„Někdy stačí informace, nebo blbá smska.“ Kouč Jelínek hovoří o tajích psychiky sportovců i manažerů

Když jste vy sám hrál hokej, byl to pro vás v dětství život?
Přiznám se, že jsem měl ohromné sny. Jsem kluk z Českého Krumlova, malé město. Zažil jsem vlnu, když v pěti nebo šesti letech otevřeli malé kluziště a všechny děti na ten hokej šly. Já jsem snil o úžasných věcech, NHL jsme samozřejmě tehdy nevnímali, to nešlo, ale o lize, Machačích a Martincích...ano, snil jsem o tom, být jednou vrcholový hráč a zvedat pohár pro mistra světa. Asi jako každé dítě.

Jaké to bylo, když jste v 21 letech narazil do mantinelu, spadla vám helma a zranil jste se?

To bylo ve druhé lize. Jako student jsem přišel do Prahy a neprošel jsem výběrem na Spartu to áčka. Ty talentované pak dávali na Štvanici do ČLTK Praha, víceméně tenisový klub. Tam se mi stal úraz, dostal jsem bodyček, byl asi dva metry od mantinelu, jak jsem letěl, odepla se mi helma a spadl jsem hlavou na mantinel. Tohle zranění zapříčinilo, že jsem do konce sezony nehrál. Když jsem se pak vracel na led s velkou chutí, cítil jsem, že se bojím a že mám strach a nebylo to ono. Vadnul jsem, zápasil jsem se sebou, jak se strachu zbavit.

Tenkrát trénoval Spartu Pavel Wohl, zároveň mě učil na Fakultě tělesné výchovy, trénoval i nároďák a párkrát mi zavolal. Ten už mě tenkrát nasměroval, jako v dobrém, ať se na hokej vyprdnu a ať jdu trénovat, že ze mě třeba bude dobrý trenér. Začal mě do toho i zapojovat, takže když tu byl v Praze na začátku 90. let tým Calgary Flames, tak jsem skautoval a to mi dělalo hrozně dobře. Mohl jsem být s takovýma hráčema od snídaně, přes trénink, večer jsem Pavlovi donesl, co dělali. Chtěl vědět, jakou měli rozcvičku před hotelem a já skautoval, brífoval. Začalo se mi to líbit, tak jsem trénoval malé děti, do toho hrál druhou ligu, jako hrající trenér. Učil jsem na základní škole a přivydělával si z různých zdrojů. Z ničeho nic pak přišla nabídka z Německa. Bylo to z důvodu, že jsem v létě trénoval na německé hokejové škole, viděl mě ta prezident klubu, co tam měl syna. O Vánocích tam vyhodili trenéra, tak si vzpomněl, že mě v létě viděl a na šest let jsem se ocitl v Německu jako profesionální trenér.

Jak těžké bylo vyrovnat se s tím, že vaše sny končí na základě zranění?

Ten pocit už si neuvědomuji, je to 40 let. Zaplavily mě pak pocity úžasných věcí, co jsem zažil. Dětské pocity, být hráčem, co hraje nejvyšší hokej, přebyly pocity, které jsem zažil jako trenér. Samozřejmě, že jsem se trochu bál, abych se mohl hýbat. Když jsem se po 48 hodinách probral, tak spíš jestli žiju a co se děje. Byl jsem zmatený.

Byl jste v kómatu, zanechalo to na vás nějakou vzpomínku?

Pamatuji si, to byl zajímavý stav, neskutečné detaily něčeho, ale neumím to zasadit do kontextu. Dodnes vidím sestřičku, která nade mnou stála, vidíte ty světla na operačním sále, a začala křičet, ježíš, jak to mám sundat. Byl jsem ve výzbroji, měla nůžky a stříhala ze mě a byla zmatená. Asi nikdy neviděla hokejistu ve výzbroji, mě chyběly jen brusle. Pak si pamatuji nějaká světla. Měl jsem ten den narozeniny a všichni na mě čekali, že po zápase přijdu a budeme oslavovat a co bude s tím dortem. Bylo to takové zmatené.

Sledujete teď aktuálně extraligu a NHL?

Sleduji víc NHL, protože když to řeknu ošklivě, mám tam své klienty a v lize je mám tedy taky, ale abych chodil pravidelně na ligu, to ne. Ale play-off sleduji, nekoukám sice na celý, to bych lhal, protože tolik času tomu ani věnovat nechci, ale to co potřebuji a chci vidět, to si vždy pustím.

Kdyby vás teď někdo oslovil a nabídl pozici hlavního trenéra, vzal byste to?

Nechci, aby to vyznělo arogantně, ale nějaké nabídky chodí, dokonce poslední byla o Vánocích. Zvažoval jsem to, střídačka mi chybí, ale musel bych plno věcí obětovat a to se mi úplně nechce. Abych se stěhoval na Moravu, nemohl bych tolik přednášet na vysokých školách, mám svůj program na Newton University, nemohl bych jezdit se sportovcema na turnaj, což mě hrozně baví tam být a koukat na holky, kluky a být u zdroje. Tam máte tu emoci, když tam hraje svěřenec, nejste sice trenér, ale srdíčko tam máte. Jsem taky částečně na Spartě, takže fotbalové dění...toho bych se musel všeho vzdát a to už tam zase taková síla k tréninku není. Ptali se mě a já arogantně řekl, že kdyby Sparta, tak asi jo.

Jak vznikla vaše spolupráce s Jaromírem Jágrem?

To už je opravdu historie, byl to nějaký 90. rok. Tenkrát jsem si přivydělával v létě jako učitel, že jsem trénoval na hokejové škole pana Bendíka, což byl emigrant a žil v Německu. Na hokejové škole se najednou večer na poradě říkalo, že přijede talentovaný hráč z Kladna jménem Jarda Jágr, sedmnáctiletý kluk, kterého tehdy ještě nikdo neznal. Řekli mi, Mariane, ty jsi nejmladší trenér, máš k němu věkem nejblíže, on volal, že tu bude čtyři dny v Mariánských lázních, ale odpoledne chce trénovat. Tak jsme chodili do posilovny, mě zajímala NHL, on se mě ptal na názor, jak bych to dělal, a hráli jsme spolu tenis. Tenisově jsme si vyhovovali, protože jsme to oba neuměli a tím pádem si dobře zahráli a hrozně nás to bavilo a hecovali se. Dopoledne jsem se věnoval dětem a odpoledne jsme spolu prožívali. Po čtyřech dnech jsme se rozloučili. Deset dní na to telefon a on říká Mari, nechtěl bys se mnou trávit víc času a trénovat? Já povídám, Jardo, jo. Mám angažmá v Německu a to mi začíná až v září a končí v březnu, tak by to šlo. Já vždycky skončil v Německu a pak za ním letěl do Ameriky, byl Stanley Cup a tak.

Po dalších třech letech jsme seděli a přišel mi do Pittsburghu ještě tenkrát fax. Paní Jágrová mi to nesla na snídani a říká, Mari, tady ti něco přišlo z Německa a bylo to dvanáct stránek. Jarda povídá, co to je? Já říkám, že smlouva na příští rok. On mlčel a za minutu říkal, kolik ti ? Já povídám, no něco, ale nechci žádné navýšení, prostě jsme se domluvili, že prodlužujeme na stejné bázi. On povídá, hm, já ti to dám taky a budeš se mi věnovat celý rok, co ty na to? Takhle to jen řekl, v autě jsme se o tom nebavili a na tréninku mi to vrtalo hlavou, že jak to teda myslel, aby to nebyl jen výstřelek, já bych odmítl Německo a Jarda se pak rozmyslel...nakonec jsme se domluvili na spolupráci, já myslel, že na rok na dva a bylo z toho pak 13 let.

Jak běžné je u hokejistů NHL, aby měli osobního trenéra?

Tenkrát to začínalo a i Wayne Gretzky povídal, co je to tam za človíčka v kabině. Kdyby neměl Jarda tak silnou pozici, tak by to nebylo možné. Byl jsem trnem v oku kondičáků, protože Jarda nechtěl s nimi. On mě vzal do kabiny a že jdeme cvičit. Šli jsme do posilovny, tam šéfem kondičák a bylo mi to nepříjemné. Byl to bývalý ragbista, říkal jsem mu Jean Valjean, protože to byl bývalý ragbista a kulhal. Byl to kamarád Maria Lemieuxe a trvalo mi asi měsíc, než jsem mu vysvětlil, že mu nechci brát job. Stala se ta věc, že tam bylo hodně Čechů a oni chtěli se mnou. Jarda to neřešil, ale manažer pak pochopili, že tu Jarda chce mít toho šedivého pána a tím jsem se tam etabloval. Byla to úžasná škola a za to Jardovi do smrti děkuju, protože bych nepoznal věci, co jsem mohl vnímat. Něco jiného je vidět to z vnějšku a něco jiného je být uvnitř.

V čem to tkvělo nejvíc? Kondice, mentální koučink?

Když jste s někým 24 hodin denně, tak je to komplex. Samozřejmě jádrem a středobodem byl výkon. Jestli to řešíte z oblasti fyzična, zranění a jste prodlouženou rukou Pavla Koláře, nebo to řešíte z oblasti mentálu a zjistíte, že ten kluk potřebuje regenerovat, tak řešíte literaturu, věci mezi nebem a zemí, které ho bavili o nich diskutovat. Je to komplex všeho a trychtýřem to směřuje k tomu, abyste pomohli k tomu, že se výkon zvýší, lépe se zpracuje neúspěch. Jarda byl v tomhle vždycky velmi silný, byl to spíš takový vztah, on potřeboval někoho na dialog. Potřeboval trochu oponenta, byl ve skleníku a nikdo mu nic neřekl, jen to, že je nejlepší a bla bla bla. On věděl, že trochu potřebuje i konfrontaci a v tom jsme si hodně vyhovovali.

Kudy vedla cesta k té sportovní psychologii? Bylo to už v tu chvíli, kdy jste se musel přerodit z hokejisty na něco jiného?

To určitě ne. Mělo to svůj vývoj, hledal jsem rezervy ve sportovním výkonu. Prošel jsem si pěti, šesti, sedmi lety kondiční přípravy, s Jardou a dalšíma klukama z NHL vše řešil. Založili jsme Jágr tým, měli jsme i letní kempy. Vnímal jsem, že je tam něco navíc. Myslel jsem si, že když tělo člověk připraví, tak je tam pořád nějaké tajemno a to byla ta oblast toho subjektivního světa. Ani bych neřekl, že je to mentální příprava, ale nastavení subjektivního světa toho člověka, co jde podat výkon. Nemusí to být jen myšlenky, to je biochemie, emoce, neskutečný kotlík všech možných věcí. Mě zajímalo, jak ten kotlík seštelovat tak, aby byl v zóně optimálního fungování. Každý z nás máme určitý stav našeho subjektivního světa, ve kterém podáváme ten nejlepší výkon. Začalo mě zajímat, jak objevit ten stav a učit jedince v něm inspirativní formou zůstávat, popřípadě se do něj vracet. Udělám chybu, vykolejí mě to, tak je problém zůstat dlouho vykolejený. Potřebuji se do něj vrátit a ty návraty mě zajímaly, začal jsem si vytvářet své techniky. Možná je to tím, že jsem z doktorské rodiny a v 16 letech jsem byl trochu rebel a nešel na medicínu, ale šel jsem k hokeji. Tak se to ve mě ozvalo, že mi už trénování přišlo, když to řeknu ošklivě, přišlo stereotypní. Ta psychika, ten mozek, neurologie mě hrozně saturovalo a hrozně mě bavilo se v tom orientovat.

Vy jste prý dokázal poznat, jaký je rozdíl mezi průměrným a výjimečným sportovcem?

To nevím, to bych tak netvrdil.

Ale ve sportovním prostředí jste celý život. Dokážete říct, když za vámi přijde klient, jestli je tam něco extra?

Já jsem ten X faktor úspěšných hledal celý život. Je to konglomerát čtyř základních aspektů. Úspěšný člověk, když se budeme bavit o sportu, tak má silnou emoční vazbu k činnosti. Pozor, k činnosti, ne k výsledku. Mě baví tenis, mě baví hra jménem lední hokej. Dále má určitou míru psychické odolnosti, má správné návyky a umí self koučovací techniky. Tyhle čtyři aspekty se pro mě staly cílem a když za mnou klient přijde, tak se ho snažím inspirativní formou rozvíjet. Když se vám to daří, zjišťujete, že ta forma, stabilnější výkon nastává. My ale víme, že o psychice víme příliš málo. Pořád se objevují nové věci. Z neurologie byly za posledních deset let nové poznatky tak silné, jako nebyly za posledních sto let. Vstupuje do toho epigenetika, takže problém talentu, už zaznívá, že je to možná trochu jinak. Tohle mě opravdu baví a nechci, aby to vyznělo, že tomu rozumím, ale člověk se snaží vnímat a nacítit na jedince.

Čtěte také

V ledové vodě se musím především uvolnit. Budu zkoušet i další extrémní kousky, říká freediver David Vencl

Ženy obecně, s tou psychickou odolností, ty potřebují v tomhle případě trochu zapracovat. Obecně to prosím berte. U chlapů je emoční vazba k činnosti, mají ji velmi silnou k cíli, to jsou ty cíloví feťáci a to má za důsledek nějaké negace. Když prohrávám, tak se nějak chovám, odvádí mě to od hry, jsem naštvaný a tak dále. Když ale chcete něco změnit na fyzickém těle, potřebujete čtyři, šest, osm týdnů. Změnit procento tuku, VO2Max, nějakou dovednost, to chce čas. Když ale chcete změnit stav subjektivního světa, tak někdy stačí dobrá informace, blbá smska, blbej telefonát...najednou člověk zjistí, že kvůli tomu prohrál zápas a za pět hodin už je zase v klidu. Co kdybychom s tímhle uměli nějak pracovat? Proto rád provokuji a říkám, že práce s emocemi je dovednost jako každá jiná s 80 procent. Jsem vděčný fotbalové Spartě, která už od šestnáctky, je to asi první klub, který profesionálně někoho angažoval, tak se mi líbí, když mladí hráči, když jim to dáte v určitém věku, berou to jako součást přípravy. Najedou mají rituály před tréninkem, zápasem, když je napadnou nechtěné myšlenky, co s nimi udělat a jak s nimi pracovat. Je to tvořivá práce a prostě mě to baví.

V čem se liší generace sportovců teď a před x lety, kdy se vozily medaile z mistrovství světa, Nagano...

Je otázka, z jakého úhlu pohledu se na to podíváme. Jsem přesvědčený a mám teorii, že generace 70. let, což je Nagano, ale i fotbalisté ze 70. let byli velmi úspěšní. Nemyslím si, že by nás osvítil meteorit a narodily se děti, které byly talentovanější. Princip, který vnímám byl v tom, že začínali kariéru v době tvrdých limitů a nikdo se s nimi moc nepáral. V šest ráno trénink, jdeš, nejdeš a trenér měl určitou autoritu, svým způsobem jsme se ho i báli, ale byl to i kamarád. Prostě cukr a bič. Tyhle kluci došli do sedmnácti let, přišla sametová revoluce, jim se otevřela svoboda, najednou mohli do ciziny, do světa, prostě úžasná motivace, ale zároveň uměli pracovat se svýma limity a v té svobodě se neztratili.

Pracovali dál na sobě, přestože limity byly odstraněny, nikdo na ně už neřval, ale limity měli v sobě. To je jeden z důvodů, je jich samozřejmě více, ale tohle je odlišné od toho, když se někdo ve svobodě narodí a musí se limitovat sám. Paradoxně současná doba je z hlediska sebelimitace těžší a proto ta otylost. Když jídlo není, nemůžu být otylý. Když mám najedou jídlo všude, tak musím pracovat sám se sebou. Převzít tu zodpovědnost, to je daleko těžší. Ti kluci v sobě ty limity měli, nastavené vůči tomu hokeji, tréninku a to si myslím, že byl jeden z aspektů, který tu generaci posunul výš.

Čtěte také

Čemu se věnují olympijští vítězové 25 let od slavného triumfu?

Takže se v mládí naučili ohromné disciplíně, kterou mohli díky otevřeným hranicím prodat ve správný moment?

Ano, myslím si to. Opravdu si to myslím.

Sama mám malé dítě, které chci vést ke sportu a slyším to všude kolem. Skrze mé rodiče se potkávám s tím porovnáním s mým dětstvím: ty už jsi hrála tenis, ty už jsi jezdila na kole v té době, ty sis nic nevymýšlela, nezlobila jsi, neměla jsi mobily, televize...Ty děti ale ty možnosti už mají?

Jednoznačně je to úplně jiný svět a často přemýšlím, jak to bude vypadat za další generaci. Mám už vnučky a řeším stejně dvě tříleté holčičky a ještě roční jde za nimi, takže tři holky, a sám se k tomu stavím a říkám si, že nemohu ty vzorce, které byly na mě, nebo já používal na své používat, protože teď je to úplně jinak. Takto vznikla publikace Car Coaching. Uvědomil jsem si, že s dítětem trávíme tolik volného času v uvozovkách v autě, obzvlášť v Praze. Uvědomil jsem si, sakra, vždyť to je možná ten poslední ostrov, kdy jsem s tím dítětem v uzavřeném prostoru a mám možnost s ním řešit, pracovat, přemýšlet, ptát se a dělat sondy do jeho světa. Nemůžu samozřejmě pracovat, vyřizovat maily a dítě nemůže mít tablet...Ještě se třema holkama s psychologické fakulty vytvořili takový manuál pro rodiče, jak si povídat s dítětem před  tréninkem, po tréninku, před zápasem, po prohraném zápase, po vyhraném zápase. Ty otázky v subjektivním světě dítěte, když k vám po zápase vstoupí do auta, hovoří o tom, čemu dáváme tlak a důležitost. Rodiče mi často říkají, že dítě netlačí na výsledek. Já se jich zeptám, když vstoupí do auta, na co se zeptáte jako první? A oni, no jak hrálo. A já říkám, vidíte? Vy netlačíte, ale vytváříte podmínky pro tlak. Doba je jiná, musíme hledat jiné možnosti a říkat si, jak to bylo za nás, to nám asi nepomůže.

Přednášíte i pro funkcionáře a firmy z různých oborů. Jaký je rozdíl mezi sportovcem a člověkem, kterému nejde o sportovní, ale o byznys výkon?

Největší rozdíl je v čase. V hokeji v pátek hrajete, kluci se pohádají, někdo udělá chybu na konci zápasu, pokazí to celému mužstvu v kabině je dusno, ale vy potřebujete, aby byli v neděli jako jeden muž. Paralely z byznysem jsou podobné. Nesedí vám to v týmu, dohadují se tam holky, kluci, ale máte víc času na to, abyste s tím něco udělali. Jinak je to hrozně moc paralel. Můžeme se v tomhle navzájem ohromně obohatit. Ve světě byznysu říkám, že vrcholový sport je úžasná laboratoř na emoce, na synergie lidí. Největší problémy ve firmách, aby podala větší výkon, jsou tři základní, ale jeden z nich jsou mezilidské vztahy. Pokud to neharmonizuje, tým nemá kohezi, tak tenis můžete umět úžasně, ale je tam pět, deset procent, které rozhodnou, že nevyhrajete. To vidíte i v play-off a proto mě ty krizové situace zajímají. Mezilidské vztahy ve firmách, to je to, co nenahradíte tím, že budete více zvedat činku. Tady musí vstoupit někdo, kdo umí pracovat i jinýma  a to je mentální kouč.

Horká hlava, emoce, i pocit vítězství...to je tak agresivní, že to v byznyse snad není, ne?

Divila byste se. Když jde o velké peníze. Já mám to štěstí, že dělám u velkých firem a jde o miliardové zakázky, z toho nespíte, protože když ta firma musí uživit lidi...Jakmile je tam míra rizika velké ztráty, tak ty emoce tam létají taky.

Věnujete se i učení jak trénovat radost. Co si pod tím představit?

Z mnoha hledisek je radost dovednost. Když člověk se svojí sebereflexí řekne, jsem zdravý, ráno vstane a řekne si, že bude mít radost. Ale pak vám tam chodí ty bubáci, myšlenky, ošklivé počasí a vy si řeknete, že budete mít stejně radost.

Takže je to opak pracování s úzkostmi a depresemi?

Můžeme to posouvat, hrát si s tím. Neříkám, že z černé uděláte bílou, ale můžete to o 10 až 15 procent zvednout. Představte si, že bychom mezi lidmi kolem sebe zvedli radost o 15 procent. To by bylo fajn, ne?

Recept na radost?

Spíš si říct, proč bych nemohl mít radost? Něco musím dostat? Ne, proč bych si ji nemohl udělat sám. Dá se to trénovat. Zezačátku to bude o kousek, protože taky nejdete poprvé do posilovny a nezvednete hned sto kilovou činku, ale po půl roce ji každý chlap zvedne. Proč bych si nemohl kousek posunout svoji vnitřní radost, dokud je člověk zdravý a není tak starý.

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport|foto:Český rozhlas