„Zase mě ta bába s kosou pošimrala na zádech.“ Libor Podmol vypráví o Dakaru, smrti a příjemném snu

Do studia Radiožurnálu Sport zavítal účastník Rallye Dakar Libor Podmol. Mistr světa ve freestyle motokrosu si v pořadu Na síti povídal s moderátorkou Andreou Sestini Hlaváčkovou nejen o svém nešťastném pádu, který ho z letošního ročníku nejslavnější rallye světa vyřadil, ale také o smrti jednoho z fanoušků během závodu. Užijte si celý rozhovor s nezdolným jezdcem, pro kterého strach není rozhodně žádnou překážkou.

Tři zlomená žebra, prasklý hrudní obratel, to jsou tvé dosavadní zkušenosti se sportem v letošním roce. Co se ti na Dakaru stalo?

Rozbil jsem si tam hubu. Hned na Nový rok, ale víceméně se cítím docela dobře. Nejhorší je to při zasmání nebo při kašlání. V první etapě na rallye Dakar jsem na 325. kilometru něco trefil, letěl přes řídítka a pak jsem pět minut spal. Když jsem se probral, tak jsem dojel do cíle, ale tam na rentgenu mi to ukázalo, že jsem zlomenej a nemůžu pokračovat dál.

Tvé motorce se vůbec nic nestalo, je to tak?

Zadní blatník, navigační přístroje jsem trochu orval, které pak nefungovaly. Ale motorka jela a zvládl bych ji opravit do další etapy, kdyby k tomu bylo i moje tělo.

Narazil jsi v rychlosti 95 km v hodině, letěl jsi 76 kilometrů v hodině a překonal 26 G. Jak se tyto informace získají?

To jsou informace z mé airbagové vesty, kde je GPS a zapisuje to všechna data. Po pádu jsem se rozčiloval, že mi nebouchnul airbag, takže když jsem dojel do cíle, tak jsem naběhl na tu firmu, co se tím zabývá. Oni ale ukázali, že bouchl, a den na to mi poslali data, kde jsem viděl, že jsem jel 90 km/h, pak jsem zpomalil, chvíli moje tělo letělo a zastavilo se o zem. To přetížení mě asi vyplo. Byla to slušná tlama.

A ty jsi byl pět minut v bezvědomí a kolem tebe někdo byl, nebo jsi pak pokračoval sám?

Startoval jsem, předjel asi 40 lidí, takže pořád někoho potkáváš. Byl jsem v takovém módu, že jsem někoho předjel, pak byla docela velká díra a pak jsem někoho dotahoval, tak mě asi neprobudili dřív. Pro mě to byl taky novej zážitek, a to už jsem párkrát padnul. Tohle bylo ale poprvé, kdy se mi zdál příjemný sen, že se procházím po pláži u oceánu, bylo to tam příjemné nebe, teplo, jako někde ve filmech. Pak najednou pořádně otevřu oči a vidím dva týpky v helmách a já si říkám, ježíš, Dakar, to musela být rána. Tak jsem se dal na motorku a vyjel jsem zbrkle, rychle, ani jsem to místo neobešel, což přisuzuju tomu šoku, protože si to vždycky rád natočím, abych věděl, co pak. O ty vteřiny už nejde, když člověk chvíli leží, ale já nevěděl, že jsem tam ležel tak dlouho. Myslel jsem, že jsem spadl, teď vstanu a pojedu za klukama. Když by mi ujeli, bál jsem se, že bych byl ztracený, protože navigační přístroje nic neukazovaly.

Potom, co jsi dojel do cíle, tak jsi musel na vyšetření a domů jsi musel na vozíčku?

Bylo to zajímavé, naštěstí to bylo na tom 330. kilometru a měřený úsek byl na 360. kilometru. Měl jsem tedy asi 25 kiláků do cíle tou závodní dráhou, která je rozbitá a ty otřesy mě bolely. Věděl jsem, že mám něco na zádech špatně, ale pořád jsem si říkal, že dojedu do konce etapy a uvidím. Když jsem dojel do konce, tak jsem netrefil ani cíl. Na konci vždycky stojí autobus, kde něco zapíšou do karty, a já tam rovnou jel k němu, ale oni na mě volali, že musím zpátky ke dvěma stojanům s fotobuňkou, tak jsem se vracel. Pak jsem slezl z motorky, což mi nešlo, a půl hodiny rozmýšlel, jestli to má cenu jet zpátky, protože to bylo asi 200 kilometrů.

Pak ses tedy dostal do nemocnice?

To byla taky zajímavá cesta 200 kilometrů, s tím, že člověk neví, co mu je.

A to jsi jel na motorce? V těch bolestech?

Ano, na motorce.

To tě nemohla vzít ambulance?

To by šlo, ale to bych pak odstoupil ze závodu. Pořád jsem věřil, že mám třeba jen blbě vyhozené žebro. Vtipné je, mám to natočené, že mi dali malou PET lahev vody do ruky a já ji vezl plnou těch 200 kilometrů po dálnici a přivezl ji až do bivaku. Pokládal jsem si ji z jedné ruky do druhé. Pak jsem si říkal, proč jsem se s tou vodou tahal. Někde v půlce se mi udělalo lépe, tak jsem si říkal, že už se to zlepšuje a že to bude třeba jen to žebro.

Když se řekne příprava na rallye Dakar, co to obnáší?

Člověk se musí připravit, že bude 15 dní někde v poušti jezdit 10-12 hodin denně na motorce a že je to fyzicky a psychicky náročné. Jeden Dakar už jsem zažil, tak mám více zkušeností, protože z letošního ročníku, když jsem to první den zahodil, moc zkušeností nenabral a to mě mrzí asi nejvíc. Připravit tělo chce minimálně půl roku tvrdé dřiny, aby člověk rozvinul vytrvalost a dal se fyzicky do kupy. Léta, kdy to člověk dělal předtím, tomu pomůžou. Dávat taky do kupy motorku, připravovat ji na závod, vyladit ji. Když máte starší motorku, tak měnit díly.

A ty ses musel starat o motorku úplně sám, protože jsi jel bez posádky?

Jel jsem kategorii bez asistence, takže ti nikdo nemůže pomoc s prací na motorce a musíš spát ve stanu. Aby to bylo víc dobrodružství.

Trasa rallye Dakar je ale hodně jiná, než jsou podmínky v Česku, tak kde se na to trénuje?

Je to bída. Kdybych jezdil v dunách, bylo by to lepší, nicméně to se nepovedlo, takže moje poušť byla v Hodoníně, kde je velký vojenský prostor a tam je rallye dráha, jediná v Česku. Tam jsem trávil hodně času, ale ten písek je jiný, podnebí není ideální, ale člověk musí bojovat s kartama, které má.

Hlavním důvodem, proč jsi nestartoval s posádkou, byly finance?

Je určitě levnější jet bez posádky. Každý člověk, co tam je s vámi, tak stojí 10 tisíc eur, plus auto 12 tisíc. Měl jsem sebou pět kluků plus auto, tak to je 60 tisíc eur plus a o tohle jsem to měl levnější než v roce 2021. Když je tam člověk sám, tak musí spoléhat jen sám na sebe, takže se o sobě dozví mnohem více, a proto jsem tam taky jel. Udělal jsem o svém prvním výletě dokumentární film, napsal jsem knihu a tak jsem to chtěl udělat i z tohohle ročníku, že to bude nové dobrodružství. Samozřejmě v téhle kategorii je i šance na pódiové umístění nebo to vyhrát a s tím jsem tam i jel.

Letos jsi musel odstoupit po zranění, v roce 2021 jsi dojel na 31. místě. Co se ti vybaví, když si vzpomeneš na rok 2021?

Takové hezké vzpomínky, i proto jsem se rozhodl jet tam zpátky. Člověk zapomene na ty bídné chvíle a pamatuje si to, když vychází v půl šesté ráno slunce nad pouští a ty jedeš sám na motorce, je úplně červená obloha, to jsou nezapomenutelné zážitky. Některá pomoc od kolegů závodníků, když jsem se rozbil, to bylo taky fajn. Taky ale, že to byla obrovská dřina a pár dní před koncem jsem si říkal, že to byla úplná blbost tam jezdit a že už tam nikdy v životě nepojedu. To píšu snad i v knize pár kapitol před cílem, ale to už člověk zapomene a jde do toho znovu.

Ta zkušenost z roku 2021 tě dovedla i k tomu, že jsi letos startoval bez posádky?

Určitě jsem věděl, do čeho jdu. Byl jsem tehdy nováček v rallye disciplíně, protože jsem přišel ze sportu, kde nám říkají baletky, protože máme vše čisté, nikdy nejezdíme v bahně a jen skáčeme z rampy salta. Pak přijdete do rallye, která je mnohem více o dřině, nebezpečí a taky o pomoci od ostatních jezdců a o dlouhodobém závodě. Freestyle motokros se jezdil na dvě minuty, tady sedíte na motorce 10 hodin. Na všechno jsem tam čuměl jako malý Jarda. Přejímky, aby vás přijali do závodu, musíte ukázat, že máte různé věci na první pomoc, motorku v pořádku, zrcátko, které pak každý hned sundá, věci do pouště, světlice. Taková zkouška, že je motorka bezpečná, svítí světla. Když to projdete, to trvá třeba pět hodin a v roce 2021 byl ještě covid, takže všichni museli běhat v rouškách. Čekali jsme do poslední chvíle na hotelu, než vyšly negativní testy. Bylo to hrozně složité, ale pak v závodě byla první půlka hrozná bída, pády, technické starosti, ale druhá půlka mě bavila, dosahoval jsem lepších výsledků, tak jsem si říkal, že to není taková bída a docela mě to baví.

Díky té zkušenosti jsi letos získal pomoc od ostravského Fesh Fesh týmu?

Taky jsem původem z Ostravy, takže Ostravaci musí držet pospole. Hledal jsem jakékoliv partnery, kdo mi bude chtít pomoc, a kluci se nabídli. Já hlavně potřeboval někoho, kdo mi tam vezme ty gumy a kluci se nabídli. Naplánovali jsme teď v létě roadshow s mým novým filmem, který nevím, jak dopadne. Byla to dobrá parta a bylo to super, že jsme se dohodli předem. Já jsem u nich první čtyři dny strávil každý večer, jejich fyzioterapeut mě taky dával do kupy.

Takže se můžeš domluvit s jiným týmem, který ti veze pneumatiky, ale co když ti ujede?

Ono je to trochu podvádění, ale dělají to tak všichni. Podle pravidel se to může, protože v naší kategorii člověk může mít motorku, takovou leteckou bednu a v té bedně musí mít člověk své náhradní díly. Pak ti vezou ještě dvě tašky a pneumatik vezmou každému asi jen šest, aby se to tam všechno vešlo. Já jsem si ještě pár pneumatik hodil k těm klukům.

Libore, co tě vlastně vedlo k tomu přejít z freestyle motokrosu k závodění na Dakaru?

Na motorce jezdím celý život. Freestyle motokros byla pro mě hlavní disciplína, ale tomu předchází klasický motokros a enduro. Rallye Dakar je jeden z nejznámějších závodů světa, který se dá na motorce jet, a mě by určitě štvalo, že bych to nezkusil, když jsem měl možnost.

Čtěte také

Inspiroval tě i tvůj táta, který na rallye Dakar závodil?

Určitě toho byl součástí tatík, který myslím v roce 1994 jel na Dakar a kvůli technické závadě nedokončil. To bylo vlastně i moje poselství prvního Dakaru, že jméno Podmol dovezu do cíle a to se povedlo. Teď jsem to zapíchl hned na začátku. Hodně na mého tatíka, který odešel, když mi bylo 14 let, myslím, když se věnuji rallye disciplíně. Hodně na něj myslím.

Liší se freestyle motokros a rallye i hodně technicky?

Jo, freestyle motorkos jezdíš pomalu a jde o čas ve vzduchu. Jezdí se na jedničku, na dvojku. Rallye se jezdí na dlouhé vzdálenosti 200, 300, 400 kilometrů a jedeš nejvyšší kvalty. Průměrná rychlost je kolem stovky, lítáme po polňačkách a to je celkem zajímavý pocit. I ty motorky jsou jiné, je to prostě jiná disciplína.

Jak si se na Dakar připravoval psychicky? Že budeš 15 dní sám se sebou, spát ve stanu...

Právě. Já jsem si myslel, že tam pojedu jednou, že to vyhraju a pak už tam nebudu muset. Takže takhle jsem si to napsal, že budu muset. Docvaklo mi, že mě to velice naplňuje, a měl jsem pocit štěstí, když se mi jelo dobře. Nedostal jsem se do fáze, že se mi něco nelíbilo nebo že bych se nervoval, akorát jsem pak najednou letěl přes řídítka. Bohužel to byl klasický pád v rallye, když na vteřinu ztratíte pozornost. Do teď nevím, co jsem tam trefil, jestli to byl kámen nebo liška. Liška teda asi ne.

Jaké zkušenosti z freestyle motokrosu můžeš na rallye využít?

Častokrát si hraju s řídítkama a teď jsem jsem měl problémy s rukou, tak když byly rovinky, tak jsem levou rukou v 90kilometrové rychlosti pravou plynovou rukojeť, tak to asi moc lidí nezvládá. Ve freestyle motokrosu je to úplně o hlavě, musíte se dostat do tunelu a věřit sám sobě. Rallye je podobná, akorát ten stav musíte prodloužit třeba na tři hodiny a to je těžší. Ten můj pád přišel na 325. kilometru, tak to byla asi ztráta koncentrace, možná jsem byl až moc vysmátej, jak je všechno super, což může být důvod, proč se to stalo.

Co tě čeká ve zbytku sezony 2023, až se uzdravíš?

Než jsem jel na Dakar, tak jsem si na začátek února naplánoval operaci nohou, aby mi vyndali všechny ty železa. Doufám, že se to tentokrát povede, mám tam asi 35 šroubů a věřím, že mi to pomůže ke zlepšení fyzického stavu. Na motorce mi to nevadí, ale v normálním životě mě nohy pořád omezujou a děti se mi pořád tlemí, že je nechytím, když hrajeme na babu, tak doufám, že se to zlepší. V březnu asi pojedeme na Srí Lanku trochu si odpočinout a nadýchat se oceánu. Od dubna už mám po Čechách freestylové exhibice, hlavně se dát do pořádku. Přes léto bych se chtěl věnovat freestyle motokrosu, po Čechách i po Evropě, ale zároveň se připravovat i na Dakar 2024. Nezdá se to, ale čas letí neuvěřitelnou rychlostí a v červnu už by měla začít příprava.

Ty šrouby v nohách jsou ze zranění z freestyle motokrosu?

Ano, na mistrovství světa v roce 2019 jsem nechytil motorku a mě to šlo nějak na předek, já to zahodil, nepovedlo se to a zlámal jsem si obě nohy. Jedno z mých největších zranění. Když se nohy dotkly té hlíny, která byla taková jílovitá, tak úplně exlodovaly. Jsem měl bídu, no. Když mi pak ještě bratr sundával ty boty, které vypadají jako lyžáky, tak se tvářil hrozně.

Kolik zlomenin máš za sebou, dá se to vůbec spočítat?

Průměroval jsem to a vycházelo mi to, že jednou ročně něco lupne. Když jsou lepší roky, tak se dva tři roky daří být zdravý.

Fakt? Bez zlomeniny?

Pak se někdy podaří, že to doženu jeden rok. Od roku 2020 jsem byl úplně zdravý, ale teď v roce 2023 mě zase bába s kosou pošimrala na zádech. Doufám, že jsem si to na pár roků zase vybral.

Dakar letos přinesl také jednu tragickou událost, jejíž součástí byl český pilot kamionu Aleš Loprais, který ne vlastní vinou přejel jednoho z fanoušků a ten pak během převozu do nemocnice dostal infakrt a zemřel. Dovedeš si představit, co Alešovi probíhá hlavou?

Já doufám, že mu probíhá hlavou, co tam ten deb.. lezl. Viděl jsem ty záběry, koukal jsem se na to. Ten člověk si sedl za dunu, byla tam skupinka Italů a on byl jediný, který si vlezl za dunu, kde není vidět. Nevím, jestli chtěl nejlepší selfíčko... mě nic jiného nenapadá. Pak se ten člověk vykutálel z pod auta, zvedl se a fungoval a nakonec zemřel na infarkt ve vrtulníku. Kdo ví vůbec, jak to celé bylo. Byl jsem taky hrozně překvapený, že Aleš Loprais byl ve vedení rallye Dakar, to byla obrovská sláva. Fandil jsem mu a myslel, že Dakar vyhraje. Pak mu skočí nezodpovědný fanoušek pod kolo, nemohl nastoupit, musel na vyšetřování a závod pro něj skončil. Pro mě, ty naše motorky, mě to může stát třeba dva a půl milionu, ale ty kamiony, to je třeba 20, 30 nebo možná i víc milionů. Všechno tohle spadne. Bohužel v naší disciplíně to nejde nějak omlékovat, to je tak dlouhá dráha a diváci tam chodí, kam chtějí. Ale je to obrovská tragédie i pro toho Itala, jeho rodinu, protože jel se podívat na Dakar, udělat si fotku. Takovéhle věci se občas v životě dějí a nikdo neví, kdy skončí jeho čas tady a bohužel se to stalo zrovna tam.

Čtěte také

Co takovému nebezpečí říká tvoje žena?

Asi jsou s tím smíření. Ženu jsem potkal, když jsem se živil motorkářstvím, děti se do toho narodily a berou to jako normální věc. Někdo chodí do fabriky a náš táta chodí jezdit na motorku. Myslím, že je to pro ně úplně normální.

Tobě se ale nedá říct, abys jel opatrně, ne?

To je ještě to dobrý, ale nejhorší jsou ty rady, nespadni. Jeď opatrně je fajn. Jak moje děti rostou, Joshovi bude už 12 let, tak už jde z něho cítit, že si uvědomuje, že se může něco přihodit a je to nebezpečný sport. To je vlastně důvod, proč dělám ty věci, aby dělaly svůj život naplno a vážily si času, který tady máme. Snažím se jim ukazovat, že žijeme jen jednou a ať si života užívají.

Změnil se to v tobě ten přístup, když ses stal rodičem?

Snažím se být ve všem velice opatrný. Když se mé děti narodily, tak byla motivace stát se lepším, aby na mě byly hrdé. Když se mi narodil syn, stal jsem se mistrem světa, když se mi narodila dcera, vyhrál jsem X-Games v Americe. Vždycky to byly mé nejlepší roky a to i potom. Píšu knihy, dělám filmy, tak to dělám pro ně, takový návod, jak si vážit života, kdybych tady náhodou nebyl. Jsem teď v takovém poklidném životním rozpoložení, že kdyby mě ta bába fakt sekla, tak jsem vlastně happy.

Při letošní rallye Dakar jsi měl v plánu natočit dokument. Jak to dopadne?

Asi budeme muset natáčet dva roky, aby to skončilo happy endem. Nicméně máme záběry z tréninku, z přípravy, z té cesty na Dakar a to je možná to úplně nejdůležitější. Když jsem dojel první Dakar 2021, tak ti dají medaili na krk a konec. Tam mi docvaklo, že ta cesta a to, co bylo předtím, je to naše štěstí.

Máš zkušenosti z hraného filmu Adam a jeho poslední cesta. Plánuješ to zopakovat?

Byl to náš třetí film. Udělali jsme dva dokumenty Cesta je cíl a Život je cíl a pak jsme si řekli, že chceme zkusit něco hraného. Dali jsme do kupy hraný film s motivačním poselstvím, že Adam točí pro svoji dcerku, kterou zřejmě nikdy neuvidí, takový návod, jak správně žit. Sám nevím, jestli se té filmové branži nevěnovat více profesionálně.

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport

Související