Patrik Martinec v Čisté hře: Exotika v asijské lize, přesun ze Sparty do Slavie a role skauta
Po konci hokejové sezony, kdy už je na programu v elitních soutěží pouze finále NHL, najíždí Čistá hra na offseason mód. Každé úterý se ale můžete na hokejovou talkshow těšit, protože Martin Procházka si bude do studia Radiožurnálu Sport zvát vzácné hosty. Jako první nabídku přijal Patrik Martinec, který momentálně funguje v roli skauta. V hokejové diskusi ale zavzpomínal i na hráčskou kariéru a zkušenosti s korejským hokejem.
Patriku, momentálně jste ve funkci skauta Litoměřic?
Ano. Jsem zaměstnaný Spartou Praha a Sparta má partnerský tým v Litoměřicích. Náplň mojí práce je to, abych korigoval počty hráčů. Hokejisté, kteří vyčnívají v juniorce Sparty, dostávají prostor právě v dospělém hokeji v Litoměřicích. Spolupracuji s Tomášem Netíkem a Jaroslavem Nedvědem, abychom vše správně zvolili. Nejdůležitější ale je to, aby hráči byli připravení tak, že kdykoliv zavolá kouč A-týmu ve Spartě Pavel Gross, tak mohou naskočit.
Máte kancelář nebo pendlujete mezi městy?
Mojí kanceláří je stadion. Třikrát týdně jsem na tréninku v Litoměřicích, na každém zápasu Litoměřic a pokud nehrají, tak jsem na každém utkání juniorky Sparty. Když to nekoliduje, tak jsem pak v O2 aréně na Spartě. Hokej je pořád stejný, je jedno, kde se hraje, ale show v O2 aréně oproti stadionu v Litoměřicích to je nesrovnatelné. (smích)
Čtěte také
Snažíte se hledat primárně hráče spíše pro budoucnost nebo ty z aktuální formou, kteří mohou během sezony pomoci Spartě?
Samozřejmě je to velká pomoc pro Spartu, což se ukázalo v minulé sezoně, kdy měla Sparta hodně moc hráčů zraněných. V jednu chvíli tam bylo až osm kluků z Litoměřic, což byl velký extrém. Fungující akademie Sparty značí to, že mladí kluci mají další šanci udělat mezikrok, který mohou udělat právě v Litoměřicích.
S bratrem Tomášem jste si zahráli za Hradec Králové v první extraligové čistě české sezoně. Jaké to bylo hrát s bráchou?
Bylo to skvělé. Radši vzpomínám ale na postupovou sezonu, v té době jsme postoupili přes Třinec. Byl to jediný sportovní postup Hradce Králové do extraligy, takže na to vzpomínám mnohem víc, než na první ligovou, kdy jsme sestoupili.
Martine, kdy jsi poprvé začal vnímat, že nějaký Patrik Martinec hraje extraligu?
Nejvíc se jméno dělá ve Spartě. Když byl tam, tak jsem ho nejvíc vnímal jako soupeře.
V devadesátých letech minulého století jste zažil éru, kdy jste se Spartou chtěli sesadit z trůnu Vsetín. Připomnělo vám to trochu aktuální sezonu, kdy Sparta chtěla sesadit Třinec, ale asi ho potkala moc brzo v play-off?
Tenkrát měl Vsetín vynikající mužstvo, takřka to byla reprezentace. Vsetín vybudoval ohromnou mašinu a myslím si, že v roce 2000, kdy se nám se Spartou podařilo vyhrát, tak nám to plno lidí přálo. Už všechny nudilo, že Vsetín pořád vyhrává.
Čtěte také
Jaké pro vás byly vzájemné souboje Brna a Sparty, když jste jako trenér stál i na lavičce jihomoravského celku?
Vždy jsem dělal maximum pro klub a bylo jedno, kde jsem zrovna byl zaměstnán. V Brně jsem poznal obrovskou vášeň fanoušků a celého regionu. Lidé jsou tam ohromně spjatí. Věděl jsem, že to tam funguje, ale nečekal jsem, že to je až v tak velké míře.
V jedné sezoně jste vyměnil Spartu za Slavii, jak moc to bylo pikantní?
Bylo to pro mě těžké. Do Sparty totiž přišel pan Alois Hadamczik a který měl jinou představu. Měl pocit, že je Sparta za zenitem a chtěl kádr obměnit. Měl jsem smlouvu i na další roky, ale shodli jsme se na tom, že spolupráce už by nebyla přínosná. Sparta mě nechtěla uvolnit do Ruska, ale vzhledem k tomu, že chtěla Viktora Ujčíka ze Slavie, tak po měsíčních dohadech jsem šel výměnou do Slavie.
Místo do Holešovic jsem jezdil do Vršovic, to ze Stodůlek bylo časově skoro stejné. Problémem bylo spíš to, že jsme na Stodůlkách bydleli v osmi lidech se Sparťany, protože to tam klub pronajímal. Každé ráno jsme se potkávali, sedli do auta a jeli každý na jinou stranu. Došlo k tomu, že jsme se pak setkali v semifinále a rozhodovalo se v sedmém zápase. Dodnes mám před očima, jak jsem nastupoval do auta a vedle mě Pavel Šrek ze Sparty. Vždy jsme jezdili jedním autem, ale na ten rozhodující sedmý duel by bylo asi blbé, abychom jeli společně. Vyhrát mohl jen jeden a já byl rád, že tenkrát jsem to byl já se Slavii.
Patriku, jaké máš zážitky z působení v asijské lize v Jižní Koreji?
Je to jiná kultura. Jako rodina jsme si to zamilovali. Nebýt covidu, tak jsem tam možná dodnes. Přivedl mě tam tenkrát Ota Vejvoda starší, který tam šel trénovat. Korejci a jejich majitel měli svůj sen, chtěl vybudovat tým a dát dohromady mančaft, který bude na zimních olympijských hrách.
Najal si českého trenéra, protože věděl, že my Češi hokej umíme. Kouč Vejvoda si tam přivedl nás tři Čechy a tak jsme tam strávili první tři roky. Zpočátku jsme od Japonců dostávali rychtu jako 10:1, 10:2. Rozdíl mezi japonským a korejským hokejem byl obrovský. Vejvoda tomu dal řád a vrcholem bylo, když Korejci přeskočili Japonce a dostali se do A skupiny mistrovství světa, i na olympijských hrách předvedli důstojný výkon.
Jak dlouho trvalo se naučit jazyk v Koreji?
Nenaučil jsem se ho tak dobře. Naučil jsem se přečíst všechny znaky a mluvil jsem tak, že jsem si uměl objednat pivo, večeři a nakoupit si. V týmu bylo pět Kanaďanů, takže úředním jazykem byla angličtina. Jinak za působení pod panem Vejvodou byl v klubu tlumočník, který překládal z korejštiny do češtiny, tak jsme to měli hodně usnadněné. Úplná nutnost naučit se perfektně korejsky tam pro mě nebyla. Na lehké povídání to bylo, ale abych o sobě řekl, že umím korejsky, tak to není pravda.
