Hokejový obránce Gudas: Když bude možnost, určitě rád přijedu na mistrovství světa do Prahy

23. srpen 2023

S dalším skvělým hokejistou si ve studiu Radiožurnálu Sport povídal moderátor pořadu Na place Pavel Nečas. Tentokrát hostem sportovní talkshow byl obránce Anaheimu Ducks Radko Gudas. Jak často si užíval na Miami Beach? Co říká o jeho hlavní předností, kterou je důrazná hra? Kde se mu v zámoří žilo zatím nejlépe? Jak vzpomíná na play-off, kde Florida překvapivě vyřadila Boston? Užijte si celý rozhovor. 

Všichni hokejoví fanoušci zaregistrovali, že jsi v NHL změnil působiště a z Floridy se stěhuješ do Anaheimu. Už se těšíš?

Těším se. Je to pro mě další výzva. Chvíli jsem se rozhodovali, zda nezůstat na Floridě nebo zkusit něco nového. Myslím si, že jsme udělali dobře. Jedinou věcí, která se musí řešit, je logistický přesun celé rodiny do Anaheimu. Snad k nám budou děti shovívaví, když jim měníme školy a kamarády. Příští rok ti možná řeknu víc.

Jak moc náročný přesun to je?

Není to jednoduché. Je to třídenní cesta. Už to bude chtít asi náklaďák. Je to logistický úkon, kterým se zabýváme poslední měsíc. 

Jak stěhování vnímají děti?

Nejstarší Leontýnka je z toho zklamaná, protože si našla dobré kamarády. V ulici si našla dobré přátele, s kterými se stýkaly každý den. Možná se k nim těšily víc, než k nám domů. Další naše tři děti ještě nejsou školou povinné, takže těm to tolik nevadí.

To je stejně zvláštní, když bojuješ za Floridu a najednou budeš bojovat za Anaheim. Jsou to kačeři, nebo kachny?

Myslím, že kačeři. Člověk si to musí v hlavě přenastavit, byl jsem tam tři roky, našel jsem si tam spoustu kamarádů, přátelství, která vydrží na celý život. Je to o tom naučit se být otevřen novým přátelstvím, novým bratrům v barvách. Zápas proti Floridě bude určitě emotivní a hodně těžký. Je to ale bohužel byznys. Když už jsme končili sezonu, tak jsme se bavili s agentem a generálním manažerem, tak to nevypadalo, že by byla velká šance, že by si mě nechali. Trochu jsem na to rodinu připravoval, manželce vysvětloval, že by to tak mohlo být a že největší šance pro nás bude asi jinde. Na ledě bude začátek proti nim těžký, ale na druhou stranu už hájím barvy někoho jiného, tak na ně taky nemůžu jít úplně zlehka. Psal jsem klukům do chatu, než jsem se rozloučil, ať si na mě dávají pozor.

Když tu byl u nás ve studiu Jakub Voráček, a vy jste spolu hráli ve Philadelphii, tak jsi prý do něj zajel na tréninku a on říkal, co děláš, ty vo..?! A ty jsi mu odpověděl, promiň Kubíčku, já si nevšiml, že jsi to ty...

Přesně tak, takové maličkosti tam někdy probíhají. Ale proti kamarádům si dávám pozor, i při zápasech na ně občas křiknu, když vidím, že si blbě najíždějí a mohl by se stát velký karambol, tak jim to dávám většinou verbálně najevo dřív. Když to ale neslyší, tak jedu...

Život v Miami

Floridu musíš znát perfektně. Co Miami, tam se ti žilo dobře?

Jo, to byla skvělá zkušenost. Žili jsme asi 40 minut nad Miami, taková poklidnější část, kde bylo hodně škol a kousek golfové hřiště. Okolo našeho resortu bylo spoustu fotbalových hřišť, lakrosových a baseballových vyžití. Děti jezdily deset minut na golfovém vozíku na tréninky tenisu, golfu a lakrosu. Bylo super, že tam ty možnosti byly. Když jsme chtěli do nějaké restaurace do Miami, nebo nějakou show, tak těch 40 minut autem bylo velmi příjemných, že se nemuselo trávit dlouho v autě. Když třeba hrála Argentina s Barbadosem, tak jsme se jeli podívat na Lionela Messiho, úžasný zážitek. Možnosti tam byly na dosah a dalo se to využít, když jsme hráli doma, i venku.

Jednou jsem tam projížděl a musím říct, že mi to tam moc nevonělo. Byly tam tisíce divných lidí a přelidněné pláže...

To centrum není úplně vyvoněné, jako když přijedete sem a máte krásné náměstí a promenádu. Musíte vědět, kam ano a kam ne. Ale to i vycítíte. Miami Beach je super vidět, ale strávit tam víc jak tři dny, není to pravé ořechové. My jsme žili kousek od Forth Loderdale, tak to bylo mnohem hezčí. Deerfield byly už méně turisty navštěvované pláže naopak tam jezdili místní a bylo víc pro rodinu, mírumilovnější, než jet na Miami Beach. Ale taky jsme si to zažili, kouknout se, jaké to tam je. Člověk musí poznat, jaké to tam je. Tím, že je tam spousta pozitivních možností, tak je jich tam i spousta negativních. Když jsme se tam nastěhovali, řekli nám, kde bychom se měli pohybovat a na jaká místa se raději necpat.

Čtěte také

Když porovnáš Washington, Philadelphii, Tampu a Miami, tak kde se ti hrálo nejlépe?

Tak asi ta poslední štace na Floridě byla pro nás asi nejlepší. Bylo to i tím, že děti začaly chodit do školy, měli všechno kousek. Washington byl taky super, kousek školu, tréninkovou halu, ale neměli jsme hokejově úrodný rok. Skončilo to covidem, tak to bylo takové rozkouskované. Nebylo to špatné, ale na Floridě to bylo ve všem lepší.

A tvoje děti mluví vůbec česky?

Mluví, někteří lépe, někteří hůře. Můj mladej má vyloženě problémy s časováním, takže mamka češtinářka a babičky češtinářky, ty trpí, když ho slyší, když se vrátíme. Namísto vezmout, řekne třeba zemnout, a takové věci. My se tomu s manželkou smějeme a jsme rádi, že se vůbec česky snaží, protože kamarádi mluví ve škole i ve školce anglicky. Přijdeme domů, tak jim říkáme, mluvte česky. Oni jsou v pokojíčku, baví se česky a začnou se hádat a přejdou do angličtiny. Mají to najeté a jdou do sebe anglicky. Když přijedeme do Čech a kamarádi na ně mluví česky, jenže oni jsou zvyklí na kamarády mluvit anglicky. Ty první dva, tři dny, než se otrkají s češtinou, to je taky zážitek. Tu češtinu ale s námi trpí a chápou, že se vracíme do Čech, jsou tu babičky, co mluví česky a prababičky. Snažíme se to co nejdéle udržet, aby měli češtinu v základu, než se sem přestěhujeme na plný úvazek.

Ty vaše jména: Leo, Radko, Kvido a to nevím, jak se jmenuje dědeček?

Otto.

Takže si s tím O prostě hrajete?

Jo jo, přesně tak. Už jsem nevěděl, kdyby se místo Frídy narodil druhý kluk, jaké jméno bych tam cpal. Byl jsem docela nadšený, že to byla holčička. Mohli jsme to mít dva na dva, ale jsem rád a ušetřilo mi to lámání jmen. Jsme tam všichni, co končí na O.

Tvrďák Gudas

Radko, ty tvoje bodyčeky, to je nádhera. To tě naučil tatínek Leoš?

Díky. Řekl bych, že tak z poloviny. Táta taky nebyl úplně čistej, co si budeme povídat, ale bavilo mě to. Vyrůstal jsem na koukání na jeho hokej ve Švédsku, v Německu a přesně tak to tam čistil, pak měl ty dlouhé nahrávky. Když jsme se stěhovali, on byl pro mě jediný element v nových týmech, který se neměnil, takže taková stálice, kterou jsem sledoval. Po nějaké době, když jsme hráli do těla, tak za mnou táta přišel a říkal, hele, můžeš se pomalinku do někoho opřít. Taky mi to chvíli trvalo, než jsem to správně načasoval a doladil.

Momentálně jsem spokojený se způsobem, jakým dokážu hrát a jak se na mě tváří ti mladí kluci, co neví, co a jak. Na buly na někoho zavrčím a vidím, jak odstupuje, tak je to trochu zadostiučinění toho, co jsem předváděl pár let zpátky. Snažím se hrát čistěji, vyvíjím se s hokejem, protože ty kamery z 15 úhlů, jak každého při každém bodyčeku sledují, jestli něco není špatně. Není to to pravé ořechové, když někdo zůstane ležet. Hokej je ale tvrdá hra, je to fyzický sport a čím déle se bude hrát takhle, tak mám šanci zůstat déle v lize.

Fascinuje mě, že ty uděláš čistý zákrok a hned po tobě jdou? Proč, když je to čistý?

Těžko říct, proč po mně jdou. Možná nepředpokládají, že je to čisté a veškeré ty tvrdší zákroky se řeší tak, že všichni jedou za tím hráčem, co ho předvedl. Ne vždy to skončí bitkou, někdy šarvátkou a postrkováním. V každém týmu NHL už taky není vyloženě bitkař, co by za mnou přijel, takže to musí řešit nejbližší hráč, co je na ledě. Ten nejbližší ale už taky není největší, už nemá 185 centimetrů, teď už draftují klidně 178 centimetrů vysoké hráče. Spíš víc kluků se navalí...

Mají z tebe respekt, když jsi na ledě?

To doufám, proto to dělám, aby druhý tým viděl, že na ledě jsem. To je můj hlavní úkol, aby si všimli, že jsem na ledě a nehráli s takovým klidem a koukali se do naší obranné třetiny a měli se víc na pozoru, jestli náhodou neprojíždím okolo. Šarvátky k hokeji patří. Kdysi to bývalo tak, že přijel bitkař za dvě střídání za tebou a říkal, jdeme na to, buď ti natluču bez tvých rukavic nebo s tvými rukavicemi. Teď už jsou pravidla trochu jiná a hokej od toho taky ustupuje.

Ty ale většinou ty bitky vyhráváš?

No, nemůžu říct, že úplně většinou. Když si mě vytáhne někdo nezkušený, tak jo, ale horší jsou ti větší, ti bitkaři, kteří tam jsou jen od bitky. Já se na bitky nepřipravuji před sezonou, ale když to přijde, tak to přijde. Takže jsem trochu sedlácký, stabilitu ale mám. Většinou si mě vytáhne ten největší, ale na druhou stranu, proč ne.

Já si vždy říkám, jak se mohou zbavit tak fantastického obránce, který není ani extra drahý? Přišel nabídka Anaheimu a to ti asi udělalo velkou radost, ta cena, co?

Velkou radost. Byl to v podstatě takový můj sen po těch jedenácti letech odehraných, kdy nechci říct, že bych byl nedoceňovaný, ale většinou jsem šel za to, co bylo nabídnuté. Letos jsem měl po třech sezonách na Floridě šanci si vybrat, tak jsme vybírali pečlivě a vybrali nejlépe, jak jsme mohli. Je to super místo na žití, je to tým, který potřebuje hráče, jako jsem já, takže role v týmu bude důležitější, než před tím. Nevím, proč si mě nechtěli nechat, přišlo mi, že na Floridě, ve Washingtonu i ve Philadelphii jsem se snažil být v kabině se všemi na nejlepší notě. Na Floridě mi bylo řečeno, že mě v kabině potřebují, protože kluk jako já tým stmelí, s klukama mluví o různých věcech a nebojí se jim říct záporné i pozitivní věci.

Někteří lídři nejsou tak výřeční a potřebují do kabiny napůl šaška a napůl vážného člověka, který každý zápas odevzdá vše, co má a naopak strhne ostatní, aby dělali to stejné. Možná už má Florida vše, co potřebuje a proto se se mnou rozloučili. Nebylo to úplně příjemné jednání s vedením Floridy, protože když pak začal volný trh s hráči, tak podepisovali obránce, jako kdyby nebylo zítra a za podobné peníze, jako jsem žádal já. Za mě tedy trochu nelogické od toho vedení, ale na druhou stranu jsem otočil, jsem nadšený a to mi pomáhá se dobře mentálně nastavit na nový tým a odstřihnout nějakou tu nitku, která mi tam visí z té Floridy. Je to kombinace všech faktorů, která tomu pomáhá.

Nejsou problém platové stropy? Kdy největší hvězdy sežerou třeba třetinu rozpočtu a zbytek se musí rozdělit mezi 20 kluků?

Možná jo. Je tam Alksander Barkov, Matthew Tkačuk a Sergej Bobrovskij. Jsou to skvělí hráči a zaslouží si každý dolar, co dostanou. Když se ale kouknete třeba na Tampu, jak rozložila platový strop, tak v době, kdy dostávali na Floridě větší peníze, tak nepodepisovali smlouvy na tak velké platy a nechali si vzít třeba jeden, dva miliony s tím, že když to udělají dva, tři, čtyři hráči, tak mají plat pro dalšího. Díky tomu mohli vybudovat tým, jaký vybudovali a díky tomu vyhráli poháry. Základnu sedmimilionových hráčů mají několik, kteří by si určitě v jiných týmech vydělali mnohem víc. Toronto je úplný opak, takže nemůžu říct, jestli je to dobře, nebo špatně. Pro mě špatně, protože jsem nezůstal, takže neřeknu, že mi dají všechno. Ty hvězdy, které dávají góly, většinou dostávají ty největší peníze. Dáváš góly, dostáváš peníze.

Jízda v play-off

Boston měl stejný osud, jako vy loni. Vyhrál Konferenci, těch rekordů, jeli jak parník a narazili na Floridu, která se štěstím protáhla do play-off a najednou bum, bác! Boston dostal nabančíno, pak jste sfoukli Carolinu jako svíčku, pak Toronto a najednou jste byli ve finále. Škoda, že to nevyšlo...

Věčná škoda. Byla to bolest na konci, ale už jenom se tam dostat.. byl úspěch. Pittsburgh prohrál s Chicagem den před koncem sezony, my jsme se tam dostali. Ok, tak jsme v play-off a najednou přišel Boston, prohráváme 1:3 doma a trenér za námi přišel do kabiny a říká, kluci, oni teď musí vyhrát. Když doma nevyhrají pátý zápas, tak už se nechtějí stěhovat na Floridu. Zkuste to. Čím déle vydržíme remízu, tím více budou nervózní. Najednou remíza, prodloužení, vyhráli jsme, oni všichni zklamaní, že musí zpátky na Floridu, tam dostali znova. Zápas číslo sedm se může stát cokoliv. My jsme prohrávali tři minuty před koncem, kluci už svěšené hlavy, najednou dáme gól 50 vteřin před koncem a euforie. V prodloužení jsme si věřili, hráli hokej, co jsme hráli od Vánoc a to nám možná pomohlo. Měli jsme tam toho Boba, kterému se najednou dařilo a chytil úplně všechno. Najednou to tam padlo, tichá hala...

To musel být masakr, pro ty medvědy...

Hala byla hodně tichá.

V Carolině výborně řádil Martin Nečas, ten se rozjel taky fantasticky...

Jo, super. Měli jsme je ve finále Konference a tam jsme je trochu potopili tím prvním zápasem. To bylo čtvrté prodloužení, před koncem jsme dali toho góla a znova ta tichá hala. To jsou pro mě, jako hostujícího hráče, tak krásné momenty. V Bostonu bylo ticho, hrajeme v Torontu v prodloužení, taky jsme vyhráli v pátém zápase.

V tom Torontu, když jsi odclonil obránce, nevím, kdo to zavěsil?

Nick Cousins. 

Ty jsi je odclonil, on to zavěsil a ty s těma obrovskýma vousama zařval na toho jejich gólmana. Co jsi na něj zařval?

Nic, jen jsem řval jo! Česky, čistě. V prodloužení, nervy jsou, tři na dva na nás jeli, dal jsem hlavu dolů, jel jsem na plné pecky přes celé hřiště a vzal jsem mu tu hokejku tak, jak mi to dělají celou sezonu všichni útočníci, že mi odcloní hokejku svojí hokejkou a rozhodčí nemohou nic říct. Potom jsem mu zabrzdil před ním, sprchu. Pak jsem hledal ten puk a když jsem viděl, že je v té bráně, tak jsem si tak zařval, zamotala se mi hlava. Měl jsem co dělat, abych se někoho chytil, protože to byla euforie, vyčerpání, radost a zase to ticho. Krásné hokejové zážitky. Když jsme si pak podávali ruce s tím brankářem, tak jsem se mu omluvil, ale myslím, že ani on si nepamatoval, co se stalo. Bylo to spíš taková rychlá reakce, ale další den to bylo v novinách na první stránce.

Ta fotka proletěla celým světem!

Taky jsem dostal trochu nenávisti, trochu lásky. Kdo mě zná, tak se jim to líbilo, kdo mě nezná, tak mě odsuzuje. Nedá se to vysvětlit. Jsem za to ale hrozně rád, že se to vůbec povedlo a mohl jsem být součástí takového gólu v takovém hokejovém městě. I to, jak nás před sérii vyřvávali, že chtějí nás a my tam pak přijeli a ty první dva zápasy jsme je sfoukli.

Jo, karma je rychlá...

Jo, vrátilo se jim to. Dokonce mám i tričko, kde je napsáno My chceme Floridu! musel jsem si ho koupit, abych měl vzpomínku.

Když jdeš na led, tak je pro tebe soupeř nepřítel, že ho zmasakruješ? Jakub Voráček říká, že neexistuje, aby útočník přešel přes obránce.

Myslím, že jo. Když je dobře najetej obránce, který ví, co dělá, tak v podstatě je to nemožné, pokud nemá úplně jinou rychlost nebo jiné ruce, než někteří, co to v lize mají. Na průměrného útočníka je to ale nemyslitelné přejít obránce jeden na jednoho bez nějaké rychlostní výhody. Obránci jsou taky velcí a silní. Celý život couváme, takže je to skoro přirozenější, než popředu.

V půlce srpna už máš přípravný kemp, pak začne základní část, ta trvá strašně dlouho, ty přejezdy na druhou stranu Ameriky, pak je play-off, to zase lítáte jako šílenci tam a zpátky, pak je semifinále, finále a pak máte jen měsíc a půl dovolenou. To musí být strašně náročný, že?

Není to úplně procházka růžovou zahradou, ale všichni po tom touží a chtějí to dělat. Je to cíl mít jenom měsíc pauzu. Když se člověk dostane do play-off, tak ta letní příprava trochu ustupuje, protože hráč je nabruslený a může vynechat větší část letní přípravy. Kluci se připravují květen, červen a my jsme hráli do 15. června, takže to odpadlo těch šest týdnů volna, kdy hráči co nehrajou, už musí chodit do posilovny a běhat.

A to ty teď děláš, když jsi doma v létě?

Musel jsem se zpátky zapojit do fyzické kondice, protože po pár týdnech volna ještě léčím zranění, takže běhat úplně nemůžu, ale snažím se to dohnat, kde můžu. Air bike je teď můj nejlepší a nejhorší nepřítel. Je to krátké na regeneraci, zvlášť když je někdo zraněný, tak to ubíhá rychleji. To je ale ten cíl mít krátké léto, užít si ho a vběhnout rovnou do bruslí, aniž by se muselo dlouho do posilovny. Třeba Ondra Palát s Honzou Ruttou to měli několik let za sebou. Vůbec si nedovedu představit, jak se po těch třech letech cítí, když šli dva Stanley Cupy a finále. Já jsem unavený, ale jak se cítí oni po třech letech...když Ondra odmítl mistrovství světa, tak jsem se mu vůbec nedivil, že potřeboval dva měsíce nedělat nic. To tělo si o to řekne.

Pro nás je obrovská nevýhoda, že ve Stanley Cupu postupuješ a my tě nevidíme na mistrovství světa. Příští rok je v Praze a my tě tu chceme...

Já bych tady taky rád byl. Klubové zájmy jsou pro mě číslo jedna, dostat se do play-off je náš cíl, nicméně tým, se kterým jsem teď podepsal, byl úplně poslední v loňské sezoně, takže ambice na Stanley Cup nejsou během prvních dvou, třech let. Chceme se ale zlepšit a když by možnost obrázku play-off byla, tak určitě to je něco, za čím bychom šli. Na druhou stranu mistrovství světa v Čechách je obrovské lákadlo a je to něco, co se nestane více než párkrát za život. Už jednou jsem ho minul kvůli operaci kolene a všichni, co na něm byli si ho užívali maximálně. Mezi hráčema v Kanadě a v Americe je Praha vyhlášená, fanouškama, možnostmi okolo. Myslím, že bude super účast a když budu tu možnost mít, určitě rád pojedu a pomůžu týmu.

Jak se ti líbí logo českých dresů? Ve zkratce...

Scanie?

Já tomu říkám slepice, všichni Scanie.

Já jsem teda za erb, to se mi líbilo.

Mě by se líbil lvíček, nazdar, Czech Republic. Žádná Czechia...

To mě taky dostalo, to je taky další věc.

Táta trénuje reprezentaci Kuvajtu a zaznamenal už také úspěchy. Rád bych se chtěl jet podívat, jak to vypadá. Tys někde psal, že už se dokonce dostali do středního pásma...

Ano, je to tak. Už mají i systém. Zatím to bylo jenom, že kde je puk, tam tam jedou všichni, takový hurá hokej. Ale vyhráli první zápasy, získali i bronzovou medaili.

Na place
autoři: Pavel Nečas , rej

Související