Laciná: Při nejsložitějším období mě podrželi rodiče. S pozemním hokejem jsem procestovala svět
Hostem středečního pořadu Na place s Davidem Novotným byla pozemní hokejistka Kateřina Laciná. Jaké všechny destinace díky zahraničním angažmá procestovala? Jaké vážné zranění ji postihlo během kariéry? Kdo ji pomohl při přesunu do Austrálie? Kdy se dočkala vysněné nabídky z Nizozemska? Má v hlavě myšlenku o případné účasti na olympijských hrách v Los Angeles? Poslechněte si v talkshow.
Kateřino, jak jste se dostala k tak specifickému sportu jako je pozemní hokej?
Jsem ze sportovní rodiny. Mám staršího bráchu, který začínal s pozemním hokejem. Táta lyžoval a pak jezdil na krosových motorkách. Mamka plavala a jezdila na kajaku, takže to bylo rozmanité. Vyrůstali jsme v Praze-Kbelích, kde je jedno z šesti hřišť na pozemní hokej.
Může se na hřišti pro pozemní hokej provozovat ještě jiný sport?
Lakrosáci na tom trénují. Hřiště je o pár metrů kratší a užší než fotbalové.
Z čeho je míček, s kterým hrajete?
Z tvrzeného plastu. Když to občas prdne, tak je dutý a je tam malá kulička v průměru pěti centimetrů. Zbytek je třícentimetrový plast. Hrozně moc to bolí, když vás to trefí. Pravidla, které se neustále upravují, přispívají k tomu, že sport je dynamičtější a rychlejší. To znamená, že je i atraktivnější, ale zároveň nebezpečnější. Pořád se ale primárně musí chránit hráči.
Nosíte ochrannou čelenku, protože vás něco významně postihlo v civilním životě. Můžete odtajnit, co se stalo?
Mám takovou karbonovou destičku z několika vrstev, která je prokládaná materiálem, který mi dělal protetik přímo na míru. Musím si chránit hlavu kvůli operaci, kdy mi vyndavali z čelní kosti osteom. V sedmnácti letech se mi udělala boule na čele a už se to muselo řešit. Doktoři mi udělali sken a zjistili, že tam je tento výrůstek. Ze začátku mě to dost vyděsilo, protože se mluvilo o nádoru. Doktor mi všechno vysvětlil a řekl, co mě čeká.
V čele jsem vlastně měla díru, dali mi tam titanovou mash. Když jsem si ze začátku přejela přes čelo, tak jsem věděla, kde ta díra je. Poznám to i teď.
Kdo vás držel ve složitém období mentálně nad vodou?
Rodiče. Pamatuji si, že jsme čekali na dvojici profesorů a čekalo se na jednoho až se vrátí z cest. Vybavuji si, jak mi mamka zaklepala na dveře a říkala, že má pro mě dvě zprávy. Jednu lepší a jednu horší. Ta lepší byla, že se doktor vrátil a čeká mě operace, horší byla ta, že mě musí oholit. Dali mi na výběr, že buď mě oholí doma nebo sestřička v ordinaci. Nakonec jsme to zkombinovali a oholila mě mamka na nemocničním lůžku. To ukápla i slzička tátovi.
Jak moc je v pozemním hokeji důležitá role kapitánky, kterou jste zastávala v juniorské kategorii?
Jak kde. Na menších turnajích je to o předání vlaječky, samozřejmě pak kapitán nese zodpovědnost za dění na hřišti. Kapitán musí držet zkrátka i lavičku, protože může odsedět trest i za ní. V pozemním hokeji máme zelenou, žlutou i červenou kartu. Zelená je trest na dvě minuty, žlutá na pět až deset minut podle velikosti přestupku a červená je do konce utkání plus ten dotyčný musí vyrazit na disciplinární komisi.
Čtěte také
Jak moc vás v rozvoji kariéry zastavilo to vážné zranění/onemocnění?
Po operaci mě limitovali doktoři. První měsíc jsem byla ještě opatrná, ale pak se to zlepšovalo. Trenér reprezentace mi slíbil, že pokud dají doktoři zelenou, tak mě na mistrovství Evropy juniorek, které se konalo nedlouho po operaci, nominuje. Z nemocničního lůžka jsem tak hned měla motivaci, co nejrychleji se vrátit zpátky na hřiště. Nakonec se podařilo a ještě jsem si to stihla v této věkové kategorii zahrát.
Jaké sny jste měla, když jste začala věřit, že se k pozemnímu hokeji vrátíte?
Velký sen je snad pro každého českého pozemního hokejistu, aby si zahrál v Nizozemsku. V té době to bylo nemyslitelné a v představách pro mě hodně daleko. Takže jsem nepřemýšlela o ničem moc jiném než Německu. Říkala jsem si, že by se mi mohlo hodit i to, že se učím německy. První volba byla Německo a také jsem tam dlouho zůstala. První angažmá bylo v Mannheimu.
Co následovalo po Mannheimu?
V Mannheimu jsem vydržela jen sezonu. Hodně mě to bavilo, ale věděla jsem, že jsem přihlášená na vysoké škole na ČVUT tady v Praze a chtěla jsem ji dodělat. Nacestovala jsem toho hodně, takže jsem se rozhodla, že se vrátím do Prahy a dostuduji. Pak už jsem hrála za Pragovku a šlo se do Německa do Mnichova. Po Německu pak přišla Austrálie.
Jak se zrodil přesun do Austrálie?
Svět pozemního hokeje je malý. V Německu jsem hrála s novozélandskou hráčkou. Ona věděla, že chci cestovat a někdy se podívat do Austrálie. Mezi sezonou mi poslala formulář, že shánějí v Austrálii mezinárodní hráče a ať to vyplním. Poslala jsem tam CV a už druhý den jsem si dopisovala s trenérem, který se na mě doptal. A bylo to. Byla jsem nadšená.
Kam jste zamířila z Tasmánie?
Tam zase trenér týmu Tasmánie hrál dlouhá léta v Nizozemsku. Doporučil mě do nizozemského týmu Laren. To už byla ta vysněná meta. On mi dodal plno sebevědomí a říkal mi, že se vůbec nemusím bát toho, že bych na to neměla. Byla to doba covidu, bylo to složitější, ale hrálo se.
V Nizozemsku jste ale úspěchu nedosáhla a putovala jste do Belgie. Kam přesně to bylo?
V Antverpách mi nabídly fantastické podmínky. V Nizozemsku mají plno výborných hráčů, takže to tolik neřeší, ale v Belgii si kvalitních hráčů váží víc. V Belgii jsem vydržela tři roky a loni jsem oznámila, že se vracím domů. Dostali jsme se ale do finále belgické ligy, což znamená kvalifikaci na největší klubový turnaj. Chtěla jsem si to zahrát, ale já už měla domluvenou práci v Praze. Nechali jsme to otevřené, protože do klubu mělo přijít nové vedení a trenér. Po novém roce se mi ozval trenér, který o mě stál. V práci mi vyšli maximálně vstříc. Odjela jsem do Belgie, zahrála jsem si nejvyšší evropskou ligu, dostali jsme se do finále a získali stříbrnou medaili. Belgickou ligu jsme vyhráli.
