Puškař Smetana: Střelbu jsem začal brát jako umění a přehlídku toho, co se kdo naučil
Hostem Pátečního finiše Kateřiny Neumannové byl sportovní střelec František Smetana. Jaké vzpomínky se mu vybaví na premiérovou účast na olympijské hry, kterou prožil loni v Paříži? Jaký je u střelců přirozený postup mezi disciplínami? Proč snad jen Smetana bere výšku 201 centimetrů jako výhodnou pro závodění? Co ho dřív na větších akcích psychicky sráželo a snížilo jeho výkon? V čem mu pomohl mentor Matthew Emmons? Kdy musel řešit změny stravovacích návyků? Poslechněte si.
Vaší disciplínou je vzduchová puška a libovolná malorážka, ale tvrdil jste, že střílíte z čehokoliv. Jak to tedy je?
Jako střelci máme možnost si vyzkoušet i jiné disciplíny, například velkorážnou pušku. Ta byla dříve často využívaná, ale nyní patří už vyloženě mezi armádní disciplíny. Střílí se i ze sportovních kuší, kdy se střílí z deseti nebo pětadvaceti metrů. Je to pro nás zpestření a funguje tam úplně jiná mechanika. Jako profesionálové ale fungujeme především u toho, čemu se věnujeme nejvíc, v mém případě vzduchová puška nebo malorážka.
Už ve sportovních začátcích jste se věnoval vzduchové pušce nebo jste přesedlal z jiných disciplín?
Máme to vcelku jasně dané. Pokud někdo začne s puškou, tak se do čtrnácti let střílí jen vleže. Kvůli zdravotním predispozicím, aby unesli zbraň, se doporučuje střílet jen vleže. Od patnácti, šestnácti let se dá pak střílet i vkleče a vestoje. Málorážka je těžší. Od patnácti let už všichni střílí vzduchovkou vestoje prvních čtyřicet ran. Když se přechází do juniorů tak už je to šedesát závodních ran.
Pozná se už během dospívání, jaká disciplína by mohla sportovci jít lépe?
Já byl například vždy braný jako malorážkový střelec. Tvrdilo se, že nikdy nebudu střelec ze vzduchovky, ale po období covidu se to nějak zlomilo. V malorážce je v tuzemsku obrovská konkurence a na kluky nedosahuji a rázem jsem měl hezké výsledky ve vzduchovce.
Čtěte také
Jakého výsledku si z dosavadní kariéry vážíte nejvíc?
Asi bronzu z mistrovství světa v Baku. Vždy když se k této akci vrátím díky fotkám nebo výsledkům, tak mě to dojímá. Nechápu, jak jsem se do té pozice vůbec dostal. Finále bylo určitou mírou kompenzace zklamání z předchozích závodů. Úspěchy ze soutěží družstev pak řadím velmi vysoko, protože máme hodně silné mužstvo, které se hodně obměnilo, ale pořád získáváme medaile. Je tu něco, co nás všechno přesahuje.
Vytáhlý střelec
Se střelbou jste začal ve třinácti letech. Není to pozdě?
Bylo to tak akorát pozdě. V českých poměrech se začíná kolem desátého roku života. Nejdřív se střílí v kategorii do 12 let, pak do 14 let. Ideální čas je proměnlivý. Záleží to na tom, kdy to osobnost mladého sportovce zvládne vstřebávat. Sice jsem střílel od třinácti let, ale kognitivně vnímat jsem začal až od osmnácti let. Prošel jsem si různými částmi a mnohdy jsem to měl odtrénované, ale ne promyšlené. Nebyl jsem mentálně připravený na to, abych mohl s informacemi pracovat a mohl se postupně posouvat.
Je vaše výška 201 centimetrů výhodou pro sportovní střelbou?
Je to výhoda, protože pro fotografy není problém mě najít. (smích) Jinak se z 99 procenty střelecké komunity neshodnu, protože oni tvrdí, že to je nevýhoda, ale já tvrdím, že to je výhoda. Oni ode mě očekávají méně, než kolik já můžu zvládnout. Nemám to potvrzené, ale myslím si, že když je sval delší, tak může fungovat. Bavím se o potenciálu, ale myslím si, že páky u většího střelce mohou fungovat víc než u menšího borce.
Sportovní střelba je sport, který je hodně náchylný na psychickou odolnost. Vnímáte to stejně?
Ano. Máme docela specifické prostředí. Dokázal bych to přirovnat k tomu, co jsem i studoval, což je umělecký svět muzikantů. Každý pedagog mluví o uvolnění, u výkonu se také chcete uvolnit, ale ono to nejde, protože ruce přirozeně tuhnou. Negativní podněty přicházejí samovolně a začínají narušovat koncentraci.
Změna uvažování
Co s vámi dělá nervozita před závody?
Mě to vnitřně drásá. Záleží s čím, do toho závodu jdu. Trvalo mi dlouhé roky do toho jít s tím, že nejsem stavěný na to, že to jdu vyhrát. Psychicky mě to terorizovalo, že jsem byl po pár ranách emočně i fyzicky vyšťavený. Trvalo mi roky, než jsem si to v hlavě otočil a začal se zaměřovat na řemeslo, jako takové. Musel jsem to začít brát jako umění a přehlídku toho, co se kdo naučil. Samozřejmě jsem chtěl předvést to nejlepší v závodě.
Snažil jsem se do toho jít s určitou lehkostí, na které ale musím dlouhodobě pracovat v tréninku. Stres pak ale dělá hodně. Často jsem zažíval to, že trénink byl dobrý, ale závod byl úplně o něčem jiném. Dospěl jsem k tomu, že jsem se dokázal dobře přizpůsobit. Měnil jsem předklonění, zaklonění, těžiště. Připravil jsem se na to, že dokážu uvařit z vody guláš.
Co všechno musíte absolvovat, aby jste se stresem vyrovnával daleko lépe?
Na to nejsou zkratky. To si musí člověk odžít. Určitě mi hodně pomohly dlouhé rozhovory s Matthewem Emmonsem. Většinu věcí jsem si ale musel vyzkoušet sám a projít jimi na vlastní kůži. Od olympijských her už nebývám na závodech tolik nervózní, protože jsem získal jistou míru sebedůvěry.
Olympijská Paříž
Jaké máte vzpomínky na první olympijskou účast?
Olympiáda je taková malá továrna na sny. Měl jsem to na dvě části. Přípravná fáze, která zahrnovala dlouhodobou přípravu, přesun na olympiádu, vstřebávání prvních vjemů a pak samotný závod. To skončilo po poslední závodní ráně, pak nastala ta továrna na zážitky. Měl jsem možnost se potkat se spoustou sportovců a užít si to trochu jako divák, až poté jsem vyhodnocoval soutěž jako takovou.
Myslím si, že platí, že většina sportovců bude lépe připravena až na druhou účast než na tu první. Třeba to bude i můj případ. Mým cílem bylo maximální soustředění a příprava na závod, což jsem splnil, ale mělo to jednu vadu. Neviděl jsem na terč, což není vůbec dobré. Když se zpětně podívám na výsledky, tak jsem překvapený, že to nebylo tak špatné. Promrkával jsem a terč se mi rozpíjel. Jinak jsem se tak dobře nikdy necítil. Zpětně si říkám, že ze šesti cílů, které jsem směrem k olympiádě měl, jsem jich pět splnil.
Jak to mají střelci s hlídáním si stravy?
To byla právě jedna ze šesti věcí, kterou jsem řešil těsně před olympiádou s profesorem Vítkem. Často jsem byl unavený i když jsem se dobře vyspal, tak jsme řešili, jak to nutričně vyvážit. Experimentoval jsem měsíc před olympiádou, že jsem v tréninku používal iontové nápoje a sledovali jsme s měřákem i hladiny cukru. Vše jsme doladili dobře a v závodní den olympiády jsem se cítil skvěle. Po celou dobu jsem byl duchapřítomný a nestalo se mi, že by koncentrace upadla.
V čem vidíte potenciál dalšího sportovního růstu?
Trpím nějakou nemocí, že všude vidím nějaký potenciál. Většinou se ale ukazuje to, že jeden záludný problém vede k dalšímu. Skrze další vyřešené vložky do bot se mi objevil další problém s kolenem. Teď mi to brání střílet lépe vestoje než bych mohl. Snažím se myšlenkově držet v módu hledání pomyslné pravdy. Snažím si najít výraznější disciplínu v přístupu k dlouhodobosti. Mám popudy, že se do něčeho zažeru a najednou jsem přesycený informacemi. Každopádně se toho chci od střílení naučit nejvíc, co půjde.
Jak vaši kariéru ovlivňují trenéři?
Nikdy jsem trenéra neměl. Měl jsem pouze mentora Matthewa Emmonse, který mi dokázal překódovat hlavu při nahlížení na střelbu jako takovou. Stejně tak jako na život. Naučil mě vzorec dotazování se co jak funguje. Díky tomu pracuji samostatně. Na Dukle je nás tam samorostů víc. Komunikujeme mezi sebou, radíme si, pomáháme si a děláme to v našem zájmu a sportu.
Čím relaxujete a dáváte si oddych od sportu?
Přemýšlím, zda šest let na konzervatoři v Brně bylo kompenzace nebo utrpení. Jako člověk limitovaný koncentrací a kandidát na ADHD roku jsem úplně neměl kapacitu dělat oboje na maximum. Vždy jsem utíkal od jednoho k druhého. Moji vášní je hudba. Žeru klasickou hudbu. Tím se zabývám, když zrovna nepracuji nebo nestřílím.
