Čaloun: V Německu chtějí mladí talenti i hodně pracovat. V Litvínově mi k dokonalosti scházel titul
V dalším letním vydání Čisté hry Martina Procházky si náš hokejový expert povídal s Janem Čalounem. Řeč přišla na trénování mládeže v zahraničí, ale i v Ústí nad Labem. Jak vzpomíná bývalý dvaapadesátiletý útočník na zlaté Nagano? Proč se výrazněji neprosadil v NHL? Jaké vzpomínky má z oslav mistrovského titulu ve finské lize? Jak mu hokejbalové úspěchy pomohly v kariéře hokejisty? Poslechněte si celý rozhovor.
V čem je mládežnický hokej v Drážďanech jiný než v Česku?
Já už třetím rokem působím v Drážďanech u kategorie U17, což je dorost. Jsem tam poměrně úspěšný, protože jsem se dostal na německé poměry k docela talentované kategorii. V U15 jsme skončili na druhém místě v celém Německu. Podmínky s Českem jsou nesrovnatelné, zvlášť s Ústím nad Labem, kde to moc dobře znám. Hokej v Drážďanech obrovsky roste, je tam nějakých pět set dětí. Je z čeho vybírat. Na druhou stranu Němci chtějí, aby co nejvíc dětí a veřejností sportovalo, takže vždy není jednoduché skloubit amatérský a výkonnostní sport.
Čtěte také
Německá mládež
Je u německé mládeže rozdíl v tréninkové píli oproti českým hokejistům?
Měl jsem štěstí, že ročník narození 2007 je opravdu talentovaný, ale zároveň kluci chtějí i pracovat. Vyznávám cestu finského tréninku, kdy jsou v úterý a ve středu hodně intezivní tréninky. Nasazení hráčů v tréninku bylo vynikající. Kluci tu filozofii pochopili a pak samozřejmě ve čtvrtek a pátek se to překlopilo spíše směrem k technicko-taktickým věcem. Největší rozdíl je v přístupu, že v Německu mladí pochopí filozofii. Mužstvo prostě klapalo a věřilo.
Často řešíme rodiče hráčů. Jak se chovají ti v Německu?
Často si potrpí na zpětnou vazbu a hodně chtějí komunikovat. Je tam velký kontakt mezi úzkým vedením klubu s trenéry a následně s rodiči. Za ty roky, co jsem tam byl, jsem neřešil nic ve smyslu, že bych od rodiče slyšel, že by hráč měl podle nich víc hrát nebo být nasazován na přesilovky.
Jak jste se cítil, když jste dal v jednom ročníku federální ligy 37 gólů a byl nejlepším střelcem?
Bylo to fantastické. Musím ale zmínit, že jsem hrál se skvělými hráči. Hrál jsem s Robertem Langem, Robertem Reichelem, Martinem Ručinským nebo Jiřím Šlégrem. Vlastně s budoucími hvězdami NHL. Chtěli jsme něco dokázat, někdo dokázal víc, někdo míň, ale všichni jsme šlapali. Těžší mě, že jsem se mezi takovými borci dokázal prosadit.
Čtěte také
V Česku vám to tam padalo, ale proč jste pak nedostal víc šancí se prosadit v zámořské NHL v dresu San Jose?
Je to také o štěstí na trenéry. Byl jsem draftovaný San Jose, ale hrál jsem na farmě v AHL za Kansas City. Soutěž byla ale ohromně kvalitní, protože tam hrálo dost kvalitních starších hráčů, kteří se neprosadili v NHL. V druhé sezoně v Kansasu se mi dařilo, měl jsem dobrá čísla a tušil jsem, že nový trenér San Jose si mě dřív nebo později vytáhne nahoru. Závěr sezony se mi povedl, sedl jsem si skvěle s Ville Peltonenem a tušil jsem, že po konci sezony brzy podepíšu jednocestnou smlouvu. Myslel jsem si, že se to konečně zlomilo a že jsem to prorazil. Vše se ale změnilo. Přišel nový trenér a bylo to jinak. Jak jsem nakročil do NHL, tak jsem zase rychle skončil.
Zlaté časy ve Finsku
Ve Finsku jste se prosadil a zažil skvělé období v Helsinkách. Jak na to vzpomínáte?
Mužstvo tam bylo skvělé a potvrdilo to i v play-off. Prošli jsme vyřazovací část úplně suverenně. Olli Jokinen byl součástí toho týmu. Byl tam kolem mě téměř celý budoucí národní tým Finska. Oslavy titulu pak byly velké. Tolik alkoholu a tolik opilých hokejistů jsem v životě neviděl. Jel jsem tehdy z akce s Olli Jokinenem taxíkem a on prohlásil tu legendární větu, že teď dobyl Helsinky, že půjde na patnáct let do NHL a pak si koupí celé Helsinky. To jsem se tak zasmál a můžeme říct, že to tak nějak bylo. Musím potvrdit, že Finové jsou hokejový národ a ten sport milují.
Když jsem do Helsinek přicházel, tak jsme ve finské lize byli jen dva Češi. Já a Otakar Janecký. Nějaké jméno jsme tam Čechům udělali a proto se tam počet cizinců neustále zvyšoval. Tenkrát to byla velmi dobrá soutěž pro české hráče.
Na památném turnaj v Naganu jste začal v úvodních třech duelech v základní sestavě, ale pak trenér Ivan Hlinka sáhl ke změně. Mrzelo vás to nebo jste jeho rozhodnutí chápal?
Začali jsme ve stejné lajně s Martinem Procházkou a Pavlem Paterou. Očekávali se ode mě góly, ale já je bohužel nedával. Trenér Hlinka se rozhodl ke změně a nahradil mě Milanem Hejdukem. Byl to asi správný krok, protože mně se olympiáda z pohledu gólů nepovedla. S příchoděm Hejduka se výkonnost lajny zvedla. Mému kamarádovi Hejdukovi, se kterým jsem vyrůstal v Ústí nad Labem, to nastartovalo kariéru v NHL. Všechno špatné bylo k něčemu dobré. Jsem moc rád, že jsem byl součástí týmu a zažil atmosféru olympiády. Potkal jsem se s nejlepšími hráči světa i hvězdami NHL.
Jak to bylo s vaší anabází v ruské lize, kde jste zaznamenal jen šest zápasů?
Já už při působení ve Finsku dostával tři, čtyři roky nabídky od mého agenta Jirky Crhy, abych se dostal do Ruska. My ale měli to Finsko s manželkou tak rádi, že jsme nechtěli odejít. Pak jsem se tedy jednou rozhodl, že půjdu do Ruska, ale byl to rok, kdy byla stávka v NHL. V tu dobu si všichni hráči z NHL hledali angažmá v Evropě. Plno hráčů šlo do Ruska, v Čerepovci bylo na začátku přípravy pět pětek a o měsíc později už bylo sedm pětek. Tušil jsem, že je zle. Věděl jsem, že jakmile nezačne NHL, tak se tam prostě neprosadím. Odehrál jsem pět zápasů a jinak tam nebylo co dělat, tak jsem hodně trénoval a pracoval na kondici a vytrvalosti. Naopak to dobré bylo, že jsem se dobře připravil na druhou půlku sezony, kterou jsem strávil v Litvínově.
Hokejbal a Litvínov
Nebyla pro vás v roce 2005 ve hře nominace na mistrovství světa do Vídně?
Byla, ale nevyšlo to. Úplně si nevybavuji, proč to nakonec nevyšlo.
Jste mistrem světa v hokejbalu, jak moc vám to pomáhalo v hokejové kariéře?
S hokejbalem jsem vyrůstal od mládí. Spontánně jsme tím trénovali dovednosti, kdy jsme měli tenisový míček napuštěný vodou a učili jsme se ho ovládat. Přirozeně jsme trénovali a pomohlo nám to být úspěšnými sportovci. Když jsem neměl hokejovou sezonu, tak jsem se hokejbalu paralelně věnoval. Vyhrál jsem s hokejbalem mistrovství světa, podíval jsem se díky tomu do Kanady, takže to bylo hezké. Syny vedu k hokejbalu, hlavně chci, aby je to bavilo.
Jaké máte vzpomínky na angažmá v Litvínově?
Skvělé. Jediné, co mi chybělo, byl zisk titulu. Naše generace tam měla úspěšné sezony, ale chyběl tam tomu ten titul. Pak jsem se rozhodl jít do Pardubic, kde jsem chtěl zaútočit na titul. První sezona tam nebyla dobrá. Poté na další sezonu přišel Miloš Říha a my postoupili do finále. Bohužel jsme prohráli finále proti Spartě, takže jsem byl zase blízko, ale nevyšlo to.
