Bývalý fotbalista Lukáš Pokorný: Přestupem do Francie jsem si splnil sen, ale uvnitř jsem se trápil

19. říjen 2022

V pořadu Na place s moderátorem Ladislavem Hamplem debatuje bývalý profesionální fotbalista Lukáš Pokorný. Odchovanec Slovanu Liberec prošel Slavii, Bohemians, i francouzským Montpellierem, ale v 28 letech předčasně ukončil kariéru. Co ho k tomu vedlo? A kolik času věnuje současnému zaměstnání v Prisma Institutu? Jak vypadá jeho současný režim bez fotbalu? Vzpomíná v dobrém na zahraniční angažmá v Montpellier? Užijte si celý rozhovor.

Lukáši, jste spoluzakladatelem Prisma Institutu, který sídlí v Holečkově ulici v Praze. Jak dlouho už tam fungujete?

Rok zpátky jsme náš nápad začali řešit a před letošním létem jsme otevřeli, takže funguje zatím zhruba tři měsíce.

Můžete příblížit, co Prisma Institut vůbec nabízí a co je jeho posláním?

Miluji pohyb a cvičení a věděl jsem, že až skončím s fotbalem, tak se musím pořád hýbat. Nejsem ten typ, že bych si dal půl roku volno a nic nedělal. Chtěl jsem otevřít posilovnu, ale zároveň ne tím stylem, že k nám přijde člověk, který bude zvedat činky a tím to hasne. I proto ve jméně máme Institut, protože jsme se chtěli odlišit od ostatních gymů nebo fitek. Náš background je v tom, že chceme pomáhat lidem komplexně, jelikož se vše točí kolem těla, mysli a vědomí. Spolupracujeme s experty přes stravu, zdravý životní styl a nabízíme takové služby i díky tomu, že máme edukované trenéry. Pořádáme i webináře a semináře.

Je přístup do Prisma Institutu naprosto veřejný nebo musí člověk splnit nějaké speciální podmínky?

Ladislav Hampl s  bývalým fotbalistou Lukášem Pokorným

Stačí přijít a musí chtít začít trénovat s osobním trenérem. Často narážíme na lidi, kteří přijdou a chtějí cvičit sami. Tak jim řeknu, že to u nás nefunguje, tak odchází bohužel kyselí. Z toho síta třeba sto lidí se to ale děje u minimálního počtu.

Jak konkrétním lidem vysvětlujete, že cvičit ve vašem zařízení je dobré?

Hlavní výhodou je, že plán je vytvořen přímo jemu na míru. Začínáme úvodní diagnostikou, kde u člověka testujeme pohybový aparát, změříme tuky a další hodnoty, z kterých pak čerpáme při tvorbě tréninkového plánu. Zaměřujeme se na detaily a určitě nenajdete u našich klientů stejný plán u dvou lidí. Všechno individualizujeme. 

Probíhá na začátku i koordinační trénink, aby kouč viděl, jaký přístup má klient k samotnému cvičení?

Úvodní diagnostika i s vyplněním dotazníku trvá zhruba hodinu a půl a pak přichází řada na lehčí trénink. V něm klienta necháme, ať se nastaví, jak je zvyklý, nijak ho neupravujeme a zjišťujeme chyby, které pak budeme napravovat.

Dokážete už na úvodní diagnostice poznat konkrétní zdravotní problém?

Určitě, mám konkrétní škálu hodnocení a když má nulu, tak je bez problémů a u jedničky, dvojky už tam nějaký nedostatek je. Když se jedná o zásadnější problém, tak proběhne ještě komplexnější vyšetření u naší fyzioterapeutky. Výhodnou je, že vše my jako trenéři řešíme s fyzioterapeuty přímo v "baráku" a nemusíme to komunikovat napříč Prahou.

Kolikrát týdně k vám chodí klienti trénovat?

Dáme jim určité doporučení, kolikrát by měli chodit. Ale záleží to na časových a finančních podmínkách konkrétního člověka. Často se stává, že když v tom problém není, tak by chtěli cvičit pořád a v tom je musíme krotit. Doporučujeme pak cvičit třikrát týdně, aby se tam vždy vešel volný den, a případně se může přidávat. Kdo není vyloženě sportovec, tak by i tak čtyři až pět tréninků měl zvládnout.

Kdo je vaší nejčastější klientelou?

První dva měsíce jsme s tím bojovali, protože hokejisté a relativně i fotbalisté měli offseason a chodili k nám. Vše, co jsme komunikovali ven přes sociální sítě, tak bylo zaměřeno na sportovce. Pozoroval jsem, že "běžní" lidé se k nám bojí přijít. To jsme museli otočit, protože my to děláme opravdu pro všechny lidi, kteří se chtějí cítit dobře. Postupně už chápou, že k nám chodí lidí, kteří se o sebe chtějí starat jinak než doposud.

Jak moc pomáhají v roli kouče zkušenosti nabyté z profesionální fotbalové kariéry?

Umím se do člověk vcítit, protože jsem vždy stál na straně toho člověka, který za někým šel cvičit. Chci si zakládat na tom, že budeme u nás mít přátelské prostředí, stejně tak jak jsem byl zvyklý z působení ve většině fotbalových kabin. Snažím se poskytnout profesionální servis, ale zároveň i během tréninku udržovat pozitivní náladu a srandu.

Kdo je s vámi ještě spoluzakladatelem Prisma Institutu?

Podíl ve firmě mám stoprocentní pouze já, finančně to jde všechno za mnou. Ale vždy o tom mluvím jako "my", protože naše osmičlenná parta na tom progresu má velký společný podíl. Každopádně veškerá zodpovědnost jde za mnou.

Pojďme k fotbalu. Sice jste přestoupil z Liberce do renomovaného francouzského klubu Montpellier, ale loni jste přišel s rozhodnutím, že s fotbalem končíte kvůli nechuti s fotbalem. Jaké byly první reakce na důležité rozhodnutí?

Byla to obrovská vlna pozitivních vzkazů a zpráv. Byl to zvláštní pocit ze sebe něco takového vydat, ale zasáhla mě vlna podpora od fanoušků, přátel, ale hlavně i rodiny. Vesměs jsem to v sobě dusil celou sezonu. Když se dařilo, tak to problém nebyl, ale když nebylo dobré období, tak jsem se opravdu trápil. 

Pamatujete si na zlom, kdy se z fotbalu stala ve vašem případě stresová situace?

Přesný datum určitě neřeknu, ale bylo to, když mi bylo čerstvě sedmnáct let a já začal hrát třetí ligu. Jako jeden z mála hráčů v tak mladém věku v Liberci a když se mi přestalo dařit, tak na mě začal trenér vytvářet tlak, což jsem nezvládal. Byly tam i stavy, kdy jsem šel na trénink a brečel jsem. Držel jsem to v sobě a pro rodiče to bylo velké překvapení, když jsem se všemi pocity šel po několika letech ven.

Na druhou stranu přestup do Montpellier pro vás musela být absolutní bomba nebo ne?

Nechci, aby to vyznělo, že jsem se kariérou protrápil. Život fotbalisty je úžasné povolání a když ho to baví, tak je to to nejlepší, co může dělat. Přestupem do Montpellieru se mi najednou splnily všechny sny malého Lukáška ze šesti let. To byl nejintenzivnější týden, co jsem ve fotbal zažil. 

Jaké byly začátky ve Francii?

Když jsem se tam přestěhoval, tak jsem dva měsíce bydlel sám na hotelu. Byl jsem asi na třech prohlídkách bytu a pak jsem viděl na stůl manažera, který mi řešil bydlení, kde ležela fotka bytu s výhledem na moře. Přemluvil jsem ho, aby jsme se tam jeli podívat, a nakonec to klaplo. Měl jsem to asi dvacet metrů k moři a bylo to fantastické bydlení. Jazyk jsem se učil hlavně v kabině, i když jsem někdy mluvil nesmysly, tak jsem se naučil a po sedmi měsících už to bylo na dobré úrovni. 

Vypíchnete nejhezčí momenty fotbalové kariéry?

Určitě první ligový zápas za Liberec, který jsem v Jihlavě vyhráli 3:2. Rád vzpomínám a velký zážitek mám na zápas s Hajdukem Split, stejně jako přestup do Montpellieru nebo zápas v Parku princů. Nezapomenu ani na zápas za Bohemku proti Karviné, na který jsem se upřímně těšil. 

Objevíte se ještě někdy na tribuně při domácích duelech Slovanu Liberec nebo už jste na fotbal zanevřel?

Na fotbal jsem nezanevřel, protože mi dal spoustu věcí. Když mám momentálně volný čas, tak nemám prioritu ho trávit fotbalem. Určitě nechvátám domů, abych si pustil Ligu mistrů.

Talkshow Na place každou středu na Radiožurnálu Sport
autoři: Ladislav Hampl , rej

Související