám, že můžete jet.

Nedávno jsem zaznamenal nějaké těžké zranění...

Bylo toho víc. Zranění jsou ale pořád, kolena, nohy, i páteře. Pár jich bylo. Některé věci se snaží organizátoři zlepšovat, ale mám pocit, že někdy to nejde správným směrem, protože ubírají na velikosti skoků, ale paradoxně na velkých skocích se málokdo zraní. Pokud jsou dobře udělané, tak si člověk dává bacha sám na sebe a nejde se tam do kontaktu. Nejvíce zranění je na boulích a na doublech, které jdou za sebou a těch spíš přibývá. Hodně těžkých zranění se stalo na těch boulích.

Jak vnímáte strach? Vyvíjí se to třeba s věkem?

Jak v čem. Když jsem začala jezdit skikros, tak jsem se bála, že se začnu bát. I po zranění jsem půl roku potom řešila, že se budu bát. S věkem mám větší respekt, ale nenazývala bych to strachem. Vím, co se může stát, jsem zkušenější a umím tomu předcházet. Asi to tam nepošlu tak, jako když mi bylo 20 let, ale už to umím zase udělat jinak. Musím zaklepat, ale zatím nejsem paralyzovaná, že bych něco nechtěla jet. Když vidím, že to ostatní dají, tak si řeknu, že to dám taky.

Něco překonávat je důležité, že?
Ano, to je super, když to ještě pořád tak máte a je vám skoro jedno, jak to jedete, ale když trenéři mají tendenci hned říkat, co bylo špatně, ale mně to je jedno, protože já to sjela a to je super. Mám to ale čím dál tím méně, asi i tím, že jsou tratě menší, nebo proto, že jsou si podobné. Těch pocitů po první jízdě ubývá a trochu mi to chybí.

Nehledáte už nějaké další výzvy?

Dělám ráda i jiné adrenalinové sporty, ale trochu se bojím, abych se nezranila kvůli lyžování. Ráda jezdím na kole, i na sjezďáku, ale už jsem ho dlouho pořádně nevytáhla, protože vím, že když to pustím, tak se rozbiju a pak se nechci zranit kvůli zimě. Těším se na to, že až skončím, tak si budu moct užít jinde. Ráda lezu, protože se trochu bojím výšek, ale občas si jdu zalézt a hrozně ráda ten strach překonávám.

A lyžování ve volném terénu?

To mě taky láká, ale v sezoně se skoro nedostanu. Jsme pořád někde na závodech, nemám sebou ani lyže na freeride a trenér mi to nedovoluje, abych si nic neudělala. Když sezona skončí, tak už toho sněhu není tolik. Poslední roky v Česku hodně sněží, tak když byl před dvěma lety covid na horách, tak tím, že tam bydlím, tak jsme jezdili na skialpech, nikdo tam nebyl a to bylo super.

Berete to i jako trénink?

Určitě, nejvíc chodím na jaře, protože o Vánocích s rodinou je spíš společenská událost. Když pak na jaře několikrát vyjedu kopec, abych ho mohla sjet, tak se ta fyzička udržuje docela dobře.

Máte nějaký recept na to, abyste se tak dlouho držela ve světové špičce?

To je těžké, myslím, že to je hodně o štěstí, aby se člověk nezranil. Dříve nebo později se u nás zraní každý.

Vy jste měla nějaké zranění?

Měla jsem dvakrát zraněné koleno, předtím táhlé zranění holeně, s tím jsem měla problém skoro dva roky a nakonec mi museli říznout svaly od kotníku ke koleni. To bylo docela nepříjemné. Návraty jsou těžké, ale když to člověka baví a má vůli, tak to jde, ale strašně důležitá je fyzioterapie. Ono je skvělé chodit do posilky, budovat velké svaly, běhat a jezdit na kole, ale tělo dostává tak zabrat, že je strašně důležité cvičit s fyzioterapeutem, chodit na masáže. Ani já v tom nejsem úplně nejlepší, protože času je málo. Na trénink jdete vždycky, ale když nestíháte, tak holt na fyzio nejdete, ale je dobré to dělat. Musím sebou mít fyzio, když jsme někde venku na závodech, protože bez toho bych nebyla schopná se hýbat.

A děláte to už od začátku kariéry?

Moc ne, dělali jsme to jen ve chvíli, kdy byl problém. Napravili mě, když se mi blokla záda, ale pak se to vrátilo. Nechci nadávat na trenéry, ale spoustu z nich jede osvědčený recept a svůj trénink a moc neposlouchají, co jim fyzio říkají. Je to často kontraproduktivní. Kdybych s tím začala dřív, mohla jsem si některé bolístky ušetřit. Nedávno jsem o tom mluvila s Klárou Křížovou a říkala jí, že nebyla nikdy zraněná. Ona mi řekla že jo, ale že už od 15 let dělala skoro denně fyzio. Myslím, že je to důležité i pro mladé, i když je to nuda.

Když mluvíte o mladých, máme zásobu mladých závodníků?

Velkou zásobu úplně ne, protože jak jsem říkala, sport je to náročný, nákladný a za sněhem se musí dojíždět a v Česku není prostor takový. Asi nejlepší je teď Diana Cholenská, která jezdí se mnou. Bohužel se už několikrát zranila, ale je šikovná a mladá. Je jí 19 let a jednou by mě mohla nahradit.

Jaká je vaše vůle vydržet do další olympiády?

Ta vůle už moc velká není. Jela jsem do Soči s tím, že uvidím, jak to bude a pak možná končím. Hned v Soči jsem se ale rozhodla, že dám ještě čtyři roky, protože jsem tam byla hodně zklamaná. Pak jsem je odjela, uběhlo to strašně rychle a najednou je to tady. Říkala jsem si, že uvidím, jestli zůstanu do Pchjongčchangu, ale teď už by to bylo moc. Tělo to nezvládá, jak bych chtěla a nechci to přetahovat.

Ale jdete do další sezony. Co je tedy ten motor?

Dělám si nějaká zadní vrátka. Na jaře jsem se hodně rozhodovala, jestli pokračovat, protože jsem původně nechtěla. Tím, že jsem olympiádu strašně pokazila, jedna chyba mě stála dobrý výsledek a byla jsem z toho hodně hotová. Řekla jsem si, že takhle končit nechci. Tím covidem a na závěr s Ruskem byla ta sezona hodně stresující, že jsem si řekla, že si to nechci pamatovat. Máme navíc mistrovství světa v Gruzii, kde se mi strašně líbilo, měla jsem tam dobrý výsledek, tak jsem si řekla, že bych se tam ještě jednou zajela podívat.

Jak vzpomínáte na Světový pohár v Rusku, který probíhal v době, kdy začala invaze na Ukrajinu?

Byli jsme v Pekingu a věděli, že máme letět do Ruska. Už tam jsme tušili, že se tam něco stane, a říkali jsme si, že to musí zrušit a nepošlou nás tam. Nakonec nás tam poslali, a když jsme tam přiletěli, tak měl Putin ten projev, a já si říkala, co tady děláme a pak se rozběhl trénink a začala invaze. Řešili jsme, jestli startovat, nebo ne, bylo to strašně vypjaté. Atmosféra tam byla špatná, ale naštěstí jsme se shodli, že startovat nebudeme, a do kvalifikace nenastoupil nikdo kromě ruských závodníků. Pak jsme se odtamtud složitě dostávali, protože nám nedali autobus na letiště, mysleli si, že když tam zůstaneme, tak budeme startovat. Trochu nás takhle vydírali s odletama, takže to bylo takové nervózní, jestli se dostaneme vůbec do Evropy. Já letěla posledním letadlem z Moskvy do Prahy. Zůstal tam jeden Japonec a ten byl týden na letišti v Moskvě. Někdo pak musel přejíždět vlakem do Finska. Bylo to docela dramatické.

Sportovní talkshow Na férovku s Vavřincem Hradilkem každý čtvrtek živě na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík