Kustod Kopecký: Kabina je vizitka klubu, zakládám si na tom. Srandičky s hráči na turnaji jsou nutností
V dalším letním vydání Čisté hry Martina Procházky se ve studiu Radiožurnálu Sport ukázal reprezentační kustod hokejistů Oldřich Kopecký. Jak si užívalo loňské zlaté mistrovství světa? Kolik hodin měsíčně odpracuje v klubu? Jak budu vzpomínat na šestnáctileté působení v Mladé Boleslavi? Jak se postupem času mění požadavky hokejistů? Co má kustod na starosti během letní pauzy? Poslechněte si rozhovor s nedílnou součástí každého hokejového klubu.
Oldřichu, nenudíte se nyní po konci sezony? Po světovém šampionátu a konci letošního ročníku jste totiž ukončil spolupráci s hokejovým klubem z Mladé Boleslavi.
Nenudím, protože pořád jsem v kontaktu s Mladou Boleslaví. Určitě jsem k dispozici na drobnou výpomoc, ale určitě už ne v nějaké pravidelné a častější míře.
Jak jste si užil atmosféru loňského zlatého šampionátu v Praze?
Loni to bylo něco nepopsatelné. V klubu a národním týmu pracuji už hodně dlouho a úspěchů jsem moc nezažil. Ta Praha byla zadostiučinění. Je to pro mě zážitek na celý život, vyhrát titul na domácí půdě před skvělými českými fanoušky je úžasná věc.
Turnaj v Brně se loni před mistrovstvím světa možná výsledkově nepovedl, ale trenéři očividně věděli, co dělají. Od prvního duelu na šampionátu byla atmosféra v týmu opravdu úžasná. Když si na to teď jen vzpomenu, tak mám husí kůži.
Čtěte také
Jak nervózní jste byl před finále v Praze?
Nervy pracovaly obrovsky. Já to ale nesmím přenášet na hráče, musím se pořád tvářit a fungovat tak, jako by to byl normální zápas. Když se ale člověk podívá na trenéry, tak ti byli v tenzi jako blázen. My to v sobě měli také. Už před předzápasovým rozbruslení stažený žaludek pracoval. Nervová soustava pracovala na sto procent. Pořád jsem si v hlavě přemítal, zda jsem vše udělal dokonale. Nesmím nic přenášet na tým a pořád kluky jen a jen povzbuzovat. Jde se prostě stoprocentně za vítězstvím.
Posluchač Jaroslav z Jindřichova Hradce: Není kustodům v tričku a kraťasech na stadionu zima? Jak to máte s předáváním zkušeností dál?
Na osmdesáti procentech stadionů je mít na sobě kraťasy a tričko dostačující. Pokud to nevadí nikomu z vedení a máme na sobě klubové věci, tak je to v pohodě. My se v tom cítíme dobře. Pokud bychom byli třeba v Benátkách nad Jizerou, tak bych si dlouhé kalhoty vzal, jinak mi to nevadí.
Neříkám, že dělám vše nejlíp. Ale, co vím, že mi funguje, tak rád to předám dál. Určitě nejsem ten typ, že bych si něco extra nechával pro sebe. Vždy jsem se klukům snažil dát plný servis a bylo mi jedno, jestli jsem u dorostu, juniorů, A-týmu v klubu nebo národním týmu. Vždy jsme kluky bral jako rovnocenné parťáky. Mladým jsem se snažil rozhodně předat dobré lidské vlastnosti. Chtěl jsem, aby z nich nebyli jen dobří hokejisté, ale i lidé. Nelze dělat rozdíly, i mladší kustodi musí dodržovat určitá pravidla a rozhodně se nepovyšovat nad mladými hráči.
Kolik hodin kustod odpracuje během týdne v extraligovém klubu?
Na hodiny se to ani brát nemůže. Když jsem byl v Mladé Boleslavi ještě jako zaměstnanec a ne jako OSVČ, tak mi účetní řekla, ať si píšeme hodiny. Když viděla 380 nebo 400 hodin, tak to je nepopsatelný. Kolikrát jedete na zápas o den dřív, tak se to nasčítá. Já nikdy nechtěl nic podcenit, tak jsem radši jezdil v pět ráno na stadion. Možná by to šlo dělat jinak, ale já byl poctivý. Ne vždy ze mě v klubu byli nadšení, ale vždy jsem to chtěl mít zařízené a díky tomu jsme měli v Mladé Boleslavi srovnatelný servis s top kluby.
Čtěte také
Jak to vypadá se servisem občerstvení?
Z občerstvení se vytratily sladkosti, tatranky a další sladké věci. Vše se zprofesionalizovalo. Pořád tam máme něco zdravého, doplňky, které se alespoň tváří jako zdravé. Určitě máme tatranku schovanou, třeba pro trenéry, ale jinak to vymizelo. Doplňky stravy jsou všechny nasmlouvané s partnery, které mají od svazu.
Jak dbáte na pořádek v kabině?
Kabina je tvoje vizitka a je to vizitka klubu. Chceš mít všechno srovnané, dáváš vše sušit. Nyní na šampionátu v Herningu to bylo šílené, to byla sokolovna, že tam neuschlo vůbec nic. Nosil si vesty, rukavice, náloketníky a všechno sušíš. Strávíš hodně času tímto.
Posluchač Petr: Jakou formou se brousí brusle a jaký panuje chaos při stěhování z jednoho místa na druhé v rámci světového šampionátu?
Ohledně broušení vozíme na mistrovství světa automatickou brusku, ale i standardní. Automat používáme na zpracování nožů. Buď na profilování nebo když je nůž extrémně okopaný. Finální brus děláme na tom standardním, protože nože nejsou úplně super rovné. Záleží na každé desetině. Když to hodím do stroje, tak on nepozná na první dobrou, že je nůž ohnutý. Na standardní brusce mám speciální stojánek, který se dá štelovat po setinkách. Vyrovnám si to tak, že brus mám stejný v přední, střední i zadní části nože. Finální broušení vždy děláme v ruce.
Přesun na šampionátu je úžasný. (smích) Jakmile skončí zápas, tak kluci odjedou, protože potřebují zregenerovat a o všechno ostatní v kabině se staráme my. Výstroj a veškerý materiál zabalíme my, materiálu je většinou přes tři tuny. Je to nepříjemné, ale jsme s tím smíření, že nás to bude čekat. Tentokrát jsme čekali na to, jak dopadne zápas Švédska a Kanady a v naší skupině hrají Dánové. Vypadalo to už po první třetině, že se budeme stěhovat, tak jsme po první třetině utkání začali balit a ve tři hodiny ráno jsme měli hotovo. Naložilo se to na trucky, které to vezly do Stockholmu, což bylo nějakých devět, deset hodin cesty. Přeletěli jsme letadlem, vybalili klukům věci. To byly dvě noci, kdy jsme se nestihli vyspat. Jsme nastavení tak, že kluci se mají soustředit jen na hokej, my děláme to všechno ostatní.
Co nejbizarnějšího po vás hokejisté požadovali?
Vždy si už říkáme, že nás nemůže nic překvapit, ale vždy se něco najde. Občas si říkáme, že kluci přiletěli z Marsu, včetně trenérů. Jeden hokejista se mě zeptal kolik je DPH a kolik to pak bude zhruba ze sto tisíc korun. (smích) Už jsme smíření se vším. Opravovali jsme kočárky, vyměnili kola u auta atd.
Po šestnácti letech se s vámi rozloučili v Mladé Boleslavi. Bude vám chybět zelená barva, která je tam na zimním stadionu snad všude?
Říkal jsem, že je to malý Dallas. Jsem odchovaný libereckým hokejem a do Boleslavi jsem přišel jako náplava. Za šestnáct let už ale mám zelené srdce boleslavské. Zažil jsem tam toho hodně, proto mi není jedno, jak to bude v klubu vypadat nadále. Když bude potřeba, tak jim pomůžu. Mrzí mě, že jsme tam nikdy neurvali medaili, i když jsme mnohdy k ní byli blízko. Boleslav je kus mého zeleného srdce už.
Můžete si během letní přípravy v pozici kustoda odpočinout?
Dřív to tak bývalo, ale teď je to jiné. Pořád děláme nějaký servis, protože každý hráč dostane na novou sezonu novou helmu, tak ty jí chceš očistit od reklam, samolepek, namontovat plexiskla a připravit si to. Po sezoně jim i vyperu výstroj a dívám se, zda je v pořádku, případně řeším různé opravy. Už v prosinci objednám devadesát pár rukavic, aby ti to v červenci přišlo. Klubová loga, barva a ještě na to nažehlíme čísla. Musíme se prezentovat a přiblížit k top ligám, takže pořád se snažím něco vylepšit.
Jak vás baví být člověkem, který v kabině tvoří dobrou náladu?
To je prostě vyhlášené. Kluci na národním týmu si to umí taky užít. Letos jsem byl i upozorněn trenéry, abych trochu zvolnil, že kluci z NHL na to nejsou tolik zvyklí. Teď třeba na mistrovství světa přijel Adam Klapka, se kterým jsme se neviděli rok. Podávám si s ním ruku a říkám:"no jo, to jsou ty tvoje dřevěný pracky. Budeš pořád v Calgary a proč? no, protože pořád hoříš." (smích) Zrovna to zaslechl Marek Židlický, který šel okolo, pobavil se. Šel k trenérům a říkal, abych trochu zvolnil a tolik je nesrážel.
Kluci se ale umí bránit, a také ti umí naložit. David Rittich vždycky říkal motto: nalož dřív než ti bude naloženo.
