Legenda horských kol Maroši staví pumptracky a připravuje film: Ten, co slaví každý den, říká o sobě

Pozvání do studia Radiožurnálu Sport přijal cyklista Michal Maroši. V pořadu Na síti s moderátorkou Andreou Sestini Hlaváčkovou probrali jeho začátky s bikrosem a následně vzniklou vášeň pro horská kola a závody v lese a sjezdu. Jaké zkušenosti má z nejextrémnějšího závodu na horských kolech Red Bull Rampage? Co všechno už zažil v globální scéně MTB?

Michale, říká se o tobě, že posouváš sporty na novou nepoznanou úroveň. Co je tím myšleno?

Možná si myslím, že by to mohlo být tím, co se událo za dobu, kdy se extrémní sporty vyvíjely, já u toho byl od začátku. Bavíme se konkrétně o sjezdových disciplínách horských kol, což znamená, že královskou disciplínou je downhill a vzhledem k tomu, že jsem jezdil v reprezentaci, tak jsem měl možnost stát několikrát na startu mistrovství svět a posouvat hranice ve výsledcích. Vymyslel jsem několik věcí, ať už to byly rekordy, nebo akce.

Kde to celé začalo a kudy vedla tvá cesta ke kolu?

U mě to začalo bikrosem, což je dnes olympijská disciplína. Ve svých šesti nebo sedmi letech jsem si to našel, tehdy měl bikrosové kolo každý kluk, byl to obrovský boom. Bylo uděláno asi tři tisíce licencí, každý okres měl svoji bikrosovou dráhou a se sousedem jsme to začali víc pushovat. Na to konto vznikl v Benátkách nad Jizerou, odkud pocházím, bikrosový oddíl, který svého času čítal asi třicet závodníků. Postupně se to vyvíjelo, objížděli jsme závody, včetně mistrovství republiky, Evropy, Světových pohárů a mistrovství světa. Vydržel jsem u toho asi deset let.

Byly tam i jiné sporty?

Dokonce i tenis tam byl. Zkoušel jsem ale různé věci, nebavilo mě běhání, to je jasný, protože to nebaví nikoho. To kolo byl přirozený vývoj, našel jsem si to sám, bavilo mě to. Byl jsem vždycky závodní typ, závodil jsem ve všem a vždycky, takže jsem byl nucený to někde vybít a bikros vše splňoval, protože tam jezdí osm lidí najednou v dráze, kde jsou skoky, klopenky, je tam fyzický kontakt a to mě prostě bavilo. Potřeboval jsem se tam vybít a tam jsem to dokázal.

Kdy v cyklistice proběhne specializace na určitou disciplínu?

Myslím, že bikros je taková startovní disciplína, ale i cross country nebo trial. Člověk někdy v 15 letech zjistí, co mu vyhovuje, jaké má dispozice, jestli je víc výkonnostní, nebo sprinter. Já jsem si dal v 15 letech nějakou dobu pauzu a pak jsem si našel horská kola a ta mě drží dodnes.

Co to znamená disciplína downhill horských kol?

Jak už název napovídá, tak je to z kopce dolů, nejlépe v lese a v drsném terénu. Je to jako lyžování, ale ne na sjezdovce, ale vedle v lese. Jede se po jednom, na čas, převýšení má okolo pěti set metrů a jsou tam nejrůznější překážky. Umělé, přírodní, skály, skoky...

Jak se dostaneš nahoru?

Většinou lanovkou nebo autem. Netlačí se, nešlape se oproti enduru, které je novodobou disciplínou downhillu. Sjezd je královská disciplína extrémních horských kol.

Dráhová a silniční cyklistika tě nelákaly?

Nelákaly, ale musel jsem to přetrpět v rámci přípravy. Musel jsem jezdit i na silnici, ale nikdy mě to nechytlo. Dnes mi to přijde už úplně nereálné, co se týče dopravy a odpovědnosti řidičů. Není to nic příjemného jezdit na silnici, raději se vrhnu do lesa, než abych jel kamkoliv na kole po silnici.

Čtěte také

Jak na sebe koukají cyklisté z dráhy, silnice, horských kol... jste všichni jedna velká rodina?

Neřekl bych, že bychom se na sebe dívali přes prsty, ale je tam odlišnost v životním stylu. Dráhová cyklistika, silniční, cross country jsou serióznější, člověk se na to musí připravovat víc výkonnostně. Nejsou to takoví volnomyšlenkáři jako sjezdaři, ale bylo to tak dřív, dneska už jsou všechny sporty vyšponované a závodníci se musí připravovat jinak.

Nedávno jsi oslavil 45. narozeniny a pořád se držíš na závodní úrovni. Jsi unikát, nebo je to běžné?

Úplný unikát nejsem, Michal Prokop, můj bývalý kolega, vyhrál teď závody v downtownu, kde to jezdí mladí dvacetiletí kluci. Jemu je už přes 40 let, takže kluci, co s tím začínali dříve, tak v sobě mají, techniku člověk neztratí, a když si to sedne, tak si myslím, že i po čtyřicítce může člověk v klidu vyhrávat.

Věnuješ se i designu a návrhu tratí. Vznikla podle tebe nějaká trať v Česku?

Určitě toho je relativně dost, protože jsem s tím začal už v době, kdy jsem závodil. Říkal jsem si, co budu dělat, až jednou skončím. Tohle mi přišlo přirozené, že se budu dál věnovat bajkům a zároveň budu něco tvořit a něco po mně zůstane. Dvacet let jsem se věnoval bajkparku ve Špindlerově mlýně, který už bohužel skončil. Momentálně ale reprezentuju německou značku Schneestern, která vyrábí asfaltové pumptracky. Zrovna jdu z práce, stavíme v Praze v Hloubětíně a je to naše asi osmá stavba. Koho to zajímá, může se podívat na Marosana.cz a tam najde víc informací a fotek.

Četla jsem, že si navrhl i pumptrack na pražské Štvanici?

Bylo to tak, že jsem přivezl pumptrack do Česka ze závodů z Brazílie. Tady jsme udělali stejný model, že se trať vyráběla kvůli závodům. Jmenovalo se to Red Bull Pump Riders, bylo to skvělé a mělo to přes 200 závodníků. Ten pumptrack se jel po dvou lidech najednou systémem vyřazovacího pavouka, takže diváci měli možnost vidět pořádný souboj. Pumptrack tam zůstal, byla škoda ho zbourat, a je tam dodnes, ale je 10 let starý, takže ten vývoj šel úplně jinam.

Co je projekt TT 29?

Tahle akce byla svým způsobem unikátní, protože se jednalo a fotosoutěž na singltracku Trutnov Trails. Dvacet týmů se mělo možnost potkat v té lokalitě a za 29 hodin museli udělat nejlepší fotku a film. Soutěž byla originální a zároveň svým charakterem první a myslím, že se skvěle povedla. Jestli bude další ročník, to je zatím s otazníkem, protože je spousta jiných aktivit, kterým se věnuji.

Co to je longboardcrossový závod Red Bull Feel The Wheel?

Je to, jako když Eva Adamczyková jede snowboardcross, tak tohle je stejné, ale na longboardech a na bikrosové trati. Je to zajímavá soutěž, dokonce jsem ji i vymyslel, odjelo se šest ročníků, jelo to zhruba 200 lidí. Nebyli to jen skejťáci, byli to i bajkeři, dokonce i lidi, co jezdí divokou vodu. Je to nový sport, lidi to bavilo a doufám, že se dočkáme dalšího pokračování.

Kdo se vlastně takových akcí může účastnit, když jsou to novinky?

Buď je vypsaná registrace, tak jako třeba u Chinese Downhillu, což je hromadný sjezd horských kol na sněhu pořádaný ve Špindlerově mlýně každým rokem. Tam je to omezené proto, že se jede po provozu a musí se to stihnout za světla. Jiné závody jsou otevřené i pro širokou veřejnost a to je vždy avizované hodně dopředu, aby si lidé načetli pravidla.

Byl jsi prvním Čechem, který dostal pozvánku Red Bull Rampage, na zimní X-Games, dvakrát ses na kole dostal do kilometrové hloubky v rámci Red Bull Race Down to the middle of the Earth...můžeš tyhle závody nějak popsat?
Na Red Bull Rampage jsem nebyl prvním Čechem, tím byl můj kolega a kámoš Richard Gasperotti, ale stál jsem na startu čtyřikrát. Je to nejextrémnější závod horských kol vůbec, je to freestylová disciplína, protože se tam nehodnotí čas, ale v podstatě triky. Jede se v Red Rocks v Utahu, takové ty červené skály, oblouky, převýšení je okolo 500 metrů. Člověk musí řešit sklon, keře, chřestýše...

To na kole vnímáš i chřestýše?
Ne, jenom když jsem to tlačil nahoru a viděl jsem ty díry. Byla tam cedulka, byl tu chřestýš, dejte si majzla. Proto je to tak unikátní závod, který se koná každý rok a loni byl 20. ročník.

Co zimní X-Games, co to znamená pro bajkera?

Byl to jeden jediný závod v rámci X-Games a my tam měli závod bikercross, jelo se v šesti lidech najednou podobně jako skicross, ale my na pláštích měli hřebíky, takže proto to bylo extrémní. Kdyby někdo spadl a další ho přejel, nebylo by to nic příjemného.

Stokilometrová rychlost po ledové sjezdovce je to nejextrémnější, co jsi zažil?

Není, ta rychlost 100 km za hodinu není tak vysoká, je to pro mě jako procházka na houby. Jezdím samozřejmě i na motorce, takže je to pro mě relativně normální. Zajímavé ale v tomhle závodě bylo, že jelo 15 lidí dohromady po závodech Super-G, takže to bylo superledovaté a bylo to o tom, kdo dojede do cíle první. Chvílemi jsme dosahovali i rychlosti 150 kilometrů v hodině.

A jak se můžeš dostat na kole do kilometrové hloubky?

Bylo to tak, že solný důl v Německu, kde se to jelo, tak se tam dalo dostat auty. Někdo to vymyslel, byl jsem tam pozvaný a začínali jsme startovat kilometr pod zemí a jeli jsme hlouběji. Už tam je konstantní teplota 30 stupňů a ve spojení s vlhkostí, prachem, tak to byl velký extrém a zajímavá zkušenost.

Jak ses na to připravoval? Být pod zemí a tak hluboko...

Jako na každý jiný závod jsem se moc nepřipravoval, spíš prostě freestyle a dal jsem to. Dokonce jsem tam byl čtvrtý, urazil jsme světlo, takže jsem musel jet chvílemi potmě, ale tím, že se to jelo jako dual závod ve dvou, tak jsem musel toho druhého nechat předjet, aby mi posvítil, jinak bych naboural do bagru nebo do skály. Toho výsledku si ale cením.

Co jsi tedy zažil na kole nejnebezpečnějšího?

Obrovský zážitek byl první skok na kole s bungee jumpingem. Stát v tom jeřábu nahoře, mít pod sebou hromadu lidí, uprostřed kolečko z asfaltu je zvláštní pocit. Když to děláte nahoře na té věži, odkud se vyskakuje, tak jsme si dali stoleček, abych měl alespoň jedno šlápnutí na rozjetí. Kluci mi pak museli obhodit lano, abych se do něj nezamotal...

A to vše bylo napoprvé?

Jo, napoprvé. Bylo to v rámci výstavy horských kol na Výstavišti. V sobotu jsem skákal pětkrát, v neděli osmkrát a večer jsem byl úplně v sedmém nebi.

Jak moc máš posunout hranici strachu?

Každý to má trochu jinak. Já se nikdy moc nebál, začal jsem se obávat až s příchodem dětí, to člověk přehodnotí. Teď má větší strach o ně než o sebe, ale je tam určitá hranice, kdy si řeknu, že je to moc. Dříve jsem to ale neznal.

Máte společnou zkušenost s Evou Adamczykovou, že jste spolu závodili na sněhu. Kdo vyhrál?

Bylo to zajímavé rozdat si karty, protože sníh je pro Evu přirozený rybník, takže si všichni mysleli, že snowboard byl rychlejší, ale opak byl pravdou.

Vyhrál jsi?

O metr nebo o dva.

Angažuješ se i na závodě kulturních akcích. Marosana Never Dies, Marosana for Down...

Je toho hodně, těch akcí, co jsem dělal, ale některé skončily, protože už byly vyčerpané nebo ta lokalita ty akce už nepodporovala. Momentálně připravuji nějaké další novinky, protože s dobou, která se nese, tak se to mění.

Na co se tedy fanoušci mohou těšit v Česku?

Třeba na připravovaný film, který je dokumentem o vývoji a zrodu horských kol u nás. Premiéra bude na přelomu října a listopadu, a mělo by to dokonce být v kinech. Celovečerní dokument s názvem Ten, co slaví každý den.

A ty jsi v hlavní roli?

Je to tak, ale není to můj nápad. Je to vize kluků z FullFface Production, kteří se věnují převážně tématu horských kol nebo extrémních sportů. Byl to jejich nápad, na který jsem kývl a společně tvoříme tohle dílo, které se momentálně stříhá někde hluboko ve sklepě.

Natočeno tedy už máte? A kde všude jste natáčeli?

Hlavní část je natočená v Kanadě, je to Britská Kolumbie, což je má oblíbená destinace. Tam jsme natočili myšlenku, co jsou horská kola mýma očima, ale jinak jsme natáčeli s 15 respondenty v Česku. Jsou tam zajímaví lidé, jako je třeba David Horvát, snowboardista, nebo lidi z oblasti muziky, je tam James Cole, který vyrůstal v Benátkách nad Jizerou. Vše má spojitost s filmem, nejlepší sportovce u nás, co se týče horských kol, třeba zmiňovaný Michal Prokop, Richard Gasperotti, Tomáš Slavík... bude to hodně košaté, barevné, s přesahem do kultury a jiných sportů. Bude se na to těšit – Ten, co slaví každý den.

Jak tedy probíhá třeba měsíc tvého života? Ta příprava...

Ta příprava se v dnešní době nese s tím výkonem a prožitkem. Když se řekne příprava, je to pro mě zábava. Třeba Trutnov Trails, tam já rád jedu trénovat, ale zároveň si to užít, pokecat s klukama, co tam to dílo tvoří. Jeden z nich je výborný fotograf, uděláme si odpoledne, kdy on si udělá zábavu, já mám výsledek a vymyslíme akci, která bude třeba na podzim. Vše se snažím propojit v jedno, udělat si to příjemné a zároveň pracovní. Takhle to mám hozené.

Prostě životní styl?

Když si to člověk najde a já si to našel, tak jsem za to strašně rád.

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport

Související