Trik, který na světě ještě nikdo neodjel, popisuje svůj nový skok snowboardista Hroneš. Snů má několik

10. listopad 2022
Na férovku s V. Hradilkem

Do studia Radiožurnálu Sport přijal pozvání snowboardista Jakub Hroneš. Osmnáctiletý rodák ze Špindlerova Mlýna, který má na svém kontě několik juniorských medailí ze světových i evropských závodů a byl i ve finále Světového poháru, prozradil moderátorovi pořadu Na férovku Vavřinci Hradilkovi, jaké jsou jeho sportovní sny.

Když jsme domlouvali termín rozhovoru, tak ses musel uvolnit ze školy. Jak kloubíš zimní sezonu se školou?

Snažím se nahnat učivo, ale je to těžké, protože naše sezona začala před začátkem školního roku. Když jsem jel ze soustředění ze Stubaie, tak jsem koukal na absenci a nevypadá to úplně nejlépe. Mám zameškaných hodně hodin, ale teď mám dva týdny, tak snad něco naženu, abych mohl zase odjet.

Ty chodíš na gymnázium ve Vrchlabí, tam jsou asi na sportovce zvyklí, ne?

V rámci možností. Chodilo tam hodně sportovců, třeba i Eva Samková, a slyšel jsem, že ta chyběla hodně. Učitelé mi vycházejí vstříc, což je super, protože se nemusím strachovat, že když se vrátím ze soustředění, tak budu mít problémy. Je to vše o komunikaci a je super, že se dá dopisovat přes e-maily, je to jednodušší.

Jaký jsi student? Baví tě škola, nebo jak to bereš jako sportovec? Nemáš nutkání jít ven, když napadne sníh?

Záleží na podmínkách, ale beru to tak, že tam musím být, protože hodně chybím, a když už se tam ukážu, tak se snažím vytěžit co nejvíc. Máma s tátou jsou taky docela nomádi zimních sportů, takže když napadne 50 centimetrů nového prašanu, tak se dají dělat určité výjimky.

Nepřemýšlel jsi s rodiči o domácím vzdělávání?

Přemýšlel, ale došel jsem k názoru, že nejsem jeho zastáncem. Baví mě se po dlouhé době dostat do jiné skupiny lidí, mezi spolužáky a učitele. Když ve škole sedím a poslouchám, tak mi to přijde užitečnější, než kdybych seděl doma u počítače.

Jak jsi bral covidové období, když se vše přesunulo do online výuky?

Bral jsem to v pohodě, byl jsem docela zvyklej netrávit ve škole tolik času. Spolužáci to asi měli těžší, protože z toho, že chodili každý den do školy, tak nemuseli chodit vůbec. Bylo to méně intenzivní, dalo mi to méně, ale pomohlo mi to s tím, že jsem nemusel řešit, kdy pojedu na soustředění. Ale cestovat se v té době tolik nedalo. Mohl jsem si hůř organizovat čas, takže to mělo plusy i minusy. Ve finále jsem rád, že už to pominulo a můžu chodit do školy, když už se tam dostanu.

Tobě je 18 let, a když se o tobě mluví jako o velké naději českého snowboardingu, tak jak se ti to poslouchá?

Je to super, protože to byl vždy můj sen. Už odmala jsem chtěl být v něčem dobrý a teď se mi to podařilo, mám nějaké úspěchy, ale ještě to není vše, co bylo vždy v plánu. Poslouchá se to super, ale zároveň to beru jako závazek. Beru to jako určitý tlak, ale dobrý tlak. Když někdo vnímá, že se to s trenérem snažíme posouvat, beru to jako úspěch.

Když jsi zmínil trenéra, tak kdo na tebe má největší vliv, co se týče kariéry?

Tím, že jsem vyrůstal ve Špindlu, v okolí všech sportů, tak mě máma s tátou vždy přihlásili na všechno. Začínal jsem s běžkama, s lyžováním, hrál jsem šachy, fotbal, ale hlavní motivační prvek bylo to, aby mě to co nejvíce bavilo. Z toho mám i lásku ke snowboardingu. Dělat to tak, aby mě to co nejvíce bavilo a bavil tím i lidi okolo sebe. Určitě na to má vliv i trenér Přemek Vida, který pro mě podmínky vytváří tak suprové, že mám možnost snowboarding pořád dělat. Za to vděčím i Svazu lyžařů a nově i Centru sportu ministerstva vnitra Olympu. Je to taková kombinace všeho, i já vím, co bych chtěl ve sportu dokázat, a mám takový tunel a na jeho konci je ultimátní výsledek, kam bych se chtěl dostat a tam to pořád směřuju.

Jaké to je vlastně žít ve Špindlerově mlýně?

Super, mám to tam hrozně rád a hrozně rád se tam vracím. Přes léto bydlíme s bráchou ve Vrchlabí, kde chodíme na gympl, máme psa, jsou tam větší možnosti v baráku, protože ve Špindlu máme byt. Táta se vždy pohyboval ve snowboardingu, měl magazín, já jsem vlastně vyrůstal v tom prostředí a bylo to super, když byly ty legendární akce Burton Špindle Spring Session, různé snowjamy, kde jsem jezdil předjezdce. Jak jsme říkal, dělal jsem všechny sporty a jen jsem si zužoval výběr. Paradoxně jsem hrozně dlouho jezdil na lyžích, do 13 let to byl můj hlavní sport a myslel jsem si, že ze mě bude Kryštof Krýzl nebo Ondřej Bank. Najedou jsem pak zničehonic změnil na snowboarding, který jsem do té doby dělal jen o víkendech a začal se tomu naplno věnovat. Dost za to vděčím tomu, že ve Špindlu byl vždycky snowpark a vždycky mě to tam vedlo.

Čtěte také

O Špindlu se říká, že je to takový český Aspen, protože to je luxusnější středisko. Jaké to je být místní tam, kam přijíždí masy lidí?

Je škoda, že jsem tam v minulých sezonách nebyl, ale nikdy jsem to nevnímal, že by to bylo jiné. Táta pracuje jako ředitel skiareálu, takže ten to má jako součást práce a málokdy se stane, že bych šel jezdit do jiného resortu, když jsem v Čechách. Několikrát jsme měli super podmínky díky Svazu lyžařů a skiareálu, že jsme měli skok ve Svatém Petru v průseku, kde jsem mohl tři týdny trénovat a kamarády a dalšími reprezentanty. Nikdy jsem to ale nevnímal tak, že by to byl český Aspen. Tím, že jsem tam vyrůstal a viděl to odmalička, tak to pro mě ničím speciální není.

Jaké máš aktuálně zázemí? To, co popisuješ, zní jako sen...

Není to nejjednodušší, protože poslední roky se v Česku moc snowparky nestavěly. Ve Špindlu taky žádný nebyl, protože tam byl lyžařský Světový pohár, minulý rok tam sice skok byl, ale nebyl čas v něm jezdit, protože jsem měl samé závody a na trať jsem se dostal až v den závodu. Ve všech resortech už tam zlatá éra snowboardingu skončila. V letech 2013 až 2014 se dělaly obrovské akce se snowparkama, komunita byla obrovská. Někdo jezdil raily, někdo uměl skákat, další v rampě, to byla ta zlatá doba. Pak byla odmlka, ale teď mi přijde, že se do toho zase dostáváme, protože Svaz lyžařů pomáhá klubům, vznikají nové kluby a čtrnáctiletí kluci jezdí suprově. Moc se těším na to, kam se to třeba za dva roky posune.

Kde trávíš nejvíc času mimo Českou republiku?

Záleží na sněhových podmínkách, teď jsme se třeba vrátili z Rakouska, kde trávím největší část přípravy. Je to blízko, relativně dostupné, snowparky jsou tam super. Teď jsem byl dva týdny na Stubaii. Mým domácím resortem byl Hintertoux, tam jsem jezdil závody už jako šestiletý. Snažíme se jezdit ale i do Itálie, protože ta není tak vyhlášená pro snowboarding a parky tam jsou docela prázdné. V Dolomitech je to úžasné, nebo taky ve Švýcarsku, ale to už je dál a jezdíme tam spíš na závody. Závody jsou druhá část cestování. Světový pohár je po celém světě a to je neuvěřitelné jezdit s klukama, které jsem sledoval v televizi, a teď mám možnost tam být. Legendární je třeba resort v Mammut Mountains v Kalifornii nebo v Coloradu, kde se jezdí v rampě. Jezdit po takových lokacích mi přijde super.

Jaké to je, když se dostaneš se snowboardem do Ameriky?

Super. Pamatuji si, když jsem tam jel poprvé v roce 2019, to byl můj první rok v reprezentaci. Byl to úplně jiný svět. Na české podmínky jsem jezdil docela dobře, ale přijel jsem do Ameriky a tam bylo kluků jako já třeba dvacet a všichni byli lepší než já a to si chodí jen tak zajezdit. To vnímám jako moment, kdy jsem si řekl, že na české poměry super, ale musím to posunout. Když se tam vracím na závody Světového poháru, tak to beru jako jedno z nejoblíbenějších míst a jsem rád, když se tam můžu znova podívat.

Je vůbec možné ve snowboardingu růst bez toho, aniž bys jezdil do takových destinací?

Je to složité, protože hodně záleží na podmínkách, jaké jezdec má. Když je někdo z Ameriky, tak může jezdit o dva měsíce déle, ale nemá třeba možnost skákat do airbagů. To je taková novinka, co vyvinuli Japonci už před 10 lety a teď se to dostává sem. Jezdí se po umělých kartáčích a skáče se do nafukovacího pytle, který je tvarovaný jako dopad. Je to logisticky vše vymyšlené jako realistický skok, který se pak dá najít v nějakém snowparku.

Určitě se jde připravovat v jedné zemi, protože jezdci musí co nejvíc jezdit a to je na Američanech vidět. Tady v Evropě nejsou parky na takovém levelu nebo nejsou tolik dostupné, proto má pro nás větší smysl třeba trénovat na tom airbagu nebo na trampolínách. Je to dost gymnastika a bojím se, že některé týmy to berou až moc jako gymnastiku a zapomínají trochu na snowboarding jako celek.

Když jsem na instagramu viděl tvůj poslední skok, tak to byla ale gymnastika. Pochopil jsem to tak, že takový skok ještě nikdo na světě neodjel?

Když budeme dostatečně specifičtí, tak se to dá brát jako trik, který na světě ještě nikdo neodjel. Povedlo se mi udělat otočku o 1800 stupňů, což je pětkrát okolo sebe, v rámci toho jsem udělal double cork, takže dvakrát přes hlavu, s double tailgrabem, takže jsem si oběma rukama chytil konec snowboardu. Byl to trik, ke kterému vedla spousta tréninků, s trenérem jsme strávili spoustu času v tom airbagu, jak jsem popisoval. Tím, že jsem tam strávil tolik času, tak triky, co jsem chtěl, jsem dal a začal jsem docházet ke svým grabům, které nikdo nedělá a dělám je i do jiných rotací. To mělo velký vliv na to, že jsem došel k tomuhle triku. Měl jsem s ním velký problém, ale chtěl jsem ho tuhle sezonu odjet, i když na začátku sezony byla představa, jak to udělám, jiná a tím, že to došlo až do finální podoby, tak to dopadlo nejlépe, jak mohlo.

Chtěl jsi ho odjet až na konci sezony nebo jak?

Myslel jsem, že ho odjedu trochu jinak, s jiným grabem, jinou osou, a hodně jsem se s tím trápil. Po konci letní přípravy jsme tomu moc nevěřil, protože jsem některé triky ztratil, už to moje tělo nezvládalo a začal jsem padat na záda. Když jsme v září trénovali na Novém Zélandu, tak jsem si naskákal rotace o 1440 stupňů s grabem, řekl jsem si, že by to mohlo fungovat...

A to ten trik zkoušíš celý den, nebo jak to pak vznikne?

Moc jsem si nevěřil, na Zélandu jsem si pak naskákal ty menší triky a začal jsem nad tím přemýšlet. Po Světovém poháru ve Švýcarsku jsem šel trénovat a jednou to zkusil a vyšlo to přesně. První týden na Stubai jsem se ráno probudil a řekl si, že dneska je ten den a odjedu to. Byl jsem první na kopci, první jsem skákal, když ostatní začínali, tak už jsem dělal ty 1400stupňové skoky... pak jsem si řekl, proč ne. Byl jsem dost ve stresu, ale když jsem to odjel, tak to ze mě všechno spadlo. Nebál jsem se, že bych se rozsekal, ale hrozně by mi vadilo, kdybych ten trik dal, ale neodjel ho tak, jak se mi líbí, nebo bych spadl a musel bych se další den dostat zase do toho módu.

Bylo to ale v tréninku, tak kdyby se ti to povedlo v závodě, bude se to počítat víc, ne?

To určitě. Až to dám v závodě – a věřím, že to dám – tak to bude jeden z velmi dobře bodovaných triků. Když jsem to dal, tak byl neuvěřitelný. Byl jsem na tréninkovém kempu s Red Bullem, se všema klukama, které jsem dřív sledoval a ta společnost byla neuvěřitelná. To, že se mi to podařilo odjet hned první den toho kempu, tak bylo něco neuvěřitelného. Pak za mnou všichni chodili a gratulovali my a bylo to vážně super.

Jak je těžké se ve světě v současné době prosadit? Jsou závody nejdůležitější?

Jsou pro mě velmi důležité, ale asi by bylo těžké říct, že jsou nejdůležitější, protože snowboarding je na tak extrémním levelu, že prosadit se s něčím novým je obtížné. Mým nejdůležitějším aspektem je, abych byl v té komunitě a nebyl uzavřený jezdec, který sedí v rohu a může jezdit, jak chce, ale nikdo ho nebude brát jako kámoše.

A jsou takoví?

Je jich spousta takových jezdců, ale už méně. Když to vidím teď ze své pozice, tak bych chtěl najít balanc. Jsem hodně soutěživý, chci být nejlepší, ale chci to udržet v rovině, že nechci být asociální typ. To je jeden z důvodů, proč se mi podařilo se trochu zviditelnit, protože se s každým pozdravím, všichni nás znají jako český tým a vnímám, že máme dobré jméno.

Zmínil jsi, že hodně triků znáš a umíš, a proto přicházíš s inovacemi. Umíš všechny triky?

Vůbec, vůbec. Snowboarding je tak rozmanitý, že nikdo neumí všechny triky. Rotace jsou stejné, ale styl, jiná osa, grab, z jiné hrany... vždycky je to něco nového a na závodech to rozhodčí vždycky ocení. Na závodech to udělá 14 kluků z 20 v rozjížďce, ale pak přijde někdo, kdo ten stejný trik udělá dvakrát přes hlavu s grabem, tak je to víc. Snowboarding se dá kamkoliv posouvat, ten můj určitě dost a myslím, že to nemá konce.

Co je pro tebe ten ultimátní cíl?

Cíle jsou dva. Jeden cíl, ale dvě roviny. V závodní rovině je to olympiáda v Miláně a zajet co nejlepší výsledek. Jako velkou výzvu beru kvalifikovat se na X-Games, ale tam to nezáleží jen na snowboardingu, ale na tom, že mě tam někdo pozve, což záleží na tom, jaký jsem člověk, a proto se snažím být takový, jaký jsem. Druhá rovina je to, aby mě snowboarding co nejvíce bavil, udělal si co nejvíce kamarádů, poznal co nejvíce míst a užíval si každou sekundu, co na snowboardu stojím. Když se mi tohle podaří dostat dohromady, tak to je ten cíl, kterého bych chtěl dosáhnout.

Sportovní talkshow Na férovku s Vavřincem Hradilkem každý čtvrtek živě na Radiožurnálu Sport
autoři: Vavřinec Hradilek , mim

Související