‚Nezačal jsem dělat sport, abych byl známá osobnost.‘ Olympijský vítěz Jílek vypráví nejen o bolesti nohou

Metoději, nosíte sem jednu medaili za druhou. Stříbrnou v neděli a teď zlatou. Která je lepší?

Určitě ta zlatá.

Ptám se proto, jestli už máte tedy konečně splněno? Protože v neděli jste říkal, že to není úplně ono...

Ano, mám splněno. Dobrá nálada, vlastně skvělá nálada.

Který ten závod byl těžší? Ten pro stříbro, anebo ten páteční na 10 000 metrů?

Oba závody byly hodně těžké a nejde to asi porovnávat. Pětka a desítka vždy patří k nejtěžším závodům. Desítka je vždy o něco těžší, poslední kola bolí o něco víc, jede se dvakrát delší distance.

Co vás nejvíc bolí?

Nohy.

A my jsme mysleli, že spíš záda, jak jedete předkloněný? Jak dlouho se z toho dostáváte?

Po závodě první dvě tři minuty, to je hrozný, to bolí nohy tak, že se na ně skoro nemůžu postavit. Pak postupně odejde laktát a zůstane jen taková otravná bolest.

Dokážete pak už poznat, že ten čas byl vítězný, když za vámi třeba jedou ještě dva závodníci?

Určitě. Myslím, že jsem po své jízdě nastavil dobrý čas, který bude těžké přejet. Po mě jel Nor Eitrem, který má životní formu života, jezdí fakt suprově. Naštěstí to nepřejel, ale první polovinu závodu měl rychlejší mezičasy než já. Trochu jsem se obával, ale nakonec to naštěstí nevydržel a úplně praskl.

Jak dlouho už jste se pak radoval, když dojížděl do cíle a měl jste jasno, že budete mít zlatou?

Když ta čísla šla do červených, tak jsem věděl, že to nejspíš nedá a já budu zlatý. Po každém kole se to přibližovalo a stávalo reálné.

Dvě olympijské medaile v pěti dnech a z Metoděje Jílka se stává nejúspěšnější muž v české historii zimních olympijských her. Co to s vámi dělá?

Jsem nadšený, že jsem dokázal překonat takové legendy. Že se mi to povedlo v tak mladém věku, tak jsem za to hodně rád.

No a co teď? Za chvíli vám bude 20 let. Budete dál zkoušet stejné disciplíny, nebo je možné, že vás uvidíme třeba i v jiném sportu?

Motivace určitě pořád zůstává a chci patřit mezi špičku v rychlobruslení. Můj cíl je být na vrcholu co nejdéle, brát cenné kovy z olympijských her a mistrovství světa. V létě se chci zaměřit na kolečkové rychlobruslení, kde jsem vynechal první seniorskou sezonu. To bude další motivace a budu tam mít cíl vyhrát mistrovství Evropy a světa. Je tam taky obrovská konkurence, takže to je další cíl.

Na olympiádě vás čekají ještě dva závody. Dokážete udržet koncentraci, když jste splnil to, pro co jste sem přijel?

Koncentraci udržet dokážu. Dva roky zpátky, když jsem byl na juniorském mistrovství světa v inline rychlobruslení, tak jsme měli mistrovství roztahané do dvou týdnů. Měl jsem tam šest závodů a z toho jsem měl pět zlatých a jednu stříbrnou a taky jsem musel udržet koncentraci, takže si myslím, že mě to krásně naučilo. Myslím, že budu schopný koncentrovat se i nadále.

Proběhne nebo už proběhla alespoň malá oslava?

Teď proběhla v Českém domě s fanoušky, to bylo hodně příjemné, to jsem si užil. Nevím, jestli mám energii a sílu na něco víc. Teď bych šel nejraději do postele a usnul.

A co znamená oslava pro Metoděje Jílka? Alkohol to asi nebude...

Ne, ještě závodím a mám tam start na 1500 metrů a hromadný start. Pořád se budu snažit, dokud tam ta šance je.

Čtyři medaile, to by bylo...

To si nemyslím, že dopadne, ale šance tam je. Dokud je šance, tak budu bojovat.

A to nepůjdete ani na nějaký sport se podívat? Budete se jen připravovat?

Pro mě v rámci přípravy patří i mentální uvolnění. Kdybych byl pořád jen v bruslařském světě, tak by to taky nemuselo být přínosné. Rád bych se podíval na hokej, jsou tam skvělí kluci a doufám, že mě potěší. Co se týče jídla, regenerace a tréninku, tak budu pořád vše dodržovat. 

Je něco tady v Miláně, co vám dělá problémy a s čím se musíte vyrovnávat?

Po drátkách vše úplně neběží, lehce tady zápasím se suchým krkem už od té doby, co jsem přijel. Ve vesnici v ubytování máme suchý vzduch, tak mám v krku lehkou infekci, ale je to jen lokální a ve výkonu mě to neomezuje. Musím to ale držet tak, aby se to nepřeneslo v nějakou nemoc.

Až se vrátíte po olympiádě do tréninkové skupiny, tak jaké to se dvěma medailemi bude? Už jste třeba s někým na dálku mluvil?

Mám část skupiny tady. Je tady se mnou Švýcar Livio Wenger, který je můj největší tréninkový parťák, s ním jsem procestoval celý svět, pořád trénujeme spolu. Dělal pro mě neskutečně moc věcí, dával mi rady, pomáhal mi se vším, co jsem potřeboval, a bez něho bych to nedokázal. Jsou tady další dvě Švýcarky, které taky patří do té skupiny, takže je super, že to tady můžeme slavit spolu.

Jak jste se do téhle skupiny dostal?

Přes inline rychlobruslení. Livio Wenger mě nadraftoval do bruslařského týmu, byl jsem v takovém devevelopment programu a dělali také led, tak jsem se tam přidal. Dopadlo to suprově.

Jak fungujete, jste celý rok mimo domov?

Většinou mimo, v Praze skoro nejsem. Na kolečkách trénuji také v zahraničí, na ledě sídlíme v Inzellu, protože to je nejbližší dráha České republice. 

Dostáváte se víc do povědomí veřejnosti, už teď jste dvojnásobný olympijský medailista. Máte to rád?

Asi po tom úplně netoužím. Ne že by mi to nelichotilo, ale nedělám to pro to, abych byl středem pozornosti a byl mediálně slavný. Určitě mi to lichotí, jsem za to rád, ale nikdy jsem sport nezačal dělat, abych byl známá osobnost.

A dokážete si představit, co vás v dalších dnech, měsících a možná i po zbytek života čeká?

Asi nedokážu, je to pro mě stopa do neznáma. Nevím, co mě bude čekat, a žádný normální člověk si to nedokáže představit, jak těžké nebo lehké to bude. Ještě jsem se tam nedostal, tak čas jen ukáže.

Martina Sáblíková vám třeba může poradit, ne?

Je to tak, ale abych se dostal na její level, tak to pár let bude trvat, jestli se tam tedy vůbec někdy dostanu.