I přes nějakou životní bolest může být člověk v něčem nejlepší na světě. Na paralympiádě v Paříži budu bojovat pro všechny české fanoušky, vzkazuje lukostřelec Drahonínský

Co by ti mohlo zabránit ve startu na paralympiádě v Paříži?

Na nedávné schůzce s Českým lukostřeleckým svazem mi předseda před celou reprezentační skupinou sdělil, že pokud budu dál trénovat a moje výkonnost nijak rapidně neklesne, tak do Paříže pojedu reprezentovat Českou republiku já. Jediné, co může můj start ohrozit jsou nějaké zdravotní komplikace. Zaklepu zde na dřevěný stůl a věřím, že budu zdravý jako řepa a budu mít možnost jet s trikolorou na hlavě bojovat za všechny moje české fanoušky, kteří mi drží palce nejen v Čakovicích. Chci přivést těm fanynkám zase nějakou medaili.

Nejdřív jsou to fanoušci a pak i fanynky..

A maminka je ještě před všemi.

Neexistuje varianta, že by tě někdo z českých lukostřelců přeskočil?

U nás nikdo z mých kolegů nedosahuje v kategorii takových výsledků jako já. Teoreticky kdyby se objevil Pan Tau nebo Rumburak s kouzelným prstenem, tak by se někdo kouzlem mohl objevit. Stejně bych mu jel do Paříže fandit. (smích)

Víš, kde by se mělo v Paříži závodit?

Střelnice bude někde mezi Eiffelovkou a tím shořelým barákem, který tam blafnul před pár lety.

To bude lukrativní místo, ne?

Já už během kariéry zažil několik hezkých míst, kde jsem mohl hájit české barvy. Myslím si, že to bude další hezká vzpomínka a strávený čas v mém lukostřeleckém životě. Diváci uvidí určitě něco hezkého.

Budeš mít čas pozorovat krásy okolí sportoviště?

Už mám vizuál a fotky, jak bude sportoviště vypadat a už teď v tréninku si představuji, jak bude probíhat můj závod.  

Čtěte také

Paralympijskému vítězi Drahonínskému pomáhá s přípravou i auto. ‚Nepotřebuji asistenta,‘ chválí si

Jak ta vizualizace probíhá?

Přijede David na vozíku, zaparkuje proti terči a mám tam pětkrát tři šípy, které musím nastřílet lépe než můj soupeř. Počítám s tím, že zvládnu patnáct šípů v každém kole. Čeká mě tam osmifinále, čtvrtfinále, semifinále a finále.

Je tam i kvalifikace, Davide?

Ano, to je takový přátelský trénink. Někdo mi tam spočítá body ze 72 šípů a není to důležité. Mám to v hlavě nastavené tak, že to není důležité. Vím, že všichni soupeři se tou kvalifikací trápí. Pouze se řeší nasazení do vyřazovacího pavouka. Problém je v tom, že nastoupíte do eliminací a jede se od nuly. Ve střeleckých soutěžích se to třeba připočítává, ale tady se jde s čistým štítem.

Věřím tomu, že moji soupeři budou mít v hlavě nahraný vzoreček, který jim občas v sezoně připomenou jejich trenéři, že nastupují proti čtyřnásobnému finalistovi z posledních čtyř paralympijských her. Pokud si na to vzpomenou během dne, kdy proti mně nastupují, tak je to pro mě velká výhoda. Naštěstí to žádný z mých soupeřů nemá do Paříže tak blízko jako já, takže já budu mít velkou podporu fanoušků z Čech. Kdyby náhodou se tam dostala moje maminka, tak jim hrozí, že v případě toho, že by mě někdo porazil, tak si to s nimi vyřídí.

Jak by to vyřizování od maminky vypadalo?

Ona je holka ze Slovenska, takže by jim možná jednu trepla.

Líbí se mi, že počítáš s tím, že maminka někoho propleskne, ale nemůžeš počítat s tím, že se ti nebude dařit. Sám na sebe si nakládáš asi velké cíle, že?

Každý člověk má nějaký plán, ale měl by mít i plán B. S tím pocitem vím, že se nemusím bát dát 101 procent do plánu A. Plán je jasný, že nyní budu pracovat na fyzičce, psychické připravenosti a to, že až v Paříži nastoupím, že budu vědět, že jsem v přípravě udělal maximum. Snad bůh Krakonoš bude se mnou a já uspokojím české fanoušky.

Boj s nervozitou

Lukostřelbu vnímám jako tichý a klidný sport. Jsi typ umírněného člověka, který si ale pak umí užít tu emoci a dá si šampáňo?

Asi jsem si na žádné paralympiádě ještě šampáňo po vítězství neužil. Vždy jsem se tolik koncentroval a byl pak tak psychicky vyčerpaný, že už na to nebyla síla. Navíc když vás třeba po závodě ještě vezmou na antidoping a dvě hodiny tam trefujete lahvičku. Díky spolupráci se sportovní psycholožkou Kateřinou Vejvodovou (za svobodna Kudláčkovou) si kolem sebe dokážu udělat bublinu a dostat do zenu. Není to nic jednoduchého, také mám stres a také mi svírá žaludek. Od rána vím, že musím něco sníst, neležím až do jedenácti hodin v posteli, vstanu v sedm a jdu na snídani. Je důležité si pořád držet nějaký režim. Pokud člověk nebude do dvou hodin odpoledne nic jíst a pak přijde na finálovou střelnici, kde fandí pět tisíc diváků, tak nemůže čekat, že tam nasází několik šípů doprostřed. Tak to nefunguje. Stejné je to i v normálním životě.

To správné nastavení trénuji během celého roku a věřím, že to pak prodám v Paříži. Jsem obyčejný kluk, který má dvě ruce, dvě nohy, možná trošku chromé, ale také dokážu být nervózní. Každou paralympiádu tam ta nervozita je, protože bez ní bych nedokázal tu svoji dřinu prodat. K výkonu to potřebujete, ale jakmile vystřelíte první šíp, tak z vás nervozita spadne. Pořád ale člověk musí zůstat stát nohama pevně na zemi a držet se fahrplanu. Každý šíp je první a chci ho vystřelit nejlépe, jak umím. Nebo stačí, tak jak umím.

Jak se dát do kupy, když se ti třeba nepovede nějaký nástřel podle představ?

Stalo se mi to v Tokiu, kde jsem vedl o dva body, ale prvním šípem v poslední trojici jsem dal sedmičku a rázem jsem o bod prohrával. Člověk se musí vrátit ke své rutině, zavřel jsem oči, zhluboka jsem se nadechnul, vydechnul a vzpomněl jsem si na kanadského kamaráda a trenéra Vladimira Kopeckého, který mi kdysi na kempu říkal, ať se podívám na terčovnici, nadechnu se, vydechnu a provedu výstřel, tak jak umím. To je jediné, co funguje a jede se dál. Trefil jsem devět, soupeř dal osm a rázem jsme měli stejně. V rozhodující chvíli soupeř trefil devět, já se zkoncentroval a trefil deset. Mohl jsem pak zvednout ruce nad hlavu.

Tvůj pověstný tanec mi moc nejde dohromady s tím, že jsi po závodě psychicky a fyzicky vyčerpaný. Jak to tedy je?

Pochopil jsem to, že myslíš tak, že některá z fanynek překoná zábrany a zleje mě bohemkou. (smích) Samozřejmě to ve mně dokáže bouchnout. Když vyhraji čtvrtfinále a semifinále, tak se pořád neraduji z vítězství, protože moje cesta ještě neskončila. Bouchne to až po finále.

Dvě zlaté medaile jsi na paralympiádě získal v Pekingu a Tokiu. Tobě dělá nějak dobře Asie?

Asijská kuchyně mi chutná. (smích)

Paříž je ale v Evropě..

V Evropě mám zatím stříbro. Docela jsi mě uklidnil. Jediná cesta je, že si koupím tamagočiho, budu si tam s ním celou paralympiádu hrát a budu si číst asijské kuchařky. Možná bych si měl objednat i nějaké asijské spodní prádlo anebo si pro štěstí zaplatím asijskou trenérku. (smích)

Přes taekwondo k lukostřelbě

Taekwondo, boccia a lukostřelba jsou tři sporty, které tě provází životem. Kde jsi přišel třeba k takewondu?

Žil jsem v Suchdole nad Lužnicí a vždy jsem toužil po tom dělat nějaké bojové umění. Když jsem byl malý, tak můj tatínek dělal řeckořímský zápas a můj hrdina byl Chuck Norris. Naskytla se mi možnost jít do Třeboně, kde fungoval velice úspěšný oddíl taekwonda ITF. Začal jsem tam jezdit a chodil třikrát týdně na tréninky. Kvůli úrazu jsem pak kariéru ukončil. Jediný můj vavřín bylo stříbro v sestavách soutěžních. Taekwondo mi dalo do života řád a režim, že když budu tvrdě pracovat, tak mi to přinese úspěch. Také mi dodalo pokoru k lidem, kteří ve sportu něco dokázali. Věřím, že i díky taekwondu jsem měl tělo natolik zpevněné, že jsem můj úraz přežil.

Davide, jaké máte vztahy v rodině?

Brácha na Vánoce přijel s jeho dvouletou dcerou, která patří mezi mé hooligans fanoušky. Ona se vlastně narodila, když jsem byl na paralympiádě Tokiu. Narodila se, když jsem střílel kvalifikaci. Já to měl trochu těžší, protože jsem jí v médiích slíbil, že jí vystřelím dvě medaile, aby měla náušničky. Bohužel jednu má zlatou a druhou jen stříbrnou. Ale nevadí jí to, protože když tu byla loni, tak mi nic nevyčítala. (smích) 

Čtěte také

Fotbalisté jako lukostřelci. Paralympionik Drahonínský zavítal na stadion do Mladé Boleslavi

Co ten sport boccia?

Je to adrenalinový sport. Skoro bych řekl, že tam jde i o život. Kdyby se soupeř naštval, tak může míčkama i útočit. Když se vrátíme nohama na zem, tak je to sport pro lidi, kteří jsou nejvíce postižení. Máme tady plno borců, kteří ten sport hrají. Pro představu je to, jako když opilí důchodci s flaškou vína hrají v parku v Paříži petang. Zde jde o střízlivé vozíčkáře, kteří potřebují na každodenní život asistenta, tak hrají s koženými míčky tuto variantu petangu. Adam z Pardubicka na paralympiádě v Tokiu vyhrál i zlatou medaili.

Jak dlouho jsi se věnoval boccie ty?

V roce 2003 se měnily pravidla a krátce před mistrovstvím světa mi na soustředění reprezentace sdělili, že jsem moc zdravý a ve své kategorii nemůžu dál startovat. Všechno zlé je k něčemu dobré. Už rok před koncem s bocciou jsem polemizoval s uměním Robina Hooda a začal jsem se pak víc věnovat lukostřelbě.

Jak probíhal přestup k lukostřelbě?

Navštěvoval jsem Obchodní akademii v Jánských Lázních, což byla speciální škola pro tělesně postižené. Dodělával jsem si středoškolské vzdělání, vedli mě k tomu rodiče, abych si dodělal vzdělání, protože být na vozíku není úplně ideální do života. Být hloupý a na vozíku je úplně špatná kombinace.

Ve škole fungoval sportovní klub a v rámci různých aktivit tam jednou přijela Julie a Ivan Králíkovi. Náhodou jsem přišel na prezentaci lukostřelby, vyzkoušel jsem si to a Julie mi nabídla, zda nechci střílet závodně. Řekl jsem, že jo, ale odjel jsem za kámošem na pivo.

Jak to pokračovalo?

Po půl roce jsem jel na soustředění s tou Julií Králíkovou. V té době jsem byl nešťastně odmilovaný a zamiloval jsem se do lukostřelby. Julie mi tedy na soustředění řekla, že když budu tvrdě trénovat, tak vyhraji paralympiádu. To se mi zavrtalo do těla a je jak nějaká nemoc. Musím říct, že občas trénuji a zatím jsem tu paralympiádu vyhrál dvakrát. (smích)

Davide, o tobě vznikla i knížka. Jak se to seběhlo?

Když jsem se vrátil z Tokia, tak jednou mojí aktivitou bylo to, že jezdím na tréninky do Odolené Vody, což jezdím i nyní. Potkávám se s lidmi z místního klubu a oslovil mě tam pán, kterému tam trénuje syn. Mluvil o tom, že je jednatel jednoho nakladatelství a ptal se mě, zda jsem nepřemýšlel o napsání knihy. Řekl jsem mu, že jo, ale že to stojí hodně peněz, takže když to zaplatí, tak jim klidně můj příběh nadiktuji. Nějak se to sešlo a Veronika Macková jako bývalá sportovní redaktorka z České televize to chudák dostala jako oprátku na krk. Za rok a půl jsme vypili dost kafe, dali si několik obědů, strávili spolu dost času, ale vyšla kniha Jsem zlatý kripl. Zatím se ve většině případů setkávám s pozitivními ohlasy, i když ten název knihy není úplně z růžové knihovny. Lidé, kteří to přečetli, tak to pochopili.

Pro lidi to musí být nesmírně zajímavý příběh, že?

Cíl knihy byl takový, že nejen adolescenti, ale i dospělí lidé si řekli, že kluk na vozíku se snaží něco dokázat, šel si zatím a něco pro to musel udělat. Chci posluchačům vzkázat, že všichni lidé i přes různé bolístky můžou být klidně i na světě v něčem nejlepší. Přál bych všem, aby měli štěstí jako já, že jsem si vybral lukostřelbu. Díky ní mám možnost trénovat a nemusím přemýšlet nad tím, že mi to z kopce jede rychleji a do kopce musím třeba někoho oslovit, aby mě popotlačil.

Co říkáš při osvětě na školách mladým lidem?

Když dětem vyprávím příběh, že skočí po hlavě do neznámé vody, tak se o prázdninách rozhodnou v moři, na Mácháči, na pískovně nebo u babičky do té vody po hlavě neskočit. Byl bych rád, kdyby přibývalo víc vozíčkářů a já měl větší konkurenci, ale raději budu, když těch lidí bude méně a budeme mít ve společnosti víc lidí, kteří nám můžou pomáhat. Určitě o nic nepřijdou, pokud nebudou mít v životě zkušenost s vozíčkem.

Je lukostřelba dlouhověký sport?

Četl jsem článek, že Američan střílel a je mu 110 let. Jestli je mi 41 let a medicína mě udrží tak dlouho, tak se v rádiu ještě uslyšíme. (smích)

Talkshow Na place každou středu na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík