Moje forma je rok od roku horší, Jizerskou padesátku nepoběžím, směje se běžec na lyžích Radim Nyč

Radime, jsi táta a manžel, tak se trochu pochlub tou rodinou.. 

Jednoho syna, kterého dobře znáš, tak ten už je soběstačný. Mám ještě jednoho, kterému je patnáct let, takže puberťáček. Ten mladší se teď dostal na střední školu a dělá fotbal. Hraje krajský přebor v Liberci. 

Jsi olympijský medailista z Calgary. Co všechno se ti vybaví, když se řekne rok 1988? 

Mám spoustu vzpomínek, hlavně na olympiádu. Znamenalo to pro mě ještě dalších šest let kariéry a pak asi od roku 96 už se to vše změnilo, protože mě sport přestal živit a musel jsem se poohlédnout po něčem jiném. Na Dukle už jsem zůstat nechtěl a chtěl jsem se pustit do normálního života. 

Proč jsi chtěl skončit na Dukle? 

Důvodů bylo víc, protože parta se začala rozpadat, já z té úspěšné štafety byl nejmladší. Navíc trenér odešel do Slovinska, do té doby nás držel při životě a vytvářel skvělou partu. Úplně to neskončilo, ale vytratil se duch silné generace. 

Vytratil se duch skupiny fakticky nebo jenom pro tebe? 

Obojí. Cítili jsme to všichni. Byl i politický útlum, po roce 1989 se vyrojily tlaky, že lyžování už nebude dostávat tolik peněz jako dřív a když nebudeme vozit medaile, tak to bude slabší. Dalším důvodem bylo narození syna Davida, tak jsem o konci ještě víc přemýšlel. Jakmile si člověk říká, proč bych se tady honil za vítězstvím, tak to je začátek konce. 

Jak to měli ostatní členové úspěšné štafety? 

Někteří vydrželi déle než já, ale já prostě cítil, že už dál pokračovat nechci. Můj táta, který mě hodně podporoval a myslel si, že mu budu s lyžováním dělat radost alespoň do pětatřiceti let, tak z toho byl úplně paf. Když jsem oznámil konec s lyžováním, tak doma lítaly věci. 

Čtěte také

Běžec na lyžích Michal Novák: Nejvyšším cílem je další olympiáda, ale s lepším výsledkem než doposud

Jak tě táta vedl během kariéry? 

Myslím si, že táta měl trochu nesplněné cíle a chtěl sebe nahradit mnou. Chtěl ze mě mít olympionika, když to občas poslouchám, tak rodiče ostatních kluků úplně nezajímalo, kam se jezdilo trénovat nebo závodit. To je obrázek až dnešního života, že rodiče jezdí s dětmi všude. Já to ale měl už před padesáti lety zpátky. Taťka moc chtěl, abych trénoval, závodil a samozřejmě vyhrával. Rozloučení s jeho vizí, když si myslel, že ještě budu pokračovat dál, těžce nesl. 

Táta nebyl tvůj trenér? 

Ne. Každopádně se snažil o plnou podporu, dnes by se to mohlo označit jako manažerská práce. 

On se věnoval atletice? 

Dělal chůzi a běhal vytrvalostní tratě, desítku a když přišel do Liberce tak se s partou atletů a horolezců začal věnovat běžkám. 

Máš pocit, že před revolucí bylo o disciplínu běh na lyžích lépe postaráno? 

Myslím si, že ne tak bohaté olympijské sporty měly podporu obrovskou. Bylo to nastavené tak, že u komunistů byl sport výkladní skříní, aby se tím mohli chlubit. Sport byl podporovaný, což byla asi jediná výhoda tehdejší doby. Měli jsme perfektní zajištění, co se týče materiálu, soustředění. Když vidím současné lyžaře, že si musí vařit, protože nemají prostředky na plnou penzi na hotelu, tak to si vůbec nedovedu představit. My měli podmínky opravdu dobré. Hlavně jsme měli motivaci se dostat ven, dostat se na vojnu, tak jsme měli nesrovnatelně větší touhu. Plat v té době byl dva, tři tisíce korun, tak bylo fajn si k tomu něco přivydělat. 

Můžeš mě provést závodem z Calgary 1988? 

Do poslední chvíle jsem nevěděl, zda budu vůbec startovat. Byl jsem nejmladším členem, den před závodem se rozhodovalo mezi mnou a Petrem Lisičanem. Trenér nám dal vysílačku na nejvyšší bod závodu, kde se měla jet štafeta a řekl nám, že kdo bude dole ve sjezdu o pět vteřin dřív, tak bude druhý den startovat. Byl jsem tam o 5,3 sekundy dřív než Petr. Měl jsem štěstí v tom, že trať byla ledovatá a on si nebyl zas až tak jistý ve sjezdech. To byl první počin. Také si pamatuji, že jsem šel den před závodem v devět večer spát, ráno mě museli budit, vůbec jsem jako mladý závodník neřešil, že jedu štafetu. Jinak jsem se ale těšil, na startu jsem stál v jednadvaceti letech vedle samých hvězd. Vyjel jsem a na konci startovní rovinky jsem byl před všemi o pět metrů, trochu jsem se toho zalekl a zpomalil. 

Během závodu tam byla i kolize, ne? 

Ano, když jsem vjížděl do druhého pětikilometrového okruhu, tak na jednom přemostění mi jeden Nor stoupnul na hůlku a zlomil mi jí. Proběhlo mi hlavou, že jsem se dostal do štafety na olympiádu a teď jsem za úplného vola, že jedu s jednou hůlkou a pokud mi nikdo nepodá náhradní hůlku na stadionu, tak je to ztracené. Hlavně je to štafeta, takže máš zodpovědnost za celý tým. Naštěstí bývalý servisák od jedné firmy tam přeskákal všechny lidi a kousek za stadionem před stoupáním mi náhradní hůlku podal. To bylo takové dochucení výkonu (smích).  

Co fanoušci? 

V Canmore, kde jsme závodili, tak bylo plno českých emigrantů, kteří věřili, že medaile bude z hokeje a ne od nějakých lyžařů. Překvapilo mě ale, jak skvěle zareagovali, protože najednou vyjeli s transparentem Ať žijou, bronzáci. 

Vedl jsi stejně jako tvůj otec tebe syny ke sportování? 

Chtěl jsem se toho trochu vyvarovat a nikdy to netlačit takovým způsobem jako, že musíš, musíš, musíš. David mě trochu napodobil, lyžoval dobře, ale občas mu už ve startovní bráně připomínali, že jsem tam vyhrál, tak to mohlo být pro něj trochu nepříjemné. Jsem rád, že se to naučil a rozhodl se sám, že pokud si nesplní ten cíl, že se sportem skončí, vůbec jsem ho nepřemlouval, aby pokračoval dál a určitě jsem ho nikdy nenutil. Mladší syn Matěj hraje fotbal v dobré partě a je tam spokojený. Nejdůležitější je, aby děti někam patřily a byly součástí skupiny, která má o něco zájem.  

Čemu jsi se začal věnovat po skončení aktivní kariéry lyžaře? 

Tomu, co mi bylo nejbližší. Vrhnul jsem na obchodování s lyžemi a lyžařským oblečením.  

Radime, jsi i významnou figurou během pořádání ikonického lyžařského závodu Jizerská padesátka. Jak moc sleduješ situaci se sněhem? 

Už od dětství jsem zvyklý na situaci, že jsme závislí na sněhu. Ovlivňoval celý můj život, vždy se řešilo, kam se budeme přestěhovávat a dojíždět. Nyní to platí, jak u Jizerské padesátky, tak u byznysu. Pokud sníh není, tak i prodeje nejsou.  

Co představuje funkce ředitele Jizerské padesátky? 

Mám na starosti hlavně tratě, mám už zajetou skupinu lidí, s kterou spolupracujeme. Trať už je daná a posledních deset let se uzpůsobila do tras, které se jezdily dřív i historicky. Snažím se o to, aby závodníci, kteří jedou úplně vepředu, ale i úplně vzadu, měli trať, co nejlepší. Jako člen výboru Jizerské padesátky se s kolegy neustále snažíme něco vylepšovat. Naše organizační složka už se nestará o marketing a peníze, to už je starost agentury. Vyloženě se zaměřujeme na technické věci, aby závod proběhl, jak má.  

Čtěte také

Jizerskou padesátku ohrožuje teplo, organizátoři ale nepanikaří. „Na 85 procent bude sněhu dost,“ říkají

Kdy je termín letošní Jizerské? 

12. února. Posledních sedm, osm let už jsme to přeložili na půlku února, protože v lednovém termínu to často byly velké nervy. Po vánoční oblevě to bylo občas hodně těžké. Statisticky i v tom únoru jsou podmínky lepší. Partnery, techniku i lidi máme, takže jde zase jen o ten sníh.

Umíš si představit, že by se na závod uměle zasněžovalo? 

Je to krajní varianta, kterou jsme jednou museli řešit. Jednou se závod jel na čtyřkilometrovém okruhu. Od čtvrtka do neděle se jelo kontinuálně, nejelo se samozřejmě 50 km, to jela jen elita. Startovalo se třeba ve čtyři odpoledne, museli jet s čelovkou. To už bych nechtěl zažít, organizačně to bylo těžké. 

Ředitelování ano, ale co takhle si Jizerskou padesátku zajet? 

Je to velká výzva, pro mě ještě větší a horší, protože bych musel poslouchat, kdo mě všechno porazil. Nemám natrénováno a tohle nechci poslouchat. Nejel jsem to nikdy, během aktivní kariéry jsme to měli zakázané, protože jsme se připravovali na mistrovství republiky, světa nebo olympijské hry. S mojí formou je to rok od roku horší, takže je to asi uzavřená kapitola. 

Máš v oblibě i biatlon, který fanoušci podporují asi víc než běžecké lyžování? 

Divácky je to zajímavý sport, navíc mezi biatlonisty mám hodně kamarádů. Jsou to fajn lidi. Občas si trenéři stěžují, že naučí sportovce lyžovat, vychovají je, a pak oni odejdou k biatlonistům. Už tam ale našli dohodu, že to mezi nimi funguje. 

Věnuješ se i jiným doplňkovým sportům? 

Dřív jsme hodně jezdili na kole, občas zajdu do posilovny. Když jsem lyžoval, tak jsem nemohl hrát tenis, což se po konci kariéry změnilo a tenis mě hodně baví. Tenis beru jako společenskou událost, pak se zajde na pivečko. To je ideál. 

Talkshow Na place každou středu na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík