Užívám si čas s rodinou a dlouhý spánek, přiznává po konci kariéry plavec Jan Micka

Ve svých 28 letech jsi v plaveckém důchodu. Jak se to stalo?

Je to pravda. Dlouho jsem doufal, že to ještě pár let nepřijde, ale bohužel od jara 2021 moje výkonnost rapidně klesla a potýkal jsem se s problémy. Po olympiádě v Tokiu nastala i změna trenéra, přišlo nové prostředí a tréninková skupina. V tréninku se mi dařilo, ale bohužel v závodech se mi nezačalo dařit. S těžkým srdcem jsem ukončil kariéru.

Jak těžké rozhodnutí to bylo?

Znáš to moc dobře. Sport jsem dělal dvacet let, na vrcholové úrovni jsem byl od roku 2010. Po jedenácti, dvanácti letech přišla tahle krize, kdy jsem nesplnil limit na mistrovství Evropy, světa, ale ani do reprezentace. Na podzim 2022 jsem věřil, že se mi podaří splnit limit na mistrovství světa do Austrálie, to se mi ale bohužel nepovedlo a to byla pro mě poslední kapka.

Jak běžný je konec v plavání v 28 letech?

Je to normální. Vrcholoví plavci končí okolo 28, 30 let. Velký zlom nastává při přechodu z juniorských do seniorských kategorií. Není tam žádná kategorie do 21 nebo do 23 let, jako třeba v atletice. Jsou jen junioři do 18 let a juniorky do 16 let. Je to těžké síto a plno plavců, nejen v Česku, ale i v zahraničí, ukončí kariéru a začne se věnovat škole nebo jiným aktivitám.

Vydrží v kariéře déle plavci krátkých nebo dlouhých distancí?

Většinou vytrvalci vydrží déle, protože bazénoví plavci v 28 letech, když už neměli takovou rychlost, tak přešli na dálkové plavání. I díky tomu pak vydrželi až do 40 let. Tam už nejde o rychlost, ale o naplavané objemy kilometrů, aby člověk zvládl dvouhodinové, popřípadě i pěti, šesti hodinové závody. Jsou i výjimky, protože na posledním mistrovství světa v Austrálii vyhrál Brazilec Santos disciplínu 50 metrů motýlka ve 42 letech.

Honzo, bylo u tebe nezaplavání limitů na vrcholné akce, hlavním důvodem, proč jsi nevydržel do olympiády v Paříži?

Byl jeden z hlavních. Tím, že mám rodinu a hypotéku, tak se to odvíjelo i v tomto směru. Chci zabezpečit rodinu a chci trávit čas se svojí dcerou, protože za poslední dva roky mi rostla před očima a já nemohl být u významných milníků jejího života. Nechtěl jsem už o takové další hezké věci přijít.

Honzo, v Londýně jsi byl nejmladším českým olympionikem. Jak na to vzpomínáš?

Hrozně rád, protože v sedmnácti letech jsem pořádně nevěděl, co ta olympiáda znamená. Byla to pro mě jedna velká neznámá a poznal jsem tam super lidi. Třeba i tebe v Olympijském domě u “mekáče”. Potrpím si na dobré jídlo a hodně jídla, takže jsem byl nadšený z olympijské jídelny. Našel jsem si tam všechno, co mi chutnalo. Po sportovní stránce to byla velkolepá akce. Asi mě to i trochu semlelo, protože jsem tam nezaplaval nejlepší výkon sezony. Jediné, co mě mrzí je doba, kterou jsem tam strávil, protože to byly jen tři dny. Olympiáda byla mezi mistrovstvím Evropy juniorů a mistrovstvím světa juniorů. Vrátil jsem se z Londýna a hned druhý den jsme letěli do Toronta na mistrovství světa.

O čtyři roky později jsi startoval v Riu. Jaké máš srovnání oproti Londýnu?

Věděl jsem, co očekávat. Na druhou stranu jsem pak byl zklamaný, když tam nebylo to, co jsem čekal, že tam bude. Rozplavby byly netradičně až v jednu odpoledne, finále začínalo v deset večer, takže jsme to měli hodně rozházené. To bylo nepříjemné, ale po sportovní stránce fajn. Vyhrál jsem rozplavbu, skončil na suprovém dvanáctém místě. Zaplaval jsem na trati 1500m čas pod patnáct minut, což se do té doby nikomu z Čechů nepodařilo. V tomhle ohledu jsem byl za Rio moc rád.

Následovaly olympijské hry v Tokiu. Co pro tebe znamenal odsun akce o rok ohledně přípravy?

Pro mě to byl velký zásah do přípravy. Covidová pandemie byla tak trochu začátek mého konce. Nějakou dobu jsme nemohli trénovat, chodilo se pouze cvičit na workoutové hřiště, běhat. I to bylo vlastně zakázané, když šla Městská policie kolem, tak hlásili, že tam nemáme, co dělat. Naštěstí bydlíme v Hostivaři, takže jsem mohl hned vyběhnout do lesoparku. Našli jsme jednu prodejnu s vířivkami, kde byl protiproud a majitel mě tam nechal plavat.

V tom protiproudu vážně jde trénovat?

Není to ideální, ale člověk je ve vodě a aspoň cítí tu vodu. Nemusel jsem mrznout v neoprenu někde ve Vltavě nebo v Hostivařské přehradě a bylo to příjemné, protože voda měla třicet stupňů. Oproti bazénu v Podolí, kde bylo pětadvacet, tak to byl hodně znatelný rozdíl.

Jak dlouho jsi v protiproudu plaval?

Třeba hodinu a půl. Plavali jsme v zázemí, na druhé straně prodejny. S majitelem prodejny jsme se pozdravili ve vzdálenosti deseti metrů. Prošli jsme sami do skladu, kde jsme uprostřed plavali v těch vířivkách. Matěj Kozubek to měl ještě trochu náročnější. Doma si ve sklepě nafouknul bazén, kde se nafoukne buřtík nahoře a napustí se to vodou. Přivázal se gumou k zábradlí nebo dveřím a plaval v obyčejném bazénku bez protiproudu.

Honzo, většinu kariéry jsi strávil pod taktovkou trenérky Passerové. Opravdu u svěřenců praktikovala tvrdé tréninkové dávky?

Rád na to vzpomínám. Trénoval jsem u ní od roku 2009 a byla u všech mých velkých úspěchů. Tréninky byly náročnější, ale to k tomu patří. Když člověk odmaká těžký trénink, tak ho to může dotáhnout k super výsledkům. Trochu bych tam jen změnil lidský přístup, protože občas bylo potřeba něco vyřešit ohledně školy a doktorů, ale přes to nejel vlak. Byly tam občas velké dohady s lidmi z vedení VSC, popřípadě mými rodiči. Trenérka byla v některých věcech neústupná a kvůli tomu jsem byl občas bitej zdravotně nebo i po studijní stránce. Člověk se ale poučil do dalších let.

Máš zkušenosti i ze zahraničí, kde jsi trénoval s olympijským vítězem Italem Paltrinierim. Jaké to bylo?

Super. Do Itálie jsem šel po sedmiletém trénování u paní Passerové a těšil jsem se na tu změnu. Chtěl jsem zjistit, jak trénují ti nejlepší plavci. Překvapilo mě, že oni nejedou tolik objemu. Mají trénink o kilometr, dva kratší, ale v daleko větší intenzitě. Z tréninků, co jsem u nich absolvoval, jsem byl ale na závodech úplně vyřízený. Bez síly, bez energie, vystřílenej. Nebyl jsem schopný podávat výkony, co bych chtěl. V tréninku to bylo suprové, ale v závodech jsem byl hotovej. Zlepšovat se to začalo až po půlroce stáže u nich.

Je momentálně pro české plavce snažší se ve světové konkurenci prosadit právě ve vytrvaleckých tratích?

Do roku 2018 to bylo jednodušší, protože jde minimálně o patnáctiminutový závod a nikdo se na to nechce připravovat. Většina sportovců je pohodlnějších a chce se připravovat na kratší disciplíny. V roce 2017, 2018 se ale s vytrvalci protrhl pytel a najednou přibylo třicet nových jmen. V úzké evropské špičce dřív bylo šest, sedm závodníků a najednou nás bylo dvacet. Závody se začaly lišit v tom, že musel člověk plavat naplno už v rozplavbách, aby se vůbec dostal do finále. I nyní je vidět, že na mistrovství Evropy nebo světa už plavci plavou v rozplavbách mnohem rychleji než pak odpoledne.

Podle výzkumů se ukázalo, že ve srovnání s nejlepšími plavci světa jsi nejpomalejší na obrátkách a výjezdech. Jak si s tímto zjištěním pracoval?

Neumím dělat obrátky tak, abych na nich neztrácel. V plavecké části, to znamená pět metrů od a před obrátkou, jsem měl po součtu mezičasů druhý nejrychlejší plavaný čas. U obrátky jsem ale ztrácel tím, že jsem sice rychle překlopil nohy, ale u výjezdu jsem byl málo hydrodynamický, měl jsem málo vytažené ruce. Jsou to maličkosti, které mě bohužel stály medaili.

Pracoval jsi s někým, kdo by ti zlepšil techniku?

Něco mi pomohlo, ale jsou to drobnosti, které by se měly učit už od mládí. Jak se říká, starého psa novým kouskům nenaučíš. Vše to trvalo hrozně dlouho. V některých věcech jsem se zlepšil, ale ostatní se zase posunuli jinde a dostali se na jiný level. Vždy jsem přišel s křížkem po funuse.

Kam vedla tvoje cesta po ukončení s trenérkou Passerovou?

Zamířil jsem do týmu pod vedením trenérky Petry Škábové. Pod ní jsem trénoval už mezi lety 2005- 2010. Po přechodu od Passerové jsem u staronové trenérky trénoval s Bárou Seemanovou, Ondrou Gemovem, Tomášem Frantou a dalšími skvělými plavci. V tréninku jsem se cítil skvěle, přidala se suchá příprava, staral jsem se více o výživu, chodil jsem i k Jirkovi Dostálovi na airbike. V závodě to ale pořád nešlo.

Čtěte také

Plavec Ondřej Gemov: Na mistrovství světa pojedu plný kotel. Nevyhlašuji útok na konkrétní časy, abych pak nebyl zklamaný

Kvůli covidu ti umřel otec, ovlivnila i tato tragická událost tvoji výkonnost?

Když byl táta v nemocnici, tak jsme pořád věřili, že se z toho dostane. V tréninku před olympiádou jsem stále plaval suprově, nezatěžoval jsem se tím. Pak se ale stala ta událost, ze soustředění jsem odjel hned domů, dostal jsem dva týdny volno, protože jsme museli zařizovat nějaké věci. Od té doby, jako kdybych si řekl, že už to stačilo. Raději dám přednost rodině, než se honit za svým úspěchem, když člověk neví, jak dlouho tady bude. Po této zkušenosti jsem si uvědomil, že chci trávit víc času s dcerou a rodinou.

Honzo, poměrně brzy jsi se stal tátou. Jak tě to změnilo?

Vizuálně naštěstí vůbec. Je to otázka spíše na ženu, rodiče nebo tchána a tchýně.

Umí už dcerka plavat?

Udrží se na vodě a doplave z jednoho konce bazénu na druhý. Na tom dětském plavání, kam chodíme, je to hlavně o tom, aby se nebály vody, potápěly se, dělaly bublinky, uměly kopat nohama, skákat. Také, pokud by nedejbože spadly do vody, aby se zvládly přetočit na záda a eventuelně doplavat na kraj bazénu. To zatím zvládá. Občas má ale dny, kdy stávkuje a nedělá to, co po ní lektorka chce a raději se mi pověsí na krk. Jinak je ale šikovná, když skočí do vody, tak se zvládne vynořit, nadechne se a dělá nějaká tempíčka. Přece jen jsou jí teprve dva roky.

Vidíš u ní určitý talent a cit pro vodu?

Až bude větší, tak to budu schopen říct. Zatím jí baví dělat kraviny a potápět se.

Povedeš jí k plavání?

Povedu jí tak, aby byla všestranná. Chci jí dát základ z atletiky, naučit jí lyžovat. Nechci, aby se bála míčových sportů. Bude vedena k širokému záběru, pak ať si sama vybere.

S tchánem Danielem Machkem máš zvláštní vztah, protože jsi mu vzal český rekord na 1500m, který držel 34 let. Jak on to bere?

Vždy říká, že je hrozně rád, že jsem mu rekord vzal. V roce 2012 jsem mu vzal rekord, v roce 2018 dceru, kterou jsem si vzal v roce 2021. Teď jsem nastoupil k němu do firmy.

Tchán se věnoval Ironmanům a extrémním triatlonům. Budeš ho následovat?

Teď si užívám volno, můžu déle spát. Od roku 2005 jsem každý den vstával brzo ráno na tréninky a chodil jsem domů unavený po škole a odpoledních trénincích. Během Vánoc jsem nabral osm kilo, což je zase dost. Manželka mi dala limit, že můžu přibrat maximálně deset kilo, takže jsem se začal znovu hýbat. Jednou týdně se snažíme s tchánem jít na kolo, začal jsem i běhat. Zatím mě neláká jít dělat dlouhé závody.

Honzo, už v létě jsi nastínil, že jsi dostal nabídku, která se neodmítá. Co teď budeš dělat?

Nabídku jít k tchánovi do firmy jsem dostal už dřív. Byl to pořád jen záložní plán, Dan Machek chtěl, abych plaval a věnoval se tomu naplno. Řekl mi, že kdybych skončil plaveckou kariéru třeba až za deset let, tak bych měl u něj místo jisté. Bohužel můj ideální výkon pořád nepřicházel, tak jsem se rozhodl ukončit sportovní kariéru a nastoupil jsem do firmy Arena Praha, což jsou oficiální distributoři plaveckého vybavení pro Českou a Slovenskou republiku.

Co tam budeš mít konkrétně za funkci?

Zatím jsem stážista. Učím se vše od základů. Postupem času bych měl jednat s Českým i Slovenským plaveckým svazem a mít na starosti plavecké kluby na Slovensku.

Myslíš si, že díky tomu vrátíš plavání svoje bohaté závodní i tréninkové zkušenosti?

Zatím nevím. Trenérskou licenci mám, byť zatím jen 3. třídy. Úplně mě zatím trénování neláká, užívám si toho, že nemusím ráno vstávat. Mám plavky v rámečku, dostal jsem to od manželky k Vánocům, takže to si pověsím do nové ložnice nebo obýváku.

Budeš se podílet na zpětné vazbě, jak plavky fungují ve vodě nebo se čistě zaměříš jen na distribuci na plavecké svazy?

S plaveckými produkty jsem na vrcholové úrovni trávil jedenáct, dvanáct let, takže mám určitě zkušenosti, které můžu trenérům a obchodníkům předat. Vím, jak to vybavení funguje. Věřím, že na mě lidé dají a nechají si poradit.

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport|foto:Český rozhlas