Čelůstkovi triatlon nechybí, adrenalin mu nahrazují svěřenci. Olympijskou šanci vidí spíš u holek

Honzo, teprve předloni jsi ukončil profesionální kariéru a pak si v týmu působil jako koordinátor. Jak moc očekávané nebo neočekávané bylo tvé zvolení hlavním trenérem reprezentace?

Neočekávané to trochu bylo, čekal jsem, že tahle změna přijde trochu později. Když se ale ta příležitost naskytla, tak nebylo nad čím váhat.

Chtěl sis to ještě trochu osahat?

Přesně tak. Myslel jsem si, že to půjde trochu postupně, tohle byl docela skok.

Jak velká je to pro tebe změna?

Není to zase taková změna, co se týče denní činnosti, ale je to velká změna, co se týče odpovědnosti za výsledky reprezentace.

Jak s tím hodláš naložit?

Co nejlépe. Teď už se není na co vymlouvat a budu hodnocený za to, co reprezentanti zajedou nebo nezajedou.

Doufáš v dobré závodníky?

To taky, ale samozřejmě ta práce s nimi

Jsi nástupcem Lukáše Vrobela, který ve funkci ze zdravotních důvodů skončil loni na jaře. Proč trvalo tak dlouho nahradit tu jeho pozici?

Je to takový dlouhodobý problém nejen triatlonu, ale sportu v Česku obecně. Moc trenérů není, takže na Českém svazu triatlonu se nechtěli unáhlit, přemýšleli, jaké jsou možnosti a trochu se to natáhlo.

Kdo tu funkci celou dobu zastával? Rok tam nebyl hlavní trenér...

Ono to hned přešlo na mě. Ta funkce reprezentačního trenéra, lidi si to představují tak, že všechny ty lidi trénuju, ale tak to není. Nějaké sice ano, ale ne celou reprezentaci.

Čtěte také

Na kolonádě mě všichni znali a křičeli, to mi pomohlo, chválí závod ve Varech triatlonista Volár

Co si má člověk představit pod rolí reprezentačního trenéra?

Taková kombinace manažera a trenéra. Mám na starosti chod repre týmu, když jedeme na soustředění, tak tam ty lidi všechny trénuji, ale když jsou doma, tak mají své osobní trenéry a já mám na starosti jen skupinu, co se připravuje centrálně v Brně a to jsou čtyři kluci.

Co chceš ve své nové roli měnit nebo prosadit?

Už jsem to zvládl na konci loňského roku, kdy jsem si prosadil, navrhl centrální přípravu kluků v Brně. U vedení svazu to prošlo, chtěli vidět nějaký projekt a prošlo to, schválili to a loni jsem si tu centrální přípravu v Brně prosadil.

Prosadil sis Brno oproti Praze?

To ne. Praha byla číslo jedna, z logistického hlediska, je tu větší zastoupení sportovišť, je to blíž na letiště, všechny úřady. Problém byl ale bazén, protože ten nebyl možný získat v takovém objemu, jak jsme potřebovali.

Naposledy jsi vedl kempy na Kanárech a v Livignu. To jsou ale převážně cyklistické destinace, tak v čem jsou ty místa skvělé i pro triatlonisty?

Samozřejmě cyklistika je třetina triatlonu, tak se to prolíná. Livigno je super kvůli nadmořské výšce, to nejde nijak nasimulovat, pokud se nebavíme o kyslíkových stanech. Je to nejdostupnější, dojedeme autem, ubytování je pořád poměrně dostupné. Kanáry jsou na to, když chceme jet na soustředění v lednu, v únoru, tak na kole, aby bylo co nejlepší počasí, je to číslo jedna. Počasí je tam celkem neměnné. Cyklisti jezdí třeba na Mallorcu, ale tam může v lednu klidně sněžit. Na Kanárech, když za tři týdny dva dny zaprší, tak je to to nejhorší, co vás může potkat.

Jaké tam jsou podmínky pro běh a plavání?
Během své kariéry jsem si projel všechny čtyři ostrovy, kam se lítá a vyšlo mi z toho nejlépe Gran Canaria, kde jsou kopce, ale tam se dá podél pobřeží hezky svézt. Není to úplná placka, ale je to zvlněný trenér, kde triatlonisté najíždí kilometry v objemu, tak se to dá hezky zkombinovat. Co se týče plavání a běhu, tak na Gran Canarii v Mas Palomas konečně asi po 20 letech slibů konečně opravili běžecký stadion a dali nový tartan. To mě překvapilo, myslel jsem, že se toho nedožiju, ale zvládli to. Jsou tam ale i pěkné prašné traily do vnitrozemí, jak rovinaté, tak kopcovité. Po období covidu, kdy to bylo s bazénama všude špatné, tak opravili bazény a jsou tam tři pětadvacítky asi na dvou kilometrech, tak není problém si zarezervovat dráhy.

Čemu jste se tam nejvíce věnovali?

Sezona se v posledních letech posunula dopředu, takže někteří tam odtud přímo odlétali na závody. Trochu se změnil trend, kdy se na Kanáry jezdívalo najíždět objem na kole, teď už nepřevažovala žádná disciplína, ale už se jelo trochu intenzivněji všechny tři.

Jak takový den vypadá?

Je to docela jednoduché - mezi snídani, oběd a večeři nacpat všechny tři disciplíny.

Kterou disciplínou musíš začít, abys vydržel ty ostatní?

Není to každý den stejné, některý den si reprezentanti potřebují i pospat. Španělé moc nechtějí otevírat bazény v sobotu a v neděli, takže režim je jiný. Od pondělí do pátku se začíná plaváním, takže se jde hned ráno plavat, aby se stihla ještě snídane na hotelu do deseti hodin. Pak si dají snídani, nohy nahoru, oběd jsme si posunuli podle potřeby a pak následovala běžecká fáze, nebo první kolo, spíš objemově, pak lehký oběd a před večeří poslední fáze.

Tréninky jsi absolvoval s nimi?

Neskáču s nimi do bazénu, to nikdy, protože plavání je nejtechničtější disciplína a je tam potřeba neustálý dozor z břehu. Kolo, běh, tak pokud je volnější a vím, že to zvládnu s nimi a není potřeba měřit časy, brát laktát, tak v pohodě. Když se jede dlouhé kolo, jedu za skupinou autem, kdyby se v kopcích ochladilo, došla voda a tak.

Čemu jsi se už stihl věnovat od ukončení kariéry profesionálního triatlonisty v roce 2021?

Do konce roku jsem si tehdy dal oddychové období, přemýšlel jsem, co dál a od ledna jsem naskočil na Českou triatlonovou asociaci do pozice koordinátora. Bylo to hektické, protože hned v lednu, únoru se odlétá na Kanáry, takže to padlo na mě, vše zařídit, aby to vše klaplo. Hned jsem vlastně naskočil do práce.

Jaký to byl rozdíl, když jsi byl profík, o kterého se všichni starají a pak sis musel to nastavení přehodit, že si se musel starat o ostatní?

Už v průběhu kariéry jsem si vše zařizoval sám, co se týkalo cestování. Nespoléhal jsem na to, kdo mi koupí letenku, nebo zařídí. Vždycky jsem si říkal, že vím, co potřebuji a když si to zařídím sám, tak to bude tak, jak chci a navíc když to zmatlám, budu naštvaný jen sám na sebe. To pro mě byla největší výhoda, když jsem pak nastoupil do role koordinátora, že jsem už předtím dělal to samé, akorát pro jednu osobu a v menším.

Rozjel jsi centrální přípravu v Brně, tak je někdo, komu si to pak musel předat, nebo v tom pokračuješ?

Ne, o Brno se starám dál. To jsme rozjeli loni v září, takže to chvíli trvalo...

V čem to vlastně spočívá?

Je takový trend, že všichni dobří triatlonisté na světě se připravují ve skupině. Když člověk trénuje sám, dá se to nějakou dobu vydržet, posouvá se. Triatlon má ale tři disciplíny, je to psychicky náročné se večer na třetí fázi dokopat sám, tak člověk přemýšlí, jestli se mu chce, nebo ne...v tomhle je trénink ve skupině strašně přínosný. Když jsem viděl, jak to funguje ve světě a jiné reprezentace, tak jsem si řekl, že bez toho se dál nepohneme. Měl jsem velké štěstí, že jsem do toho kluky nemusel nutit, sami viděli, že tohle je cesta, jak se posunout. Byli k sobě věkově blízko, do 23 let, výkonnostně podobní, což hrozně ulehčilo začátek celého projektu.

Nastavil sis nějaké cíle v roli trenéra?

Jako cíle pro mě nebo pro ty svěřence?

Spíš jestli dokážeš ve svém týmu odhadnout, kde je ten potenciál? Jestli by se dalo dosáhnout na olympijské mety?

To samozřejmě vidím, protože máme výsledky od Jirky Dostála, lékařské testy, víme, jak to kdo má dané geneticky. Vidím, kdo jak trénuje. Já bych chtěl, aby minimálně jeden z těch kluků se dostal na olympiádu do Los Angeles.

Jaký je rozdíl mezi olympijským a terénním triatlonem?

Zásadní rozdíl je, že olympijský triatlon se jezdí na silničním kole, v terénním triatlonu se používá horské kolo, jede se v terénu. Rozdíl je i v běhu. Olympijský triatlon se běhá po silnici, cyklostezce, většinou ve městě. Terénní triatlon se běhá v terénu. Další rozdíl je, že olympijský triatlon má jasně dané distance - 1,5 kilometru plavání, 40 kilometrů na kole a 10 kilometrů běhu. Terénní triatlon je takový benevolentnější, Světové poháry jsou rozděleny na sprinty a klasické, distance se tam více rozlišují.

Je běžné, že se lidé věnují obojímu?

Trénink je velmi podobný, jediný rozdíl je technika na horském kole, kterou je potřeba natrénovat. Na silničním je to něco jiného. Rozdíl je spíš v tom, jestli to daný svaz schvaluje a podporuje.

Jsou ještě jiné typy triatlonů?

Když se budeme bavit o tom silničním, tak tam jsou disciplíny od super sprintu, což je závod do 30 minut, pak je sprint, ten je do hodiny a olympijský, ten je plus minus dvě hodiny. Pak poloviční ironman a ironman, který trvá třeba víc jak 8 hodin.

Zkoušel jsi někdy ironmana?

Nezkoušel.

Ani polovičního?

Ten jsem jel kdysi, v začátku kariéry, abych věděl, o co jde.

A nelákalo tě to někdy?

Já vím, že bych to objel, zvládl to a ujel, ale vždycky mě lákal ten krátký, protože je to kontaktní závod, se soupeři. V dlouhém triatlonu, kdy člověk nemůže jet v háku, dodržují se rozestupy, tak mi to přijde jako víc boj sám se sebou, než se soupeři. Víc mě vždy lákalo kontaktní závodění.

V moderním pětiboji se bude měnit disciplína jízdy na koni, kterou nahradí překážkový běh. Nemusí se něčeho podobného obávat i triatlon?

To snad ne. V tuhle chvíli je triatlon na olympiádě docela zabydlený, v Tokiu byly poprvé i štafety. Jsou i ambice Mezinárodní triatlonové federace, že by se mohl přidat sprint a super sprint, takže si nemyslím, že by se šlo cestou nějakého překážkového běhu v triatlonu.

Čtěte také

Trenér moderních pětibojařů Kučera: Úspěšná juniorská generace značí, že se budoucnosti bát nemusíme

Co pro tebe bylo v kariéře největším úspěchem?

Těžká otázka. Super bylo dostat se na olympiádu, i když jsem doufal v jiný výsledek...

Jaký?

Když jsem tam jel, doufal jsem, že bych mohl být do 20. místa. Ale bylo to takové, že jsem měl před tím patálii s vosou...vyklusával jsem bosky po trávě, šlápl jsem na vosu, nebo včelu. Dostal jsem žihadlo do nohy, samozřejmě se mi udělal zánět, takže antibiotika, tak jsem 14 dní před olympiádou neběhal a ještě měl antibiotika. Při závodě jsem to pak moc nevnímal, ale doufal jsem v lepší výsledek. Během kariéry jsem třeba titul mistra Evropy v terénním triatlonu bral jako takovou bokovku a teď si zpětně říkám, že to nebylo tak špatné.

Že se ten titul vlastně hodí...

I ty tituly v olympijském triatlonu. Letos už nemáme mistrovství republiky v olympijském triatlonu, tak si toho vlastně taky vážím víc.

Jak to bylo s kvalifikací na olympiádu do Ria?

Samozřejmě jsem do Ria chtěl, ale měl jsem to tak, že v první části kvalifikace jsem byl zraněný. V triatlonu je to tak, že se jsou to dvě roční periody, které se pak sčítají a tím pádem mi z té první chybělo hodně bodů a nepodařilo se mi to dohnat. Člověk si říká, že jednou byl na olympiádě pro účast, podruhé tam pojedu pro výsledek, ale bohužel, realita je pak trochu jiná.

Chybí ti závodění jako takové?

Ne. Rozhodně to se mnou nic nedělá, když vidím reprezentanty na startu, že by mi třeba cukaly nohy a ruce a chtěl bych tam skočit a ukázat jim to. Sport mi jako chybí, že bych si chtěl v průběhu dne nebo týdne zasportovat víc, ale samotné závodění v triatlonu mi nechybí.

Není to tak, že by ti chyběl adrenalin nebo i ty nervy s tím spojené?

To celkem nahrazuje to trenérské vedení, když tam má člověk ty svěřence, tak ta mám adrenalin stejně, akorát je problém, že to nemůžu ovlivnit. Tak tam jen stojím a trnu, jak to dopadne.

Podle mě je triatlon jeden z nejnáročnějších sportů. Co tě u něj tak drželo? Ta bolest? Jsi masochista?

Svým způsobem asi ano, ale já do triatlonu naskočil poměrně pozdě. Dlouho jsem plaval. Tím, že je to kombinace tří disciplín, tak se to člověku rychle neomrzí. Snažíte se zlepšovat ve všech třech disciplínách, každou chvíli je zaměřený na něco jiného. Je to navíc poměrně mladý sport, není to něco, co tady bylo 100 let, takže v té době to bylo moderní. Dalo se s tím taky dobře cestovat po světě, byla to prostě kombinace víc věcí.

Jaké jsou letošní cíle naší triatlonové reprezentace?

Letošní sezona je neuvěřitelně nabitá, protože příští rok je olympiáda, tak se nám rozebíhá druhá roční perioda kvalifikace. Máme dvakrát mistrovství Evropy, v super sprintu, v olympijském triatlonu, mistrovství světa je seriál závodů, takže asi šest závodů plus finále, Evropské hry po dlouhé době v Krakowě. Pak je rok před olympiádou testovací závod v Paříži, takže je toho neuvěřitelně moc.

Jaké máte cíle? Třeba medailová umístění...

Takhle konkrétně ne, ale máme to určené tak, že zbývá rok do olympiády, tak bych byl rád, aby dvě holky potvrdily nominaci. U štafety to vypadá, že není moc šance, aby se nominovala přímo z žebříčku, takže bychom chtěli udržet postavení, aby se ve finálovém závodě pokusila urvat jedno ze tří nominačních míst. U konkrétních závodníků, tak loni Petra Kuříková premiérově vyhrála jeden závod Světového poháru ve Španělsku, tak by bylo fajn, kdyby jedna z holek, Petra nebo Terka Zimovjanová, se zkusily postavit na podium i letos.

Můžeme očekávat zástupce z triatlonu i na olympiádě v Paříži?

Jsem o tom přesvědčený.

Kolik míst by mohlo mít Česko maximálně?

Když by to vyšlo, že se nominuje štafeta, tak je to dva plus dva. Dva muži a dvě ženy.

A teď to vypadá, že je obsadíme?

Teď to spíš vypadá na dvě ženy. Štafeta je v tuhle chvíli tak otevřená, že máme rok na to, aby se připravili na finálový závod.

Pokud by se tam dostali všichni, co mají, tak máš v plánu se olympiádu zúčastnit jako trenér?

To bych měl...

Třeba si tím nahradíš to, jak jsi tam chtěl jet na výsledek.

Jo tak, to je pravda. Nebylo by to vůbec špatné, kdyby tam ten výsledek pak zajeli.

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport|foto:Český rozhlas