Oštěpařka Irena Gillarová: Ve skupině u kouče Jana Železného nepochybujeme o tréninku. Stoprocentně mu věříme

V pondělním pořadu Na síti si s moderátorkou Andreou Sestini Hlaváčkovou povídala jedna z nejlepších českých oštěpařek Irena Gillarová. Už zažehnala všechny zdravotní komplikace, které ji sužovaly v posledních třech letech? Co stálo za rozhodnutím odcestovat za studiem a kariérou do Spojených států amerických? Jak funguje v tréninkové skupině pod vedením Jana Železného? Vzpomíná v dobrém na olympijský závod v Tokiu? Užijte si celý rozhovor s českou atletkou.

V posledních třech letech vaši kariéru brzdí zranění, v letošní sezoně jste závodila jen třikrát. Jak jste na tom zdravotně nyní? 

Měla jsem volno po sezoně, kdy jsem se dala dohromady. Momentálně probíhá to nadšené období, kdy s trenérem plánujeme, jak to udělat, aby to nedopadlo jako minulou sezonu. Věřím, že už tam žádná překážka v podobě zranění nebude a budu schopná v příštím roce s holkami zase závodit. 

Jak dlouho si oštěpaři užívají posezonní volno? 

My nemáme halovou sezonu, takže naše volno je oproti jiným atletickým disciplínám trochu delší. Na podzim je to klidně až měsíc a půl volna. 

Jde o úplné volno nebo to prokládáte doplňkovými sporty? 

My jsme všichni tak trochu blázni, takže nás naopak trenér nutí nic nedělat. Loni na podzim jsem ještě hrála první ligu ve volejbale, což jsem právě možná trošku přehnala. Letos jsem se jela na ten měsíc a půl potápět, také se občas proběhnu, ale bylo to víc relaxační než před rokem. 

Chystáte se během přípravy na zahraniční soustředění? 

Naše tréninková skupina je až do začátku sezony prakticky pořád pryč. Nejdřív máme tři týdny na Špindlu, pak jedeme na Kanáry, na dva a půl měsíce do Afriky a na závěr Turecko. 

Jak se to dá skloubit s životem v Česku? 

Kluci ze skupiny to zvládají, protože mají ženy a děti. Pro nás holky je to trochu těžší. Zatím nás to ale baví, takže to kombinujeme, jak to jde. 

Čeští atleti si tréninkové kempy v Jihoafrické republiky hodně oblíbili. Proč se tam tak často vracíte? 

Kvůli podnebí a sportovnímu zázemí, co je tam k dispozici. Nejdůležitější je, že tam nebydlíme v hotelu, ale v domečcích. Takže si vaříme, máme tam kamarády, žijeme plnohodnotný život i díky tomu, že se během dne zabavíme i něčím jiným než atletikou. 

Vrátíme se ke sportovním začátkům Ireny Gillarové. Kudy vedla cesta k oštěpu? 

V začátcích jsem běhala vytrvalost a hrála volejbal. Chodila jsem i na volejbalovou “základku”. V té době Barča Špotáková vyhrála olympiádu v Pekingu a moc ráda jsem koukala na atletiku v televizi. Trenérovi jsem řekla, že končím s běháním a budu se naplno věnovat volejbalu. Nesouhlasil a navrhl, že bych mohla zkusit oštěp. Šlo to tak nějak ruku v ruce s tím, že český oštěp sbíral jeden úspěch za druhým a já už si nedokázala představit, že bych se věnovala něčemu jinému. Vyhrála jsem mistrovství republiky a trenér od Barči mi řekl, zda s nimi nechci jít na trénink. Měla jsem její plakáty všude, obdivovala jí a bylo to. 

Jak dlouho jste kombinovala atletiku s volejbalem? 

Do devatenácti let, ale od šestnácti let už volejbal nebyl naplno. V oštěpařské přípravě hodně posilujeme, skáčeme, takže se to dobře doplňovalo i s volejbalem. 

Je běžné s atletickou disciplínou začínat v relativně pozdějším sportovním věku? 

Oštěp je hodně o všestrannosti, s atletikou jsem začínala ve třinácti letech a štěstím pro mě bylo, že jsem se věnovala právě všestranné disciplíně. Jinak to tak běžné není. Zároveň pokud děti dělají všechny možné sporty, tak se to dá vhodně propojit. 

Co všechno oštěpařská příprava obnáší? 

Nejvíc to přirovnávám k víceboji. Děláme všechno a oštěpu se věnujeme hlavně až na kempu v Africe. Do té doby prostě jen tělo všestranně připravujeme, hrajeme i kolektivní hry. Myslím si, že je to dáno českou školou Honzy Železného. Třeba Němci do toho jdou už od začátku víc oštěpařsky. 

Byla ikona Barbory Špotákové důležitým momentem, že jste se rozhodla věnovat oštěpu? 

Může to znít bláznivě, ale je to tak. Když se mě zeptají v cizině, proč oštěp, tak jim tvrdím, že u nás je to gró. Oslovilo mě i to, jaký je Barča člověk a prezentuje se v médiích. Byla pro mě i jakýsi morální vzor. Teď už jsme velké kamarádky. 

Čtěte také

Jak moc jste se s Bárou během sportovní kariéry potkávaly? 

Chvíli jsme spolu trénovaly i ve skupině, to bylo ještě v době, kdy jsem si k ní skoro ani netroufla mluvit. Má cesta vedla do Ameriky, takže jsme se oddělily a už jsme spíše kamarádky. 

Trénujete pod legendárním Janem Železným, jaký je to pocit? 

Je to úžasné, protože mu všichni ve skupině věříme. Nepochybujeme o tréninku, což nám pomáhá hlavně psychicky. On neskutečně rozumí technice. Vším si prošel sám, techniku oštěpu se nám snaží předat. Největší plus pro mě je, že nás bere jako rodinu a záleží mu na tom, abychom se měli dobře. Má spoustu nabídek ze zahraničí, kde by mohl trénovat daleko talentovanější závodníky. On nám ale řekne, že nám přeje hezký život a i po skončení kariéry ať se máme dobře. Ten jeho přístup tomu všemu dodává úplně jinou sílu. 

Když se na něj dívám, cítím z něj obrovský klid. Vyznačuje se tím i při trénincích a závodech? 

Strašně moc. I po závodě dodává hodně sebejistoty a nekritizuje všechny špatné věci. Vybere jednu věc, která v den závodu byla dobrá, a na tu se budeme soustředit. V závodě umí člověka hodit na vlnu, kterou zrovna potřebuje. 

V tréninkové skupině máte vedle sebe ještě Nikol Tabačkovou a Nikol Ogrodníkovou. Trávíte spolu i čas mimo sezonu? 

Tři roky zpátky jsme jely společně do Indonésie. Máme i společné zájmy jako je třeba potápění. Na soustředění si zajdeme na kafe, protože bez toho to nejde. 

Máte i identické tréninky? 

Většinou ano. V začátku přípravy trenér nabízí varianty. Někdo může jít na kolo, někdo na výšlap a každá si to přizpůsobíme, jak potřebujeme. Házení chodíme každá sama, aby na nás měl kouč čas. Jinak tréninky chodíme spolu. 

Ireno, máte za sebou čtyřleté působení na univerzitě ve Virginii. Jak vznikl nápad vyrazit do Ameriky? 

Vždy mě to tam táhlo. Koukala jsem často na americké filmy, tu nafouknutou kulturu. Myslela jsem si, že tam nikdy nemůžu jít, protože mám výborného trenéra a jsem ve skupině s Bárou. Rok po střední škole jsem jela podruhé na soustředění s panem Železným do Afriky, dávala jsem tomu všechno, bohužel přišlo zaseknutí na metrech, kde jsem byla předchozí sezonu. Zjistila jsem, že to asi není úplně moje cesta být úplně ponořená do atletiky. Na mistrovství Evropy jsem po nepostupu z kvalifikace odcházela ubrečená, potkala amerického trenéra z Virginie. Nabídl mi, zda se nechci přidat k nim do skupiny, takže to bylo zase spontánní rozhodnutí. Jsem hrozně ráda, že tenhle fail v roce 2013 nastal. 

Díky výkonům v oštěpu jste získala stipendium a mohla na univerzitě studovat zadarmo? 

Přesně tak. Není to jen o studiu zadarmo, ale dostaneš i peníze na život. Byly to i první roky, kdy jsem významně ulevila rodičům finančně. 

Zpětně jste za zahraniční zkušenost ráda? 

Můj trenér to podporuje, ale zároveň říká, že nikdo neví, kde bych byla, pokud bych k němu přišla už tehdy. Nechci se rouhat, i kdybych přivezla z velké akce medaili, což je můj obrovský sen, tak vzdělání z Ameriky řadím na stejnou úroveň. 

Doporučíte cestu za studiem do USA i mladým sportovcům? 

Ano. Hrozně se těším až se po konci atletické kariéry vydám na kariéru, která mě doufám čeká v oboru, který jsem vystudovala. Mám to štěstí, že jsem potkala Honzu Koukala a v našem projektu se snažíme sportovcům tuhle oblast přiblížit. Pokud o to někdo má zájem, tak mu ráda pomůžu. 

Liší se v USA trenérský přístup k oštěpu oproti tomu v Česku? 

Trenér respektoval, že jsem měla zkušenost s panem Železným. Byl dobrý na strukturu tréninku, dokázal mě uklidnit, dospěla jsem tam. Byl otevřený o tréninku komunikovat, což bylo důležité. 

Ireno, jak zpětně hodnotíte první účast na olympijských hrách? 

Tři roky jsem se trápila se zraněním, zrovna když bylo Tokio, tak to bylo asi nejhorší. Chtěla jsem být v nejlepší formě, pořád to tlačila až jsem si zablokovala záda. Na měsíc jsem skončila skoro úplně bez pohybu, měla jsem sedm kapaček. Bylo to divné. Z výkonu z Tokia jsem byla zklamaná, ale zpětně už to tak není. I když to nebyl osobní rekord, tak to byl můj životní hod. Vzpomínám s dojetím, protože jsem tam dokázala ze zbytku posledních sil vyškrábnout hezký výkon přes padesát devět metrů. 

Jaký máte osobní rekord? 

61,32m a doufám, že se bude brzo měnit. 

Změnilo by něco dojem z Tokia při hodu přes šedesát metrů? 

Postoupila bych do finále. Nechci, aby to znělo namyšleně, ale do finále na velkých akcích postupuji a jsem na to pyšná. Holky jsou na tom metrově lépe, ale já tam hodím svůj strop a jdu dál. V životě by mě nenapadlo, že budu pyšná na výkon, který mě nedostane do finále. 

Jaké jsou vaše reálné šance na účast na olympijských hrách v Paříži? 

Když budu dělat, co mám, tak věřím, že jsou. Je to můj hlavní cíl. V Tokiu nebyli diváci a přeji si zažít tu emoci i s diváky.  

Jak probíhá kvalifikační část pro závod v Paříži? 

Už to ovlivňují výsledky z roku 2022. Stěžejní bude sezona 2023, kde záleží na tom, kolik nasbírám bodů do světového rankingu. 

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport
Spustit audio

Související