Některé věci vidím jinak, říká střelecký trenér biatlonistů Matthew Emmons. Vzpomínal i na terče, co minul

Jste Američan, ale s vaší ženou Kateřinou žijete v Česku a máte čtyři děti. Byla Česko jasná volba pro vaši rodinu?

Zatím ano, je to úplně v pohodě. Už jsme tady deset let, a když se mě někdo zeptá, jestli mi něco chybí, tak říkám, že je tu vše, co mám rád, a jsem spokojený. Na začátku jsme nad tím tak nepřemýšleli, byli jsme v Americe a po olympiádě v Londýně jsme se rozhodli, že se přestěhujeme do Evropy. Já nemám sourozence, tady mám švagra, švagrovou, ti mají děti v podobném věku jako ty naše. Takže jsme se rozhodli, že tady to bude nejchytřejší volba. Ještě v době, když jsme oba závodili, tak tady bylo víc možností a vše jednodušší. Teď už sice nezávodíme, ale pro rodinu je to tady dobré.

Jak samozřejmé pro vás bylo naučit se česky?

Je to samozřejmě úplně jiný jazyk než angličtina a na začátku to nebylo jednoduché. Hodně let zpátky jsem studoval němčinu na střední škole, ale to je 20 let zpět, tak jsem nějaký základ s jazyky měl. Když se nám narodila nejstarší dcera Julča, tak jsem začal chodit na lekce s učitelkou. Časem, když to člověk poslouchá a musí to používat, nějak to přijde. Není to úžasné, musím víc číst, ale jde to.

Jazyk se dá naučit, mentalita poznat. Jak vnímáte odlišnost Američanů od Čechů? Je to opravdu něco úplně jiného?

Řekl bych, že ne. Před pár týdny jsme byli na Světovém poháru biatlonistů v Hochfilzenu, někdo se mě tam na podobnou věc zeptal. V základě si myslím, že Češi a Američani tak jiní nejsou. Američané mají rádi svobodu, Češi taky, někdo říká, že je rozdíl v sebevědomí, ale já myslím, že to tak není. Možná to tak vypadá zvenku. Hlavní rozdíl je to, že Američané mají ten svůj sen – člověk může být chudý, ale když je pracovitý, studuje, chce zlepšit život, tak má šanci. To vidím i v Česku, ale nevidím to tolik jako v Americe. To zažívám i ve sportu. Někdy jsou tu lidé až moc pokorní a já říkám, že když chcete, tak je vše možné. Záleží na třeba na genetice, ale když opravdu něco chcete, tak musíte najít cestu a pak už to chce jen pracovat a věřit.

Myslíte, že vaše mentalita je právě to, co vás odlišuje od českých trenérů?

Těžko říct, to je možná spíš otázka pro ty ostatní trenéry. Myslím, že některé věci v tréninku a v přístupu ke sportu vidím jinak. Neříkám, že to ostatní vidí špatně, ale ve finále je to jen hra, není to život. Samozřejmě se musíme ve sportu snažit, je to důležité, ale vidím to jinak než ostatní.

Čtěte také

Trenér biatlonistů Ondřej Rybář: Soči pro nás byla pohádka

Aktuálně jste povoláním trenér. Jaké máte zkušenosti s trénováním od té doby, co jste ukončil svoji aktivní střeleckou kariéru?

To se musíme vrátit zpátky do historie. Když jsem byl mladší, ještě junior a střílel jsem doma, tak mi státní trenér doporučil, aby když jsem v klubu a jsou tam ostatní střelci, tak se snažit pomáhat. Trénovat ostatní lidi. Když se člověk snaží trénovat ostatní, musí na ten sport myslet trochu jinak. Možná občas pak najde něco, co může taky použít, a to už dělám dlouho.

Když jsem pak byl v olympijském centru v Colorado Springs, kde jsem byl asi šest nebo sedm let, tak na nás neměl státní trenér tolik času. Měli jsme pět až sedm lidí na vrcholu, kteří potřebovali pomoct, takže jsme fungovali společně. Předtím jsem byl na univerzitě na Aljašce, kde jsme měli taky silný tým a důvod byl ten, že všichni pracovali společně. Někdo třeba stál za mnou a řekl mi hele, zkus to takhle. Teď jen pokračuji v tom, co jsem dělal, a rozdíl je v tom, že nezávodím. Baví mě to. Když po mně někdo něco chce a já mu pomůžu a pak vidím, že něco dokáže, tak ten pocit je pro mě důležitější, než když vyhraju sám.

Jak moc se liší střelba v biatlonu od klasické střelby?

Některé věci jsou stejné, základy jsou stejné. Jak má člověk kostru a jak má fungovat v leže nebo ve stoje, to je velmi podobné. Jsou tam rozdíly ve stoje, to vidíme při zátěži, kdy tělo funguje trochu jinak. Jak člověk používá svaly a kostru, to je velmi podobné. Princip střelby, dýchání a jak má člověk mířit a různé věci, to je stejné. V biatlonu je to jen rychlejší a s tepem, u normální střelby má člověk víc času.

Kolik procent v úspěchu biatlonisty dělá střelba v porovnání s během?

Když chce člověk být úspěšný v biatlonu, je běh základ. Když neběží, nemá šanci, to je jasné. Když umí běhat, ale neumí střílet, tak má třeba 70 procent úspěšnost. Může být jeden den úspěšný, ale bude mít pět dní, kdy to nebude ono. Běh je pořád prioritní. V tréninku musíme zvládnout fyzické věci, ale najít i cestu, jak dělat střelbu.

Umíte prý i dobře lyžovat. Jak často jste si biatlon zkusil na vlastní kůži?

Když jsme bydleli v Minnesotě, dělal jsem to pro zábavu. Měli jsme sníh třeba pět měsíců v roce, tak jsem byl na lyžích často. Když jsem pak pracoval jako trenér v biatlonu, tak už ne tolik. Když máme soustředění a nemusím stát za dalekohledem, tak párkrát ročně ano.

Jak překvapivá pro vás byla nabídka pozice trenéra českých biatlonistů?

Když jsem byl doma s Kačkou, ona už nějakou dobu pro český biatlon pracovala, tak jsme se o tom bavili, ale nic jsem neočekával. Když jsme byli na olympiádě v Pekingu, byl jsem každý den na střelnici a Ondřej Rybář se mě zeptal, jestli mám zájem zůstat trochu víc doma. Moc jsem na to ale nemyslel, protože na olympiádě pak nebyl čas. Pak mi volal a bavili jsme se o tom a já řekl, že možná jsem připravený na změnu. Viděl jsem v týmu potenciál, protože český biatlon má velkou podporu. Když sportovci chtějí, mohou zvládnout, co budou chtít, protože ta podpora je dobrá. V mužích vidím velký potenciál, mají velký základ, juniory a ta budoucnost je pěkná, pokud vydržíme. Tak jsem řekl, proč ne. Kačka mi doma říkala, že se mi to bude líbit, že jsou ti kluci normální, pokorní, dá se s nimi bavit, a hlavně chtějí.

Je pravda, že biatlonisté doteď neměli trenéra na střelbu a že to vše řídil trenér, který se stará i o běh?

Když jsem mluvil s Ondrou Rybářem, měl to v hlavě už dlouho, ale nebyl čas. Hlavní trenér je teď Michal Málek, má teď trochu víc času zvládat ostatní věci. Když musí jeden člověk zvládat vše, tak je to náročnější, a když je méně času na ostatní věci, tak to není úplně dokonalé. Spolupráce tam ale být musí. Zatím dobrý.

Jak těžké bylo rozhodnutí tuhle roli přijmout? Proběhla doma debata?

Původně jsme mysleli, že to nebude tolik dní. První rok to ale potřebuje víc časové investice, protože je to novinka, kluci si musí zvyknout na mě, já na ně. Do budoucna můžu dělat věci trochu jinak, ale teď ne. Takže chápu, že je to pro Kačku náročné, když jsem tolik dní pryč.

Všichni čeští biatlonisté, kteří loni jezdili ve Světovém poháru, tak si v aktuální sezoně zlepšili úspěšnost střelby. Jak se vám to povedlo?

Kluci říkají, že jsem pozitivní. Jdeme dopředu, když jsou nějaké chyby, musíme je řešit, ale trávit s tím hodně času je zbytečné. Musíme objektivně analyzovat, co bylo dobré, co nebylo dobré, a pak to udělat lépe. Směr je vždy dopředu. Vím, kde můžeme být, to možná nezvládneme letos, ale vše není přes noc, protože to také závisí na člověku. Někdo bere sport jinak, někdo má třeba negativní zážitky z minulosti a jsou tam psychické věci u kterých trvá, než to rozbije. Letos jsme zatím na cestě.

Čtěte také

U českých biatlonistů vidím potenciál. Rád bych vyhrával, ale chce to čas, říká střelecký trenér Matthew Emmons

Jak dlouho trvalo poznávat české biatlonisty, než jste se jim dostali pod kůži?

Moc dlouho ne. Viděl jsem je v televizních rozhovorech, a když s nimi Kačka pracovala, měl jsem nějaké informace. V televizi vidíte jiné věci než na střelnici s dalekohledem. Když jsem byl s nimi, byl čas se pobavit, co bylo dobré a nebylo dobré v minulosti a jaké mají problémy nebo co umí velmi dobře. Možná pár měsíců to trvalo.

Jak se liší přístup k nastupujícím závodníkům a třeba olympijskému medailistovi Michalu Krčmářovi?

Musel jsem analyzovat, kde mají silné a slabé stránky. Krčmářovu historii samozřejmě znám, je velmi úspěšný, a hlavně rozumí sportu. Je naprosto profesionální a nemusím řešit, jestli bude připravený na trénink. Stačí říct, že budeme dělat tohle, a on dělá, co má. Je zodpovědný. S ním nemusím pracovat opatrně, ale více mu věřit, protože vím, že on to umí a je schopný mi říct, co potřebuje. U jiných lidí musím víc myslet dopředu. S Michalem jde o to jen doplnit nějaké věci, protože na tom sám pracuje. Samozřejmě spolu mluvíme a objektivně to analyzujeme.

Jak jste tehdy minul ty terče? Je to příběh, který všichni sportovci i fanoušci v té době prožívali... Co se tehdy stalo?

V té době, když se to stalo, tak jsem tomu nerozuměl. Trvalo to nějakou dobu, až když jsem se podíval zpět do minulosti. Poprvé se to stalo v Aténách a v Pekingu to byl zase úplně jiný příběh. V Aténách byla finálová hala obrovská, široká, terče byly uprostřed vzadu. Normálně tam jsou čísla nad terči a střídají barvy. Tam byly ale všechny stejně bílé. Míváme taky na střelnici mezi terči praporky, tam nebyly, ani čárky na podlaze. Na padesáti metrech jsou terče asi metr a půl od sebe, takže ten úhel není tak velký. To není výmluva, ale bylo to náročnější a jiné, než jsme byli zvyklí.

Měl jsem taky problémy ve stoje a trenér mi říkal, že musím nechat boky v ose s terčem. Často jsem mířil napravo. Na poslední ránu jsem nabil, zavřel oči, dělal jsem rituál, dýchal jsem a pak jsem pokračoval, mířil, jel jsem shora dolů na terč, nedával pozor na číslo, nebyl jsem nervózní a vystřelil. Říkal jsem si, že to nebyla nejlepší rána, ale nebyla špatná. Pak jsem koukal dolů na monitor a neviděl nic. Tak jsem zvedl ruku, že je tam možná nějaká chyba. Asi minutu potom zjistili, že jsem střílel, ale do vedlejšího terče vpravo. To byl asi ten problém ve stoje, protože jsem nedával pozor na tělo. Několik věcí dohromady a prostě to tak bylo. Smůla.

Bylo to něco, co vás v průběhu toho závodu napadlo, že byste si na tohle měl dávat pozor?

Vůbec. Normálně to nikdo nekontroluje. Ale potom jsem dával pozor. Pamatuji si ještě v Pekingu, velká hala, stál jsem na dvojce, tak najíždím přes dvojku dolů na terč, to už jsem kontroloval.

V Pekingu jste ale o zlatou medaili přišel z jiného důvodu...

Když jsme tam byli na Světovém poháru před olympiádou, tak jsem byl ve finále a bylo tam třeba tisíc diváků, to normálně nemíváme, a zjistil jsem, že diváci reagují. Hlásili nabíjet, všichni nabíjeli, pak hlásili start. Měli jsme 75 vteřin na jednu ránu a já byl vždy pomalejší. Měl jsem vlastní rytmus a střílel třeba poslední. Když mířím, člověk vedle mě už třeba vystřelí a fanoušci tleskali a bylo to nepříjemné.

Řekl jsem si, že to vím, tak budu připravený na jiný rytmus, protože asi budu nervózní. Trénoval jsem to možná stokrát, byl jsem připravený. Šel jsem do finále na druhém místě, myslím, že tři body za prvním. Během tří ran jsem vedl, to jsem v té době nevěděl, poslední rána, udělám tohle... nabíjel jsem, dělal ten rytmus. Do smrti si to budu pamatovat. Začal jsem koukat přes mířidlo, že jsem nad terčem, měl jsem klid v těle, přesně jak jsem trénoval, a když jsem začal vidět terč, začal jsem spouštět a střílel jsem. Doufal jsem, že to bude v terči vysoko. Koukám na monitor a tam 400,4, to je přesně, jak jsem myslel. Skončil jsem čtvrtý. Co se přesně stalo, nevím. Byl tam tchán, stál za mnou a říkal, že tam hodně tleskali fanoušci, to nevím. Prostě nevím.

Zmiňoval jste podporu vašeho tchána. Jak velkou podporou pro vás byla manželka Katka, která váš sport zná a zažila i olympijskou atmosféru?

Samozřejmě ona tam pro mě vždy byla. Asi nejhorší to bylo po Pekingu, když jsem viděli nějaké věci, co napsali v novinách. To bolelo. Kačka tam vždy byla pro mě a vždy mě podpořila. Když má člověk někoho vedle sebe, stále věří a občas něco říká. Občas to bylo pro nás náročné, když jsme oba závodili.

Máte čtyři děti. Třináctiletou Julii, devítiletého Martina Henryho, sedmiletou Emu a pětiletou Gabrielu Maju. K jakým sportům je vedete?

Co budou chtít. Nejstarší Julča sport moc nedělá, není vůbec soutěživá. Ona je talentovaná, když občas střílí se mnou, tak umí. Řeknu jí zkus tohle a tohle a ona střílí dobře, ale nemá zájem to dělat intenzivně. Možná pro zábavu. Je spíš na hudbu, hraje na flétnu a taky má ráda koně. Za rok a půl uvidíme, jestli bude studovat něco s koňmi na střední škole.

Martin a ostatní holky jezdí na horském kole, teď v zimě moc ne. Doma je ale vždycky blázinec, když máme čtyři děti. Když je čas, tak chodí do posilovny a v létě mají trénink na kole. Největší problém se střelbou je, že nejbližší střelnice je v Plzni a to je 45 minut autem. To je náročné. Spíš teď střílíme na zahradě ze vzduchovky, máme na to prostor, protože bydlíme v lese. Možná přidáme biatlon, uvidíme. Když budou chtít střílet, není problém, ale jsem taky rád, když dělají něco jiného. Zatím je to s nimi spíš o tom něco dělat.

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport|foto:Český rozhlas