Radek Jaroš: Everest byl sen každého horolezce, dnes je to sen manažerů

Radku, ty jsi člověk, který je zvyklý na přírodní hory. Díváš se na závody v boulderingu jako fanoušek, nebo to vidíš i odborným okem někoho, kdo dokáže ocenit kvalitu a techniku?

Strašně se to posunulo. Když budu upřímný, tak ke svému věku, my jsme boulderovali jen tak maličko na přírodních šutrech, které byly součástí skal. Tehdy bouldering v Česku de facto neexistoval. Pak se začaly dělat horolezecké stěny, které však nejsou boulderové, protože když má stěna 10 až 20 metrů, tak je to spíš na sportovní lezení.

Teď je boom těch boulderových hal, dříve se udělalo jen pár boulderů, ale teď jsou haly, hangáry, kde jsou jen ty boulderovky. Vyrostl jsem na skalkách, vyrostl jsem s touhle disciplínou, ale do určité míry. Rozumím tomu, co je bočák a spoďák. Za těch pár let se to boulderové lezení strašně posunulo z malých těžkých chytů, do takového těžkého lezení s obrovskýma chytama, kde hraje roli rovnováha a z té silové stránky spíš k té technické.

Potřebuje horolezec tvého typu, co leze na nejvyšší hory světa, něco z boulderingu, nebo je to úplně odlišný sport?

Je úplně odlišný sport. Adam Ondra pravděpodobně nikdy nepoleze na Mt. Everest a já vylezu úplně slabý odvar toho co on. Já jsem prošel tou školou skalního lezení, pak tatranského, Tatry jsem přeskočil, protože se otevřely větší vzdálenosti a začal jsem lézt ve vyšších středních horách, až jsem skončil v Himálji. V Himálaji to nepotřebuješ, je dobré, že to umíš, ale když potkáš takovou skálu na Vysočině, tak ji chceš vylézt nejtěžší cestou, středem stěny, ale když ji potkám v Himálaji, tak koukám, kudy ji obejdu. Díky klimatu, podmínkám, protože lezeš s obrovskýma botama, s mačkama, cepínama, nemůžeš ani na chvíli sundat rukavice, tak tam se skalní lezení vůbec neodehrává.

Čtěte také

Jeden z nejhezčích závodů, co jsem kdy zažil, zářil Ondra po zisku stříbrné medaile

Tušíš, jestli je těžké akci typu Světový pohár do Česka dostat?

Určitě jo. Předpokládám, že i jméno Adama Ondry k tomu pomohlo. Světový pohár tu byl naposledy před 16 lety, to taky o něčem hovoří. Jak jsou Češi všesportovní, outdoorový národ a boom skalních stěn je obrovský, tak tam bylo hodně zkušených diváků.

Jsme národem turistů, lezců, kteří jsou během svých letních dovolených aktivní?

Myslím, že jo. Svého času, i pro mě, když jsem začal s horolezectvím, tak tam byla svoboda v nesvobodné době. My jsme jako horolezci mohli v Tatrách i do míst, kam se normální turista nedostal. Mělo to tak asi hodně lidí a že chodili do hor rádi. Jsem rád, že jsem pod tím podepsaný, protože přijdou třeba lidi na přednášku a pak mi napíšou, že v životě nebyli v horách, ale pak vyrazili poprvé do hor a od té doby si nedokážou představit dovolenou bez hor.

Vrátil ses v poslední době odněkud, nebo plánuješ nějakou cestu do hor?

Ta covidová doba vše zarazila, to víme asi všichni. Výjezdy, co jsem měl já rozjeté, když dokončil jsem korunu Himálaje v roce 2014, pak jsem v roce 2019 dokončil korunu světa, takže jsem vystoupil na nejvyšší vrcholy všech světadílů. Když se mě pak novináři ptali, co teď budu dělat, říkal jsem, že budu jezdit na divoké vodě, mořském kajaku, jetsurfu, paddleboardu, horském kole, silničním kole, snowboardu, na běžkách... oni se ale ptali dál, co budu dělat, tak jsem pochopil, že chtějí nějaký projekt. Byl jsem na Velikonočním ostrově a vystoupil jsem tam na nejvyšší vrchol a zjistil, že jde o 12. nejizolovanější horu světa, takže to znamená, že před ní je ještě dalších 11.

Díval jsem se na to a osm z nich mám vylezené, protože tam patří ta koruna světa a ty ostatní jsou spíš zajímavé, nejsou to vyloženě horolezecké cíle. Patří tam ale úžasná hora, která je jedna z největších kandidátů, Mt. Cook na Novém Zélandu. Ještě třeba nejvyšší hora francouzské Polynésie, nejvyšší hora na Havaji, tak jsem si řekl, že vylezu 15 nejizolovanějších hor světa, bohužel ta poslední je na Kamčatce. Po covidu do toho zase hodila vidle válka na Ukrajině, takže se to teď trochu zastavilo a spíš se věnuji skalnímu lezení. Věnuji se ale i dalším sportům, začal jsem hrát golf, jezdím na kole. Loni na podzim jsme byli na nádherné lezecké oblasti v Řecku na Meteora. Nádherné, několik set metrů vysoké slepencové věže. Je to památka UNESCO, nahoře je klášter, krásné sportovní a technické lezení.

Když se vrátíš hodně let zpátky, bylo to něco, co sis vysnil, nebo to přinesla doba a čas?

Doba a čas. V roce 1994 jsem dostal nabídku jet na Everest, tu jsem využil, dal jsem do ní ze svého půl milionu a vylezli jsme do výšky 7300 metrů a jeli jsme domů. Za čtyři roky jsem se tam vrátil a tehdy jsme se na vrchol dostali. Letos 19. května to bylo 25 let, co jsme stáli na vrcholu Everestu bez použití kyslíku a bez pomoci nosičů. Pak jsem do Himálaje jezdil každý rok, protože mě to bavilo a myšlenka, na korunu Himálaje vůbec nebyla. Ta padla, když jsem se vrátil myslím z Nanga Parbatu, tak jeden můj kámoš řekl, tak už to vylez všechno. Já na něj koukal a říkám, že jich mám šest a že je jich celkem čtrnáct. Pak mi to vlezlo do hlavy, řekl jsem si, že to zkusím a vylezu to.

Byl jsem pak teprve 15. člověk na světě, kterému se to podařilo a už v průběhu doby někdo říkal, že budu dělat Korunu světa a já říkal, že to není žádná horolezecká výzva. Byl jsem 20 let v nádherném pohoří Karákoram a Himálaji, ale že zeměkoule je obrovská a že při cestování za korunou světa navštíví jiná klimata, jiné světadíly, kulturu, pozná jiné lidi a přináší to nejen sportovní výkon. Že tam jsou přidané hodnoty, takže jsme třeba jeli na Elbrus z Nového Města na Moravě na kole, 3500 kilometrů. Vždycky tam něco bylo navíc, co jsem přidal, protože nebudu nikoho přesvědčovat, že je to nějaké extrémní horolezectví, ale proč bych musel dělat jen to.

Co je víc, zkušenosti, nebo fyzické síly, které s přibývajícími léty ubývají?

Je tam výhoda zkušeností, zvláště ve vysokých horách, protože vytrvalost zůstane déle než rychlost. Ta gymnastika, co potřebuje Adam Ondra ve svém sportu, tak zestárne rychleji. Sprinter zestárne rychleji než vytrvalec. V horách víš, jak tělo funguje v extrémních výškách, jak se stravovat...

A mění se to s věkem?

Spíš k plusu. Víš, že tě některé věci nerozhází. Na vyšší úrovni můžeš ve vysokých horách lézt déle než být špičkový skalní lezec.

Ve volném čase děláš i přednášky. Překvapí tě ještě nějaký dotaz?

Dělám přednášky pro firmy jako motivační, což je super, protože každá firma chce na vrchol, každá se potýká s problémy a chce je překonat. Teď jsem začal přednášet pro školy a překvapuje mě, jak to děcka baví. Doba je jinde, pohyb je bohužel omezený, tak i když jsou v pubertě, je to téma, co jim může něco dát a dává.

Everest je často zmiňován ne vždy pozitivně, kvůli přetlaku lidí. Změnilo hodně od té doby, kdy jsi tam byl a dnešní dobou?

Změnilo se to určitě. Svého času to byl vrchol a sen každého horolezce dostat se na Everest. Dnes je to vrchol a sen pro každého byznysmena nebo někoho, kdo chce nastartovat byznys s Everestem spojený. V současné době potkat horolezce na Everestu je hodně velká vzácnost.

Čtěte také

Adam Ondra je takový Usain Bolt a já keňský vytrvalec, který běhá maraton, přirovnává vrcholový horolezec Radek Jaroš

Takže na Everest míří především lidé, co si chtějí za pomocí kyslíku a šerpů koupit zážitek?

Bohužel ano. Já jim to neberu, ať každý dělá, co chce a jak chce, ale ať o tom mluví, jak to bylo. Když něco vylezeš bez kyslíku a bez nosičů a něco vylezeš s kyslíkem a jen šplháš po laně, co tam natáhnou šerpové, postaví tábory a udělají vše za tebe, je to jiný výkon. Já taky objedu 30 kilometrů na běžkách, ale ne jako závodník v tempu.

Jak velký rozdíl je mezi Everestem a o něco menšími horami?

Na každou horu se dá vylézt různými cestami. Na Everest vede 13 cest, ale lezou se jen dvě. Je to bez pár metrů devítitisícová hora a problém s nedostatkem kyslíku tam roste exponenciálně. Byl jsem třeba schopný tam udělat 15 kroků, pak se zastavit a padesátkrát se nadechnout, abych byl schopný udělat dalších 15 kroků. Když jsem tohle dělal na nižších osmitisícovkách, tak jsem udělal 20 kroků a dvacetkrát jsem se musel nadechnout. Já se přiznám, že si Everest ani moc nepamatuju, vylezl jsem tam trochu v bezvědomí a nebýt fotek a věcí, co jsem vyfotil, tak bych to těžko dával dohromady. Ona to byla moje první vylezená osmitisícovka.

Šlo ti na Everestu tehdy o život?

Šlo. Díky tomu, že jsem byl nezkušený mladý horolezec, který nevěděl, že cílem není vrchol, ale návrat. Dostal jsem už tehdy za uši na Pamíru. Vždycky to přirovnávám k Martinovi Koukalovi, že projedete cílem třicítky, padesátky, pak padnete, vydali jste se ze všech sil a tam je váš cíl a někdo se o vás postará. Když tohle uděláš na Everestu, vylezeš na vrchol ze všech sil, tak se nevrátíš.

Která z těch osmitisícovek je technicky nejtěžší na vylezení?

Zjednoduším to a řeknu K2. Je to druhá nejvyšší hora světa a navíc spojená s technickými problémy. Je to pyramida.

Všechny vrcholy jsi vylezl bez použití kyslíku. Neměli jste ho sebou alespoň pro jistotu?

Měli jsme ho s sebou na prvních dvou expedicích na Everest. V roce 1994 jednu kyslíkovou flašku. Měli jsme tam obrovskou tunu materiálu, protože se tam měl dělat přímý přenos do televize. Měli jsme satelitní zařízení, co potřebovali elektriku, ale v základním táboře nefungoval agregát, tak jsme mu z kyslíkové bomby přiváděli do karburátoru kyslík. Tak skončila první flaška.

V roce 1998 jsme měli sebou dva doktory, Tomáše Kozáka a Láďu Noska. Když jsem s Láďou byli ve výšce 7700 metrů. měli jsme z bezpečnostních důvodů dvě flašky, kdyby někdo dostal vejškovku. Láďa říkal, že půjde s kyslíkem, protože to tam bude nebezpečné a mohli bychom udělat nějakou chybu, když se bude vracet. Zjistili jsme ale, že s tím neumíme pracovat, takže Láďa lezl taky bez kyslíku.

Jak moc velký rozdíl to je, když si člověk může dýchnout? Na jak dlouho se zregeneruješ?

Obrovská výhoda, oni s tím kyslíkem třeba i spí a říká se, že to snižuje tu horu třeba o 2500 metrů. Lezeš na osmitisícovku, ale ve skutečnosti lezeš na šestitisícovku a to je základní tábor. Nevím, jaká bude statistika letos, ale zatím jsem slyšel, že z několika set lidí, co vylezli na vrchol Everestu, byl jen jeden bez kyslíku.

Všechny nejvyšší hory světa asi byly zlezeny, tak co je to, co ty nejlepší horolezce láká?

Jsou to určitě prvovýstupy na hory, co byly zlezené lehčí cestou a je tam nějaká úžasnou stěnu. Všichni asi znají stěnu Eigeru v Alpách, která byla svého času obrovská výzva. Nebo jsou čtyř, pěti i sedmitisícovky, co zatím nemají žádný výstup. Ty kluky pak táhne varianta prvovýstupu.

Jak moc se posunulo vybavení? Boty, oblečení...

Posunulo, lhal bych, kdybych říkal, že ne. Když jsem začínal v Himáláji, tak jsem měl batoh, co prázdný vážil tři kilogramy, a když jsem končil, tak jsem nosil batoh, co měl maximálně kilo a půl. To kilo a půl je obrovská váha. Zmenšily se všechny věci, péřové oblečení je ale pořád nejlepší izolant. Posunulo se to ale dopředu.

Jak moc se dá spolehnout na předpověď počasí?

Pravděpodobnost je vyšší a vyšší a musím pochválit Alenu Zárybnickou, která mi dělala předpovědi počasí. Ani tady u nás se to ale občas netrefí. Až jednou přijde nějaká náhlá změna počasí na Everestu, v době, kdy tam budou stovky lidí mezi posledním výškovým táborem a vrcholem, tak se tam odehraje tragédie. Ostatně něco podobného se tam stalo v roce 1996 při nečekané změně počasí. Je to alfa a omega, ale hory si hrají vlastní hru.

Na K2 stačí, aby vrchol byl nepřístupný, díky tomu, že mezi 7 a 8 tisíci metry, když fouká od severozápadu, tak se tam udělá takový vír, v něm se udělá mrak a ten visí na jihovýchodní stěně K2. Všude okolo je hezky, ale znamená to, že je zavřeno a nemáš na K2 šanci, protože v tom mraku panují strašně špatné podmínky. Na žádnou horu se za špatného počasí vylézt nedá.

Zajímá mě výstup na osmitisícovku na Čo Oju, kam s tebou vylezl můj kamarád a mistr světa v běhu na lyžích Martin Koukal. On v té době překypoval energií, měl natrénováno pro vytrvalostní sport. Nakolik se tato výhoda projeví při výstupu na osmitisícovku?

Ta výhoda vytrvalosti je obrovská. Ještě tam byl orientační běžec Petr Vavrys a pro mě to byl tehdy obrovský otazník v několika věcech. Vzal jsem na osmitisícovku dva kluky, co nebyli horolezci, a říkal jsem si, že když každý děláme individuální sport, tak jsem se trochu obával ega, jestli budeme schopni spolupracovat. Musím ale říct, že to byl super tým a skvělá spolupráce. U Martina speciálně, on tehdy se mnou nebyl na prvních horách, ale kdysi jsme spolu byli na Huarascánu v Jižní Americe, kde jsme byli sami dva a nikdo to nevěděl.

To bylo v roce 2002 a on tam dostal od těch hor po držce. Ta zkušenost ho zkrotila a na Čo Oju, přestože se ten rok stal mistrem světa a mohl být nejnafoukanější ve své kariéře, tak byl strašně pokorný a strašně poslouchal mé rady. S jeho fyzickým základem jsme stáli na vrcholu Čo Oju a vždycky říkám, že Martin je jediný člověk na světě, co vozil medaile z olympiád, mistrovství světa a zároveň v době aktivní kariéry stál na vrcholu osmitisícovky. Nikdo jiný to takto skloubit nedokázal.

Slyšela jsem, že od určité výšky ti adaptace na běžné nadmořské výšky z Evropy nemusí stačit a každý na to reaguje jinak?

Tehdy jsme řešili, že se používal hypoxický stan, ale já si říkal, že když ho postavíme na Sněžce, tak nás to dostane do 3500 metrů a to není ani základní tábor náš. Pokud jde o adaptaci na výšku, tak to má každý individuálně a dokud to nezkusí, tak neví.

Takže výška udělá problém i extrémně trénovaným lidem?
Udělá a zjistíš, že holka, co nedělá vůbec nic, tak se aklimatizuje lépe než profesionální sportovec. Poznal to Martin Koukal i Petr Vavrys, co byli schopni dřít a jít přes bolest. Aklimatizace je fyziologický proces, a ne fyzický, to nejde překonat silou. Musí se poslouchat tělo nebo zkušeného borce, a pokud ho neposloucháš, tak umřeš. Stalo se to oběma klukům, že mysleli, že to přervou silou, ale ono to nejde.

Jaká je zlomová výška, kde se pozná, jestli na to člověk má, nebo bude mít problém?

To se nedá říct, protože Martin měl problém s výškovou nemocí na Huarascánu už ve 4000 metrech. Když jsme se ráno probudili ve výšce 4700, tak měl evidentní edém mozku, obrovskou hlavu oteklou, a kdyby nezahájil sestup, který jsem mu přikázal, tak by mohl bojovat i o život. Když jsme tam byli podruhé, tak měl tenhle problém už ve 4000 metrech. Pak ale stál na osmitisícovce, takže tam už se hlídal sám, já ho hlídal také a na Čo Oju žádný problém neměl. Uhlídali jsme to.

Je tedy organismus schopný pamatovat si takové zážitky a pak se s nimi vypořádá lépe?

To ani ne, protože já si musím na každou expedici aklimatizovat. Spíš si to nepamatuje organismus, ale hlava. Hlava ví, že to dokážu, a ví, jak mám postupovat, jíst, hydratovat se a jakou rychlostí si můžu dovolit postupovat nahoru. Ve výškách 5000 metrů to nejsou podmínky pro život, nikde na světě se nežije výš než ve 4500 metrech. Pak už je takzvaná zóna smrti od 7500 metrů, tam má někdo vyčleněné hodiny, někdo dny, ale každý by tam umřel, kdyby ležel a dobře se stravoval. Nejsou to podmínky pro život.

Čtěte také

Sportovní lezec, který překonává lidské limity. Poslechněte si medailon Adama Ondry

Jakou jsi zažil největší zimu?

Největší asi na Anapurně, bohužel jsem tam omrzl. Bylo to spojené s obrovskou dehydratací, vyčerpáním. Ve vysoké nadmořské výšce organismus promrzá, ztrácí teplo snáz než v nížinách, kde ho zahřívá kyslík. Je to další faktor, který proti horolezcům hraje.

Máš toho za sebou strašně moc, ale máš i děti, které nešly úplně ve tvých šlépějích. Vedl si je k lásce k horám?

Vedl, ale říkám, že se mnou lezly do té doby, než se naučily říkat ne. Spíš jako nemluvňata, tak jsem je tahal do skal, ale samozřejmě je to nebavilo třeba tak jako Adama Ondru, který měl rodiče oba šikovné horolezce a on tu lásku podědil. Moje děti šly jinou cestou. Andrea je umělkyně, teď napsala další knihu, ta píše a umělci většinou mají takový jiný vztah. Ona říká, že je kavárenská povalečka. No a Ondra objevil sport a hory až na vysoké škole. Teď spolu občas vyjedeme třeba do Španělska, na týdenní lezení, ale rozhodně se tomu nevěnují tak mohutně jako já. Měli to štěstí i smůlu, že fotr byl té době vlastně pořád na horách, byli doma sami a nebyl na ně takový tlak, aby to dělali se mnou.

Lezení na stěně mi přijde jako skvělý sport pro děti. Co bys doporučil rodičům?

Aby to udělali. Samozřejmě, lidi, co polezou na umělé stěně, tak třeba nikdy nepolezou v Adršpachu ani v nízkých horách, je to samostatná disciplína. Kdyby Usain Bolt běžel 1500 metrů, tak umře během prvních tří set metrů, protože to byl specialista na 100 a 200 metrů. Rozhodně to ale děcka naučí samostatnosti, je to gymnastika, všestranný sport a rozhodně bych to doporučil. Je to bomba.

Sportovní lezení na stěnách je sport a lezení ve vysokých horách je vášeň?

Ano, dobrodružství a vlastně pohyb v přírodě. Je to jiná disciplína.

Páteční finiš K. Neumannové na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík