Desetibojař Ondřej Kopecký: Chtěl jsem s atletikou skončit, ale trenér Roman Šebrle mě nasměroval zpátky na správnou cestu

Momentálně nejlepším českým desetibojařem je atlet Ondřej Kopecký. Ve čtvrteční sportovní talkshow Na férovku s Vavřincem Hradilkem vysvětlil, proč nakonec nestartoval na světovém šampionátu v Eugene. Rozpovídal se i o tom, jak probíhá spolupráce s trenérem Romanem Šebrlem, který se do atletického prostředí vrátil po x letech. Co odchovance pardubické atletiky nejvíce baví na desetibojařské komunitě? Užijte si celý rozhovor s borcem, který má osobní rekord 8310 bodů.

Nedávno jste se vrátil z dějiště mistrovství světa v atletice, ale nakonec jste do závodu nenastoupil. Co se v Eugene stalo? 

Bohužel na posledních metrech posledního úseku při posledním kvalitnějším tréninku ve středu před závodem jsem si natrhl zadní stehno, což jsem ale nevěděl, protože mi to přišlo jako nějaká křeč. Dva dny jsme to s trenérem nechali být bez vyšetření, ale při pátečním rozcvičení mě to bolelo hodně, takže jsme odjeli na vyšetření. Tam se zjistilo, že tam je dvoucentimetrová trhlinka a s tím závodit nepůjde. 

Poslední trénink, poslední metry..Nepřemýšlel jste o tom, jestli už jste nebyl hlavou v závodě? 

Spíše jsem přemýšlel, co to je za znamení. Zpětně když jsme na to s trenérem koukali, tak už to bylo opravdu možná tím, že jsem byl přemotivovaný, přehecovaný a šel jsem do toho hodně. Moje tělo to nakonec nevydrželo. 

Před závody už se většinou ladí a chodí lehčí tréninky. Šel jste do posledního tréninku takhle naplno? 

Nebyl to úplně poslední trénink, ale spíše poslední těžší trénink. Mám rád, když v něm je nějaký rychlostní test třeba na 120 metrů, kde se ukáže, že tu formu mám a jsem rychlý. Prostě si potvrdit, že jsem dobře připravený, ale tohle bylo moc.  

Opravdu to přes tu bolest nešlo? 

Nikdy jsem natrhlý sval neměl, takže jsem nevěděl, co je to za pocit. Ale při pátečním rozcvičení jsem už při rozklusání cítil, že to nepůjde. Bolelo to pravdu hodně. 

Při premiéře na světovém šampionátu jste tedy nestartoval. I přesto, odnesl jste si nějaké cenné zkušenosti ze šampionátu? 

Určitě ano. Oregon je Mekka atletiky a atmosféra byla perfektní. Když nešlo závodit, alespoň jako divák jsem si to snažil užít. I když sledovat ty kluky závodit, pro mě bylo nepříjemný. 

Co ve vás v tu chvíli převládalo? 

Co bude dál, jsem neřešil. Věděl jsem, že až po příletu do Česka, budeme muset udělat stoprocent pro to, aby to bylo za tři týdny dobré. V Oregonu, když jsme přicházeli na stadion a viděl jsem připravené bloky na první disciplínu, tak to pro mě bylo strašné. Celou dobu jsem na stadion ani nechodil, šetřil jsem si pocity atmosféry až na tu chvíli, kdy budu závodit. Najednou jsem si uvědomil, že to bohužel nezažiju, což pro mě bylo smutné. Každopádně zkušeností mi to dalo hodně a věřím, že se určitě naskytne další možnosti si na mistrovství zazávodit. 

I díky spolupráci s Romanem Šebrlem jste letos zaznamenal výkon v desetiboji přes 8300 bodů. Ondřeji, jak ke spolupráci s Romanem došlo? 

Bylo to docela dlouhé přemlouvání. Oslovil jsem ho před dvěma lety, kdy na to ale neměl čas. O rok později se sám ozval a pozval mě na jeho fotbalový turnaj, který každoročně pořádá u něj doma. Vysvětlil jsem mu trápení, kdy jsem se pět let nezlepšoval a měl myšlenky i na konec kariéry. Roman mi řekl, že si to rozmyslí a chce mi nějakým způsobem pomoct. Po čtrnácti dnech se mi ozval, že se mi začne věnovat naplno a zkusíme to někam posunout.   

Co ho nakonec zlomilo? 

Myslím si, že nad tím dlouho přemýšlel, vliv měly i nějaké osobní záležitosti. On v atletice zhruba deset let nebyl a ani nechtěl být. Já ho tak trochu hezky k tomu zpátky stáhnul. 

Vy jste se předtím znali? 

Občas jsme se potkali, věděli o sobě, ale nikdy jsme se konkrétně o desetiboji nebavili společně, což mě mrzelo, protože vím, že ten člověk zkušenosti má. 

Co všechno má u vás na starosti? 

Je to můj trenér, který je každý den se mnou na stadionu. Pak ještě mám speciálního kouče na skok o tyči Pavla Berana a na psychice pracuji už dva roky s mentálním koučem Mariánem Jelínkem. Jinak se do toho Roman se mnou pustil na sto procent.  

Jak funguje Roman Šebrle v roli trenéra na závodech, je to opravdu velká studna zkušeností? 

Třeba před startem stovky on přesně ví, jak se cítím, a co potřebuji slyšet, což je ze všeho nejvíc. 

Jak trenéra Romana Šebrleho vnímají v tom mezinárodním poli? 

Poznávají ho, on je legenda nejen v desetiboji, ale v celé atletice. Trenéři a manažeři nejlepších atletů třeba teď v Eugene za ním chodí, zdraví ho. I díky němu jsem se poznal s Ashtonem Eatonem nebo Danielem O'Brienem. Nejen, že se s ním znají, ale  mají s ním i skvělé vztahy. 

Co je výjimečné na setkání s takovým Ashtonem Eatonem? 

Zajímavé na těch lidech je, že jsou to úplně normální lidé. Když se Ashton začal bavit s Romanem, tak se ho ptal na to, jestli mu atletika chybí a zda by se vrátil jako závodník. Roman by se nevrátil, ale Ashton ano, protože mu prý chybí ten pocit, že je v něčem nejlepší. Což ve mně probouzí tu motivaci, abych byl taky nejlepší. 

V juniorských letech jste prohlásil, že nechcete být průměrný. Pořád to platí? 

Ano, mám to stejné i teď. Nemusí se to týkat jen atletiky. 

Vás i Romana Šebrleho v minulosti vedl stejný trenér. Je to náhoda? 

Já u toho trenéra byl ještě minulý rok, kdy jsem pendloval mezi Pardubicemi a Prahou. Je to buď náhoda, nebo trenér má takové kvality, že má čuch na desetibojaře a dokáže u nich vybudovat ten správný základ.  

Co je základ pro desetiboj? 

Všestrannost. Podle mě je hlavní brousit ty techniky v jednotlivých disciplínách než to hledat v posilovně. Ten tvrdý trénink se do toho pak přidá a začne to fungovat. 

Kdy jste začal s desetibojem? 

Chodil jsem na Základní školu na Benešově náměstí v Pardubicích, což je škola zaměřená na atletiku. Od první třídy jsme jezdili na závody, ale o tom pravém atletickém tréninku se dá mluvit až tak od osmé třídy nebo od prvního ročníku střední školy. 

Předpokládám, že jste ale nezačínal s desetibojem hned o začátku? 

Předpokládáte špatně, protože už v mladších kategoriích se mnou trenér Martin Skřivánek dbal hodně na všestrannost a zkoušel jsem všechny disciplíny. 

Byl těžký přechod z juniorských kategorií mezi dospělé? 

Nyní je to krátká doba potom. Asi až budu starší, tak se k tomu dokážu vrátit. Nebylo to příjemné a měl jsem hodně často takové myšlenky, že skončím. Dělal jsem to z Pardubic a moc podpory se mi nedostávalo, trošku to bylo takové trénování na koleni. 

Jak probíhá desetibojařský trénink v závodním období? 

Není to tak zajímavé, je to spíše udržování technik a třeba třikrát týdně běhání rychlého úseku, nepříjemná třístovka nebo něco takového. Ale jednou se to dá přežít. Spíše je to testování toho, jestli forma graduje, anebo je někde nějaký problém. Zajímavější příprava je ta mimosezónní. 

Co je z vašeho pohledu na mimosezónní přípravě zajímavější? 

Už to můžu lépe hodnotit, když jsem zažil více trenérů. U toho současného naběháváme hodně kilometrů, jsme v posilovně a ze začátku neděláme vůbec techniky. Roman to běhání různě obměňuje, aby každý týden nebyl stejný. Jde buď o dlouhé běhání nebo nějaké střední, krátké kopce a kombinuje to s posilovnou. Jsou to vlastně dvě fáze plus nějaká regenerace. Ten den to krásně vyplní, člověk přijde večer domů a jde hned spát a ráno znovu. Nevím, jak to mají ostatní sportovci, ale mě tohle baví víc než ta závodní sezona. Pod vedením Romana jsem se najednou začal na závody těšit, ale jinak je pro mě sezona plná nervů. V té přípravě se prostě maká, jde se do rege a ještě máme skvělou partu pro trénink. Baví mě víc ten proces než samotný výsledek a závod.  

V mimosezónním období je čas soustředit se na konkrétní disciplínu nebo opravdu máte trénink rozmělněný mezi všechny disciplíny? 

Těžko říct, samozřejmě někdy má člověk období, kdy mu některá disciplína jde lépe a jiná hůře. Upřednostňovat nějakou disciplínu není správná cesta. Samozřejmě pokud je tam nějaký problém, tak jeden, dva tréninky ano. Jinak je potřeba to vyvažovat. Když je tam nějaká špatná, tak tam musí být i ta dobrá. Chce to zlepšovat obojí, aby to celkově rostlo. 

Dočetl jsem se, že jste spíše rychlostní typ atleta. Je to pravda? 

S tou rychlostí souvisí třeba disciplína běh na 400 metrů a 1500 metrů. Asi jsem tak označován, protože třeba disciplína koule je pro mě horší než dálka, překážky nebo skok o tyči.  

Je důležité mít kolem sebe tréninkovou partu? 

Pro mě ano, protože jsem dlouhou dobu trénoval sám. Teď když se třeba taháme na tréninku hlavně při tom běhání, tak to člověk posouvá. Když navíc ví, že ho pak čeká regenerace s partou, tak se na tu dřinu více těší. Ta tréninková pohoda je strašně důležitá. 

Takže s Romanem teď trénuje více lidí? 

Vypadá to, že na Dukle uděláme větší desetibojařskou skupinu, kam vezmeme i mladé kluky. A Roman ve spolupráci s Mírou Ruckým to bude řídit a jsem na tu spolupráci moc zvědavý.  

Snažíte se něco kopírovat od nejlepších desetibojařů současnosti? 

Nekopírujeme, ale určitě se o tom s Romanem bavíme, co by nám mohlo sedět a fungovat i u nás. Ale my spíše kopírujeme trénink, který praktikovali Šebrle, Dvořák a Změlík, což na mě funguje. 

Není tam od Romana i nějaká modernizace tréninku? 

Nějakým způsobem tam moderní nádech určitě dává. On sám řekl, že pokud budu mít jinou posilovnu a věřit jí, tak to určitě můžeme zkusit. Ale kostra tréninku je pevně daná, od té se odvíjíme a změny možná přijdou třeba časem. Ted se držíme toho, co funguje.  

Co Ondru Kopeckého na závodech nejvíce motivuje a baví? 

Motivují mě samozřejmě diváci, ale nejvíce mě baví ten samotný proces desetiboje. Je to prostě o dvoudenním trávení času na závodech, v zónách, kde se odpočívá, na větších akcích máme třeba i jídlo. Mám radost z toho, že desetibojaři vždy vytvoří skvělou partu, která spolu tráví hodně času, je jedno jestli je to závod na mistrovství světa v Eugene anebo tady u nás v Česku.  

Bavíte se společně jako soupeři nebo občas i jako kamarádi? 

Jak s kým. Mám rád partu kluků, kteří byli na mistrovství světa juniorů a mistrovství Evropy do 23 let. Vždy si tam hezky povídáme a věřím, že i teď v seniorské kategorii by mě tam mezi sebe vzali. Desetibojaři jsou prostě fajn kluci.  

Mají desetibojaři nějaký zažitý rituál? 

Po skončení poslední disciplíny, kterou je běh na 1500m, se vždy chodí vítězné kolečko, které absolvují všichni společně.  

Jaké jsou oblíbené mítinky Ondry Kopeckého? 

Rád se vracím do Pardubic a touto cestou bych je rád pozdravil. Teď mám oblíbený mítink v Bydhošti, kde jsem se poprvé dostal přes osm tisíc bodů. A ještě nesmím zapomenout na mítink Pražská tyčka, kde jsem ještě sice nebyl nikdy v hlavním programu, ale je to skvělá akce. 

Nejlepší recept Ondry Kopeckého na regeneraci mezi jednotlivými disciplínami desetiboje? 

Co nejvíce ležet mezi disciplínami, neplýtvat nikde zbytečně energii. Ještě jsem si ale nenašel ten ideální průběh toho, co bych tam měl dělat. To přijde až se zkušenostmi. Hodně také záleží na tom, jak je postaven časový harmonogram.  

Jsou teď hlavní vizí body nebo konkrétní závody? 

Už to budou závody, protože osmitisícovou hranici už jsem zdolal. Teď je snahou to držet, a dělat vše, jak jsem dělal při těch úspěšných závodech. Sen je pro mě olympiáda, a ideálně získat na ní třeba i medaili. Primárním cílem je se tam ale vůbec dostat.  

Jak vysoko leží olympijský limit? 

Ještě nevím, jaký bude limit na olympiádu v Paříži. Teď byl ještě o čtyřicet bodů vyšší než mám osobní rekord. Spíše ale bude záležet na rankingu, do kterého momentálně sbíráme body. Bude tak důležité vymyslet takticky terminovku závodů, abych posbíral body a dostal se znovu mezi dvacet čtyři nejlepších kluků.  

Momentálně se chystáte na mistrovství Evropy do Mnichova. Jak jste na tom zdravotně? 

Je to na dobré cestě. Mám okolo sebe skvělé lidi, kteří mi v tom pomáhají. Doktor Neumann, Karolína Bílková i Jirka Kmínek na Dukle se o mě výborně starají. Doufám, že to bude v pořádku. 

Jaký máte cíl pro mistrovství Evropy? 

Dojet tam, přežít to a odzávodit. Natrénováno mám v rámci možností maximálně, kam mě tělo pustí. V Mnichově bude nejdůležitější zvládnout to i takticky s pokusy. Doufám, že by z toho mohl být hezký výsledek.  

Sportovní talkshow Na férovku s Vavřincem Hradilkem každý čtvrtek živě na Radiožurnálu Sport
autoři: Vavřinec Hradilek , ova

Související